Zaří 2009

A věčně bublají Benešovy dekrety

Luděk Frýbort

Já nevím, že tomu někdo pořád nemůže rozumět: národní zájmy by měly být povoleny jen nám! Nám Čechům! Kdyby se tím všichni řídili, bylo by po tahanicích. Jenomže on chce mít své národní zájmy kdekdo a pak to takhle vypadá. Abych byl konkrétnější: jako každoročně se nedávno v Bavorsku pořádaly sudetoněmecké dny. Pivo se pilo a zaznívaly požadavky zrušení Benešových dekretů, až se dořečnilo a revanšisté se rozjeli domů, no, zaplaťpámbu, řekl by si zastánce českých národních zájmů, bude teď zase na rok pokoj.

Ale co byste řekli, hned se stejná muzika ozvala z Maďarska. Také tam někdo chce mít své národní zájmy navzdory tomu, že je máme my. A zatímco se sudetští revanšisté spokojí s každoročními proslovy, maďarští hned že to poženou před evropský parlament! Pěkně tam pánům europoslancům vysvětlí, co se tenkrát kolem těch Benešových dekretů dělo, kdyby to náhodou sami nevěděli, a ať se teď poradí se svědomím, chtějí-li stvrdit svými hlasy věčnou platnost všelijakého odsunování, majetků zabírání a tuhle tamhle i mordování, nebo se jim něco vzpříčí v krku a také zvolají - zrušte ty své dekrety, Češi! Když nezrušíte...

No, sám bych nevěděl co dál. Nečekal bych, že panu Klausovi přistane na prezidentském šrajbtyši rozhodnutí evropského soudu, dávající zapravdu shora dotčenému požadavku. Spíš budou páni europoslanci hledět zamést tu nepříjemnou věc nějak šikovně pod koberec, však už takhle mají potíží dost. Nebo si možná pomyslí - ach, čert nám byl dlužen tenhle Balkán se všemi těmi Čechy, Maďary a kdovíkým ještě, jak dobře bylo v té naší Evropě, dokud zůstávali spolehlivě za dráty! Nahlas to ovšem neřekne nikdo. Nikdo ale také nepoví, ano, pravdu mají Češi, dobré a správné bylo Benešovými dekrety stvrzené vyhánění, okrádání etc. Nebude dáno zapravdu ani tomu, ani onomu, smím-li se dopustit té prognózy, Benešovy dekrety budou pod pokličkou oficiálního nezájmu dál pobublávat jako vřící povidla, až za čas zase s větší či menší intenzitou přebublají. A za čas ještě. A ještě.

Nepotvrzuje se nadějný předpoklad, že v druhé nebo třetí vyhnanecké generaci nebudou už tyhle staré krámy nikoho zajímat. Náhradní domov byl nalezen, místo ztraceného majetku vybudován nový, před rok 1945 by se nechtěl vracet nikdo, pocit křivdy však přetrvává. Věčně bublají Benešovy dekrety, dal by se parafrázovat název jednoho slavného románu.

Je ovšem pravda, že se zmiňovaného problému někdy ujímají ne právě důvěryhodné politické síly. Sudetoněmecké krajanské spolky se k němu ještě staví celkem zdrženlivě, jen by byly nerady, aby vztahy mezi oběma etniky kdysi společné vlasti byly navěky diktovány dokumentem poválečné nenávisti. Vím, že by se mnou paní Bobošíková nejspíš nesouhlasila, ale mám na rozdíl od ní se sudetskými lidmi vlastní bohatou zkušenost a dovolím si názor, že co do smířlivé tolerance převyšují průměrný postoj, rozšířený v lidu českém. Jiný vítr vane z uherských rovin, kde v evropských volbách docílilo značného úspěchu Hnutí za lepší Maďarsko, neboli zkratkou Jobbik. Kromě odmítání Benešových dekretů jeví i tendence protižidovské a proticikánské, což ovšem není nejvhodnější zboží, s nímž je možno jít na evropský jarmark. Extremismus, odbyly s ulehčením české noviny tu patálii. Kdo by bral vážně nějaké extremisty.

