Zaří 2009

Pofidérní legionářsko odbojářské hobby

Lukáš Beer

Byla to takřka sváteční chvíle: dolnorakouský zemský hejtman Erwin Pröll před měsícem osobně pozdravil jeden manželský pár z Vídně jako 100 000. návštěvníky zemské výstavy Česko - Rakousko. Rozděleni– odloučeni– spojeni, která současně probíhala v rakouských městech Raabs a Horn a v české Telči.Výstava měla určitě své nedostatky, přesto však napomáhá opatrným krokům ve vzájemném poznávání sousedů, jejichž vztahy dodnes nejsou rozhodně ideální. Region ohraničený spojnicemi geografických poloh Brna, Bratislavy,Vídně a Györu rozvíjí vlastní intenzivní chod hospodářské a kulturní spolupráce. Ostatně to má i své historické kořeny.

Hlavní město Moravy, až do roku 1945 dvojjazyčné, mělo až do roku 1918 vždy tradičně blíže k Vídni než k Praze, a to zdaleka nejen čistě při pohledu na mapu. Teprve přetnutím historických vazeb vznikem československého státu, včleňováním řady okolních jazykově českých obcí pod správu města Brna a zejména pak etnickou čistkou města v roce 1945 se kulturní charakter města výrazně změnil. Etnická čistka, „vylikvidování“ německého živlu Brna, měla nejen formu násilností, vražd a loupeží, ale probíhala velmi úspěšně i v hlavách nových generací obyvatel jihomoravské metropole maximálně možnou ignorací a úmyslným přehlížením staletého působení německé, nebo chceme-li starorakouské kultury v dějinách města. Jediné, co se komunistickému režimu úplně vymazat nepovedlo, byla zřetelná německá označení na krytech městské kanalizace. Ve městě je ještě řada míst, kde na chodníku narazíte kanál označený nápisem Gemeinde Brünn.

Jako facka do tváře všem lidem dobré vůle na obou stranách hranic, kteří se angažují pro oživení dobré meziregionální sousedské spolupráce a odbourávání vzájemných předsudků a záští, plynoucích ze starých křivd, musí působit tedy čerstvé rozhodnutí brněnské radnice postavit podle pražského vzoru pomník Edvardu Benešovi. Brněnští radní tak vyhověli dlouholetému tlaku tzv. legionářské obce, bývalých československých zahraničních letců a samozřejmě kooperujícího, věčně včerejšího Svazu bojovníků za svobodu, který na svých oficiálních stránkách otevřeně a výslovně propaguje národnostní nenávist.

U prvního subjektu se jedná zase o nacionalistickou organizaci reprezentující desetinovou minoritu českých mužů c. a k. armády, kteří dezertovali, mj. také loupili v Rusku a obírali domů z války se vracející české vojáky rakousko-uherské armády, kteří v 90 procentech případů nepřeběhli. Po první světové válce však byli v nově vzniklém státě glorifikováni a byli zaopatřeni četnými privilegii. Legionářský význam na porážce Rakouska-Uherska byl uměle přeceňován, což ostatně musel loni v jednom ze svých komentářů opatrně uznat i státní prezident Klaus, který jinak rozhodně nešetří patosem, pokud jde o zdůrazňování významu prvního a druhého odboje. Zbytek chaosu a zidealizovaných a nerealistických představ natropilo v českých hlavách mnohočetné promítání za jiných okolností docela humorných švejkovských příhod v televizi, jímž český divák nevědomě přičítá autenticitu, jako kdyby se jednalo o seriózní zfilmování nějaké učebnice dějepisu.

Podobné lze říci o tzv. československých letcích v Anglii, přeháněním jejich bojového přínosu se ve svém umíněném antikomunismu ujal polistopadový režim. Ten se mermomocí snažil zamaskovat a přehlížet skutečnost, že lví a bezkonkurenční podíl na oslavovaném osvobození Československa má jen a jen Rudá armáda. Pokud se tedy někdo mermomocí chce klanět a děkovat za osvobození, musí tak činit logicky na adresu tehdejšího komunistického Ruska, které v tomto směru přineslo zásadní oběť, ačli určitě ne z nějakých altruistických důvodů. Každoroční oficiální oslavy osvobození, soustředěné do Plzně a okrášlené přehlídkou amerických džípů, tragikomicky dokreslují ideologickou zaujatost některých politiků, zároveň naivně podceňujících rozum občanů. KSČM nechává pozdravovat a vyřizuje vřelé díky za přihrávání sympatizantů.

Obdobným způsobem jako v případě legionářů instrumentalizuje současná nacionalistická politika „letce“ k upevňování národních mýtů a přehnanou prezencí svých „herojů“ vštěpuje české veřejnosti poněkud nerealistické představy o vlastním hrdinství, odvaze a výjimečnosti. Každý šovinismus potřebuje své mýty, mučedníky a hrdiny.

