Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2009


Zbytečná Wonkova smrt

Luděk Navara

Jiří Wonka na smrt svého bratra Pavla nemůže zapomenout. Samozřejmě úplně zbytečnou smrt. Disident PavelWonka zemřel 26. dubna 1988 v československém vězení. V době, kdy se hroutilo komunistické panství ve východní Evropě. Navíc v době, kdy on sám si už vyřizoval povolení k vystěhování do západního Německa, aby tam začal nový život. Nezačal.

„Byl zatčen právě ve chvíli, kdy si kvůli povolení k vystěhování vyřizoval dokumenty na vojenské správě. Rozhodl se už, že se odstěhuje, takže v roce 1988 pro režim nepředstavoval bezprostřední hrozbu. O to smutnější je, že byl znovu zatčen a odsouzen,“ říká historik Petr Blažek. Po tomto zatčení skončil PavelWonka znovu ve vězení a z něj už nevyšel. Byl v té době nemocný a nekonečným bojem s komunistickými úřady i silně vyčerpán. Zemřel v pouhých pětatřiceti letech.

Nepohodlný muž Není sporu o tom, že disident Pavel Wonka byl pro komunistický režim hodně nepříjemný. Pocházel z českoněmecké rodiny, a protože Němci byli dlouho po válce vnímáni jako nepřátelé, měl i obtížnější dětství. Když se nedostal na vysokou školu, začal se samostudiem. Nakonec se stal takovým znalcem práva, že zdarma vypomáhal lidem z okolí v jejich právních sporech. „U něj doma to bylo jak v advokátní kanceláři. Lidi dokonce seděli na objednávku. Ale on to dělal zadarmo,“ popisuje JiříWonka. Nejvíc štval režim svými stížnostmi: upozorňoval na různé nespravedlnosti (bylo jich opravdu hodně) či porušení zákona a nebál se stěžovat si i na nejvyšších místech. Zachována je i jeho stížnost adresovaná prezidentu Gustávu Husákovi, v níž ho vyzývá k abdikaci.

V roce 1986 se rozhodl pro tehdy neuvěřitelnou věc: vyhlásil nezávislou kandidaturu do komunisty ovládaného Federálního shromáždění, tehdejší náhražky parlamentu. Když ho odmítli zaregistrovat, zjistil, že si nemá komu stěžovat, a tak navrhl, aby byl urychleně zřízen ústavní soud, který v té době existoval jen na papíře. Mezitím musel čelit nejrůznějším šikanám a nátlaku.

„Bratr byl člověk, který odmítal žít ve lži,“ říká jeho bratr Jiří. „Byl vydán napospas komunistické justici, od roku 1981 byl prakticky nepřetržitě trestně stíhán. Deset let nesehnal práci,“ dodává JiříWonka. Vzpomíná, jak jeho bratr neustále myslel na to, aby nebyl komunistickým režimem tak zranitelný. „Bratr říkal, že je tak omezovaný, že nemůže ani založit rodinu. Že by se nemohl angažovat na poli lidských práv,“ popisuje JiříWonka.

Podle historika Petra Blažka měl Pavel Wonka smůlu i v tom, že nežil v Praze či Brně. Tamní disidenti nebyli totiž tak na očích a byli na tom lépe. „Wonka byl podroben daleko větší šikaně než většina jiných disidentů. Bylo to dáno i tím, že na venkově těch nepřátel, o které se státní bezpečnost zajímala, nebylo tolik a oni se jim mohli věnovat více a důkladněji. Navíc on svou povahou přispíval k tomu, že ty příslušníky asi i sám dráždil. Oni ho brali jako jakéhosi provokatéra. Jeho neustálá snaha trvat na právních výkladech, dovolávat se práva a psát stížnosti přispěla k tomu, že příslušníci Státní bezpečnosti ho brali jako člověka, který si za to všechno může sám,“ popisuje Blažek.

