Srpen 2009

Podivuhodná kariéra bratří Řebíčků aneb Jak si ministr a jeho bratr policista dokázali podmanit politiku

Jaroslav Spurny

Poté, co v posledních měsících opakovaně šokovali českou společnost, tráví bratři Adam a Aleš Řebíčkové v těchto dnech dovolenou v Itálii – na statku, který si jeden z nich, bývalý ministr dopravy, pořídil loni za sto čtyřicet milionů korun. Oba si evidentně potřebují oddechnout. Adam od obvinění, že jako policista vydíral podnikatele, navíc skončila jeho slibně se rozjíždějící kariéra ve vysokých patrech státního podniku. S kariérou skončí i Aleš. Před půl rokem opustil post ministra dopravy, kde rozhodoval o obchodech za stovky miliard korun. Pak se věnoval soukromým nákupům nemovitostí na různých místech glóbu a teď musí strávit své čerstvé rozhodnutí, že se vzdá kandidatury do Poslanecké sněmovny.

Odbornost především

Byl to opravdový šok, když se veřejnost nedávno z denního zpravodajství dozvěděla, že bratr bývalého ministra dopravy – bezkonkurenčně nejpodezřelejšího ministra Topolánkovy vlády s kontakty sahajícími od ukrajinských obchodníků se ženami k bývalým estébákům – čelí obvinění, že jako teplický policista vybíral v první polovině této dekády výpalné a provize od podnikatelů. „Společně se svými dvěma kolegy za mnou v roce 2006 přišel a sdělil mi, že buď jim dám dvě stě tisíc, nebo jsem skončil a půjdu sedět,“ řekl deníku MF Dnes majitel teplického autobazaru, který na činnost policejní party Adama Řebíčka upozornil detektivy z inspekce. „Zaplatil jsem, abych měl pokoj, ale musel jsem platit dál.“

Ještě větší šok následoval: na veřejnost se dostala informace, že Adam Řebíček začal v době, kdy bylo jisté, že se jeho bratr stane ministrem, rozjíždět slibnou kariéru v poměrně vysokých patrech státní společnosti ČEZ. „Kauza“ bratří Řebíčků tak nastolila otázku, jak je možné, že se z bezejmenného a neznámého politika a podnikatele stane vlivný ministr a z jeho bratra – policisty – zaměstnanec vlivného útvaru nejbohatší české firmy?

Začněme od Adama. Do ČEZ přešel od policie v srpnu 2006, v době, kdy už se o jeho bratru Alešovi mluvilo jako o jistém ministrovi dopravy. „Stal se specialistou v útvaru Správy majetkových účastí,“ píše mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Podle oficiálního sdělení mluvčího jde o útvar, který zajišťuje správu zhruba devadesáti dceřiných firem ČEZ. Útvar má patnáct pracovníků a každý z nich je z této pozice v několika dozorčích radách dceřiných firem. Adam Řebíček se po roce zaučování stal členem dvou dozorčích rad dceřiných firem ČEZ, ta významnější z nich se zabývala výstavbou veřejného osvětlení a za časů Adama Řebíčka se pustila do obchodování s plynem v miliardových objemech.

„Jak se pan Řebíček do firmy dostal? Prošel výběrovým řízením, ale proč a jaké měl předpoklady pro funkci, nevím,“ říká mluvčí Kříž. Do funkce jej vybral šéf Správy majetkových účastí Tomáš Dzik. Proč zrovna Adama Řebíčka? Nevíme. Pan Dzik nezvedá svůj mobilní telefon, nereaguje na vzkazy ani na dotazy zaslané formou SMS. Zajímavé ovšem je, že po přijetí Adama Řebíčka začal dělat kariéru i Tomáš Dzik. Stal se předsedou dozorčích rad tří významných společností ČEZ. Potom místopředsedou stejného orgánu v ČEZ vlastněných Severočeských dolech a letos v lednu správním ředitelem Lesů ČR. „Měl zkušenosti se správou majetku a velkou organizací,“ vysvětluje šéf Lesů ČR Svatopluk Sýkora.

Nic samozřejmě neprokazuje, že Adam nastartoval svoji kariéru na základě nějakých intervencí svého bratra. Máme jen indicie. Přidejme další. Šéf společnosti ČEZ Martin Roman je také členem dozorčí rady ČD Cargo, tedy podniku, který podléhal ministrovi Řebíčkovi, a média už dlouho spekulují, že se Roman chce účastnit připravované privatizace podniku za patnáct miliard. Ať už ale Adama Řebíčka kvalifikovalo pro novou funkci cokoli, najednou to skončilo: odešel ze svých funkcí v ČEZ letos v lednu, měsíc poté, co jeho bratr Aleš musel opustit svou ministerskou kancelář. O pět měsíců později na Adama praskla jeho policejní vyděračská kariéra – na jaře se jí začala zabývat policie a vyšetřování není dosud ukončeno.

