Zaří 2009

Vrazi v pyžamu

Martin Uhlíř

Je to s podivem, ale vedení KSČ se během roku 1989 nepřipravovalo na žádný zásadní střet s opozicí. Prakticky veškerou energii věnovalo boji o to, kdo vystřídá slabého Miloše Jakeše, který se stal terčem posměchu celé země. Takže jak tehdy viděli čelní funkcionáři strany vlastní budoucnost a budoucnost Československa, na co se chystali a s čím počítali?

V létě 1989 vládl v Československu poněkud dusný klid před bouří. Pod titulkem „Žně prověřují kvalitu strojů“ chválilo Rudé právo začátkem srpna nový sovětský kombajn Don 1500. Otiskovalo také rezoluce „pracovních kolektivů“ proti výzvě Několik vět. „Co chtějí tito Tigridové, Pelikánové, Havlové a jim podobní?“ ptali se dramaticky „pracovníci“, aniž se samozřejmě kdokoliv z nich zkusil Václava Havla zeptat.

Pražský vedoucí tajemník KSČ Miroslav Štěpán svolal na prvního srpna do Paláce kultury funkcionáře Lidových milicí. V projevu naznačil, že proti případným pouličním demonstracím může být nasazena nejen tato „ozbrojená pěst dělnické třídy“, ale také armáda. Bez ohledu na jeho výhrůžná slova se ale vedení komunistické strany na nějaký zásadní střet systematicky nepřipravovalo, nemělo plán, jak postupovat, kdyby došlo k masovým protestům.

Přitom armáda byla k zásahu připravena už od roku 1970. Strana se tehdy zalekla odporu lidí po sovětské invazi a nařídila jí, aby udržovala v pohotovosti obrovskou sílu k okamžitému nasazení proti „vnitřnímu nepříteli“. Pro představu: dnes má Česko všehovšudy 30 tanků, komunisté jich ale tehdy jen k potlačení možného nesouhlasu lidí s vývojem ve státě vyčlenili 155 a k tomu ještě 130 obrněných vozidel a 14 tisíc mužů, což je polovina současné české armády. V kritických listopadových dnech roku 1989 však vojsko rozkaz k zásahu nedostalo.

Kořeny pasivity stranického vedení sahají přinejmenším do roku 1987, kdy byl z funkce generálního tajemníka strany odvolán Gustáv Husák. Změnu si vynutil jednak Husákův relativně vysoký věk (74 let), ale především ozvěny vývoje v Sovětském svazu – takzvaná přestavba. Na ni tvrdé jádro československých komunistů hledělo s rostoucím podezřením, nedovolilo si ji však zcela ignorovat. Konzervativci kolem Vasila Biľaka a Aloise Indry, nejvíce spjatí s potlačením reforem roku 1968, se domnívali, že když odstraní nejviditelnější symboly normalizace, tedy Husáka a předsedu federální vlády Lubomíra Štrougala, učiní tím požadavkům přestavby zadost a zabrání tomu, aby „perestrojková“ vlna smetla i je. S nimi se spojil Ladislav Adamec, pragmatik, který na zasedání ÚV, kde byl Husák vyměněn, vystoupil na jeho adresu s nezvykle tvrdou kritikou.

Pozor, nebo vás to smete

Strana se však nedokázala shodnout na žádném novém silném vůdci. Kompromisem byl Miloš Jakeš, slabá postava, od níž si znesváření funkcionáři slibovali, že bude snadno manipulovatelná. Soupeřících křídel však bylo více a KSČ v následujících letech připomínala vůz, který nikdo neřídí. Až do té doby poslušně plnila příkazy Moskvy, ty ale postupně přestaly přicházet. Vzniklé vakuum nebylo čím vyplnit. Vedení strany hovořilo o přestavbě, žádné skutečné reformy ale zahájit nehodlalo, do funkcí je vynesl souhlas se sovětskou okupací v roce 1968 a následná „normalizace“ poměrů; stranickým bossům bylo jasné, že každá skutečná reforma by musela začít jejich odchodem.

Pozoruhodně to v rozhovoru s historikem Miroslavem Vaňkem přiblížil tehdejší čelný funkcionář KSČ Jindřich Poledník: „Vrcholní straničtí činitelé zůstali na těch pozicích, že u nás se již jakási přestavba uskutečnila v roce 1968, že z toho máme poučení, že jsme veškeré rozumy už nasbírali a že to, co platí v podmínkách velkého Sovětského svazu, to platí, ale u nás jsou specifické podmínky,“ líčí Poledník ve sborníku rozhovorů Vítězové? Poražení?.

Nejistotu zvyšovaly rozporuplné signály přicházející z Moskvy. Sovětský vůdce Gorbačov sice odmítl odsoudit okupaci Československa v roce 1968, což si tvrdé jádro KSČ vyložilo jako povzbuzení, na druhou stranu ale o demokratických změnách v Polsku a Maďarsku hovořil jako o jediné možnosti, jak se vyhnout chaosu a rozkladu. A jeden z architektů „perestrojky“ Alexandr Jakovlev už v roce 1988 československým soudruhům prorocky oznámil, že kdo nepochopil společenské procesy a nálady lidu ve východním bloku, toho vývoj brzo smete.

Žádná podobná varování však přestavitele KSČ nepřiměla, aby si alespoň nechali zpracovat analýzu současného stavu a poté se jí řídili. Ačkoli sledováním a potlačováním opozice zaměstnávali podstatnou část svých represivních složek, ve skutečnosti ji nebrali příliš vážně (až na vyloučené osmašedesátníky, jichž se obávali). Pasivita vedení udivovala i funkcionáře v nižších patrech stranické hierarchie, především v krajích, kteří požadovali tvrdší postup. Vedení ovšem spíše trávilo čas bojem o to, kdo nahradí slabého a všeobecně vysmívaného Jakeše.

