Zaří 2009

Co pudí špiony

Otto Ulč

Americký knižní trh nám nabízí plejádu zajímavostí tohoto žánru - almanachy, analýzy, memoáry, ságy hrdinů a padouchů. Encyklopedie špionáže (Spy Book: The Encyclopedia of Espionage, Random House) obsahuje přes 2.000 případů z doby dávné i nejsoučasnější. Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoe, byl špion. Takto se za druhé světové války v Paříži angažovala slavná černošská kumštýřka Josefina Bakerová. Julius a Ethel Rosenbergovi jakož i Alger Hiss, považovaný patriot Rooseveltova vládnoucího týmu, pilně pracovali pro Sověty.

Dočítáme se, že idealismus jako motiv již zcela vyprchal z takového řemesla, že zbyly jen peníze. Pod takové tvrzení bych se nepodepsal a pokusím se zdůvodnit touto podivnou oklikou: Myš se anglicky řekne MOUSE, myši jsou MICE. Toto je ale také užívanou zkratkou pro motivy, na něž je vyhlédnutý rekrut, renegát, zběh, krysa prodejná chytitelný – totiž MONEY, IDEOLOGY, COMPROMISE, EGO. Čili loviti s návnadou peněz, ideologického zápalu, vydíráním nebo využitím, zneužitím psychologie té které persony, zfrustrované, nespokojené či jakkoliv jinak neveselé. To pak si lze posloužít lákadlem D – DRAMA, DOBRODRUŽSTVÍ – nebo i dalšími písmeny, například VLZP – VZTEK, LÍTOST, ZÁVIST, POMSTA.

Washington odhaduje, že Moskva se pokoušela – a nepochybně i nadále pokouší - do svých služeb získat tři až čtyři americké občany denně, tedy víc než tisíc osob ročně. Úspěch to údajně je patnáctiprocentní – takže něco kolem 150 úlovků, rok co rok. Kontrašpionážní obrana je chabá, nutno zápolit i s vlastnoručně vyrobeným handicapem absurdních ústavních restrikcí. Nepřátelským špionům se v USA dýchá značně pohodlněji než i v západní Evropě. Uvažme úděl Felixe S. Blocha, amerického občana, chyceného přímo v akci: videorekordér zaznamenal, jak tajně za tmy ve vídeňském ústraní předává dokumenty sovětskému zvědovi. A následek? Nižádný. Bloch tvrdil, že tam za tmy předával poštovní známky – on diplomat sběratel, onen špion rovněž sběratel. A že si vůbec troufli ho filmovat bez jeho předchozího souhlasu? Surové podupávání jeho občanských práv, přímo fašistické manýry. A určitě by se našel neomezený počet amerických právníků, ochotných takto argumentovat u sebevyšší soudní stolice. V tomto případě Blochovi se nic nestalo. Sice už dál jako diplomat nepracoval, nicméně pokračoval pobírat svůj značný diplomatický plat. Pak že se vlastizrada nevyplácí! To ale americký erár nedopadl tak špatně – vždyť Bloch mohl svou vlast zažalovat, miliony peněz požadovat jako náhradu škody za duševní muka, která vytrpěl tím, že si ho někdo nelidsky troufl podezírat, že dělal, co dělal. Mimochodem, Bloch ve své slabé chvilce se svěřil své manželce, že je sovětský špion a manželka přiznání oznámila americkým úřadům.

No a? Nic, ovšemže. Nepřípustný důkaz u amerického soudu, jemné procedurální nuance a ohledy, lidská práva přece.

