Zaří 2009

Skok bílého koně

Jaroslav Spurný

Soud s Tomášem Pitrem, který minulý týden (od 13. 07. 2009 - pozn. red. CS-magazínu) začal bez jeho přítomnosti, přináší na světlo mnohem více než jeden těžko srozumitelný spor o tom, zda Pitr okradl své tehdejší kumpány o sedm set milionů. Poprvé se totiž propojují důkazy o tom, kdo Pitra a jeho společníky v čele s Františkem Mrázkem pustil do velkého podnikání a jak se tento drobný daňový podvodník, který nevracel bankám úvěry, stal velkou rybou. Klíčovou roli tady opět hraje dávno padlá IPB, tedy banka, na niž měly svého času přímý vliv ODS i ČSSD. A pro ty mladší dodejme, že banka sice fungovala jen devět let, ale spletenec podvodů, který po sobě zanechala, se nedaří rozplést ani devět let po jejím pádu.

V poměru 700:1

Podvod, o který teď u soudu jde, se stal už v roce 2000 a šlo vlastně jen o trochu promyšlenější tunel, než byly ty, na které jsme byli zvyklí v rozkvětu divokého kapitalismu v Čechách. Za kulisou podvodných smluv a nepřehledných převodů akcií a peněz zůstávaly jejich aktérům v kapsách stovky milionů nebo akcie vytažené zpravidla z portfolia polostátních bank za pomoci jejich manažerů. Důležité je, že nyní projednávaná operace definitivně spojila zločinecký polosvět s tuzemskou politikou. Pitr, Mrázek a další díky ní získali majetek, díky němuž hráli pět let velkou hru, do které vtáhli politiky jako Jaroslava Palase, Zdeňka Škromacha a nakonec celou Špidlovu vládu.

Jak to všechno začalo? Machinace, kvůli nimž jsou dnes Pitr a jeho společník Michal Zouhar souzeni, jsou natolik nepřehledné, že v posledních čtyřech letech vrátilo státní zastupitelství případ dvakrát policii k došetření, protože se experti nedokázali dohodnout, o jaký zločin vlastně jde. Mezitím proběhlo kolečko soudních sporů o to, zda proces vůbec může být zahájen (pražský vrchní soud nakonec rozhodl, že ano).

Spokojme se v tuto chvíli s tím, že v jádru všeho stojí Setuza. V druhé polovině devadesátých let vlastnila v tomto téměř monopolním a velmi perspektivním výrobci biopaliv skoro padesát procent IPB. Pohyb začal ve chvíli, kdy Česká národní banka rozhodla, že banky nesmějí vlastnit v průmyslových podnicích více než dvacet procent. IPB nechtěla ztratit vliv ve strategickém podniku a hledala tedy spolehlivého spojence, na něhož by přebytečný podíl převedla. Nejdříve padla volba na drnovického fotbalového bosse Jana Gotwalda, ale když tento podvodník začal poutat zájem policie, nahradil ho podle spisu schopnější konkurent Pitr. Ten se vlastnictvím podílu v Setuze poprvé dostal do velkého byznysu, a když IPB v roce 2000 padla, z bílého koně se s pomocí finty, za niž je dnes souzen, stal majitelem všech akcií, které předtím vlastnila. Stalo se to tak, že Pitr společně se Zouharem vyměnili akcie Setuzy (a také společnosti Milo, klíčového výrobce mýdel a pracích prášků) za akcie jedné ze svých neprůhledných firem. Potíž byla v tom, že akcie Setuzy a Mila měly hodnotu 700 milionů, kdežto akcie Pitrova a Zouharova bezvýznamného podniku si odborníci cení maximálně na 1,2 milionu. Skončilo to jako obvykle: ztráta, která vznikla Pitrovým kšeftem, spadla do konsolidační agentury a stovky milionů nakonec zaplatili daňoví poplatníci.

Cenný zápisník

Proč je tohle všechno dnes tak důležité? Pitra vzala do manšaftu politiky chráněná (strany u ní měly úvěry) IPB. Bez IPB a jejích bílých koňů z podsvětí by nikdy nevzniklo Pitrovo a Mrázkovo impérium několika chemických a potravinářských firem, v čele s důležitou Setuzou. Někdejší vekslák Mrázek a obchodník s rumem Pitr se během roku vyšvihli mezi elitu a mohli se dokonce vrhnout do pokusu o privatizaci strategického podniku Unipetrol. Byla to, jak známo, špinavá hra zjevně plná korupce a Pitr souboj o Unipetrol nakonec prohrál.

A mělo to pro všechny nepříjemnou dohru. Vybaven řadou důkazů obvinil v roce 2005 před poslaneckou vyšetřovací komisí Špidlovu i Grossovu vládu z manipulace soutěží. „Vítěz byl předem dohodnut,“ říkal Pitr. Nutno připomenout, že řadu Pitrových obvinění nedokázali ministři před komisí vysvětlit – třeba to, proč vyřadili bez jasných důvodů ze hry firmy, které nabízely podstatně více, než za kolik byl Unipetrol prodán. Připomeňme ještě, že současně se média začala plnit – evidentně Pitrem dodávanými – důkazy o pravděpodobné manipulaci soutěže vlivnými politiky. Na Pitra byl vzápětí vydán zatykač a v roce 2006 byl odsouzen za dvanáct let starý daňový podvod k pěti letům vězení (Pitr poté uprchl za hranice a do vězení nikdy nenastoupil).

Verdikt každopádně vzbuzuje podezření, že šlo o politickou objednávku: soudce, který ho vynesl, totiž Pitra ve stejném sporu několik let předtím shledal jako zcela nevinného. Teď čelí Pitr dalšímu soudu a hrozí mu až osm let za zneužití informací v obchodním styku. Soud byl zatím odročen na podzim a výsledek není možné v tuto chvíli odhadnout. Pitr zřejmě najde azyl ve Švýcarsku, kde se pravděpodobně skrývá, tamní prokuratura považuje tuzemský soudní verdikt za neplatný.

V tuto chvíli je důležité, že Tomáš Pitr navzdory potížím neztrácí v tuzemsku ekonomický vliv. Zprostředkovaně (přes různé neprůhledné firmy, registrované v daňových rájích) stále vlastní řadu místních společností a pravděpodobně má nezanedbatelný podíl i v Setuze. A v poznámkovém bloku skoro jistě hýčká řadu dalších důležitých informací o jednáních s politiky z doby, kdy privatizoval Setuzu a Unipetrol. Pro politiky je zcela jistě výhodné držet Pitra mimo dosah a pod tlakem.

(Respekt, www.respekt.cz)