Havla na kulturu

Na konci 80. let se mocenský boj vyostřil. Jak vzpomíná jeden z pamětníků, pro předsednictvo ústředního výboru KSČ (zhruba desetičlenná špička vedení) bylo tehdy velmi komplikované sestavit „zasedací pořádek“ i pro společné obědy, protože už téměř nikdo s nikým nemluvil. Současní historici se však shodují v tom, že šanci vystřídat Jakeše měli v podstatě jen dva muži: Miroslav Štěpán a předseda federální vlády Ladislav Adamec.

První z nich byl dříve předsedou Mezinárodního svazu studentstva, měl jisté zkušenosti ze zahraničí, uměl anglicky a sám Jakeš jej zřejmě pokládal za svého nástupce. Štěpán se zpočátku profiloval jako zastánce přestavby sovětského typu, navíc se od funkcionářů v důchodovém věku odlišoval tím, že mu v roce 1988, kdy se stal členem předsednictva ÚV, bylo teprve 43 let. Někteří řadoví členové v něm viděli člověka, který stranu určitým způsobem obrodí. On je ale zklamal – od soudruhů v předsednictvu se mu dostalo důrazného varování, po němž se stal naopak zastáncem tvrdých represí. Jako šéf pražské KSČ byl veřejností oprávněně vnímán jako symbol brutálních zásahů policie proti demonstracím.

Tato role však pro něj byla nejspíš jen zástěrkou, pomocí níž chtěl ukolébat zastánce tvrdé linie a získat jejich důvěru. Toužil stanout v čele strany a střet se svými konkurenty patrně plánoval na sjezd KSČ v květnu 1990. Je možné, že by pak provedl další názorový veletoč a začal hrát roli „československého Gorbačova“. Přesnou představu, kam by se měla země ubírat, ale neměl.

Jeho konkurent Ladislav Adamec se profiloval jako reformátor už od začátku „přestavby“, jezdil do podniků, hovořil s jejich vedením. I on měl ovšem své limity, nikdy nešel za hranice debat o hospodářských problémech, nekritizoval politický systém. Kdyby dostal prostor jako generální tajemník, patrně by zahájil jednání i s nekomunistickou opozicí (o tom, zda nepřizvat Václava Havla do nějaké funkce na ministerstvu kultury, prý občas neformálně diskutovali dokonce i lidé kolem Jakeše). Přesto by se i Adamec patrně snažil zabránit tomu, aby v zemi zavládla skutečná parlamentní demokracie.

Štěpán s Adamcem bojovali mimo jiné o prostor v médiích, což byl tehdy nový jev. „Vždycky jsem otevřel noviny – a Adamec v Jihlavě a celá stránka jeho keců,“ vzpomíná Štěpán ve zmíněném sborníku a líčí, jak na jednom ze zasedání ÚV zaútočil na šéfredaktora Rudého Práva Zdeňka Hořeního: „Já jsem mu povídal – ty referáty soudruha Adamce, které mě nutíte číst v Právu, Zdeňku, to je na hovno, soudruzi. ... Chci, soudruzi, říct, že buď budeme mít všichni stejný prostor, anebo nebude mít žádný prostor nikdo.“

Povolat, či nepovolat?

Zbraně neskládali ani další ambiciózní muži ve vedení strany. Na květnový sjezd se chystal Lubomír Štrougal, další kandidát na post generálního tajemníka. Šéf bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Rudolf Hegenbart údajně plánoval sesadit Jakeše dřív než v květnu 1990 – možná už na zasedání vedení strany 10. prosince 1989, na Den lidských práv, kdy se čekaly opoziční demonstrace. (Podle některých historiků by si však průměrný a nepříliš odvážný Hegenbart na něco takového netroufl.)

Situace ve vedení svědčí o celkové vyprázdněnosti partaje, v níž už dávno nešlo o nějakou ideologii. Při prověrkách v letech 1969–71 se strana zbavila více než 400 tisíc členů, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací. Na uprázdněná místa nastoupili většinou kariéristé a bylo jich tolik, že počet členů dosáhl pozoruhodného milionu a půl. Koncem 80. let byla KSČ jen rezivějícím strojem na udržení moci a zničení každého, kdo by se pokusil o jakékoli reformy.

Listopadové události zastihly vedení strany vyčerpané vleklými pozičními boji a paralyzované nejednotností. Dokonalou ilustrací neschopnosti cokoliv podniknout se stala scéna, kdy Miloš Jakeš v noci na úterý 21. listopadu v pyžamu ve své vile diskutoval s velitelem Lidových milicí Novákem o tom, zda povolat připravené milicionáře do Prahy. Jakeš to nakonec nedovolil, protože muže s ostrým střelivem na svém území nechtěli tajemníci výborů strany v pražských obvodech (obávali se krveprolití). Za touto, na šéfa komunistické strany nezvyklou „měkkostí“, kterou Jakeš zopakoval i 24. listopadu, kdy odmítl podobnou nabídku armády, se ale mohla skrývat racionální úvaha: Jakeš už věděl, že musí pod tlakem svých spolustraníků odstoupit, a nechtěl riskovat, že bude – jak údajně v kritických chvílích sám řekl – později „souzen jako vrah“.

Nelegitimnost komunistického režimu lidé při listopadových demonstracích trefně vyjádřili pokřikem: zvolily vás tanky. V okamžiku, kdy bylo jasné, že žádné tanky už z kasáren nevyjedou, se režim bleskově zhroutil.

(Respekt, www.respekt.cz)