Zaří 2009

Proč vyhynuli neandertálci?

Stanislav Drahný

Podle genetiků za jejich vymizení mohlo to, že jich – i v době rozkvětu – žilo velmi málo, celkem jen několik tisíc dospělých jedinců, kteří navíc byli geneticky příbuzní. Alespoň takové jsou závěry mezinárodního týmu vědců, vedených profesorem Svantem Pääbo z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Genetici a antropologové provedli zatím nejrozsáhlejší genetickou analýzu kosterního materiálu neandertálců. Studie byla uveřejněna v odborném časopise Science.

Vědci se zaměřili na srovnání mitochondriální DNA (mtDNA), která se dědí z matky na potomky. Díky novým metodám mohli badatelé přečíst kousek po kousku celou mtDNA pěti neandertálců a ještě neúplný vzorek šestého. Pro porovnání měli již z dřívějška rozluštěný genetický materiál dalšího jedince. Testovaní neandertálci, ač jich je jen několik, představují poměrně reprezentativní vzorek. Žili totiž v různém čase a na různých místech, prakticky po celé Evropě.

Sever kontinentu reprezentovali dva jedinci žijící asi před 40 tisíci lety na území dnešního severního Německa. Z jihu pocházel neandertálec, kterého vykopali v chorvatské jeskyni Vindija, ten žil asi před 38 tisíci lety. Další byl někdejší obyvatel španělské jeskyně El Sidron z doby před 39 tisíci lety. Vědci dále zkoumali neandertálce žijícího před 60 tisíci lety na Kavkaze. Poslední testovaný, jehož DNA prozkoumali jen částečně, žil také na Kavkaze, ale před 41 tisíci lety. Spolu s dříve prozkoumaným jedincem z chorvatské Vindiji tak vědci disponovali šesti kompletními genetickými profily mtDNA neandertálců.

Mitochondriální DNA používají vědci k určení příbuznosti po mateřské linii. Je k tomu extrémně vhodná. Mitochondrie jsou útvary v buňkách, které slouží k produkci energie. Kdysi to však byly samostatné organismy, a z této doby si zachovaly svou vlastní DNA, která obsahuje 37 genů. Tato DNA nikterak neovlivňuje vzhled ani schopnosti jejího nositele, zůstává prostě uzavřena v mitochondriích. Díky tomu se mtDNA nikterak nepřizpůsobuje změnám prostředí. Mění se pouze vlivem mutací zhruba stále stejnou rychlostí.

Mitochondriální DNA se dědí vždy po matce. Znamená to, že děti bez ohledu na pohlaví mají stejnou mtDNA jako jejich matka. Pokud má žena jen syny, její linie mitochondriální DNA zanikne spolu s nimi. Muži nemohou svou mitochondriální DNA předat potomkům bez ohledu na to, kolik mají dětí.

Porovnání šesti testů neandertálské DNA ukázalo, že si tito lidé, alespoň po mateřské linii, byli příbuzní. Testy ukázaly, že genetická různorodost přes celý druh Homo neanderthalensis byla asi třetinová proti dnešním lidem. Nečekaným zjištěním bylo, že podoba mtDNA u neandertálce z Německa a Chorvatska byla zcela identická.

Vědci z toho vyvozují, že počet neandertálců byl značně omezený. Pravděpodobně v celé populaci (tedy po celé Evropě a na západním okraji Asie) nežilo najednou více než 3500 žen schopných rozmnožování. Pochopitelně, že všech neandertálců bylo více, ale ne všem se podařilo zplodit potomstvo schopné přežití. I tak vědci odhadují celkovou velikost populace, tedy součet všech jedinců, na deset tisíc, možná o něco více. „Nemůžeme vyloučit, že kdysi na počátku vzniku druhu byla genetická různorodost neandertálců větší. Ale potom se zmenšila. Je možné, že některé malé skupiny těchto lidí získaly převahu nad jinými,“ objasnil pro vědecké stránky listu Gazeta Wyborcza Adrian Briggs, jeden z autorů studie. „Možná ti, kteří přežili, měli lepší technologické a kulturní schopnosti. Pokud to tak bylo, došlo k vymření slabší části populace. To mohlo zredukovat jejich genetickou různorodost.“ Takový evoluční úspěch nevelké skupiny by mohl mít dramatické následky pro celý druh. Menší genetická variabilita znamená často sníženou odolnost vůči chorobám nebo horší schopnost adaptovat se na změněné životní podmínky, například oteplení nebo ochlazení klimatu.

Je možné, že právě uniformní genetická výbava neandertálců napomohla zmizení těchto lidí před 25 000 lety? Ta hypotéza se zdá dost logická a některé další nálezy ji podporují. Zdá se totiž, že intelektuálně i technologicky za našimi předky tito naši bratranci o mnoho nezaostávali. Jejich kamenné nástroje nebyly horší, než jaké vyráběli tehdejší Homo sapiens. Od původního názoru, že šlo o těžkopádné „předlidi“, se mínění odborníků pomalu měnilo v jejich prospěch. Čím více je poznáváme, tím větší podobnost s námi vidíme.

Výsledky jiného, asi před rokem zveřejněného genetického výzkumu ukazují, že neandertálci měli schopnost mluvit, nebo pro to měli přinejmenším podobné předpoklady jako my. Vědci tak usoudili po prozkoumání jejich genu FOXP2, který je odpovědný za to, že se lidé mohou dorozumívat řečí. U neandertálců byl do detailu shodný s naším.

Dalším činitelem, který mohl rozhodnout o konci neandertálců, byl jejich nevelký počet. Pokud jich na ohromném prostranství Evropy žilo dohromady jen několik (desítek) tisíc, navíc rozdělených na malé skupinky, stačilo málo (například úbytek lovné zvěře, ke kterému došlo po proniknutí našich předků na kontinent, nebo přímá konfrontace části neandertálců a Homo sapiens) a počet těchto lidí klesl pod kritickou mez, která by zajišťovala udržení druhu.

Prostě se už potenciální sexuální partneři přestali potkávat. Neandertálci tak vyhynuli bez potomků. Všechny dosud provedené testy DNA – včetně toho nejnovějšího – totiž vyloučily, že by se křížili s moderními lidmi a jejich geny mohly kolovat v tělech dnešních Evropanů.

(MFDNES)