Zaří 2009

Být v této zemi Romem, taky odejdu

Martin Kovalčík

Proč se Romové stěhují pryč? Jednoduše proto, že česká společnost dělá vše pro to, aby jim jasně ukázala, že je tady nechceme. Je ostuda nás všech, že v sobě nenacházíme potřebnou toleranci k odlišnosti či odvahu k sebereflexi. Lidé se mají posuzovat pouze podle charakteru. Ne podle barvy pleti.

Známkou toho, jak nám na Romech záleží, je už sám fakt, že se o jejich situaci začíná mluvit vždy až tehdy, když teče do bot celé společnosti. Například až ve chvíli, kdy to musíme při cestě do Montrealu vzít přes kanadskou ambasádu ve Vídni. Ani po 20 letech života v demokracii jsme nepochopili, že neexistuje my a oni, že všichni jsme občany se stejnými právy a povinnostmi. A to, že tento řád nefunguje, není chyba obyčejných lidí, ale nekvalitní správy státu. Místo nenávistného syčení nad tím, jak Romové zneužívají sociální dávky, bychom se spíše měli ptát, jak je možné, že je někdo vůbec může zneužívat?

Nechci tím tvrdit, že výtky vůči některým Romům jsou neoprávněné, jen se dívám na věc z odlišného úhlu, bez nesmyslné generalizace. Hledejme odpověď na otázku: Jaké to je, být Romem v ČR? Vše začíná už ve škole. Vzdělání tvoří pevný základ pro úspěšné zakotvení ve společnosti. Rozšiřuje obzory, usnadňuje komunikaci, zvyšuje možnost pracovního uplatnění. Jakou má tedy u nás Rom šanci na kvalitní vzdělání? Za vše mluví čísla ministerstva školství: bývalé zvláštní školy nebo třídy se speciálními osnovami navštěvuje 26,7 procenta romských dětí, u ostatních toto procento činí pouze 2,17. Odpověď na otázku, proč to tak je, je velmi složitá, ale už sama existence takto výrazného rozdílu odhaluje děsivou nedostupnost základního vzdělání.

Přes hrozivá čísla lze navíc předpokládat, že je dnešní stav o poznání lepší, než byl před rokem 1989. A právě zde hledejme příčiny toho, proč někteří Romové neposílají děti do škol. Ze zkušenosti svých rodičů, ze zkušenosti své i svých vrstevníků cítí, že to prostě "nemá cenu". Řešení to je sice osudově nesprávné, ale bohužel v mnoha případech pouze reflektuje realitu. Tento názor lze vypozorovat především u lidí, kteří dlouhodobě žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Kdo může za jejich vznik? Paradoxně opět my, naše neschopnost společného soužití. Jakou má asi šanci mladá romská rodina získat byt v domě, kde jinak žije pouze majorita?

Nulovou, naše xenofobie je vyžene někam do litvínovského Janova či ústeckých Předlic. Dost často k lidem, pro které je jejich tíživá situace dobrou příležitostí k výdělku. Že bydlet vedle některých Romů připomíná horor? Nepopírám, ale ptám se: to neexistují žádné orgány veřejné správy, které mají udržování veřejného pořádku na starosti? Jak je možné, že nejsou situaci schopny řešit? Odpovědi určitě nejsou jednoduché, ale hloupé zobecnění na problém etnicity nám je nepřinese.

Podobně "přívětivé" prostředí existuje i na trhu práce. Vše navazuje na nedostatečné vzdělání romských žadatelů, ti pak často končí buď na dávkách, nebo si hledají nelegální práci například ve stavebnictví. Tam berou neadekvátní mzdy, tedy pokud jim zaměstnavatel vůbec zaplatí. Jak je možné, že stát vůbec dovolí existenci této šedé ekonomiky? Je téměř zázrak, když Rom žijící v severních Čechách neskončí na úřadu práce. A opravdu za tím stojí jeho lenost? Nebo nepřátelské prostředí nedávající relativně obstojnou šanci uspět? Bohužel mnoho z nás má jasno: "Prostě nechtěj makat".

