Zaří 2009

Zgermanizovaní Češi

Lukáš Beer

Jsou lidé, kterým stačí několik měsíců strávených v cizí zemi, aby se zdokonalili v jazyku hostitelské země a ovládali jej perfektně, plně se kulturně integrovali, ale jsou i tací, kterým cizí jazyk činí akcentem slyšitelné potíže i po třiceti letech ustavičného pobytu v jiném jazykovém prostředí. Tak nějak je to i s chápáním a sžitím se s kulturou, která je jiná než mateřská, se schopností empatie vůči novému prostředí, ve kterém člověk žije.

Když jsem 3. července četl rozhovor nemálo známého českého emigranta Pavla Kohouta v Lidových novinách (viz níže), nabyl jsem dojmu, že dotyčný, ač dlouhodobě oddělen od vlasti, musel během své emigrace vždy tak nějak jednou nohou duchovně stále žít v české kotlině, a to i před listopadem 1989. Anebo se dobrovolně svému novému prostředí musel hodně uzavírat. Kohout se tedy nedávno cítil povolaný analyzovat česko-rakouské vztahy a příčiny jejich problémů a redaktor citovaných novin formou otázek v interview budil dojem, že zpovídá osobu nanejvýš kompetentní k tomu, aby poskytla čtenáři znalecký pohled do duše Rakušana, který trpí řadou předsudků vůči Čechům.

Netvrdím, že by všechny Kohoutovy vývody neměly hlavu a patu. Je to pěkný postřeh, když na závěr svého rozhovoru označuje Klause za „extremistu“. Když se zmiňuje o tom, že Češi jsou Rakušany hodnoceni jako nejméně oblíbení sousedé ve srovnání s jinými národy, určitě se také neplete. Rozesmál mě ale svým pokusem o odůvodnění, že „my jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně (Rakušany) v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, ekonomice i v politickém vlivu.“ To je taková zábavná „čecháčkovská“ dedukce. Mimochodem, ve všeobecném vnímání se v statistice oblíbenosti (vysloveně takové průzkumy totiž v Rakousku zdaleka nejsou na denním pořádku, spíše jde o takový pomyslný žebříček oblíbenosti) hůře než Češi pravidelně umísťuje národ, který geograficky s Rakouskem nemá vůbec do činění, totiž Poláci. Tato nedůvěra Rakušanů nepramení ze zakomplexovanosti nebo snad z nějakých konkurenčních obav z Polska, ale z rozčarování a zklamání nad tím, že politická reprezentace této země se už tradičně zahraničněpoliticky staví do opozice k centrálním středoevropským zemím a jako americký satelit kolikrát nestoudně prosazuje sobecké výhody ve svůj prospěch na úkor ostatních Evropanů. Jisté české politické kruhy se snaží o to, aby naše zem v tomto činění za Poláky moc nepokulhávala. Polské a české podlézání vůči USA vzbuzuje údiv a opovržení. Poláci jsou jako národ vždy tak trochu podezíráni z přílišné vypočítavosti a vychytralosti. Rakušané, kteří do rozpočtu EU víc přispívají, než z něj dostávají, to vnímají obzvláště citlivě. Co se týče rakousko-české minulosti, nedokáží si Rakušané spoustu starých dějinných „českých naschválů“ a protivenství rozumně vysvětlit, mají pocit, že jim Češi v minulosti stále při každé příležitosti házeli klacky pod nohy, ačkoliv se kulturně a hospodářsky měli dobře a jazykově smíšené Čechy a Morava v rámci habsburské monarchie vzrostly v hospodářsky nejrozvinutější oblast. To by si ale vyžadovalo důkladnější zamyšlení, ale o tom dnešní článek není.

Kohout si také postěžoval na „nenávistné“ sudetoněmecké vyhnance v Rakousku a mylně říká, že „v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.“ Patrně ještě podobné tiskoviny nečetl, protože ty se vyloženě s oblibou soustředí už na rok 1919 a okolnosti uspořádání Československa, postřílení 54 demonstrantů v březnu 1919 československým vojskem atd. a to se nedá přehlédnout. Postoj bavorských vyhnanců se ve srovnání s těmi rakouskými dá skutečně označit jako hodně umírněný. Komentáře mluvčího SLÖ (sudetoněmecké sdružení v Rakousku) Gerharda Zeihsela jsou opravdu nejednou cítit zatrpklostí, ale fakticky jim nelze nic špatného vytknout. Zatrpklý tón pramení z dlouholeté deprimující zkušenosti, že česká politická reprezentace upřímné podání ruky ignoruje nebo na něj dokonce plivne. Arogantní přehlížení s české strany bolí víc než nějaký nenávistný Klausův výrok. Zato kritická slova z Vídně v Praze najdou vždycky odezvu. Zeihsel nemluví k Čechům ale o Češích, protože jim nevěří. A hlavně proto, že mu nenaslouchají. Na druhou stranu stačilo by málo z české strany a zatrpklost by mohla pominout.

Vztahy Čechů se svými německy hovořícími sousedy jsou paradoxně nejvíce zatíženy právě vztahy s tou částí obyvatelstva Německa a Rakouska, která by ve skutečnosti měla být největším vzájemným kulturním a emocionálním „pojítkem“, totiž se Sudetoněmci, Starorakušany a dokonce i s Rakušany samotnými.

Vedle sudetských Němců existuje ale ještě jedna, sic ve srovnání se sudetskými Němci početně menší a dnes už „vymírající“ skupina obyvatel, která může poukazovat na svůj historický a kulturní původ, sahající svými kořeny do našich zemí, navenek však působící jako etnicky příslušející k německé jazykové a kulturní oblasti. Jsou to vídeňští Češi, o kterých se v rozhovoru pro Lidové noviny Pavel Kohout také rozpovídal. Hovořil také o tom, jak se projevovala kulturní a jazyková asimilaci v případě jeho vlastních potomků. A pak je tu vedle uvědomělých vídeňských Čechů také nesrovnatelně větší „skupina“ Rakušanů, nesoucích za svými křestními jmény typicky česká příjmení. Jde tedy vlastně i o asimilované a Čechy a jejich potomky, k češství se již dávno nehlásící a nemající k němu žádných emocionálních vazeb. Svým způsobem jde tedy o Čechy zgermanizované a „namíchané“ s okolním prostředím. A že jich není zrovna málo, není třeba nikomu zvlášť připomínat, vídeňský telefonní seznam o tom podává jasné svědectví, česká příjmení v něm tvoří něco mezi jednou třetinou a dobrou polovinou.

Procházeje interpretaci českých národních dějin, a to i těch nejdávnějších časů, o kterých můžeme mít pouze nepřesné a mlhavější představy, brzy rozpoznáme pomyslnou červenou niť, která se po dlouhá staletí táhne jako nepříjemně pociťované prokletí příslušníků „holubičího“ českého národa: je to vždy přítomná a nanejvýš obávaná germanizace, s jejíž hrozbou se museli od věky věků potýkat naši otcové. A mnoho českých politiků se snaží sugerovat, že to je jev, s kterým musí vlastenecky vnímající Čech počítat i v pohnuté době dnešní. Bytostné obavy z germanizace, tento zakódovaný odvěký „fakt“, většina z nás přijímá obrazně řečeno už současně s příjmem mateřského mléka.