Též se občas vyskytly případy nezištného, snad zejména vlasteneckého počínání, s užitečným úspěšným dopadem na tehdejší totalitní systémy. Ze stínů či spíš z úplného temna se zásluhou knihy Johna Barrona s názvem Operation Solo: The FBI’s Man in the Kremlin vynořil pozoruhodný tvor jménem Morris Childs. Narodil se na Ukrajině a v USA vstoupil do právě založené komunistické strany. Ve dvacátých letech byl vyslán do Leninovy školy v Moskvě, naučit se vše, co bude třeba k uskutečnění celosvětového komunistického vítězství. Významní soudruzi jako Tito, Ulbricht a Antropov byli mezi jeho kamarády. Po návratu do Ameriky se stal vedoucím tajemníkem stranické organizace v Chicagu. Po válce na žádost Sovětů se vrátil do Moskvy, odkud vozil zlato k podpoře amerických soudruhů. Otázky světové politiky probíral s Chruščovem a Brežněvem, byl jimi vysílán na delikántní jednání s Castrem a Mao Ce-tungem. Od poloviny padesátých až do konce sedmdesátých let byl Childs obeznámen s myšlením sovětských předáků víc, než kdokoliv mimo zdi Kremlu. A celá ta léta tento tisíckrát prověřený americký bolševik pracoval pro FBI.

Tomuto výkonu se těžko někdo vyrovná. Přiblížit by se ale mohl Ryszard Kukliński, bývalý plukovník polského generálního štábu, též autor projevů, formulovaných pro tehdejšího ministra národní obrany Jaruzełského. Kukliński pracoval pro CIA od 1970 do 1981, nikdy si neřekl o peníze a je pokládán za pravděpodobně nejvýznamnějšího špiona studené války v Evropě. Řada významných zpráv od Sovětů se dostala do Washingtonu dřív než k Jaruzełskému. Na podzim 1981 polské velitelství se dopátralo o úniku zpráv a CIA se na poslední chvíli před zatčením podařilo Kuklińského s jeho rodinou vypašovat ze země.

Teď zásluhou konce studené války došlo ke zrodu knihy, jejímiž spoluautory jsou někdejší významní antagonisté David E. Murphy, bývalý šéf CIA v Berlíně, a Sergej A. Kondrašev, šéf KGB tamtéž. Kniha se jmenuje Bojiště Berlín (Battleground Berlin: CIA vs. KGB in the Cold War, Yale University Press). Dva tehdy úhlavní nepřátele, teď v roli tvůrčích spolupracovníků, jsem viděl na televizní obrazovce a vycházeli spolu zdárně kolegiálně. Největším americkým úspěchem v Berlíně bylo prokopání tunelu do sovětského sektoru a zapojení na telefonní vojenskou síť, z níž se po dobu 11 měsíců a 11 dnů podařilo natočit 443.000 rozhovorů. Jenže zas tak obrovský výkon to přece jen nebyl, poněvadž Sověti od svého špiona George Blakea v Anglii o existenci – byť ne lokaci – tunelu věděli a podle toho své telefonáty přizpůsobovali.

KGB a východoněmecká Stasi měly plno úspěchů s pronikáním do významných pozic v Bundersrepublice. (Hodnotu jejich činnosti ale devalvoval nedostatek ochoty řídících orgánů předávat druh zpráv, jimiž by riskovali nelibost vládců.)

„Muž bez tváře“ (Man Without a Face: The Autobiography of Communism’s Greatest Spymaster, Times Books/Random House) jsou memoáry šéfa Stasi Markuse Wolfa, s tváří na Západě neznámou až do roku 1979. Za největší Wolfův výkon se pokládá jeho proniknutí k tehdejšímu kancléři Willy Brandtovi agentem Güntherem Guillaumem v roli osobního asistenta. Taková je ale ironie historie, že Wolfův zpravodajský triumf vyústil do politického fiaska – rezignaci Brandta, což vůbec nebylo záměrem této operace.

V žádném z těchto případů primárním popudem nebyly peníze, banální vulgární lakota. Ty jako dominantní, třeba i výlučný motiv převažují v jiných případech a situacích. Někdejší Sovětský svaz vyplatil (aniž by se ovšem vědělo, kolik nynější Rusko vyplácí) aspoň jeden milion dolarů pěti Američanům, za jimi poskytnuté služby.

