Zaří 2009

Holubicím míru aneb Poznámka k jemenskému masakru

Luděk Frýbort

Stalo se onehdy, že v Jemenu teroristé unesli sedm dobrovolných pomocníků jedné rozvojové organizace, z největší části Němců. Dvě dívky už byly nalezeny s podřezanými hrdly, osud dalších ještě v této chvíli není znám, ale asi nedopadli o moc líp. Při vší lítosti se nemohu nepodivit: co tam ty holky lezly? Do města Sada’a, známé bašty fanatického islamismu, o níž každá cestovní příručka i samo německé ministerstvo zahraničí podá informaci, že tam jde velmi vážně a bez všech legrací o krk? Sám jsem měl letos zjara trhání se do Jemenu také podívat, i když vražedné Sada’a to zrovna být nemuselo ... no, nakonec jsem toho nechal. Kdo má boty z toulavého telete, kus většího či menšího rizika musí na sebe vzít všude; ale měl by vědět, kde je mez, za níž se možnost maléru stává pravděpodobností. Nevěděly to ty dívenky? Byly lehkomyslné? Nebo - čtu právě, že jejich rozvojová organizace je odnoží jakési evangelikální církve - věřily, že je Hospodin nenechá upadnout do spárů zla? Nebo, jak se také stává, takovou možnost nevylučovaly, ale cítily se být pověřeny vyšším posláním? Pomáhat chudým a nemocným, jichž je, pravda, v tom Bohem prokletém hnízdě podstatně víc než nechudých a nenemocných?

Především je ale pozoruhodné, že takové věci teroristé tropí zrovna Německu a Němcům. Nějak se mi to nerýmuje s ohleduplností, s níž moje adoptivní vlast přistupuje k té mele, již někteří zpozdilí jednotlivci nazývají střetem civilizací. Léta už se to řeže tamhle v Afghánistánu; nejdřív Německo, jak už je prodchnuté ideou míru, vůbec nejevilo chuť se v těch pranicích omočit, ale když spojenci jinak nedali ... no dobře. Vyšleme pár tisíc soldátů, ale jen do jakéhosi Kunduzu, prosím, kde je jakž takž klidno. Také ne k nějakému bojování, to nechme těm bláznivým Američanům, co by pořád jen kolem sebe stříleli a nevinné civilisty bombardovali, ale aby školy, silnice stavěli, mosty opravovali, při sklizni pomáhali. Neboť, jak každý ví, všechno nepřátelství má původ v chudobě a zaostalosti, a když ji pomůžeme odstranit, bojovníci Talibánu to ocení a nebudou naše vojáčky napadat.

Ale jako by v té mírové matematice chybička byla, talibánci, hlupáci, tím víc do našich vojáčků řežou, nástrahy líčí, až snad nakonec budou muset také, hanba hanboucí, začít střílet. A do toho Iráku zločinci Bushovi pomáhat, to už náš tehdejší pan kancléř Schröder s výrazem nejvyššího opovržení odmítl, tam ať se nějací Angličani nebo Poláci do nového Vietnamu zamotávají, Německo zůstane té předem prohrané patálie stranou. Jenže ono zase: zrovna nedávno vydal ministr vnitra naléhavé varování před teroristickou akcí, a ne jen tak před nějakou. Nové 11. září se na Německo chystá! I když něco ubereme na obvyklou džihádistickou velkohubost, je to divné: tak hodní jsme na vás, bojovníci Prorokovi, takové pochopení máme pro vaši víru, a vy na nás s novým 11. zářím. Nespletli jste se? Nepatřila ta hrozba Americe? Izraeli? No, nepatřila, čert ví proč!

Ani somálští piráti, jež také jen chudoba k jejich, no, ne zrovna chvályhodným skutkům vede, jaksi nehonorují zdrženlivost německého válečného námořnictva, jež Bůh chraň aby vystřelilo, pirátský člunek ke dnu poslalo ... a teď ten Jemen. Jako by už nic neplatilo, jako by se obrátilo naruby biblické pořekadlo, my do nich chlebem a oni do nás kalašnikovem. Stojí svět na hlavě?