A věru, věru, skutečné germanizační tlaky z minulosti nelze popřít, a to po jazykové, kulturní, hospodářské, ale i „rasové“ stránce. A „nejhorší tragédie“ spočívá v tom, že ať si to chceme připustit či nikoliv, negativně a škodlivě vnímaná germanizace v minulosti nemalou měrou prosakovala i do naší kultury a dokonce i do naší krve. Strašlivé to pomyšlení, o kolik nás germanizační vliv minulých století, specielně v období habsburské poroby, musel tedy „opozdit“ v kulturním vývoji a odcizil nás natolik našim východoslovanským bratrům. Germanizace je nejen vnímána jako hrozba, ale i jako absolutní negativum.

Germanizační tlak dosáhl v našich zemích svého vrcholu po březnu 1939. Většina českých a nejen českých historiografů nás informuje, že po Hitlerově vítězství měl být v našich zemích proveden takový „český holocaust“ – ani český národ prý neměl být později ušetřen smutného osudu Židů. Podobně jako to „němečtí nacisté“ udělali v Lidicích, chystali se krom několika vybraných modrookých blonďáků a modrookých blondýn, určených na poněmčení a odvlečení do Říše, ostatní Čechy vyvraždit či poslat tvrdě pracovat na Sibiř nebo někam jinam za polární kruh. Taková je široce zažitá představa. Germanizace dostala tvář fyzické likvidace. Češi měli být vyhlazeni, měli přestat fyzicky existovat. Germanizace je Čechy přinejmenším podvědomě vnímána jako vlastní fyzická smrt a nahání proto strach a pocit nepředstavitelného ponížení.

Germanizace – hrozná to vidina pro každého Čecha, tak nám to káže staletá národní výchova. K „zgermanizovaným“ rakouským Čechům musíme tedy vlastně shlížet jako k politováníhodným bytostem, které postihl strašlivý osud. Jestli pak si oni uvědomují, v jaké nezáviděníhodné situaci se nacházejí? Jestli pak jim jejich újma, kterou germanizací utrpěli, vůbec nějak dochází?

Ať nevznikne nedorozumění – autor si samozřejmě dobře uvědomuje, že situace vídeňských Čechů, kteří kdysi přišli do hlavního města monarchie a byli přirozeně vystaveni asimilačnímu většinovému tlaku okolí, se naprosto nedá srovnávat se situací obyvatelstva z vyloženě čistě nebo převážně českého sídelního území Čech a Moravy, které více méně přesně územně vymezoval Protektorát. Morální a etické okolnosti byly naprosto odlišné. Objektivně řečeno bylo zřízení Protektorátu Čechy a Morava a obsazení českých sídelních oblastí Čech a Moravy v březnu 1939 ze strany Německa ostrým porušením sebeurčovacího práva Čechů. Podobně jako v roce 1918 okupace německých sídelních oblastí Čech a Moravy československými vojenskými jednotkami, a to v období, kdy podoba hranic nebyla mezinárodně zdaleka ještě závazně ustanovena, bylo hrubým porušením sebeurčovacího práva německy hovořících obyvatel Čech a Moravy. V případě protektorátu by se tedy jednalo o (údajně plánovanou) germanizaci vnucenou „zvenčí“ domácímu obyvatelstvu, v případě rakouských Čechů šlo o asimilaci, akceptovanou vlastně jako praktickou nutnost sžití ve většinovém hostitelském prostředí. Co ale může být zajímavé, je zhodnocení z pohledu „výsledku“ asimilace nebo germanizace a jak je subjektivně pociťován svou „obětí“ a jejími potomky.

Než se podíváme na osud asimilovaných vídeňských Čechů a jejich potomků, pokusíme se rozsah a intenzitu fakticky zrealizované slavizace Čech a Moravy po roce 1945 porovnat s plánovanou, avšak nikdy nerealizovanou, germanizací našich zemí - přesněji řečeno českých sídelních oblastí našich zemí.

Poválečný osud českého národa je historiky obvykle v první řadě dokládán „temnými předpověďmi“ Reinharda Heydricha. Opírají se o dva přísně tajné projevy k představitelům německé správy v Protektorátu z října 1941 a února 1942. Heydrichovy teorie nikdy nedospěly do roviny praktické realizace. Průběh válečného zápolení údajné (poválečné) germanizační plány Němců na území Protektorátu zhatil. „Vyhlazení Čechů“ se během šesti let existence Protektorátu nekonalo, ani poněmčení obyvatelstva – tedy germanizace, která je obvykle dávána na stejný stupeň jako vyhlazení - nemohla být uskutečněna ani v náznacích. O fyzickém vyhlazení Čechů či jejich totálním vysídlení po vítězství Říše koneckonců nemluvil ve svých přísně utajených projevech ani R. Heydrich.

Zato během pár posledních týdnů 2. světové války a několika málo měsíců posléze se české straně podařilo zrealizovat fenomenální „vylikvidování“ (jak tomu zcela otevřeně a veřejně říkal Beneš) třetinové německy hovořící menšiny našich zemí. Tuto etnickou čistku bagatelizuje spousta lidí pojmem „odsun“, ale naučme se prosím věci nazývat pravým jménem – to se týká jak „odsunu“, tak i „vyhlazení Čechů“.

V případě vyhnání šlo jednak částečně o fyzické likvidování příslušníků jisté národnosti tím, že desetitisíce lidí byly jednoduše pobity nebo nechány na pospas smrti vyhladověním a vyčerpáním, tisíce byly umístěno v československých lágrech. Dále pak byli téměř všichni příslušníci etnika až na mizerné procento vyhnáni československým státem za svých domovů a okradeni o svůj veškerý majetek. Tři milióny lidí nebyly sice „odsunuty“ ze svých domovů na Sibiř nebo k Severnímu moři, ale „pouze“ do Německa a Rakouska, ale charakter důkladného etnického „očištění“ našich zemí se tím absolutně nemění. Sídelní území vyhnaných a okradených občanů bylo následovně důkladně zčechizováno, byly důsledně mazávány stopy existence původního etnika. Území bylo osídleno lidmi (1,9 miliónem) z vnitrozemí a z východu.

Jedno je, jak už tu bylo řečeno, jisté: území Německa a Rakouska nemá zrovna dvakrát ráz nepohostinné Sibiře, ale i tak byly kroky likvidace německého etnika českou stranou efektivně zrealizovány a svým dopadem přesáhly i ty nejextrémnější myšlenkové germanizační pochody v hlavách „katů českého národa“, K. H. Franka či R. Heydricha, jak dnes dokazuje všem běžně dostupná literatura. A tato skutečnost je o to brizantnější, že u dvou posledně jmenovaných osob jde o představitele zavrhovaného a opovrhovaného nacismu, kterému se přičítá zodpovědnost za všelijaká zvěrstva, zatímco genocida německého obyvatelstva v našich zemích proběhla z pozice obnoveného demokratického Československa a jeho národní revoluce. A představiteli současného Česka je nadále pardonizována, bagatelizována a ospravedlňována a většina obyvatel země se s tím ztotožňuje.

