Zaří 2009

Komunismus

Bohumil Doležal

Podnět k následujícím řádkám mi dala jakási bezděčná, neorganizovaná polemika mezi Václavem Bělohradským (Proč nejsem antikomunistou, Právo 18. července) a Evou Hahnovou (Koho obchází strašidlo (anti)komunismu, Mladá fronta Dnes, tentýž den). Hahnová pochopitelně nepolemizuje s tímto Bělohradského článkem, nýbrž se starším, z května. Názory ani jednoho z diskutujících mi nejsou blízké. Navíc jde o klasický příklad toho, co nám v mládí v hodinách dialektické patafyziky prezentovali jako „neantagonistický rozpor“: za vysekávání hlubokých poklon autorovu intelektu vyjadřuje paní Hahnová jakousi nejistotu, zda by přece jen nebylo vhodné ten komunismus odmítnout o něco silněji.

Překvapivé je, že ani jeden z autorů si vůbec nedal práci s tím, aby vymezil, co přesně (a co všechno) pod pojmem komunismus vůbec rozumí. Pojem zdaleka není jednoznačný. Dovoluji si upozornit na jeho dva poněkud odlišné významy (asi jich bude při bližší analýze ještě víc).

Komunismus označuje především různé varianty ideologií doprovázejících proces emancipace průmyslového dělnictva v devatenáctém století. O legitimitě úsilí dělníků o emancipaci nelze pochybovat, znamenala rozšíření a prohloubení demokracie. Jako každé emancipační hnutí (například ve střední Evropě to národní) probíhalo spontánně, často divoce a dávalo vzniknout různým ospravedlňujícím ideologiím. Komunismus různých odstínů je vlastně tou nejvýraznější. Zastánci různých směrů komunistického hnutí přitom spolu bojovali se zavilou nesnášenlivostí, a v tom mezi nimi vynikl Karl Marx, jehož koncept se na několik desetiletí prosadil jako nejvlivnější. Je to utopická mesianistická ideologie s cílem vybudovat ráj na zemi, opřená o ekonomické instrumentarium. Jeho slabiny byly zřetelné už na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Masarykova kritika Marxova komunismu v Otázce sociální vystihuje jeho podstatu a dodnes nezastarala. Podle Masaryka je to pokus o legitimizaci násilí. Charakterizuje ho romantický kult vědy, povýšení zloby a nenávisti na vědeckou metodu, popření lidské svobody. Náboženství a morálka jsou jen jakousi nadstavbou nad ekonomickým základem. Je agresivní a militantní. Masaryk klade důraz na to, že nouze a nedostatek nemohou být hybnou silou, ženoucí společnost kupředu, že „kapitalisté“ a stát hrají v životě společnosti kladnou úlohu. Proti mechanickému pojetí práce u Marxe („Mefisto také pracuje, a pracuje pilně“) staví pojetí vlastní, v němž práce (drobná, všední) má smysl potud, pokud je nesena láskou k bližnímu. A hodnocení marxovského komunismu shrnuje ve formulaci: „Základní lež komunismu je, že každý má chtít, co má soused, a že každý má být, co je druhý.“ Evropské socialistické hnutí, socialistické a sociálně demokratické strany posléze marxismus překonaly, dnes se ho na Západě drží pár výstředních intelektuálů a politických extremistů. V evropské politické rozpravě byl však, jako všechny extrémy, funkční, protože ve svobodném a kritickém prostředí donutil své odpůrce, aby prohloubili svou argumentaci a posílili vlastní pozice (pokud jsem dobře rozuměl Bělohradského argumentaci, na tohle upozorňuje i on).