To bych řekl že stojí. Stojí na ní už od té chvíle, kdy se západní myslitelé usnesli, že není rozdílu mezi lidmi světa. Leda že jedni chodí oblékaní tak a druzí onak, hovoří tou či onou řečí, avšak touhy, jež vyznávají, a cíle, k nimž spějí, jsou všem společné. A ona je to, s prominutím, konina. Připouštím, že takhle se svět může jevit ze zátiší univerzitního kabinetu, kdo však se jím trochu potoulá, oči otevřené, zjistí něco zatraceně jiného. Kohokoliv se kde zeptáme, každý je pro mír a nechce válku, potíž je však s tím, co kdo chápe slovem mír. Pro jednoho je to stav dosažený dohodou mezi rozumnými lidmi; pro druhého stav, jenž následuje, když byl protivník vítězně pokořen a netřeba se tedy dál mydlit. Západní politikové mají za to (a nemají-li, jsou raději zticha), že každému konfliktu lze předejít vyjednáním kompromisu; jest ale otázka, co kdo rozumí slovem kompromis. Jedněm znamená oboustranný ústupek, na jehož základě se může odvíjet další sbližování stanovisek; druhým zisk zase jednoho kousku pole, jež hloupý protivník vyklidil a z nějž bude vykročeno k dalšímu vítěznému postupu. I slovu pravda, i čest a mnoha jiným, ba i samotnému pojmu Bůh může být takto rozdílně rozuměno, pro jednoho slitovný, spravedlivý otec nás všech bez rozdílu, pro druhé vášnivě stranický vůdce v boji za prosazení jediné, definitivní pravdy. Nikoliv, ušlechtilí pánové, svět není tak jednotně uspořádán, jak se domníváte, mluviti jeden o koze a druhý o voze v něm není nejapnou výjimkou, nýbrž téměř pravidlem, aspoň co se mezicivilizačního provozu týče.

Je asi silně nekorektní, co jsem právě napsal. Ale dá se v tom vyznat. Věci tak dostávají logiku, již předtím postrádaly, svět se staví z hlavy zpátky na nohy. Takto vzato můžeme porozumět i problémům, nad nimiž bezradně stojí ideou míru prodchnuté Německo. No právě, drahouškové, že se vám nechce v tom Afghánistánu střílet, spíš školy stavět a všelijak pomáhat; váš protivník - a uznejme už jednou, že jím je - v tom nevidí dobrou vůli, ale zbabělost, a chová se podle toho. Poslechnuvše rad rozšafného kancléře Schrödera (jeho šéfové z koncernu Gazprom mu říkají Šrjoděr, ale hanebník, kdo by viděl nějakou spojitost) jste odmítli jít do Iráku, ale zase: bojovníci džihádu nechápou ten postoj jako projev moudré umírněnosti, nýbrž nerozhodné slabosti. Hurá na ně, na Němce! Když se jim nechce bojovat, jistě se budou stejně ochable i bránit! I lze už pochopit, proč má nové 11. září postihnout zrovna Německo.

No, a abychom se vrátili k začátku, i mordu idealistických děvčátek v tom Jemenu lze v tomto smyslu porozumět. Na Američanky by si bojovníci za vítězství islámu tak nedovolili, mohl by některý zůstat ležet s dírou v hlavě jako nedávno ten somálský pirát. A na Izraelky, Alláh ochraňuj, už vůbec ne, Mossad by je třeba deset let po světě honil, až by je jednoho po druhém do džeheny poslal, jako tenkrát po tom mnichovském atentátu. Ale Němci ... dávno již tomu, co jejich zbraně celý svět v trapu držely, dá se počítat s tím, že kdyby džihádista každou druhou z jejich paní a dívek podřezal ... nu co: ostrou nótu pošlou. Rezoluci navrhnou. Se svíčkami minutu ticha postojí. Nad zločincem Bushem pysk ohrnou. Jděte se vycpat, holubičky míru!

Nepřestaneme už bláznit? Neuznáme už konečně jednou, že svět není takový, jaký bychom si jej rádi namalovali, ale jaký je? Že mír je krásná věc, ale ne za každou cenu; a že může nastat situace, kdy dojde na slova Kristova, jak stojí v evangeliu svatého Matouše: »Nepřišelť jsem, abych mír uvedl, ale meč...«? Světštěji řečeno, že je čas porozumění, a čas dávat po hubě? V úctě veškeré německý občan.