Kořeny problémů sahají hluboko do minulosti a řešení celé situace vyžaduje dlouhodobou koncepci. Ani sebelepší strategie však nepomůže beze změny myšlení každého z nás. Právě sebereflexe je tím prvotním zážehem v motoru celého plánu. A zde by měla stát v čele politická reprezentace. To je však pouhá utopie, být xenofobem je u nás politicky výhodné. Jiří Čunek, Liana Janáčková, Ivana Řápková o tom vědí své.

Romové prostě nestojí na stejné startovní čáře jako lidé z většinové společnosti. A připočteme-li k tomu všudypřítomnou nenávist či neustálý strach z toho, že moje dítě bude mít prostě smůlu a potká na ulici partu neonacistů, je odpověď na otázku, jak se žije Romům v ČR, velmi jednoduchá. Špatně. A na rovinu říkám, že být Romem, také bych o emigraci uvažoval.

PS: V rakouských obchodech kdysi visely nápisy "Češi, nekraďte!" Zvedla se proti tomu vlna protestů poukazujících na to, že přece ne každý Čech je zloděj a že takovýto způsob generalizace je nejen urážlivý, ale především hloupý. Má poslední otázka zní: A neděláme my v souvislosti s Romy úplně totéž, co se nám tenkrát nelíbilo u Rakušanů?

(iDnes.cz)

Bez smlouvy a bez penzí

Letitá česko-ruská dohoda o důchodech už neplatí. Teď není smlouva žádná, na tahu jsou Rusové.

Padesát let fungovala vzájemná smlouva o vyplácení starobních důchodů. Koncem loňského roku ji Česko Rusku vypovědělo. Jde o archiválii z roku 1959, podle níž se vyplácely penze ruským občanům s trvalým pobytem v tuzemsku až do konce loňského roku.

Žádná nová dohoda zatím neexistuje a čerství důchodci mají momentálně smůlu.

"Oba státy od počátku letošního roku posuzují nároky občanů v oblasti sociálního zabezpečení podle svých vnitrostátních předpisů," upřesňuje Jiří Sezemský, mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV).

Na ruskou ambasádu v Praze se obracejí ruští občané, kteří dosáhli důchodového věku (což je u mužů 60 let a u žen 55 let), se žádostí o pomoc. "Nemáme přesnou evidenci, usuzujeme jen z toho, kolik krajanů se na nás již obrátilo. Celkem může být těchto lidí okolo tisícovky. Konzul Andrej Vasiljev pro ně před měsícem zorganizoval setkání, aby jim poradil," říká tiskový tajemník Velvyslanectví Ruské federace Vladimír Fedorov.

Nevýhodná dohoda

Původní dohoda z konce padesátých let mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení vycházela z principu trvalého pobytu pojištěnce. Příslušný důchod (a jiné dávky) vyplácela tedy vždy země, v níž měl žadatel ke dni vzniku nároku trvalý pobyt.

"Dohoda vycházela z principu teritoriality. Celý důchod tedy přiznával ten stát, kde občan zrovna trvale pobýval. Započítával přitom dobu zaměstnání ve druhém státě, ovšem bez jakékoliv náhrady či refundace z této země," vysvětluje Sezemský.

Tedy když se jakýkoliv Rus či Ruska přestěhovali do České republiky, vyměřil se jim důchod podle tuzemských pravidel, a nemuseli přitom v zemi odpracovat byť jediný den.

Samozřejmě to platilo i obráceně - tedy v případech Čechů, kteří zatoužili užívat podzim života v širých ruských stepích. Ovšem, jak poznamenává samo ministerstvo, případ tuzemce přesídlivšího natrvalo do Ruska je více méně jen teoretickým.

"Původní dohoda je z historického, věcného i politického hlediska dávno překonaná. Neodpovídá běžným standardům koordinace sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie či ve vztazích s dalšími státy, s nimiž má ČR sjednané bilaterální smlouvy," zdůrazňuje Juraj Puobiš, vedoucí mezinárodně právního oddělení České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ).

Dodává, že dohoda byla značně nevyvážená vzhledem k převážně jednosměrné migraci občanů z Ruska do tuzemska: "Náklady na vyplácení důchodů, v nichž byla započtena i ruská doba zaměstnání, často celoživotní, nesla pouze ČSSR, respektive ČR."