Po neúspěšné kandidatuře do Federálního shromáždění se představitelé komunistického režimu na Wonku doslova zaměřili. Byl odsouzen na dva roky, skončil v nejhorším vězení - v Minkovicích. Později se dostal až na psychiatrii. Protože věznění považoval za nezákonné, neustále bojoval s dozorci nebo držel hladovku. To vše se samozřejmě podepsalo na jeho zdraví. Vrátil se domů jako hubený a vyčerpaný muž.

V roce 1988, kdy už má všeho opravdu dost, rezignuje: podá si žádost a plánuje vystěhování. Je nemocný a musí plnit podmínky takzvaného ochranného dohledu, což znamenalo denní hlášení na bezpečnosti a žádost o povolení každé cesty mimo bydliště. Tedy nepřetržitá šikana.

20. dubna 1988 jej na kolečkovém křesle přivezou na poslední soudní jednání. Zodpovídá se, že neplní podmínky ochranného dohledu. Společenská nebezpečnost takového jednání je samozřejmě nulová. Wonka však skončí zase ve vězení. Za necelý týden bude mrtev.

Přesné okolnosti jeho smrti nejsou dodnes jasné. Jisté je, že byl tak slabý, že jej museli krmit spoluvězni. Pil pouze vodu z kohoutku. 26. dubna 1988 v 18.15 vězni signalizací přivolali dozorce. Wonka se nehýbal. „Jeho konec je děsný. Představuje takové to dno, kam ten husákovský režim ještě na svém sklonku dokázal dojít,“ říká Blažek.

Ale šikana pokračovala i po smrti. „Parte nám odmítli udělat. Pracoval jsem v Náchodě, ředitel nařídil, že kdyby chtěl Wonka udělat parte, tak zákaz. Pak jsme jeli do Hostinného, tam byl nějaký vedoucí, on řekl ano, udělám parte, přijeďte za dvě hodiny. Pak jsme přijeli. A on řekl: Nezlobte se, nejde to,“ popisuje JiříWonka.

Pohřeb Pavla Wonky se nakonec stal obrovskou politickou manifestací. Zúčastnili se ho disidenti a představitelé opozičních skupin z celé země. „Většina z nich vzpomínala na ten pohřeb s takovým smutkem, protože vlastně pohřbívali pětatřicetiletého muže, který zemřel v době, kdy se v zemích sovětského bloku dávala situace do pohybu,“ říká Blažek.

Pavel Wonka pocházel z česko-německé rodiny z Podkrkonoší a už od mládí se musel potýkat s těžkostmi. Brzy mu zemřel otec. Pavla i jeho bratra Jiřího vychovávala maminka. Ani po opakovaných zkouškách nebyl přijat na právnickou fakultu, a tak začal studovat sám. Lidem z okolí pak poskytoval bezplatně právní rady. Požadoval respektování zásad právního státu. V roce 1986 se rozhodl nezávisle kandidovat do Federálního shromáždění. Jeho kandidaturu však úřady odmítly, Wonka sám byl později zatčen a skončil ve vězení. Po opakovaných šikanách, soudech a věznění zemřel 26. dubna 1988. Jeho pohřeb ve Vrchlabí se stal obrovskou manifestací proti komunistickému režimu.

Dodnes není zcela jasné, jak Pavel Wonka ve vězení zemřel. Spoluvězni totiž zavolali dozorce až poté, co zjistili, že je mrtev. Přestože maminka Gerta Wonková požádala, aby k ohledání a pitvě byli přizváni američtí lékaři, nebyla jeho smrt řádně vyšetřena a nebyl za ni nikdo potrestán. Jisté je, že Wonka byl vážně nemocen už v den soudu a porušení ochranného dohledu není tak závažný přestupek, aby kvůli tomu musel jít do vyšetřovací vazby. Odpovědnost však odmítá jak tehdejší soudkyně Marcela Horváthová, tak lékař Radim Pek, který Wonku prohlásil za schopného vazby.

(MFDNES)



Zpátky