Zaří 2009

O omylech a možnostech českých zelených

Luděk Frýbort

Zabědoval nedávno pan Bursík na stránkách listu iDnes: strašného omylu se dopustil pan Karel Schwarzenberg, dav košem Straně izelených! No, nevím. Kníže ze Schwarzenbergu je moudrý pán, jistě moudřejší, než si česká politika zaslouží, a strašných omylů se tak zlehka nedopouští. Je jistě možné, že budoucnost zelených by nemusela být tak truchlivá, kdyby u nich setrval, ale to od něho nelze žádat. Karel Schwarzenberg, s odstupem nejoblíbenější a nejdůvěryhodnější postava české politiky, není typický partajník. Spíš idealista, je-li můj odhad správný a roste-li vůbec takové koření na české zahrádce. Nejde mu o zdar a prospěch svůj, ani té či oné partaje, nýbrž o zdar jedné země zatím nepříliš slavné pověsti, do jejíchž služeb se dal. A jelikož tak nemůže činit ze zámeckých komnat, vybere si základnu, jež se mu zdá k tomu účelu vhodná, jednou zelené, podruhé ... není to tak důležité. Partajníci si myslí, že účelem i cílem všeho je partaj, jsou však lidé, že si to nemyslí. Z toho pohledu lze Schwarzenbergovu přestupu rozumět. Setrvat v zelené partaji by za daných okolností bylo možná známkou neúchylné věrnosti, jinak ale plýtváním schopnostmi a státnickým nadáním pro chaotický houfec, jenž měl příležitost kladně zasáhnout do české politiky, ale promarnil ji. Nikoliv pán ze Schwarzenbergu a na Orlíce, pane Bursíku; strašného omylu se dopouštějí zelení sami. Ale to si vyžádá jistého vysvětlení.

Nemám pětiminutovou paměť a vím, jak začal krátkodobý vzestup zelených k slávě parlamentní: ne že by české voličstvo bylo náhle jato nadšením pro ekologické ideály, ale že krátce před volbami vyšla jakémusi institutu pro výzkum volebních preferencí zelená partaj nad ominózních pět procent. I zajásali všichni, kdo do té chvíle chodili s hlavou ve smutku, majíce obě etablované partaje za spolek nevěrohodných kramářů jedněch jako druhých, o komunistech nemluvě. Konečně je koho volit! Konečně se nemusím rozhodovat mezi větším a menším zlem! Když se i tato kalkulace po krátkém čase projevila jako scestná, bylo po úspěchu. Stále zde zůstává silný potenciál lidí, kteří rádi podpoří naději na něco onačejšího než do omrzení stejný tanec dvou prohandlovaných mastodontů, ale Strana zelených už tuhle šanci prohrála. Nadějí zklamaných se místo ní stala partaj TOP 09 s dobrými prognózami do budoucna ... no, však i zelení takové měli a nadějí zklamaných byli. Dal bych si sakramentský pozor, být panem Kalouskem. Ale to už je jeho starost.

Bylo by dobře, kdyby si prořídlé šiky zelených propříště svou šanci lépe spočítaly. Není kdovíjaká. Jakožto pozorovatel zpoza hranic království českého bych chtěl varovat před jedním též strašným omylem; čeští zelení by se neměli ohlížet po úspěších svých západních jmenovců a odvozovat z nich naději na vlastní. Byl jsem u začátků zeleného hnutí v Německu a vím, co se před těmi dnes už třiceti lety událo: ani tehdy nepropadla značná část mladého voličstva náhlému zaujetí pro věc životního prostředí, spíš že plameny studentské revolty roku 1968 už drahně povadaly, být marxistou přestávalo být zajímavé a protestovat už málem nebylo proč a proti čemu. V tu chvíli vystoupilo zelené hnutí jako fénix z plamenů a osiřelá, k protestům náchylná intelektuální levice nabrala druhý dech. Zda k tomu vývoji došlo samočinně, nebo mu někdo napomohl, by bylo námětem jiného článku.