Svatá Heleno, oroduj za nás

Případ Adama Řebíčka může být ilustrací, jak politici zneužívají svůj vliv. Kariéra jeho bratra, který minulý týden oznámil, že „kvůli mediálním útokům“ nebude komplikovat život své ODS a nebude se ucházet o místo krajské dvojky na kandidátce do Poslanecké sněmovny, však vyvolává daleko tíživější otázku. Čemu vlastně jeho angažmá v politice sloužilo?

Absolvent dopravní školy v Žilině Aleš Řebíček sice vlastní na Ústecku poměrně úspěšnou lokální firmu, ale v celostátním měřítku byl ještě měsíc před volbami 2006 naprosto neznámou osobou. Na Ústecku se však o něm v regionálním tisku něco málo psalo. „Vlivný podnikatel s velkými kontakty,“ charakterizovaly jej tamní noviny. Bylo to docela trefné. Řebíčkova stavební a dopravní firma Viamont, ještě na přelomu tisíciletí jen nevýrazný podnik paběrkující drobné kšefty od státu a komunálu, dokázala již v roce 2005 náhle získat veřejné zakázky za celkem sto padesát milionů, o rok později za trojnásobek. Většinu těchto obchodů uzavíral Viamont s Ústeckým krajem ovládaným politiky z ODS. Ale post člena vlády? Navíc ministra, který se podílí na nejlukrativnějších zakázkách, třeba na privatizaci pražského letiště za desítky miliard, privatizaci nákladní dopravy na železnici, stavbě dálnic? Tehdejší výběr premiéra Topolánka byl a zůstává pro prominentní občanské demokraty tajemstvím. „Nevím, proč si jej vybral,“ říká Řebíčkův vládní kolega Petr Gandalovič, stejně jako bývalý ministr práce Petr Nečas a všichni oslovení poslanci strany. Topolánek tu záhadu nikdy nevysvětlil, i když v minulých měsících byl sílící výhrady vůči podnikateli z Viamontu nucen vyslyšet a loni v listopadu jej z funkce odvolal.

Při odchodu z ministerského postu vyplnil Aleš Řebíček povinné majetkové přiznání, z něhož vyplynulo, že si v průběhu své ministerské funkce pořídil v Itálii nemovitosti za sto čtyřicet milionů korun a v Dubaji byt za deset milionů. Vše prý zaplatil z výnosů za prodej akcií (jakých a kdy je prodal, přiznání neprozrazuje), za něž dostal v posledních dvou letech dvě stě šedesát milionů korun. To je dost vysoká částka, aby se po jejím původu začala ptát policie, ale měli by se ptát i jeho političtí přátelé.

Aleš Řebíček je člen podivného teplického Rytířského řádu sv. Konstantina a Heleny, v němž bylo možné najít i obviněného ukrajinského gangstera a obchodníka se ženami (jehož propustil omylem z vazby soudce, který se stal posléze také členem řádu), bývalého elitního estébáka, spojeného s firmami podezřelými v devadesátých letech z tunelování bank, který se dnes angažuje v obchodech týkajících se „Romanova“ ČD Cargo, nebo třeba stalinistického poslance ruské Dumy. A také několik tuzemských významných podnikatelů. Už tento fakt jej pro funkci politika diskvalifikoval – o stamiliardách v dopravě a privatizacích by neměl rozhodovat muž s podivnými kontakty.

Ale zpět k jeho akciím. Stamiliony mohl získat za prodej svého podílu ve firmě Viamont. Podle svých slov se jej „zbavil“ už před volbami v roce 2006, což zopakoval několikrát i ve funkci ministra. Ověřit to nebylo možné, majitelé akcií nejsou veřejní a kupce akcií Řebíček nikdy neprozradil. Nicméně poté, co se Řebíček stal ministrem dopravy, uzavíral Viamont – také s jeho rezortem – stále významnější obchody a za déle než dva roky, které strávil Řebíček ve funkci, získala firma Viamont státní či komunální zakázky za devět miliard. „Kluci jsou asi šikovní,“ komentoval to loni pro Respekt Řebíček.

Nevíme, za co opravdu Řebíček přiznané stamiliony získal. Skutečně to mohly být splátky za prodaný podíl ve Viamontu. Ekonomové – mimo mikrofon – tvrdí, že firma s ročním obratem kolem sta až dvou set milionů – což je realita za Řebíčkova vlastnictví – nemůže mít tak vysokou hodnotu. Ale poté, co za Řebíčkova ministrování získala miliardové zakázky, už ano. Dopátrat se, kde je pravda, zatím nejde. Adama ani Aleše Řebíčkovy se na dovolené nepodařilo dostihnout.

(Respekt, www.respekt.cz)