Zaří 2009

O diktatuře proletariátu demokratickými prostředky

Luděk Frýbort

Došla mě zvěst, že soudruh Ludvík Zifčák, estébák a propagátor stalinského komunismu beze změn a dodatků, hodlá přihlásit k volební registraci svou stranu KSČ-ČSSP (Československá strana práce, kdyby někdo té zkratce hned nerozuměl. Je pozoruhodné, kterak slovo práce do úpadu skloňují zejména ti, kteří co živi byli, na poctivou práci nesáhli). Zmíněná strana si stanovuje za cíl nastolení diktatury proletariátu, a to prostředky revolučního násilí, jak v knihách stojí psáno. Neboť praví osvícený ten muž: „buržoazie nikdy a nikomu dobrovolnou či pokojnou cestou moc nedá.“

A tak vám nevím. Nevšiml si jmenovaný soudruh, že i bez něj diktatura proletariátu už v zemích českých od nějakého času je a utěšeně se rozvíjí? Dokonce navzdory jeho přesvědčení nastolená pokojnou, demokratickou cestou? Netřeba si hned máchat ruce v krvi, soudruhu. Stačí vybavit přiboudlejší část veřejnosti demokratickými právy, a ona si svou diktaturu už na sebe zvolí sama. Jde prostě o to, jakým podílem je ve společnosti zastoupen duševní proletariát: lidičkové prostí, myšlenkově leniví, závistiví, pro dnešek žijící a do budoucnosti nehledící, netoužící po ničem víc než po jakkoli bídné jistotě. Slibte jim, že budou mít svůj žvanec navěky zajištěný, že se nikdy nebudou muset o nic starat, nic nového začínat a nic se učit, a půjdou za vámi v důvěře hovězího stáda na porážku vedeného. Dělnický a takový všelijaký proletariát je fikce, ozvěna muziky dávno doznělé. Proletář ducha je fenomén stálý a nezničitelný. Běda společnosti, v níž převládne.

Což, obávám se, je případ společnosti české, v níž dle mého odhadu tvoří duševní proletariát něco kolem šedesáti procent. Nemalujme si nic na růžovo; býval národ český nad evropský průměr písmácky myslivý a řemeslnicky zdatný, plný zvídavého nepokoje, ale už není. Jak k tomu mohlo dojít? Na prvním místě příčin bych uvedl opakované emigrační vlny, které od dob pobělohorských až podnes odnášejí ze země vždy jen lidi aktivní a ochotné riskovat; co zůstává, v tom čím dál víc nabírá na síle lidský materiál ochablejší, na primitivní hesla chytlavý a snadno manipulovatelný, jemuž lůvko budoucnost nic neříká. Ne vždy a s každým to tak dopadlo, protože to bychom dnes neměli mezi Šumavou a Beskydem šedesát procent duševního proletariátu, nýbrž sto, ale rozdíl oproti zemím do té míry emigrací nezasaženým je dobře viditelný.

Jediné vysvětlení to ale není. Také Skotové či Irové se v průběhu posledních staletí houfně vystěhovávali, duševní proletarizaci však jejich země nepropadly. Snad že neměli své generace osvícenských buditelů a literátů, kteří kudy chodili, zdůraňovali jako vrchol národních kvalit prostotu, lidovost a takové věci. Paralelu k tomu lze najít jen v Rusku, kde se také stala národním fetišem prostá mužická duše, a podobné jsou i výsledky. Pochopitelně. Prostá duše si ráda nechá namluvit, že se nemusí starat o své povznesení, jelikož je výborná ze své vlastní podstaty. Proto dnes v Čechách nacházíme všude tolik na odiv stavěné vulgarity, samolibého chlapáctví, hulvátství a humpoláctví chápaného nikoli jako politováníhodný projev společenského dna, nýbrž jako cosi zemitě jadrného, následování hodného. Už se proletářskému vkusu přizpůsobila žurnalistika a literatura, už se temná hnutí primitivního ducha, myšlenková lenost a závistivost staly osvědčeným žebříčkem k politické moci. Ne že by nebylo dost rozumných, předvídavých, přemýšlivých lidí v národě českém; ale valný vliv nemají, rozhodující silou se stal třicetikorunový bambula. A kde je třeba zaujmout prostomyslný lid něčím méně tupohlavým, nastrčí se herec nebo zpěvačka.

Ani proletářské sklony však nemusely vést k těm koncům, kdyby je bezmála půlstoletí komunistického experimentu (počítejme v to i předehru let 1945 až 1948, neboť nezačalo vše až Vítězným únorem) v prostých myslích nepotvrdilo. Jistěže právem, ale poněkud jednostranně se zdůrazňují komunistické šibenice, koncentráky, zadrátované hranice a jiné takové jevy; snad stejně zhoubné bylo promyšlené, plánovité zatlačování kvalitnějších vrstev do bezvýznamu a upřednostňování vrstev nižších, takzvaně lidových. To vedlo na jedné straně k lacino nabyté hrdosti - jsem dělník, kdo je víc. Na straně druhé k ochablému podřizování, k únikům, švindlování, obcházení po vedlejších cestičkách, k předstírání, neúctě k zákonům - také že si mnoho úcty nezasloužily - a v posledním důsledku k destrukci lidských vztahů. Ten vývoj neskončil zvoněním klíčů, nýbrž pokračuje v pozměněné formě dál: nepoctivost, mazanost, hrabivá bezohlednost se inspirovány příkladem politických špiček v české společnosti spíš upevnily, ze zavrženíhodného, jen komunistickou zvůlí omluvitelného jednání se staly životním standardem společnosti zvoucí se demokratickou.

Měl bych asi závěrem ukázat nějakou cestu z té kaše ven, ale mnoho možností nevidím. Je myslitelné, že ti, jež převaha duševního proletariátu vynesla k moci, občas prohrají nějaké volby, když se jejich sobecká žravost projeví až příliš okatě, ke skutečnému zlomu to však sotva povede. Spíš jen výjimečně převezme kormidlo vláda blízká občanskému středu (titul pravicovosti bych na potkání nerozdával, jak je lehkorukým zvykem), váhavě a opožděně začne provádět zoufale nezbytné reformy, čímž proti sobě naštve duševní proletariát, a příští volby znovu upevní v moci jeho cynické vůdce a svůdce, jen ještě sebejistější a chamtivější. Kdepak. Občasný volební triumf může potěšit srdce myslící menšiny, změnu však nepřivodí. Bylo by třeba něčeho hlubšího a po čertech nesnadnějšího: česká společnost by se musela rozloučit s představou jakýchsi mystických kvalit, jimiž oplývá malý, prostý, obyčejný, lidový člověk, jinak řečeno proletářský křupan. Musela by uznat a vodítkem svého konání učinit, že jsou to vrstvy vyšší, inteligentnější, prozíravější, tvořivé, schopné uskrovnění v zájmu budoucnosti země, jimž je záhodno svěřit její osudy. Kdyby se tak stalo, prostomyslná většina by početní převahu neztratila, ale snad by duševní proletář alespoň ztratil svou sebejistotu a kladnému společenskému vývoji nepřekážel.

Je taková cesta, aspoň v to doufám. Ale zatím nepozoruji, že by se po ní někdo chystal vykročit. Ještě jsou buditelské chiméry příliš zakořeněné v české duši, ještě nenastal průšvih tak monumentální, aby jimi zalomcoval. Průšvih je úspěšný učitel tam, kde varovné signály nestačily; až se dostaví, půjde o to, aby nad ozdravným účinkem nepřevážila jeho destruktivní moc. To bychom byli definitivně v háji, národe český.