Velmi pozoruhodné je, že zatímco v Evropě a v USA marxismu nadlouho pšenice nekvetla, projevil zvláštní schopnost inspirovat různé autokratické orientální režimy. Upravily si ho po svém (čímž nemá být řečeno, že by snad znetvořily jeho podstatu). Velmi se totiž hodí na ospravedlnění státního teroru. Musel ovšem doznat různých komických úprav (např. ruští bolševici museli nějak vysvětlit, proč by se hegemonem světové revoluce měla stát zrovna zaostalá agrární země, která se před jeho nástupem jen těžce a pomalu zbavovala zbytků předfeudálního společenského uspořádání. Tak se „komunismus“ začalo říkat nové ideologii či jakémusi pseudonáboženství („marxismus-leninismus“), jehož úkolem bylo ospravedlnit ruské samoděržaví. Jeho prosazením skončilo chaotické reformní období s mnoha peripetiemi, které v Rusku začalo za Alexandra II. a skončilo katastrofální porážkou v první světové válce.

Od té doby sloužila tato mesianistická ideologie až do svého úplného rozkladu na konci osmdesátých let minulého století jako nástroj ruského imperialismu a kamufláž agresivního ruského nacionalismu (podle něhož je posláním Rusů spasit svět – a přitom ho samozřejmě taky jen tak mimochodem dobýt). To je druhý, pro nás významnější význam slova komunismus. Od toho prvního se významně liší. Podrobnější srovnání marxovského komunismu s „marxismem leninismem“, nezatížené sebeospravedlňujícím alibismem někdejších „komunistů s lidskou tváří“ dosud nebylo provedeno, zjevně není pravda, že jde o jednu a tutéž ideologii, ani že by šlo o znetvoření a deformaci původního marxismu.

Existence evropských komunistických stran, stran „komunistické internacionály“, stála od počátku na dvojznačnosti pojmu „komunismus“. Tak si jejich členové mohli představovat, že budují na evropských základech, zatímco jejich organizace, vydržované a podporované z Moskvy, byly od počátku pátou kolonou „obrozeného“ bolševického ruského imperialismu a Rusové v nich úspěšně prosazovali v mírnější formě metody (palácové převraty a stranické čistky), které v krvavém reálu prováděli doma. Poté, co se části zemí, kde měli takto připravené předpolí, v důsledku vítězství v druhé světové válce zmocnili a začali uplatňovat svůj způsob vlády a svou ideologii v čisté podobě, vedlo to nakonec k rozčarování a jakémusi polovičnímu prozření i u části (východo)evropských komunistů. Tak vznikla alibistická představa „socialismu s lidskou tváří“, komunismu více či méně očištěném o ruské inovace, aniž by se přesně řeklo, zda a v čem je to, co po takové očistě zůstane, opravdu lepší. Polidšťování komunismu učinily konec Gorbačovovy reformy, během nichž se ruský stát postupně bolševismu jako závazného státního náboženství zřekl. Reformy poctivě a vážně míněné skončily bohužel po patnácti letech v písku a nynější ruští pohlaváři, namnoze bývalí důstojníci KGB, se křižují od rána do večera, až se jim dělají boule za ušima, aniž by se na podstatě ruského imperialismu něco podstatného změnilo.

Smyslem těchto řádek není kritika ruského národa, nýbrž nevábných rysů ruské státní tradice a ruského autokratismu. Taky nehodlám řešit patafyzickou kunderovskou otázku, zda Rusko patří do Evropy, nebo ne. Je pouze smutnou skutečností, že autoři jako Dostojevský, jejichž díla patří k absolutním vrcholům evropské literatury, autoři, kteří dokázali zachytit nebezpečí bolševického terorismu ještě předtím, než vznikl, byli ve svých politických názorech omezení nacionalisté a ruská intelektuální elita představovala jen tenkou slupku na dosti zaostalé společnosti a nebylo ji těžké zlikvidovat (rozuměj vyvraždit). Chci jen upozornit na to, česká společnost nemá nejmenšího důvodu – po čtyřicetileté tragické zkušenosti – znovu sdílet ruskou kalvárii a že porozumění ambivalenci v pojmu „komunismus“ může snad posloužit tomu, abychom se této krajní nepříjemnosti v příštích letech vyhnuli.

(www.bohumildolezal.cz)