Zlikvidovali jsme v našich zemích němectví pohodlněji, než to měli v úmyslu němečtí národní socialisté – nebabrali jsme se s nějakou čechizací, ale rovnou jsme milióny sudeťáků „odsunuli“ mimo zem. Hotovo, a bylo etnicky vyčištěno bez nějaké pracné a zdlouhavé čechizace! Ostatně jsme mezi sebou nechtěli mít žádné počeštěné skopčáky, kam bychom pak asi s takovou přišli? Pěstovat si doma nějaké budoucí kolaboranty, to raději v žádném případě! Němci „to“ přeci mají v krvi, s tímto národem se přeci nedá žít společně, je to „pouze jediná lidská nestvůra“, jak hlásal Beneš (12. 5. 1945). Naučit je česky a vychovat k češství by pranic nepomohlo. Takže hezky heim ins Reich s nimi!

A teď od neúprosné reality k historické sci-fi. Představme si, že by tenkrát po německé porážce v roce 1945 vstoupil na scénu nějaký ten český pendant K. H. Franka či R. Heydricha, který by přišel s alternativním návrhem umírněnějšího řešení sudetoněmecké otázky. Říkejme těm dvěma pánům třeba Karel Hynek Franta a Vladimír Hajdrych. Jejich návrh by spočíval v tom, že by se z území Sudet vytvořil takzvaný Československý protektorát Sudety, kde by tamějším obyvatelům byla dopřána ve velké míře národní autonomie a byla by zavedena i vlastní měna. Ovšem zahraniční politiku a s tím související otázku armády, obrany a svrchovanosti, by de facto určovala Praha. Museli bychom v sudetském protektorátu ale zavést dvojjazyčné nápisy, v pořadí české a pak německé. Úřední řečí by byla čeština a němčina. Sudeťáci by měli i vlastní policii a malé vládní sudetoněmecké vojsko. Na pár rozhodujících míst bychom dosadili naše Čechy, ale úřednický aparát by si tvořili z naprosté většiny sudetští Němci sami. Sudeťáci by se museli politicky držet kurzu, který bude udávat Praha, a museli by být naprosto loajální k Československu, dále by si měli hledět práce a pečlivě hospodařit ve svých fabrikách a na svých polích, aby Československo jen vzkvétalo. Odstranili bychom u nich definitivně nezaměstnanost a zapojili je do našeho sociálního sytému. Jejich zboží a služby by našly u nás v Československu dobré odbytiště, firmy by si nemohly stěžovat na nedostatek zakázek a zemědělci by si mnuli ruce nad tím, jak mají zajištěn trvalý odbyt svých produktů. Ale raději bychom sudeťákům preventivně neumožnili sloužit v československé armádě, alespoň do té doby, než by se zbavili svého zakořeněného nacionalistického separatistického myšlení. Namísto vojenské služby v československé armádě, kterou by povinně museli vykonávat všichni Češi, bychom mladé ročníky sudeťáků na určený čas povinně nechali pracovat v českých továrnách, na českých polích a stavbách. Samozřejmě za zákonnou odměnu a jejich postavení by se prakticky nelišilo od postavení českých dělníků. Mladé sudeťáky by si odpovědní sudetští Němci organizovali v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Sudetách, kde bychom je smýšlením vedli do Československa, tak aby budoucí generace Sudetoněmců byla vychovávána ve stejném vlasteneckém duchu jako česká mládež. Sudeťáci by ve svém protektorátu mohli nadále neomezeně rozvíjet svou kulturu, proti případnému separatismu a politické opozici (která doufejme bude slabá, pokud ji zrovna nebudou rozjitřovat západní Němci a nějací sudeťáčtí exulanti zvenčí) však musíme v každém případě tvrdě zakročit.

Každopádně by po několika desetiletích čechizačního tlaku sudetští Němci sami dobře pochopili, že je pro ně praktičtější a výhodnější předávat svým potomkům češtinu jakou svou mateřštinu a my bychom sudetoněmecký problém zřejmě jednou provždy vyřešili, sudeťáci by vlastně byli jednoho dne jedni z nás - avšak s výhradou, zčechizovat by se automaticky nemohli všichni sudetští Němci, u některých by to prostě nešlo. Čech Vladimír Hajdrych odhadl, že kolem 60 % sudetských Němců je čechizovatelných. Ve svém přísně tajném projevu před uzavřeným publikem, před českými správci Sudet, by prohlásil:

„Musím dostat obraz celého sudetoněmeckého obyvatelstva a pak mohu říci, to jsou lidé, kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, ty můžeme počeštit. Pak máme druhé, to jsou protipóly, rasově příliš germánské a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven, třeba je odsunout. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově příliš germánští a slovansky vypadající špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v české části Československa nebo nějak jinak a postaráme se, aby neměli děti. Potom zůstanou zbývající, vzhledem nám velmi podobní, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž to je dobrá vedoucí vrstva. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude, než abychom je zkusili usídlit někde v čistě českém prostředí, počeštit je a převychovat, nebo, když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi. Primární je ovládnutí Sudet a definitivní podmanění tohoto prostoru. Tento prostor Sudet musí být český a sudetský Němec v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat.“

Mnozí zajisté poznávají, že jsem (záměrně) obrátil naruby jednu z tajných řečí Reinharda Heydricha. Poněkud jsem povolil uzdu své fantazii. Samozřejmě, toto srovnání má své mouchy, pokulhává a je trochu hloupé. Čtenář najde na uvedeném porovnání brzy několik kosmetických chyb. Můj pokus není dokonalý. Ale místy je patrné, že některé pasáže vymyšleného projevu Čecha Hajdrycha jakoby z oka vypadly projevům některých československých představitelů, zejména z roku 1945, kde byla řeč o odněmčení našeho pohraničí. A právě tyto projevy dostaly nakonec reálnou podobu, včetně fyzické likvidace sudetských Němců a rozptylu Němců po území Československa.

Stejně tak si pouze s obtížemi můžeme zodpovědět otázku, jestli by bývala byla pro řešení sudetoněmecké otázky po roce 1945 v Československu humánnější představa navržená mnou vymyšlenou postavou Vladimíra Hajdrycha, anebo ten způsob, který známe v podobě tvrdé a nefalšované reality vyhnání sudetských Němců z Československa. Jisté je, že krajně nehumánní je obojí.

Na druhou stranu ani takový skutečný K. H. Frank ve svých úvahách nedošel tak daleko, aby po úspěšném dovršení války (kdy tedy kdy už by neměl oprávnění běžně uváděný argument, že Čechy bylo potřeba šetřit pro válečný průmysl) prosazoval násilné vyhnání prakticky všech Čechů na základě národnostní příslušnosti, jejich svévolné vraždění a kompletní oloupení o majetek! A to ještě během tak krátkého časového úseku, jak se tomu dělo v případě vyhánění sudetských Němců (kterých bylo pouze 2x méně než Čechů.)