Nad tím vším jako by trůnila působnost druhého prezidenta československého státu, Edvarda Beneše. Pomocí jeho osobnosti lze nejen šikovně symbolicky sjednotit tzv. první odboj s druhým, ale v první řadě s ním lze spojit absolutní vyvrcholení „národně osvobozenecké revoluce“ v podobě etnického očištění našich zemí vysídlením třetinového neslovanského obyvatelstva. Tedy odvěkého cíle šovinistického křídla českých národovců. Zároveň s jeho osobou může národ spojovat zajisté přínosné materiální obohacení miliardovým majetkem ukradeného sudetským Němcům a pardonizování zločinů a bezpráví, spáchaného ve jménu národní revoluce, takže se žádný z poválečných „hrdinů“ nemusel obávat zákonitého postihu.

Beneš se tedy z ryze nacionalistického hlediska skutečně zasloužil a brněnští radní se zřejmě cítili zahanbeni, že narozdíl od Prahy svého Beneše ve městě ještě nemají. Město Brno se dnes pyšní Benešovou třídou a po území města je rozset nespočet odbojářských památníků a pamětních desek, vzdávajících hold obětem německého nacistickému teroru, ulice města pojmenovaných po všelijakých odbojářích a legionářích už ani nevnímaje.

To vše je zřejmě ještě málo. Socha vlastence Beneše má tedy ještě tento rok stát i v Brně. Kulturní historie druhého největšího města Česka se s tou pražskou zdaleka nedá srovnávat, německá menšina v Praze měla ve srovnání s tou brněnskou jen nepatrný podíl na obyvatelstvu, ne bezdůvodně se Brnu kdysi říkávalo také předměstí Vídně, která zas měla velmi početnou menšinu českou. Krom toho obklopovala Brno z jižní strany v minulosti řada německých jazykových ostrůvků.

Jak asi může vnímat Brňan německé národnosti, která k městu Brnu neodmyslitelně patřila a patří jako třeba hrad Špilberk nebo náměstí Svobody, záměr reprezentace města postavit sochu a vzdávat hold člověku, který 12. 5. 1945 provolával za nadšených ovací publika z balkonu brněnské radnice tato slova: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je – já to netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk, volání: Výborně!). V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“(?)

Obětem brněnského pochodu smrti byl před mnoha lety věnován relativně nenápadný a očím kolem frekventující veřejnosti skrytý památníček, zatímco symbolickému vrahu těchto obětí, Benešovi, má být vedle dosavadního pojmenování jedné z významných brněnských tříd jeho příjmením vystavěn pomník a parčík za 1,6 miliónů korun!

Benešova socha má vyrůst letos na velmi frekventované ulici před budovou právnické fakulty Masarykovy univerzity. O její postavení už léta usilují odbojáři, političtí vězni a podobně zaměřené skupiny, kteří v květnu 2006 založili Výbor pro postavení pomníku prezidentu Benešovi. „Považujeme za potřebné, aby mladá nastupující generace byla hrdá a vlastenecká“, podtrhl jednatel výboru Jan Kruml motiv k postavení pomníku prezidentu-likvidátorovi. Kruml nechal sochu odlít v pražském ateliéru a jako předlohu použil sochu Karla Dvořáka, která stojí před pražským Černínským palácem. Podle informací z tisku stálo odlití v pražském ateliéru čtyřsettisícovou sumu, ačkoliv byla možnost ji nechat odlít v Blansku za 90 tisíc korun. Zbytek ze čtyř set tisíc, které odbojáři na svůj koníček vybrali, mohli takto použít na zasazení sochy před fakultu. Kruml ale trval na zhotovení sochy v Praze a odůvodnil 4,5krát vyšší sumu, kterou si naúčtoval pražský ateliér, tím, že tento vlastní autorská práva na původní dílo: „Kdyby ji někdo odlil v dílně na koleně za méně peněz, nebylo by to důstojné.“ (!)

Odbojáři teď sice měli hotovou sochu, ale už jim chyběly peníze na usazení. Potřebovali zaplatit ještě podstavec, architektonickou studii a materiály pro zasazení sochy a úpravu místa. V rozhovoru pro Brněnský deník Kruml neztrácel optimismus: „Naše sbírka pokračuje. Nebojím se, že bychom stavbu sochy nezaplatili. Nyní jsme nechali architekty zpracovat začlenění sochy před právnickou fakultu. Je to pro ně čest, že mohou spolupracovat na soše tak významného státníka, kterého uznává celá Evropa.“

Kruml má zajisté pravdu v tom, že opravdu kdysi žil jeden významný, dejme tomu také evropský státník, který si historický přínos Edvarda Beneše vskutku v duchu nemohl vynachválit, totiž Josef Vissarionovič Stalin. Ale Stalinovo impérium naštěstí zdaleka územně nezabíralo „celou Evropu“, jak zřejmě nepřímo tvrdí Kruml, Benešova politika pouze přispěla k tomu, aby se komunistické impérium posunulo až po Šumavu, to ano. Pokud má Kruml na mysli ještě jiné státy „celé Evropy“ než Stalinovu říši, bylo by z zajímavé dozvědět se které. Kde v Evropě si tak Beneše mohou ještě vážit a kde jej vůbec ještě někdo zná? Jestli se na věc budeme dívat například očima reálně existující EU a měřítkem jí oficiálně proklamovaných hodnot, tak ta by na vystavění sochy morálního otce genocidy Beneše musela zákonitě pohlížet přinejmenším jako na nehoráznou provokaci a ostudu. Takže opravdu těžko říci.

