Zaří 2009

Byli jsme neštastni a začínáme to nevědět

Jan Hanzlík, Jiří Reichl

S Jiřím Grušou o nedostatku ctnosti a prahu paměti.

Pojem „vyrovnání" či „vyrovnávání se" s komunismem je oblíbená floskule, co si pod tím ale máme představit? Jak by takový proces měl probíhat?

Spravedlnost je, spolu s moudrostí, statečností a smyslem pro míru, základem svobodných a tvořivých společností. Hlavním prvkem spravedlnosti je balance čili zhodnocování rozdílu mezi důvody a důsledky lidského jednání. Je to akt zajištující imunitu a tím i aktivitu společenských organismů. Existuje i ideologický AIDS s fatálními následky. Češi na rozdíl třeba od Rakušanů byli vždy na levé oko slepí. Byli jsme jediný národ v Evropě, který si komunismus uhnal s hlasovacím lístkem v ruce. Je důležité vědět, proč se nám to stalo. A proč právě tento český úkon poškodil tolik Čechů a samozřejmě i Slováků včetně jeho iniciátorů. Nejedná se tedy o pomstu, která balanci znemožňuje, protože organizuje protiúder a nikoli protilátky, ale o popis virů a virózy.

Od pádu komunismu uplynulo devatenáct let. Jak se za tu dobu vyvinulo české vnímání období totality?

Seifert kdysi, při vzpomínání na mládi v první republice, která trvala také tak dlouho či krátce, napsal: Byli jsme šťastní a nevěděli o tom. Dneska bychom mohli říci: Byli jsme nešťastni a začínáme to nevědět. To by nebylo tak hrozné, kdyby se jednalo o zdravé stárnutí. Jedná se ale o zdraví jako takové.

Jak by vlastně debata o minulosti měla být vedena, aby zasáhla co možná největší počet převážně mladých lidí?

Debata je dobrá věc, ale databáze její podmínka. A dnes ovšem digitalizace. Plus co možná velký počet mladých badatelů. To je zase otázka stipendií. Doporučuji hledat i evropské zdroje. Výzkum českého typu totalitarismu je totiž klíčový. Byl jediný v západoevropské společnosti a opět pomalu dvacet roků obstál bez přítomnosti sovětských vojsk.

0 Rakušanech se říká, že sami sebe považují za Hitlerovy oběti, nikoliv za jeho nohsledy, jinými slovy, že cosi jako reflexi vlastních chyb odmítli. Je to skutečně tak? A pokud ano, jaký dopad to má na současné Rakousko?

Odhlédneme-li od jazykové definice národa, tedy od Herdera a jeho úspěchu zejména v českých luzích a hájích, jsme vlastně národ jeden. Tím nechci říci, že jazyková definice je nepodstatná, určuje ale vyprávění - narativ - dané kolektivity, nikoli její trávení. „Národní socialismus" je české logo z roku 1895, které se pomocí překladu z Chebu proměnilo ve světovou značku. Komunismus je porýnská pohádka, které jsme naslouchali upřímněji než všichni Němci. V češtině jste si mohli říkat „národni socialista" ještě po pětačtyřicátém a volit jedinou „buržoazní stranu", které nevadilo, že se jmenuje stejně jako její germánský nepřítel. Z rakouských „nohsledů“ se staly oběti poté, co všem došlo, že jeli ve špatném vlaku. Tak jako u nás si v roce 1948 dva miliony lidí myslely, že pojedou tím správným, když si koupí jízdenku komunistické strany. U Rakušanů to s rakušanstvím nebylo po roce 1918 jasné, bylo symbolem porážky. Proto se tak mnozí domnívali, že tu věc napraví, stanou-li se z nich Velcí Němci. Už předtím jich poměrně solidní počet tvrdil, že Ohne Jud' und Slav und Rom, bauen wir den deutschen Dom. Bez Žida, Sláva a Říma, jen tak se skví katedrála němectví (volný překlad autora). Zatímco my jsme se pomocí svého sebe-zvětšování mohli jen přivinout k velikému tomu tam dubisku, protože bylo jasné, že Rusové kvůli nám nezačnou mluvit česky, mohli Rakušané zapomenout, že Imperium Romanum, kterému tak dlouho vládli, bylo úspěšné jako německo-románský plus česko-slovanský protofederální útvar. A že jeho obtíže začaly v okamžiku, kdy si připsalo přívlastek německého národa, který v neonacionálním smyslu nebyl ještě hotový.

Ale Hitler byl Rakušan.

Jenže také typický promenádní voříšek z česko-rakouského pomezí. V jeho příbuzenstvu se objevuje jméno Roubal, jeho nejlepší kamarád se jmenuje Kubíček. Proto ta sebeidentifikace s větším a bezpečnějším rajonem, kterou měl také Napoleon a Stalin, doplněná zde patologickou touhou po rasové čistotě muže, který nehodlal plodit děti, zato však přinášel lidské oběti na moderně masových frontách. Rakušané ho totiž nechtěli, Vídeň ho vyzvracela. Nohsledy dostal až jako reprezentant politické epidemie. Podobně jako jiný kakánský voříšek s klasicky českým jménem Gottwald. Společnosti, které ztratily kolektivní imunitu, se chovají podle způsobu infekce. Češi jsou slepí na levé oko, protože se nahoru museli škrábat zleva, tj. pomocí sociálního vzestupu a jeho ideologie. Rakušané na pravé, protože se chtěli ubránit sociálnímu sešupu, který si způsobili svým odkládáním sociálně politických reforem. Tak vznikl politický slepec evropského, odkázaný na nemravné jasnovidce zleva i zprava. A cosi z té tradice trvá dodnes, podívejte se na nejnovější volební výsledky u nás a v Rakousku. Ale pozor, dvě malé poznámky na adresu naší ironie vůči Vídni. Hitler musel do Rakouska poslat přece jenom armádu, aby měl to nadšení jisté. Stalin ji v pětačtyřicátém mohl od nás odvolat. Zato v Rakousku mu ve stejné době ani její přítomnost nepomohla ke kýženému vítězství. Proto pak na Dunaji byl zbytek století veselejší než na Vltavě.