V létě 1940 totiž psal K. H. Frank do říšského kancléřství: „Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů považuji za neproveditelné, a) protože není k dispozici prostor, kde by bylo možno opět je usídlit; b) protože nejsou k dispozici němečtí lidé, kteří by mohli ihned zaplnit uprázdněný prostor; c) protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese, aby její funkce byla porušena, nesnese žádné vakuum; d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónu Čechů; e) protože je působení takového šoku na jiné národy jihovýchodu pravděpodobně nežádoucí.“ Dále pak rozvíjí: „Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, čímž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně miliónů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti.“

Svobodný pán von Neurath se současně v korespondenci, která byla předána Vůdci, názorově připojil: „Nejradikálnějším a teoreticky nejdokonalejším řešením problému by bylo totální vysídlení všech Čechů z této země a její osídlení Němci. Toto řešení však není možné, protože není dost německých lidí, aby bylo možno ihned naplnit všechny prostory, které budou patřit v dohledné době k velkoněmeckému prostoru… Aby však bylo dosaženo cíle, tj. zaplnění tohoto prostoru německými lidmi, k tomu není totální vysídlení Čechů ani nutné. Při podrobném prozkoumání obyvatelstva dnešního území Protektorátu je člověk překvapen velkým počtem plavovlasých lidí s inteligentními tvářemi a dobrou stavbou těla, lidí, kteří by sotva byli v nepříznivém smyslu nápadní i ve středoněmeckém a jihoněmeckém prostoru, nemluvě ani o východolabském prostoru.“

Myšlenka totálního vysídlení Čechů byla teda zásadně odmítnuta. Jaký pocit by se asi Čechů dnes zmocňoval, kdyby byli za války násilně téměř všichni vyhnáni ze svých domovů dejme tomu na Slovensko či do Generálního gouvernementu a museli ponechat veškerý svůj majetek na místě Němcům? Kdyby byli Češi vyzváni, aby do 24 hodin opustili své domovy a byli soustředěni do sběrných lágrů, označováni na ošacení viditelným nápisem „Tsch“ a kdyby jich tisíce během tohoto „odsunu“ byly zmasakrovány? A kdyby se současná německá a rakouská vláda k tomuto „odsunu“ stavěla tak, že o něm prakticky nechce moc slyšet a odvolávala se na morálku tehdejší doby?

Původně jsem ale chtěl mluvit o „obětech“ germanizace, k čemuž mě inspiroval rozhovor Pavla Kohouta pro Lidové noviny. Jak už bylo na jiném místě zdůrazněno, výchozí situace poněmčených vídeňských Čechů se podstatně lišila od té v Protektorátu. Nás ale v této chvíli bude znamenat konečný efekt, který stojí v přímém rozporu s často kolportovaném „vyhlazením Čechů“.

Není snadné přesně určit, kolik Čechů kolem roku 1900 skutečně ve Vídni žilo. Čísla jsou velmi nepřesná a pohybují se mezi 100 000 až 400 000. Střízlivé odhady hovoří o 250 000-300 000 lidech české národnosti žijících a pracujících v té době v hlavním městě monarchie. 1,6miliónová Vídeň byla tehdy druhým největším českým městem po Praze vůbec. Městská správa měla tedy pochopitelné obavy, aby se „zachoval německý charakter města“. Zejména křesťansko-sociální starosta Vídně Karl Lueger proslul některými opatřeními, kterými chtěl zabránit dalšímu rozmachu českého nacionálního živlu ve městě. Tak například v roce 1897 bylo vydáno nařízení, že obecním zaměstnancem Vídně se mohl stát pouze občan hlásící se k německé národnosti.

Po vzniku československého státu reemigrovalo téměř 150 000 Čechů do své původní domoviny, po první světové válce Vídeň totiž trpěla hlady a Češi si od nového „státu Čechoslováků“ slibovali lepší budoucnost. Nová rakouská sociálně demokratická správa Vídně však byla k Čechům vlídnější než ta předchozí, a tak Češi ve dvacátých letech minulého století ve městě mohli ve velké míře realizovat svůj bohatý kulturní, hospodářský ale i politický život, byla zajištěna činnost nacionálně orientovaných organizací a spolků. Souviselo to také s tím, že česká menšina po roce 1918 stála v jistém smyslu pod ochranou Československa. Odsud směřovaly i finanční injekce, které měly zahraničním Čechům pomáhat udržet a rozvíjet jejich národní aktivity. Vídeňští Češi byli tradičně většinově levicově orientovaní a v tomto směru i hodně agilní, a tak politické poměry po občanské válce a nastolení „austrofašismu“ v roce 1934 strukturu českých spolků a organizací ve Vídni postihly ve stejné míře jako všeobecně celou rakouskou sociální demokracii a rakouské komunisty, kteří byli následovně režimem rakouské Vlastenecké fronty politicky pronásledováni. Na druhé straně musel např. český učitelský personál spolku Komenský do rakouské Vaterländische Front vstoupit, tj. čeští učitelé byli jejími členy.

Zmíněná reemigrace a především dobrovolná asimilace Čechů se projevila i při sčítání lidu v roce 1923, kdy „pouze“ 80 000 lidí uvedlo češtinu jako svůj obcovací jazyk. V roce 1939, tedy v období po „znovusjednocení“ Rakouska s Říší, se při sčítání lidu poprvé zkoumal ukazatel mateřské řeči – 56 248 osob uvedlo nezávisle na své obcovací řeči jako mateřský jazyk češtinu (nebo slovenštinu). Toto číslo však nezahrnuje již asimilované Čechy, kteří měli za mateřštinu německý jazyk. Během 2. světové války se do Vídně dostalo také 40 000 většinou mladých Čechů z Protektorátu (a do okolní župy Niederdonau dalších 35 000), kteří zde byli na pracovním nasazení.

Měsíc po anšlusu, tj. 10. dubna 1938, bylo o něm uspořádáno lidové hlasování. Představitelé vídeňských Čechů se obávali, že národní socialisté by veškeré hlasy, které se případně vysloví proti anšlusu, ve skutečnosti přičítali české menšině (situace v Československu v té době totiž vřela), a tak preventivně u vídeňského národně socialistického starosty Hermanna Neubachera dosáhli toho, že Češi směli o připojení Východní marky k Německu hlasovat zvlášť – z 23 200 odevzdaných hlasů vídeňských Čechů (tedy nacionálních, ne asimilovaných) se nakonec jen 31 vyslovilo proti anšlusu a 32 odevzdaných hlasů bylo neplatných. Lidovému hlasování samozřejmě předcházela intenzivní propaganda.

Život „národních“ Čechů po březnu 1938 se citlivě změnil. V následujících letech bylo úřady poněkud zredukováno školství (počet škol apod.) a zejména pak během roku 1942 byla ukončena činnost několika organizací a spolků nacionálních a neasimilovaných Čechů a byl zastaven česky píšící tisk. V listopadu 1941 byl rozpuštěn vídeňský Sokol a na podzim 1942 došlo k zániku 12 sportovních klubů a spolků, mezi nimi např. Orla. (Ještě v červenci 1938 se delegace vídeňských sokolů směla zúčastnit Všesokolského sletu v Československu – na sokoly pochodující v Praze s vlajkou s hákovým křížem byl vskutku zajímavý pohled.) Naproti tomu existovaly spolky jako např. český fotbalový klub S.K. Moravia 10, kde z celkového počtu 68 členů 48 mužů sloužilo ve Wehrmachtu, takže byl klub úřady nakonec klasifikován jako převážně německý a jeho činnost nebyla zrušena. Podobný kosmetický osud postihl A.C. Slovan, který se pouze přejmenoval na A.C. Sparta. Nejbohatší český kulturní a školský spolek Komenský pronajímal během války řadu budov a objektů nejen městu, ale i Wehrmachtu a NSDAP. Za války tedy došlo k jistému omezení národního života vídeňských Čechů, tato omezení samozřejmě nepociťovaly asimilované osoby českého původu a osoby nehlásící se za každou cenu k nacionálnímu češství. Mužská část asimilovaného českého obyvatelstva musela samozřejmě narukovat do Wehrmachtu. Konce války se dožily dvě veřejné české lidové školy (Volksschulen), které po celou dobu udržovalo město Vídeň.