Mezi situací západně a východně od Šumavy je jeden fundamentální rozdíl: podmíněno specifickou zkušeností, neplatí v zemích českých ono téměř samozřejmé pravidlo, že být mladý a inteligentní znamená automaticky smýšlet levicově. Česká Strana zelených se nemůže stát odchytnou stanicí pro světaspásné idealisty, jež dosavadní levicová politika zklamala a ohlížejí se, kde by mohli začít znovu a jinak. Možná by pomohlo, kdyby se čeští zelení po svém fiasku hned zase nedrali k moci a slávě, ale dopřáli si trochu reflexe: víme vlastně, kdo jsme a co chceme? Nemýlíme se v jednom základním předpokladu? Západní zelení, řekl bych, se mýlili a mýlí, netřeba je napodobovat. Kdyby se trochu zamysleli, zjistili by možná komický paradox: je málo na rejdišti světa idejí tak hluboce konzervativních, jakou je politicky vyjádřená ekologie. Konzervativec je ten, kdo se obává rozvoje a nejraději by zakonzervoval současný stav, ne-li se vrátil až někam do babičkovských časů, kdy nebylo globalizace, aut, jaderných elektráren, pesticidů, genové techniky, průmyslovných emisí ani jiných vynálezů samotného ďábla, nýbrž život plynul v harmonii a souladu s přírodou, ať to už znamená cokoliv. V tom smyslu by byli zelení ideálním spojencem nejčernějších klerikálních kruhů, ale oni se lepí na socialisty.

Jak dlouho to ještě takhle může jít ... dost dlouho, hádal bych. Zelený idealista má dvojí duši: jednu konzervativní, jak již popsáno, druhou revoluční, bažící po změnách. Té části poptávky nejlíp vyhoví levice, a ještě spíš trochu krajnější než levého středu. Proto se západní zelení nacházejí na politickém spektru někde mezi sociálními demokraty a novomarxistickými partajemi. V českém prostředí s jeho historickou zkušeností postrádá ten vzor použitelnosti; levicovost v něm není věcí studentsko-intelektuálské elity, spíš volební kalkulace hlaviček prostých, spekulujících na krátkodobé přilepšení. Z takového se vidina ideálních zítřků nerodí.

Pročež, kdybych směl zeleným bratřím radit, pověděl bych toto: vraťte se před bod, v němž se starost o životní prostředí zamotala do politických sítí. Nekopírujte západní vzory, najděte si vlastní, poctivější cestu. Zadolujte po svém konzervativním kořeni a nestyďte se k němu přiznat, levičáctví všech druhů a barev je i bez vás dostatečný výběr. A nedělejte ze sebe sektu; oprosťte se od dogmat, jimiž se může cítit osloveno bratrstvo ekologických radikálů, ale běžného občana spíš štvou. Nečiňte metodou své snahy trucovité překážení, dvacet let například zdržovat stavbu silničního obchvatu, který se nakonec stejně postaví, ledaže stál pětkrát tolik a otravoval život vašim potenciálním voličům. I tak vám zbude velký prostor, v němž se můžete uplatnit: brzdit samoúčelné megalomanství, hlídat nepoctivce a hrabivce, kteří jsou schopni prosadit nejen stavbu obchvatu, nýbrž i dálnice do království nebeského, jenž když tak namastí kapsu sobě a svým developerským kamarádům. Chránit přírodu, jíž však člověk není nepřítelem, jak se domnívají teoretičtí spasitelé, nýbrž pokornou součástí. A mohl bych takhle psát ještě chvíli dál, ale jistě už chápete, kam mířím.

Jako strana rozumného skloubení lidských potřeb se zájmy životního prostředí ovšem nepokryjete velkou výseč voličského spektra, spíš aspoň zpočátku zůstanete někde na dvouprocentním okraji. Ale můžete pomalu získávat důvěru, již jste před čtyřmi roky měli, ale ztratili: důvěru těch, kteří v politice hledají poctivost a žádnou nenacházejí. Je to značný potenciál, ale zklamáním mnoha pokusů už nedůvěřivý. Nestojí o sektářské hnidopišství, ani o blokády a jiné akce, nenadchnete jej tahanicemi o parlamentní židličky, ba řekl bych, že byste pro prvních pár let udělali lépe, kdybyste se o ně neucházeli. Oč jde, je získat pověst síly nezkorumpované, na niž se občan může spolehnout bez obav, že bude zase zneužit. Kdyby se vám to povedlo, možná byste se stali vlivnou silou v mezích, jež jsou dány straně jednoho tématu. K vládnutí to nepostačí. Ale být štičkou v rybníce lenivých, dobrým bydlem zbachratělých kaprů, to už ano. Jen je třeba odolat pokušení být také takovým kaprem.