Byl bych s udílením té nálepky opatrnější. Zajisté je v každém lidském houfu jisté procento osob tíhnoucích k radikálním řešením, ne-li činy, tedy hubou. Jejich cítění - extremismus je věcí citu, nikoli rozumu - je dáno dvěma krajními póly, vášnivým přívrženectvím a stejně vášnivým nepřátelstvím. Zde přítel, onde nepřítel, a nic mezi tím. A ještě spíš nepřítel, protože bez přátel se extremismus obejde, avšak nepřátele potřebuje jako pták povětří; nemá-li žádného, nějakého si udělá. Ano. Ale potenciál této duševní úchylky je omezený. Činí v běžné společnosti nejvýš jedno procento a spíš ještě méně, jak ukazují volební výsledky krajně radikalistických partají. Co je nad tuto hranici, už extremismus není, nýbrž obava či starost, ve společnosti rozšířená, oficiální politikou však z nějakého důvodu přehlížená. Ve vypjatých chvílích dějin ji může sdílet vysoce převážná část veřejnosti, ale ani to nelze zvát extremismem. Nebyli jsme v roce osmašedesátém extremisty, když jsme plni nevýslovné hořkosti hrozili pěstmi sovětským tankům. Nebyli extremisty lidé, odzvánějící klíči - poněkud předčasně, nutno říci - komunismu. Skutečný extremismus se pozná podle toho, že nepotřebuje vypjatou situaci, aby se dal do běsnění. Stává-li se krajní stanovisko projevem podstatnějšího dílu společnosti, nelze už mávat rukou, ach, extremismus. Je to signál: společnost je čímsi zneklidněná. Je třeba problém řešit, ne zametat pod koberec.

V tom smyslu nelze mávat rukou ani nad sudetoněmeckým sjezdem, ani nad ústně radikálnějším Jobbikem. Nezískal by v evropských volbách bezmála patnáct procent, kdyby v maďarské společnosti nevřel pocit křivdy. V sudetoněmecké, o něco umírněněji, také. Paní Bobošíková by jistě řekla, že si sudetští Němci za svůj poválečný osud mohli sami; zradili přece naši vlast a volili Henleina. Někdo z druhé strany by mohl tu kartu obrátit: Češi zradili jeho rakousko-uherskou vlast a volili Gottwalda. Jedna strana může vytahovat ze šuplete dějin válečné zločiny, druhá zločiny poválečné ... takhle nikam nedojdeme. Nic se nezmění, dokud se jeden nenaučí podívat se očima druhého. Dokud nepochopí, že vlastní vinu a hanbu nesmazává vina a hanba druhých. A především, že choval-li se někdo, s prominutím, jako hovado, nemusím se chovat jako hovado já. Chovám-li se, ztrácím nárok se pohoršovat.

Pro ilustraci ... nu, také mám cosi v šupleti: vyhlášku ředitelství Národní bezpečnostní stráže pro okres opavský ze dne 28. května 1945. Slyšme: „Nařizuji s okamžitou platností, aby všechny osoby německé národnosti ve stáří od 6 let nosily na levé straně prsou ... bílý kruh o průměru 15 cm a v něm z černého plátna našité »N«... Všem Němcům se zakazuje jezdit dopravními prostředky, návštěva veřejných místností a sadů ... vycházeti z bytů po 20. hodině je všem Němcům zakázáno ... při potkání ruského nebo čsl. důstojníka musí každý Němec smeknout klobouk a v připaženém postoji projíti ... návštěva obchodů se povoluje toliko jednu hodinu před uzavřením. Neuposlechnutí shora uvedených příkazů je trestné ... trestný je rovněž každý občan, který jakýmkoliv způsobem bude Němcům nadržovati nebo jim pomáhati.“ Podepsán jistý Dr. Miloš Bahenský.

Takže co, vlastencové. Ještě se budeme pohoršovat nad tím, jak se nacisté chovali k Židům? Nebo si přiznáme, že se nemáme čím chlubit, jedni jako druzí? Nepřestaneme pořád dokolečka opakovat, vy jste nám ... my jsme vám ..., nýbrž konečně už jednou začneme hledat cestu do kruhu civilizovaných národů? A ať jsem třeba kamenován, ale nejsnazší prostředek toho cíle by bylo zrušení Benešových dekretů, nesloužících čtyřiašedesát let po jejich vydání už kromě té ostudy k ničemu. Leda by ... nu ano, sám pan prezident tuhle v těch Lidicích užil příležitosti, prohlásiv odpor vůči Němectvu za trvale platný, sudetskému zejména. O panu Klausovi lze říci všelicos, ne však, že by byl hloupý. Ani že by jednal impulzivně, podle toho, co se mu zrovna hne v hlavě. Za každým jeho slovem i skutkem je úmysl, někdy vyslovený, jindy nevyslovený. Jaký?

„Není jisté, byl-li Edvard Beneš sovětským agentem“, napsal svého času nedávno zesnulý spisovatel Jan Beneš o svém prezidentském jmenovci. „Ale choval se, jako by jím byl.“ Sám bych k tomu neměl co dodat. Neopakuje se ale situace tak trochu? Nemohl by i dnes leckdo napsat – „není jisté, je-li Václav Klaus ruským agentem, ale chová se jako by ...?“ Nu, jistého není nic. Neuškodí ale dávat si pozor, když se ozývají řeči o národních zájmech. O věčné platnosti a ústavní stvrzenosti poválečného běsnění. Nebo o té bruselské byrokracii, co by nás ráda ošidila o suverenitu. Může být, že opravdu jde o národní zájmy. Jenže o čí?