Co se týče navenek sotva vnímatelného politického odboje a podzemní činnosti vídeňských Čechů v období národního socialismu, tak literatura zmiňuje v první řadě asi dvousetčlennou českou sekci ilegální Rakouské komunistické strany KPÖ, která se soustředila hlavně na propagační či osvětovou činnost v oblasti zdráhání se vojenské služby ve Wehrmachtu. A dále pak 40člennou skupinu Curiue, vedenou farářem Josefem Pojarem, usilující o obnovení samostatného a demokratického Rakouska. Na vídeňském ústředním hřbitově připomíná pamětní deska 69 během války zabitých opozičních Čechů (a Slováků).

Dle odhadu říšských rasových hygieniků měla až jedna čtvrtina obyvatel Vídně nějakým způsobem vazby na český původ. Historik Gerhard Botz hovoří o 400 000-500 000 osobách (více v jeho knize Nationalsozialismus in Wien - Machtübernahme, Herrschaftssicherung, Radikalisierung 1938/39, Mandelbaum Verlag, Wien 2008). Během sedmi let pod hákovým křížem pociťovalo určitá omezení pouze češství národní (české kulturní, sportovní a politické spolky), avšak nikoliv „češství“ asimilované, které bylo několikanásobně početnější. Tento autor ve své knize zmiňuje také dopis Martina Bormanna říšskému místodržícímu Vídně Baldurovi von Schirachovi, ve kterém navrhuje očistit Vídeň od češství.

Je zbytečné rozepisovat se o stopách českého působení ve Vídni, které jsou spojovány s takovými jmény jako z mnoha dalších např. Karl Kolarik ( a jeho Schweizerhaus v Prátru), Josef Prousek ( a jeho proslulá síť cukráren Aďda), prominentní sportovci Matthias Kaburek, Franz Cisar, Johann Urbanek, Josef Bican a v neposlední řadě fotbalový idol Matthias Sindelar.

K posledně jmenovanému bych ale přeci jenom prohodil pár slov, protože způsob jeho „adaptace“ v období národního socialismu, který díky své tragické předčasné smrti prožil pouze v začátcích, hovoří i za osudy mnoha dalších asimilovaných („zgermanizovaných“) Čechů, kteří zdaleka nebyli tak slavní a nebyli středem pozornosti sdělovacích prostředků jako právě on.

Matthias Sindelar (původně Matěj Šindelář) – syn českých přistěhovalců a slavný rakouský fotbalový hráč – byl po druhé světové válce posmrtně považován za uvědomělého antinacistu a ještě v roce 2003, kdy Rakušané slavili sto let od jeho narození, se na počest českého sportovce konal ve Vídni fotbalový turnaj migrantských spolků, které tímto způsobem chtěly uctít jeho „antirasismus“. Celá legenda o „antifašistovi“ Sindelarovi vznikla hlavně díky česko-rakousko-židovskému básníku Friedrichu Torbergovi, který jej zvěčnil ve své básni o tom, jak Sindelar zvolil raději cestu sebevraždy, než aby snášel život pod tíhou národního socialismu. Zejména díky Torbergovi se po celá desetiletí tradovala nepodložená spekulace i Sindelarově sebevraždě. Celá legenda však měla již od začátku své šrámy a nakonec splaskla před několika lety jako jedna velká bublina, když se objevily další „kompromitující“ dokumenty z tajuplného a dosud neobjasněného „případu Sindelar“.

Ale pěkně po pořádku. Matěj Šindelář (nar. 1903) pocházel z Kozlova u Jihlavy a již ve svých třech letech odešel s rodinou do Vídně za lepším. Pocházel z chudých poměrů a osud rodiny tvrdě poznamenal rok 1917, kdy jeho otec padl na válečné frontě u Isonza (Soči), kde vykrvácelo vůbec velké množství českých vojáků rakousko-uherské armády. Rok nato byl objeven Sindelarův fotbalový talent a od té doby se začala psát jeho bohatá sportovní kariéra. Byl několikrát vyznamenán jako nejlepší rakouský fotbalista 20. století a působil jako kapitán legendárního Wunderteamu, slavícího jeden úspěch za druhým. Sindelar se stal vůbec idolem rakouského fotbalu.

12. března 1938 vpochodovaly německé vojenské jednotky přes rakouské hranice a zem se stala součástí Německé říše. Rakouský národní fotbalový tým, který se čerstvě kvalifikoval na mistrovství světa ve Francii, byl rozpuštěn. Jako náhražka byl v dubnu 1938 zorganizován tzv. Anschluß-Spiel mezi Altreichem (Německem) a Východní markou (Rakouskem). Kapitán rakouského týmu Sindelar nařídil, aby jeho hráči naběhli na trávník v červeno-bílo-červených dresech (tedy v rakouských národních barvách) a ne v tradičních černo-bílých, což museli Němci chápat jako menší provokaci. Během hry Sindelar si naschvál nechat ucházet šance silnějšího rakouského týmu a když střelil první gól do německé branky, vesele zatancoval před tribunou fanoušků z Altreichu. Druhou trefu pak docílil Sindelarův kamarád Karl Sesta a rakouský tým nakonec vyhrál nad Němci 2:0.

Přes všechna Sindelarova škádlení zapůsobil talent fotbalisty českého původu i na říšského trenéra Seppa Herbergera, který jej následovně několikrát povolal do říšskoněmeckého národního mužstva (například při příležitosti mistrovství světa v roce 1938). Matthias Sindelar však nabídky odmítal.

S nástupem národního socialismu byl všeobecně zakázán „zažidovštělý“ profesionální fotbal a mnoho profesionálních klubů tak bylo rozpuštěno, takže se Sindelar musel poohlédnout po nějakém druhém zdroji příjmů. Do oka mu přitom padla dobře prosperující kavárna Annahof v Laxenburger Straße , která byla nabízena v rámci arizace.

Sindelar v rámci arizace samozřejmě úzce spolupracoval s národně socialistickými institucemi s tím, že syn českých přistěhovalců musel předložit přísažné prohlášení, že je árijského původu. Při vyplňování potřebného formuláře Sindelar sice v kolonce „Je žadatel členem strany?“ (NSDAP) uvedl „ne“, ale dva týdny nato obdrželo „arizační místo“ posudkový dopis Krajského vedení IV NSDAP, župa Vídeň, kde stálo černé na bílém, že „proti politickému postoji stranického soudruha Matthiase Sindelara není žádných námitek“. I rakouský fotbalový svaz, přejmenovaný nyní na Německou říšskou ligu, župa 17 – kopaná, se za českého fotbalistu u arizačního místa přimluvil, aby vyhověním Sindelarovy žádosti o převzetí bývalé židovské kavárny „bylo odpovězeno obzvláštnímu přání vedoucího říšského sportu a jeho zájmu o přední postavení německého sportu.“ Sindelar kavárnu „odkoupil“ za 20 000 říšských marek a při příležitosti znovuotevření kavárny českého fotbalisty NSDAP slavnostně předvídala „velkou budoucnost fotbalu Východní marky“. Původní majitel kavárny, Žid Simon Drill, skončil později v koncentračním táboře. Matthias Sindelar prý kvůli tomu, aby Drilla k odstoupení kavárny donutil, vystavil donucovacímu tlaku.

