Srpen 2009

Dar z nebe

Jiří Sobota

Souvislou betonovou stěnu mnohaposchoďových domů v Pasteurově ulici v centru Buenos Aires na jednom místě přerušuje nablýskaná mramorová plocha s barevnými transparenty. Nad prolukou se tyčí stejně nablýskaná budova Židovského společenského centra. Prostranství neslouží v prvé řadě k oddechu, je to připomínka – v červenci 1994 tady výbuch nálože srovnal se zemí tehdejší méně moderní sídlo stejné organizace. Při největším atentátu v dějinách Argentiny zahynulo 85 lidí a více než dvě stovky jich bylo zraněno. Argentinští a izraelští vyšetřovatelé za viníky útoku již před lety označili libanonské hnutí Hizballáh pracující podle pokynů tehdejšího íránského vedení. V Argentině je proto stále platný zatykač na několik desítek jeho členů, seznamu dominuje bývalý íránský prezident a dnešní předseda Shromáždění expertů s pravomocí odvolat nejvyššího vůdce Alí Akbar Rafsandžání.

Argentinský příběh názorně ukazuje, jak nepřehledné situaci dnes čelí mezinárodní společenství tváří v tvář rozklíženému íránskému režimu. Stejný Alí Akbar Rafsandžání totiž nyní představuje hlavní naději íránského opozičního hnutí, rozháněného v ulicích Teheránu kulkami, obušky a slzným plynem. V jeho osobě se koncentruje odpor části kleriků nespokojených s postupem nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího a podle většiny analytiků má pouze tento veterán islámské revoluce díky svému vlivu, formálním funkcím a obrovskému bohatství šanci Chameneího kliku svrhnout a násilí na ulicích zastavit.

Paradoxní je, že jedinou reálnou šancí demonstrantů je tak vlastně i v samotném Íránu neoblíbený a zkorumpovaný politik, který se před několika lety neprobojoval ani do parlamentu a musel volit kariéru v nevolené části íránského politického systému. Každá revoluce ale nakonec potřebuje vůdce, který dokončí to, co ulice rozjela, a v Íránu žádná jiná obecně respektovaná osobnost schopná ovlivnit chod věcí neexistuje. S trochou nadsázky vyhraje v Íránu buď Rafsandžání, nebo Chameneí, a dá se předpokládat, že výsledek se hned tak nedozvíme. Navzdory brutalitě režimu neváhajícího vraždit je dobré nezapomínat, že Íránci umí být zarputilí a před třiceti lety vydrželi v rámci islámské revoluce svrhávat šáha téměř rok.

Na místě je opatrnost

Nepřítomnost morální autority v čele povstání ovšem neznamená, že vlastně na jeho výsledku nezáleží. Demonstranti se dožadují svých lidských práv – nejen toho volebního, ale skrze něj všech dalších, jejichž naplnění jim jejich kandidát Mir Husajn Musáví slíbil a které jim teokratická vládní mašinérie zase ukradla. Írán je země, kde jsou zásadně omezena práva žen, popravuje se za náboženskou herezi nebo homosexualitu a kde na „slušné“ chování lidí na veřejnosti dohlížejí skupiny agresivních milicí Básídž. Jestliže demonstranti požadují „jenom“ větší prostor k nadechnutí v podobě naplnění svého volebního práva, a nikoliv rovnou celý pád islámské republiky, posouvají zemi směrem k univerzálním aspiracím všech lidských bytostí toužících po svobodě. Podle toho také vypadá reakce okolního světa – arabské despotické režimy v oblasti buď zarytě mlčí, nebo rovnou běží gratulovat „vítěznému“ Ahmadínežádovi. Že se na stranu demonstrantů postaví Vladimir Putin, asi nikdo neočekával, byli jsme ale svědky i překvapivých zklamání, to když mezi prvními, kdo Ahmadínežádovo „vítězství“ uznal, bylo Turecko.

Pokud jde o oficiální postoj Západu, je na místě opatrnost. Situaci komplikují dějiny a také nevyhnutelnost řešit osud íránského jaderného programu bez ohledu na to, kdo v zápase zvítězí. Nejde o výmluvy. Slova podpory či odmítnutí z Washingtonu nebo Londýna rezonují jinak v zemích, kam ze Západu tradičně vanula svoboda, a jinak v těch, do jejichž vývoje Západ zasahoval v rozporu se svými ideály, ať už třeba z taktických důvodů v průběhu studené války. V zemích, jako je Guatemala nebo Chile, v nichž se Spojené státy podílely na svržení demokraticky zvolených režimů, se každé slovo dodnes zakalí v emocionálním víru vzpomínek na minulost. I dobře míněná podpora může snadno adresátovi v očích váhavějších spíše uškodit. K takovým zemím patří také Írán, v němž CIA v roce 1953 pomáhala svrhnout populárního premiéra, a umožnila tak despotickou vládu šáha Rézy Páhlavího.

Na druhou stranu není nutné postoje Západu omezovat na to, co prohlásí Obama. Povstání se odehrává na ulici, při životě ho pomáhají udržet nejmodernější technologie, a jestliže je hlavním cílem morální podpora protestujícím, není dnes nic jednoduššího než jim ji dávat najevo stejnou cestou, jakou oni přes YouTube, Facebook nebo Twitter informují zase nás o svém odvážném zápase. Taková podpora jistě uškodit nemůže, naopak, je dobré si ověřit, že přestože se s běžnými Íránci ani neshodneme na politickém programu (bylo by odvážné tvrdit, že většina z nich v tuto chvíli bojuje za sekulární demokracii, v jaké žijeme my sami), na obecně lidských hodnotách se shodneme bez problémů.

Nadlouho nestabilní

Ať už to v Íránu dopadne jakkoliv, zůstane ve vzduchu viset otázka jaderných zbraní. Tady se žádné nadějné vyhlídky nerýsují, právě naopak. Írán bude pravděpodobně dlouho nestabilní zemí – i kdyby zítra padl Chameneí s Ahmadínežádem, Írán zůstane rozpolcenou zemí. Jaderný program bude pro kteroukoliv z vítězných stran pravděpodobně vítaným prostředkem k nalezení společného tématu a sjednocení národa. A pokud vítěz nebude jasný, přibude k již tak složitému rozhodování, jaký postup zvolit, další komplikované rozhodování – komu jaký krok ublíží nebo pomůže? Ani v případě, že konzervativní část režimu nakonec znovu ovládne situaci, nebude nic jasné. Na první pohled se může zdát, že v takové situaci není o čem přemýšlet – režim odhalil svou pravou tvář, je konec planým nadějím na vyjednávání, na pořadu dne je rázná akce v podobě ostrých sankcí a nakonec třeba i vojenského zásahu.

To však může být pro odmaskovaný a rozkymácený režim paradoxně darem z nebe. Na pokus o násilnou změnu celého režimu zvenčí určitě s nedokončeným stahováním z Iráku a horšící se situací v Afghánistánu nikdo nepomýšlí, omezené bombardování sice zbrzdí na nějakou dobu jaderný program, zároveň ale pomůže režimu odvést pozornost od vlastních problémů a přesměrovat bezmoc a zlost k vnějšímu nepříteli. Představit si, jak snadné bude v takové situaci pro režim dokončit čistky a rozdrtit opozici, je až děsivě snadné. Slovo rozdrtit je přitom v íránském kontextu potřeba brát doslovně.

(Respekt, www.respekt.cz)