Nejvíc – 4,6 milionů – inkasoval Aldrich Ames, nejednomu českému čtenáři jméno bude povědomé. Ročník 1941, syn spořádané rodiny s neprůstřelnou pověstí patriotů, k CIA se dostal již jako junák v roce 1962. Značný příznivec alkoholu, přídělen k ambasádě v Mexico City, kde se intimně seznámil s Rosario Dupuy, pracovnicí kolumbijského velvyslanectví. To vedlo k rozvodu a nové svatbě, což ho stálo plno peněz a nová získaná manželka rovněž značně utrácela – například její měsíční účet za telefonáty rodině v Bogotě přišel na 6.000 dolarů. CIA přeložila Amese k evropské agendě, sekci kontrašpionáže, zabývající se analýzou počínání sovětské rozvědky. Měl pak přístup k materiálům o identitě pracovníků KGB a GRU (rozvědka vojenská), kteří pracovali pro Američany. Ames našel řešení, v roce 1985 kontaktoval sovětskou ambasádu ve Washingtonu a nabídl své služby. A od té doby se v Moskvě začali vytrácet lidé v amerických službách, jeden za druhým. Tak například skončil armádní generál Dimitrij Poljakov, krycí jméno Top Hat výtečný zdroj informací po víc než dvacet let. Mnozí byli popraveni, u jiných se týž osud předpokládal.

V CIA převládlo oprávněné přesvědčení o mole penetration, že jim tam řádí hodně zkázonosný krtek. Začalo pátrání, jalová honba všemožnými směry, aniž se někdo byl povtípil a začal na prstech počítat: Ames přece žil ostentativně nad poměry. Ve Virginii koupil luxusní vilu, luxusního jaguára, na jeho kreditních kartách se objevovaly měsíční splátky, přesahující výši jeho platu. Ames tyto mohutné disproporce vysvětloval údajným dědictvím z Kolumbie a šikovností vlastních investic. Takové báchorky si ale nikdo neověřoval.

CIA (špionážní centrála s oprávněným působením mimo území USA) se obrátila na FBI (vyšetřování s domácí jurisdikcí). K zatčení Amese došlo v únoru 1994, těsně před jeho plánovaným odletem do Moskvy. Mediální poprask, samozřejmě, Amesova interview v televizi, jeho přiznání bez náznaku omluvy: však to dělal jen pro peníze a ony v Moskvě jeho zásluhou lapené a popravené nelituje, proč by je měl litovat, však věděli co riskují. Jeho však kulka do týla nepostihla. Setrvává v supermax penitentiary v Allenwood, stát Pennsylvania, pobyt to definitivně doživotní. Jeho manželka si odseděla pět let, ze země pak odstraněna do rodné Bogoty.

Jenže i FBI postihlo nemenší fiasko, o něž se postaral její pracovník Robert Hanssen, ročník 1944. Narozen v Chicagu, v dánsko-polsko-německé rodině luteránů, otec městský policajt. Syn po několika kariérách včetně nedokončeného studia zubního lékařství se dostal k FBI v roce 1976, oženil se s náruživou katoličkou, matkou jejich šesti dětí, přestoupil na její víru, obdivoval konzervativní organizaci Opus Dei. Věrný farník, dočítám se, že po víc než deset roků denně – ano, denně – v půl sedmé ráno chodil na mši. Rozhodně ne Amesův případ.

Za celé své kariéry u FBI v trvání 27 roků, pro SSSR pracoval 22 roků. Na rozdíl od Amese, nikdy s protistranou neměl sebemenší osobní kontakt. V roce 1985 jim pod jménem Ramon Garcia poslal anonymní dopis, v němž nabídl své služby za 100.000 dolarů a jako důkaz své věrohodnosti jmenoval tři KGB agenty, pracující pro FBI (dva z nich pak byli popraveni). V roce 1988 dodal kompletní seznam amerických agentů, působících v SSSR. Moskva nikdy nezjistila totožnost svého tak výkonného dobrovolníka, který komunikoval pouze s použitím mrtvých schránek. Až v roce 2001 ho FBI konečně odhalila získáním a identifikací jakéhosi audiozáznamu.