Naposledy si Matthias Sindelar zahrál kopanou 26. prosince 1938 se svým klubem Austria (po březnu 1938 se sice po zásahu úřadů takhle nesměl jmenovat, ale po četných protestech fanoušků dostal klub nakonec zpět název již neexistujícího státu). Do konce života mu zbýval ani ne měsíc.

23. ledna 1939 byl nalezen mrtev ve svém bytě. Vedle něj ležela jeho krátkodobá známost nevalné pověsti – Camilla Castagnolová, barmanka židovského původu. Zemřela den po Sindelarovi, aniž přišla k vědomí. Kriminalistům se tedy nepodařilo vyslechnout korunního svědka – nebo pachatele. Veřejnost byla Sindelarovou smrtí zděšena a bulvární deník Kronen-Zeitung denně ve velkém spekuloval o příčině fotbalistovy smrti. Oficiální verze zněla otrava oxidem uhelnatým zapříčiněná poruchou komína. Vyskytla se však celá řada nesrovnalostí – komín prý byl v pořádku, Sindelarova sebevražda byla jeho přáteli vyloučena. Všechno nasvědčovalo tomu, že „tento nádherný člověk se stal obětí vraždy“, jak napsaly zmíněné noviny. A skutečně to potvrzují i některé další stopy naleznuté v Německu v 90. letech. Sindelare s největší pravděpodobností otrávila jeho přítelkyně, která podle výpovědi řady svědků prahla v první řadě po fotbalistově majetku a tušila, že se s ní chce Sindelar rozejít. Naproti tomu rakouské emigrantské kruhy v západní Evropě (uprchlíci z Rakouska před národním socialismem) rozšiřovaly naprosto ničím nepodložené spekulace o hrdinné smrti dvou odpůrců okupace země, kteří se rozhodli pro sebevraždu.

Mimochodem, nyní národně socialistická Vídeň uspořádala pohřeb českému fotbalistovi ve formě státního aktu, kterému přizvukovala NSDAP, která Sindelare prohlásila za „nejznámějšího vojáka vídeňského fotbalového sportu“. Smutečního aktu se zúčastnilo 15 000 lidí.

V roce 2003 citoval mj. vídeňský levicový časopis Falter z dokumentů, z nichž jednoznačně vychází, že Matthias Sindelar při arizaci kavárny koketoval s NSDAP a má na svědomí osud původních židovských majitelů.

Příběh prominentního vídeňského Čecha jsem uvedl proto, že v řadách obyčejných asimilovaných Čechů najdeme spousty tak trochu podobných případů. A kolik takových „zgermanizovaných“ Čechů položilo život v uniformě Wehrmachtu se nikdy přesně nedozvíme..

Nakrojená problematika je hodna zamyšlení zejména proto, že Češi mají s Rakušany dnes problematické vztahy. S ohledem na jisté společné popř. příbuzné kořeny můžeme na věc nahlížet s jistým údivem až nepochopením.

Úvahu, která se už pomalu chýlí ke konci, jsem namixoval z několika historických faktů, ze svých vlastních názorů, domněnek a nechyběly i fikce o Protektorátu Sudety. A aby byl tenhle stylistický gulášek dokonalý, připojím na závěr i nějaký ten osobní zážitek.

Má se za to, že Vídeňan pohlíží na Čecha skrz prsty. Neříkám, že na tom nic nebude, ale nezažil jsem to nikdy na vlastní kůži, protože sám mluvím vídeňskou hochdeutsch. Společná řeč je důležitým emocionálním pojítkem, které bourá veškeré bariéry mezi kulturně zpříbuzenštělými národy – asimilovaní vídeňští Češi jsou takovým malým příkladem, i když si před sto lety z „cíglbéma“ ve Vídni kdekdo utahoval. Dnes si z Čechů pro změnu utahuje ve Vídni i kdejaký ten zgermanizovaný „cíglbém“ nebo „Ziegelböhm“. Je nepravděpodobné, že narazíte na někoho, kdo by své asimilace a „ztráty češství“ litoval a je logické, že potomkům těchto lidí to vůbec nepřijde a čeština jim jako mateřština přijde nemyslitelná.

Před několika lety jsem znal ve Vídni člověka, asi o dvě desetiletí staršího než já, pro kterého jsem v Česku příležitostně nechával restaurovat starý nábytek. Na revanš jsem měl kdykoliv, když bylo potřeba ve Vídni něco dlouhodobě vyřídit, možnost bezplatně přenocovat v nějakém z momentálně neprojímaných bytů v jeho velkém bílém činžáku (nebo spíš paláci) nedaleko centra v 9. městském okrsku. Párkrát jsem této možnosti kdysi využil. Na střeše domu majitel vybudoval nádhernou zahradu s trávníkem, keři, stromky a zahradním domkem. Stačí prostě jen vyjet výtahem úplně navrch a člověk už má pocit, že se octl v zeleném ráji uprostřed velkoměsta v bezprostřední blízkosti Štěpánského dómu, který trůni z povzdálí. Jednou jsem se tomu člověku z vděčnosti sám nabídl, že mu na chvíli trochu pomohu s nějakými úpravami na střeše, ačkoliv nejsem zrovna dvakrát manuálně dovedný. Doufal jsem, že půjde nanejvýš o nějaké přenášení květináčů. Byl jsem vyveden z omylu – až na místě mě požádal, abych mu pomáhal přesazovat všelijaké kytky z květináče do květináče a trochu prohrabával trávník. Na odmítnutí už bylo pozdě, i když mi zahradničení nikdy nešlo zrovna dvakrát od ruky. Nemám totiž zrovna zahrádkářské sklony. Stalo se mi při práci dokonce, že jsem omylem vyhrabal i nějakou okrasnou rostlinu anebo ji poškodil. Pedantský hostitel mou nešikovnost brzy zmerčil a znechuceně pronesl: „Vy tam nahoře fakt nemáte žádný cit na tyhle věci“. Zeptal jsem se ho podrážděně, koho tím „vy tam nahoře“myslí. Z Vídeňana jak poleno se náhle vyklubal velký znalec etnologie: „Vím to, zabývám se těmihle věcmi okolo typických charakteristik různých národů.“ Vysvětlil jsem mu, že z mé neohrabanosti nemůže posuzovat všechny Čechy, když jsem ale zaregistroval jeho znechucený pohled na mnou čerstvě rozrytý záhonek, vzdal jsem to. A hlavně, věděl jsem, že v jeho zrovna v jeho případě tato malá narážka výborně seděla. Vzpomněl jsem si na náš rok starý rozhovor dole u kávy, kdy se zajímavě rozpovídal o svých českých předcích a o svém dědovi, který ještě uměl plynule mluvit česky. A své české příjmení koneckonců také nezapře – na zvonku od jeho bytu se pyšní nápis PROUSEK.