A tak na sochu přispívali odbojáři, legionáři a jejich fankluby, přispívali sokolíci a samozřejmě přispěl i prezident Klaus a mnoho dalších politiků. Sbírka údajně nakonec nahromadila 800 tisíc korun, ale stále ještě chyběla stejně vysoká částka na zrealizování projektu, na který je třeba vyčlenit celkem 1,6 miliónu korun.

Nic se tedy neděje, žádný problém, brněnští radní přeci zalepí polovinu nákladů z peněz daňových poplatníků.

Je sice uklidňující, že mnoho brněnských občanů na tyto plány reaguje podrážděně, mnozí plánovanou Benešovu sochu označují i za velkou hanbu pro město. Brněnská radnice ale nakonec vyhověla žadonění šovinistických organizací, aby pomohla ukájet jejich choutky a přispěla jim na to i z našich peněz. Určitě bychom podobných příkladů našli po celé naší zemi hromady, jmenované skupiny se snaží podobným způsobem označkovat každý roh a úspěšně se jim to zatím ještě stále daří.

V případě Brna však jde skutečně o akt, který musí být vyhnanými a okradenými Brňany vnímán jako cílená provokace a výsměch všem obětem. A vrhá také špatné světlo na současné obyvatele města, kteří s umístěním sochy nesouhlasí. Nic proti soukromým koníčkům odbojářských a legionářských organizací, pokud si své pomníky budou stavět na svých pozemcích, nic proti tomu, když si pan Kruml svou obdivuhodnou a autorsky chráněnou bronzovou sochu Beneše postaví třeba doma na zahrádce a výlučně za své peníze či za příspěvky svých soukmenovců a nebude pro své hobby tahat peníze z rozpočtu magistrátu. Třeba by mu pak už nebylo zas tak lhostejné, že odlití sochy mohlo vyjít o 310.000 korun levněji.

Pokud by měl štváčům nakonec jejich plán projít, můžeme se těšit na celoroční odbojářské párty pořádané u sochy Edvarda Beneše při každé jen myslitelné příležitosti. Prostranství na ulici Veveří se vyloženě nabízí k podobným akcím a přehlídkám. Na první show se lze těšit již 28. října tohoto roku. Nabízí se tu geniální příležitost pro Václava Klause střihnout si příště nějakou tu říznou vlasteneckou řeč vedle Lidic třeba i u brněnského Beneše.

Možná někdo přijde i se zlepšovákem a navrhne postavit monumentální sochu Edvarda Beneše v prostranství dnešního Moravského náměstí, které za svou éru vystřídalo již několik honosných označení, jako např. Adolf-Hitler-Platz či náměstí Rudé armády. A co třeba náměstí rovnou nepřejmenovat na náměstí Edvarda Beneše ? Socha by přitom symbolicky mohla stát přímo na místě, kde do roku 1945 stával tzv. Německý dům, kulturní a politické centrum bývalých německých Brňanů, který byl spojeneckými nálety ke konci války značně poškozen a po válce srovnán definitivně se zemí „českými vlastenci“. Dnes je toto místo tvořeno ohyzdnou betonovou kašnou s většinou nefunkčním vodotryskem. Nebylo by to úchvatné a symbolicky i pravdivé, socha Edvarda Beneše přímo na místě trosek etnicky očištěného Brna? Myslím, že tuto myšlenku by si Výbor pro postavení pomníku prezidentu Benešovi měl vážně nechat projít hlavou.

Ovšem pozor, je bezpodmínečně třeba, aby Benešova socha svou výškou a monumentalitou vrhla do stínu protější chátrající rudoarmejský pomník! To, aby se náhodou neřeklo. Že město koncem dubna 1945 vítězně obsadila Rudá armáda? Aha, to se momentálně nenosí, tak nechme ruský památník raději rozpadnout a zarůst plevelem. A krom toho, dokážeme si Klause nebo brněnského primátora představit řečnit u sovětského památníku? ... No právě.

Zato takový Beneš, ten nezklame nikdy. Uměl cíleně provokovat za války, když vyslal do Prahy své odstřelovače, aby dosáhl svých cílů. A provokovat má za krátkou dobu i v Brně, i když už jen posmrtně. Nechají si to Brňané jen tak líbit?

(http://nassmer.blogspot.com)