Jen dávky hmotné nouze

Pokud tedy požádá čerstvá ruská důchodkyně správu sociálního zabezpečení o výplatu důchodu, bude se jí započítávat jen doba, kterou odpracovala v tuzemsku (a během níž odváděla sociální pojistné). Aby vůbec na penzi měla nárok, musí mít odpracováno pětadvacet let. Pokud již oslavila pětašedesátiny, stačí jí patnáct let pojištění. K ruským dobám se již nepřihlíží.

"Mohou nastat případy, kdy někteří - zejména ruští občané trvale bydlící v ČR - budou obtížněji splňovat potřebnou dobu pojištění. Popřípadě se některým z nich nepodaří splnit tuto podmínku vůbec a budou mít tedy nárok jen na dávky v hmotné nouzi," tvrdí mluvčí resortu práce.

Na žádné jiné kompenzace od českých úřadů nemají nárok. "Ani žádný český občan nemá právo na finanční odškodnění od českých orgánů za to, že určitou část života pracoval v zemi, s níž nemáme smlouvu o sociálním zabezpečení, a nepracoval tam dostatečně dlouho, aby mu vznikl nárok na penzi," doplňuje Puobiš.

Ti, jimž už ČSSZ nejpozději od posledního dne loňského roku penzi posílá, mohou být v klidu. Jednou přiznaný nárok jim už totiž nikdo vzít nemůže. "Pokud naši krajané chtějí důchod, mohou se obrátit na Ruský penzijní fond. Až vyřídí potřebné formality, mohou dostávat odpovídající částku. Fond jim ji bude přitom vyplácet na účet, který si zadají, tedy i do ČR," vysvětluje Fedorov.

Čeští studenti jsou v pohodě

Češi se ale o svůj důchod moc bát nemusejí. Většina z nich byla vyslána do Ruska českým zaměstnavatelem, a je tedy důchodově pojištěna v tuzemsku. "Jednotlivci zaměstnaní u ruských zaměstnavatelů se mohou v ČR dobrovolně připojistit, čehož plně využívají," vysvětluje Sezemský.

Rovněž velká skupina těch, kteří kdysi za věčného bratrství v Sovětském svazu studovali, se nemusí bát, že by přišla zkrátka. Pro účely důchodu se totiž hodnotí i doba studia v cizině, a proto je výpověď rusko-české dohody nijak neohrozí.

Jedenáctkrát nic

Resort práce a sociálních věcí se novou dohodu, která by odpovídala modernímu trendu, pokoušel s ruským protějškem uzavřít již záhy po sametové revoluci. Od počátku devadesátých let proběhlo celkem jedenáct jednání o uzavření nové smlouvy.

"Po rozpadu SSSR vyjádřilo Rusko přání pokračovat v původní dohodě. MPSV chtělo platnost ukončit, ale nakonec akceptovalo její zachování," říká mluvčí resortu. V roce 1994 začala nová jednání, ovšem probíhala velmi obtížně, protože například principy o výplatě důchodů do druhého státu byly pro Rusy španělskou vesnicí.

Dohody s ostatními zeměmi jsou takzvaně proporcionálního typu. Penzistům, kteří pracovali v různých koutech světa, pak každý stát platí takový důchod, který odpovídá délce pojištění získané na jeho území.

Text dohody s Ruskem se podařilo připravit až v roce 2001, ale opět signován nebyl. "Smlouva byla k podpisu připravena již několikrát, naposledy v dubnu 2007, kdy prezident Václav Klaus navštívil Rusko. Z důvodů na straně ruského partnera se to ale nikdy nepovedlo," popisuje právník ČSSZ.

Pak už došla trpělivost, a smlouvu jsme vypověděli. "Doufali jsme, že tak Rusko přimějeme k rychlejšímu postupu. A tato naděje se ukázala opodstatněnou," přiznává Sezemský.

Jakmile bylo jisté, že původní dohoda pozbude letos na Nový rok platnosti, ruský protějšek avizoval, že má zájem novou smlouvu podepsat. Opět upravený text nyní naši bývalí východní sousedé posuzují.

Text smlouvy se právě dolaďuje na ruském ministerstvu spravedlnosti. Pak bude předán české straně a proběhnou další jednání. "Doufáme, že nová smlouva bude schválena do konce roku," dodává Fedorov.

Marcela Alföldi Šperkerová

iHned.cz