(http://nassmer.blogspot.com)

Můj vnuk, nejlepší z Turků

Luboš Palata

Pavel Kohout našel v Rakousku stejně jako mnoho dalších Čechů druhý domov. Slavný dramatik vypráví o tom, proč končíme v anketách oblíbenosti u Rakušanů vždy na posledním místě a jak učitelka chválila jeho vnuka Mikuláše. Přijďte ve středu. Bude tu poslední večírek po třiceti letech,“ říkal mi Pavel Kohout (80), který se tento týden stěhuje ze svého legendárního bytu na rohu vídeňských Graben (Příkopů) a Kohlmarktu. Bytu, do něhož se přestěhoval krátce po svém Husákovým režimem vynuceném usídlení v Rakousku na konci 70. let. A zůstal v něm, stejně jako ve Vídni, i 20 let po listopadu 1989, byť jen jednou nohou. Tou druhou se vrátil do Prahy a na Sázavu. Přišel jsem. Chvíli po mně dorazil rakouský prezident Heinz Fischer. „Přítel,“ vysvětluje Kohout, dnes z mého pohledu stejně tak Vídeňák jako Pražák. Nejslavnější vídeňský Čech.

Co zbylo ve Vídni, kde žilo před sto lety 200–300 tisíc Čechů, českého?

Telefonní seznam, kde je českých jmen stále dobrá polovina. Ale jinak se to rozplynulo. Také proto, že přišly závažné události. Například anschluss Rakouska, po němž nechal Hitler hlasovat o národnosti. Do té doby bylo ve Vídni šedesát českých škol. A po tom hlasování jich zbylo šest a konec války přežila jediná – Komenského, která existuje dodnes. Působila tu také spousta pozoruhodných Čechů, počínaje politickou reprezentací na konci 19. století. A to, co se dá starému Rakousku nejvíc přičíst k dobru, je, že naučilo Čechy demokracii. Vídeňský parlament byl hlavní líhní i té naší demokracie.

Připomínají si Vídeňáci ty významné Čechy, kteří tu působili, například T. G. Masaryka?

Rozhodně neradi, protože stále převažuje názor generací, jež se dosud nevzdálily monarchii, že Češi monarchii rozbili. Ačkoli ji rozbili sami Rakušané – tím, že po bitvě u Hradce Králové dali vyrovnání Maďarům a nikoli Čechům. Dodnes tu u některých vrstev panuje vůči Čechům averze. K tomu se váže příznačná historka. Když měl na začátku 80. let přijet do Vídně prezident Gustáv Husák, usmyslel si, že navštíví a ozdobí pamětní deskou dům, kde žil a pracoval Klement Gottwald – jako truhlář. Tomu někteří Češi ve Vídni tehdy předešli. Z iniciativy Přemysla Janýra, sociálního demokrata, který byl prvním reprezentantem pozdější české levicové politické emigrace, nechali udělat pamětní desku Masarykovi. Ale na dům na Příkopě, kde Masaryk skutečně bydlel, se ji nepodařilo umístit, majitelka to nedovolila. A tak ta deska visí o dva domy dál, na Peterském náměstí. Na odhalení desky ale přišel rakouský kancléř Bruno Kreisky. A Husák, když se o desce dozvěděl, tu Gottwaldovu raději nepřivezl.

Takže mnozí rakouští politici jsou schopni se přes „rozbití monarchie“ přenést, ale pro velkou část normálních Rakušanů jsou Masaryk a v jeho osobě i Češi dosud zločinci, kteří jim zničili monarchii?

Samozřejmě. Historické hodiny jdou vždy pozadu, a dějiny proto potřebují zhodnocení generací, které s tím kterým problémem nemají už vůbec nic společného. Naneštěstí se do vztahu k Čechům v posledních dvou desetiletích dostaly ještě další problémy. Jeden se jmenuje Temelín a druhý Benešovy dekrety. To způsobilo, že ta antipatie žije dál.

Jak si ve srovnání s ostatními národy v Rakousku stojíme?

Když Rakušané občas dělají anketu o oblíbenosti sousedů, tak jsme spolehlivě na posledním místě.

A jak Vídeňáci vzpomínají na počátek 20. století, kdy Vídeň nebyla tak úplně německá, kdy tu vedle obrovského množství Čechů byla spousta Maďarů, Poláků či Chorvatů?

Oni si na to nejen vzpomínají, ale vyvodili z toho mnohé ve své politice. Nikdo v západní Evropě po druhé světové válce nepomohl pronásledovaným Středo- a Východoevropanům tolik jako Rakušané. Oni se postarali o maďarskou uprchlickou vlnu po poražené revoluci v roce 1956, oni zachytili československou vlnu po srpnu 1968, polskou vlnu po vyhlášení stanného práva v roce 1981, takže se jim nedivím, že jsou z toho dnes už unavení. Přes Rakousko se převalily statisíce lidí.

Na druhou stranu, nebyli na ty Čechy, Maďary a Poláky z Vídně počátku 20. století zvyklí?

Já jsem ještě jako malý zažil Prahu, kdy jsem věděl, že mí rodiče byli u Voskovce a Wericha, protože si zpívali jejich kuplety, nebo jestli byli v Novém německém divadle, protože si notovali Rigoletta, nebo v židovské německé Velké operetě, což je dnes Divadlo v Dlouhé, protože zpívali „Adieu, mein kleiner Gardeoffizier“. Praha to měla také. Vídeň to měla pochopitelně bohatší – oMaďary nebo Srby. RakouskoUhersko byla Evropská unie par excellence, tedy mohla být, nebýt tak zdegenerované monarchií, že nebylo schopné ten obrovský potenciál udržet. V každém Rakušanovi to ale dodnes žije jako velká tradice.

Vyrovnali se už Rakušané s tím, že monarchie není?

Rakušané jako národ dvakrát povstali zmrtvých. V roce 1918 a hlavně v roce 1945. Po roce ‘45 zcela obdivuhodně, protože byli vystaveni stejnému tlaku jako my a oni se ubránili a vrátili k demokracii. Když se v Rakousku komunisté pokusili v roce 1948 o podobný převrat jako v Praze, tehdejší šéf odborů vyzval své členy, aby si vzali klacky. A vyřídili to během jediného dne.

Bylo to dáno i tím, že v poválečných volbách v Rakousku komunisté propadli?

To jistě.

Na druhou stranu se Rakušané ale zase velice obtížně vyrovnávají s tím, že v roce 1938 nadšeně vítali Hitlera a připojení k Velkoněmecké říši.

Ještě když jsme sem na začátku 80. let přijeli, nikde jsme se nesetkali s myšlenkou, že Rakušané měli něco společného s válkou. Přitom každý věděl, jak nadšeně Hitlera vítali. Ale díky svým úžasným politikům se stali dodatečně „první obětí“ a utekli postavení poraženého národa, podobně jako Slováci.

Rakušané nemuseli udělat ale ani to povstání, byť i tady nějací partyzáni za války byli a mají tu své muzeum...