Skoro se zdá, jako by osob zodpovědných za naši komunistickou tragédii bylo pár desítek. V průměru ale vychází, že každý občan ČSSR měl alespoň jednoho příbuzného v partaji. Kde všichni jsou?

Inu, u volebních uren. Nevědí ale, že tím nezmění diagnózu tehdejší doby a nadlouho ani klima té současné. Nešlo prostě o kavalírský delikt, o kterém se v dobré společnosti nemluví, ale o fatální epidemii, která se nesmí vrátit. A to, prosím, i v jejich zájmu.

Naopak v Německu, které také znáte velmi dobře, reflexe proběhla, třebaže se zpožděním jedné generace. Není tento časový odstup nutnosti?

Existuje cosi, čemu se říká práh paměti. Toho je potřeba dosáhnout při odstraňování společenských traumat. Je to šedesáti- až osmdesátiletá perioda, po které dějiny přestanou bolet jako osobní vzpomínka, aniž přestanou působit jako zdroj zkušenosti. Jde o třígenerační výkon. V prvním stadiu se musíte naučit neuplatňovat spravedlnost jako čistou retribuci. V druhém přichází reflexe jako popis traumatu. Zakládají se tedy ústavy, jako je ten váš. A třetí generace pak sama sebe už vnímá jako démos demokracie, a ne jako lidožroutský lid.

A kdy se dočkáme podobného postupu třeba v Rusku, kde široká veřejnost dodnes považuje invazi do Československa za bratrskou pomoc nebo o ní nemá vůbec ponětí?

Rusko je dneska autoritativní, ne despotické. To je, chcete-li, pokrok. Nebude-li však investovat do své společenské infrastruktury čili posilovat společenské IQ jako jediný nefosilní zdroj energie, vrátí se mu staré problémy. V okamžiku, kdy doslouží fosilní energie, dosluhují i fosilní režimy. Ten okamžik není tak v nedohlednu. Zbavovat se tedy politické fosility je všecko. Moderní moc není totiž mocí někomu ublížit, nýbrž schopností neubližovat talentům. Dokud ale ruští pohlaváři vidí v demokracii imperiální ideologii svého konkurenta, a nikoli imperativ kreativity, budou to mít těžké a nevyhnou se další implozi.

V roce 1950 vám bylo dvanáct, jaké mate vzpomínky na 50. léta? Nesvazácké. Můj otec, který řediteloval v male mlékárně, odmítl vstoupit do strany, když za ním přišli s nabídkou, že si tím uchová místo. Musel pak do dolů a já s matkou do Pardubic. Tam jsem až do roku 1950 chodil do oratoře u salesiánů, které pak jedné noci zatkli a odvezli k pracovním praporům. Když táta odešel z mlékárny, přestala umět sýry. A když byli salesiáni pryč, začali se kluci v Jesničánkách víc prát.

Prožít léta zrání v jedné z nejtemnějších dob této země musí být naprosto specifická zkušenost. Jak byste ji popsal?

Co vás nezničí, to vás posílí. Byla to však éra nepřirozeného výběru. Parodie na Darwina. Anglicky: Not the fittest has won but the faintest. Ne ten nejzpůsobilejší byl odměňován, ale ten s nejhoršími způsoby. To se nakonec všem nevyplatilo. Schopní končili na haldě dějin, jak se v žargonu leninské zlaté hordy říkalo vytřiďování třídně nevhodných. Z té se však stával báječný biotop nového růstu.

Jak vypadalo pražské intelektuální prostředí v době mezi Stalinem a Chruščovem?

Inu, jako pláž plná robinsonů, kteří sice ztroskotali, ale neutonuli.

Z dnešního hlediska se zdá takřka nepochopitelné, kolik inteligentních lidí se postavilo bezvýhradně na stranu zločineckého režimu a jak dlouho některým trvalo, než prohlédli. Jak je něco takového možné?

Inteligence znamená také odhad ohrožení. První, co pokles imunity daného systému oslabuje, je lidská statečnost. Ta se v latině jmenuje fortitudo čili síla. A byla pokládána za ctnost. Méně ctností, méně životní kvality. První, co potom hraje roli, je pud. Jednou jako sebezáchova, jindy jako agrese. Nejčastěji jako ne vždy snadno rozlišitelná směs obojího. Sebezáchova radila být s mocnými. Neohlížet se, jít dopředu, neurčovat směr sám. To má však konsekvence. Když dojdete tam, kam jste nechtěl, tvrdíte, že směr nebyla vaše vina, ale nemáte se rád. Tak vzniká resentiment, nejhorší forma lidského chování.

Udávání, zdá se, je v Čechách běžná praxe. Proč?

Protože jsme nearistokratická společnost - viz ctnosti - a dole se to vždycky vyplácelo.

(zkráceno)

(Paměť a dějiny)