O to větší šok byl, když se v 80. letech stal prezidentem Kurt Waldheim, dlouhá léta generální tajemník OSN, a vyšla najevo jeho nacistická minulost. Najednou nastal příšerný chaos v myslích Rakušanů, střet mladé generace se starou. A od té doby se píší rakouské dějiny jinak. To nás čeká také. Debata o květnu 1945, únoru‘48, srpnu ‘68, Chartě 77 nebo době normalizace. Tím si také budeme muset projít. Já nikdy nezapomenu na výrok Vlastimila Tlustého, když na dotaz ke své komunistické minulosti prohlásil: „Já jsem nikdy nebyl komunista. Komunisticky jsem nemyslel a nejednal.“ Komunisté mé generace dělají sebekritiku od konce 50. let. Ale jediný z té normalizační generace, od něhož jsem slyšel, že má problém s tím, že byl v KSČ, je nový předseda vlády Jan Fischer. A že se diví, že ti ostatní s tím žádný problém nemají. Řekl jsem mu: „Vy jste jen první vlaštovka. To přijde.“

A co si vy, velmi zapálený a slavný komunista z počátku padesátých let, říkáte, když se teď díváte v televizi na proces s Miladou Horákovou?

Jsem rád, že se to vysílá. Protože na tom je vidět ta tehdejší strašná manipulace. A odpovídá to na otázku, kterou mi dodnes lidé dávají a kterou si dávám sám: Jak jsme tomu mohli uvěřit? Jak jsme neměli věřit, když se usvědčovaly samy tak velké mravní autority! Vždyť mnoho autorit na Západě i u nás uvěřilo moskevským procesům ve 30. letech. Takže dnes, když se na to dívám, chápu, že jsem tomu věřil, ale také, jak to bylo odporné a že to byl absolutní odvrat od české humanity. Ta ale dostala ránu už v roce ‘45 těmi zločiny Čechů na Němcích.

Je rakouská politika lepší, když není komunismem poznamenaná?

Rakouská politika není o mnoho světlejší. Ale funguje tu její sebeočista. To, co se u nás daří ututlat, je tu nemyslitelné. Jen desetina toho, co prochází českým politikům, by tady znamenala konec kariéry.

Mám u Rakušanů takové podezření, jestli oni nás a naše politiky neuplácejí, protože nás přece jen znají lépe a mají na to know-how...

To se děje i v jiných věcech. Zjistil jsem a napsal o tom článek do zdejšího týdeníku Profil, že prakticky celý jeden blok Temelína vyrábí proud pro Rakousko, které jej pak jako „mezinárodní proud“ kupuje oklikou přes Polsko a jiné státy.

Není podstata problému Temelína v tom, že jsme ho postavili my Češi, na které se Rakušané dívají stále tak trochu skrz prsty?

Samozřejmě. Všichni čelní rakouští jaderní fyzici, s výjimkou jednoho, dnes přiznávají, že celá protitemelínská kampaň je podvod, že Temelín patří k nejbezpečnějším jaderným elektrárnám v Evropě.

A Benešovy dekrety?

Podobný příběh. Opětovně tu v médiích dokazuji, že díky české historiografii a žurnalistice jsme roky odsunu zcela otevřeli, tam už není žádná mrtvola ve skříni. Ale v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.

Je můj pocit, že ten nenávistný sudetoněmecký pohled na Česko se přenesl mezi zdejší vyhnance a oproti nim jsou dnes sudetští Němci v Bavorsku umírněnou skupinou, správný?

Ano, máte pravdu.

Ve srovnání s Německem tu máme ještě jednoho velmi tvrdého protivníka, a to je zdejší tisk...

Rakouská žurnalistika je specifická v tom, že o politice rozhoduje deník Kronen Zeitung. Jako by u nás rozhodoval Blesk. Ty noviny mají obrovský vliv, nejen tím, že prodávají dva miliony výtisků na devět milionů obyvatel, ale na rozdíl od Blesku se politice věnují. Vedou dlouhodobé kampaně, to ony nazvaly Temelín „Schrottreaktor“, řekly, že Benešovy dekrety jsou vražedný nástroj a dodnes platí.

Označil byste je za „antičeské“?

Jednoznačně.

A jaký to má důvod? To se protičeský pohled tak dobře prodává?

Vše, co je pro Rakušany citlivé, je pro „Krone“ municí.

Mají Češi nějaké výsadní „špatné postavení“?

Každá sousední země má pro Rakušany jinou charakteristiku. My jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, v ekonomice i v politickém vlivu. Proto byli mnozí Rakušané vcelku šťastní z průšvihu, který utrpělo české předsednictví EU vinou našich vlastních politiků. Báli se, že by mohlo být úspěšné.

A nemá ta nevraživost k Čechům počátky právě ve Vídni před sto lety, kdy se zdejší rakouští

Němci začali bát, že to přestane být jejich město?

Jistě. To byla skutečná česká invaze. Rakušané sice říkají, že hlavně invaze kuchařek a zedníků. Ale kvalita té imigrace postupně stoupala, už počet českých škol byl úžasný.

Dá se říci, že Češi postavili císařskou Vídeň, kterou obdivuje celý svět?

Jako zedníci ano.

A vídeňská kuchyně? Co je v ní dodnes českého?

To se spíš zeptejte, co z české kuchyně chybí. Vídeňská kuchyně je skvělá, je to kombinace bavorské, maďarské a české, ale český vliv výrazně převažuje. Ze základních jídel chybí snad jen svíčková, koprová omáčka a nekynuté ovocné knedlíky.

Máte nějaké vysvětlení, kam ty statisíce Čechů ve Vídni zmizely?

Prostě splynuly s okolím. Vidím to na synovi svého syna. Mikuláš přišel do zdejší rakouské školy jako šestiletý a po půl roce jsem se ptal snachy, jak si vede: „Paní učitelka je nadšená, říká, že je nejlepší z Turků.“ Tento „nejlepší Turek“ vystudoval ekonomii, sloužil v rakouské armádě a hlavně mluví dolnorakousky, až potom německy, anglicky a česky. Když ho rodiče zapsali do místní české školy, měl pocit, že jsme se zbláznili, že je to mrtvá řeč, kterou mluví jen jeho spolužáci a my. Pak padla železná opona a on byl král, v bance ho hned udělali školicím instruktorem pro jižní Čechy... Ale on je podle mě už Rakušan.

Který umí česky...

Umí perfektně, ale jeho děti česky umět už nebudou, protože jeho žena je Rakušanka a na dítě budou mluvit německy. Takže takhle zmizela česká Vídeň. Vždyť je to kristepane přes sto let.

A žádní noví mladí už tu nejsou?

Je tu omladina, která přišla po roce 1990. Lidé, kterým je mezi 20 a 40, dělají divadlo, je tu hodně učitelů, řada českých lékařů, právníků. Vychází tu několik časopisů. A je tu také spousta skvělých Čechů, kteří tu jen studují. A ti asi Čechy zůstanou, pokud si nenajdou rakouské partnery. Oni už nemají problém s tím, jestli jsou Češi, nebo Rakušané. Jsou už absolutními Evropany. A právě pád hranic, to, že lidé mohou vnímat Evropu jako celek, se mi na celé unii jeví jako to nejúžasnější. Což je také ta nejlepší obrana proti všem extremistům, nacionalistům i našemu prezidentovi Klausovi.