FBI vbrzku podezírala, že do jejích řad pronikl krtek. A pátráním do značné míry pověřila právě tohoto krtka Hanssena, tehdy již přiděleného k oddělení se specializací na počínání Sovětů v USA. Posléze s oceněním jeho kvalit, že byl diabolically brilliant. Co ale jeho motivy, proč to vše dělal, že by pouze pro peníze jako Ames? Však po svém činu šel ke zpovědi a prý jidášské dolary ze sovětské pokladny dal Matce Tereze. Dostalo se mu dost nespecifické charakterizace disaffected FBI agent. Nespokojen svým počínáním, získával pocit satisfakce ve své schopnosti vést celou FBI za nos. On, takový tajnůstkář, filmoval své sexuální počínání v manželské ložnici, jež pak chutě promítal svému příteli. Seznámil se se striptérkou (jménem Priscilla), dával jí plno šperků, peněz, též jednoho mercedesa a vábil ji k přestoupení na katolickou víru, což ona odmítla. Byla ale ochotna s ním spát, což ale on odmítl.

Jeho nynější adresou je Florence, nikoliv v lahodném italském Toskánsku, ale na depresivních prázdných pláních státu Colorada. V supermax federálním doživotním zaopatření, jen s jednou hodinou denně venku na vzduchu se protáhnout, i tam ale zcela samotinký.

Manželka se s ním rozvedla, s šesti dětmi se odstěhovala z města Vienna, blízko Washingtonu. Můj blízký přítel bydlí v téže ulici Talisman Road, což s oblibou komolím na Taliban Road. Minule, když jsem se tam rozhlížel, dům nadále zůstával opuštěn.

Téměř každý rok (od doby sametové revoluce, samozřejmě) se objevuji v Praze koncem května a setrvám do konce června, kdy končí divadelní sezona a začnou se hrnout hordy turistů. Po návratu do amerického domova abych se potýkal s kupou nashromážděné korespondence a tiskovin. V mém oblíbeném zdroji The Weekly Standard (22. 6. 2009), celý článek je připojen pod čarou, mě zaujala reportáž s poněkud poťouchlým názvem At Least He Isn’t Traitor to His Class – že věru aspoň není zrádcem své třídy těch privilegovaných, vyrůstat v bezstarostném luxusu, s výhodami, jež jim náhoda vhodného zrození umožnila, na něž se pak nezřídka reaguje důkladným zatracováním. Může se to projevit činností kriminální, značně třeskutou, jako v případě Billa Ayerse a jeho choti Bernardine Dohr, dobrých to přátel Baracka Obamy. Jiným postačí mírnější forma nihilismu – třeba v podobě vlastizrady, vypomáhání nepříteli.

Tak si počínal W. Kendall Myers, věk 72, noblesní veterán ministerstva zahraničních věcí, se svou manželkou Gwendolyn, věk 71. Právě začátkem června došlo k jejich zatčení, s obviněním ze špionáže ve prospěch Castrova režimu na Kubě, po dobu celičkých třiceti roků. U toho fotografie elegantního anglofila, se smyslem pro styl, též se zřetelným pohrdáním pro americký stav věcí. Druh patricijských antipatriotů. Obdivně se vyjadřujících o proslulých britských zrádcích z Cambridge.

O tomhle Myersovi, penzistovi od roku 2007, se v jiném zdroji dočítám, že v období 1959-1962 působil v americké armádě v Německu, kde monitoroval vysílání československého rozhlasu, a prý perfektně ovládal český jazyk. (Čemuž ovšem nevěřím. Kolik jste kdy takových geniů potkali?)

Neuspěl v pokusu o přijetí u CIA, pracoval u State Departmentu v Bureau of Intelligence and Research (INR), též s konexí na Foreign Service Institute (FSI), poskytujícího instruktáže, výuku o zemích, v nichž měli fungovat budoucí diplomaté. Tam ale zvali i outsidery, několikrát jsem se tam také objevil.

Myersovi se podařilo získat doktorát na Johns Hopkins School of Advanced International Studies (SAIS), obhájil disertaci s titulem A Rationale for Appeasement, příhodně velebící Neville Chamberlaina. Tu se mu nepodařilo vydat tiskem a rovněž neuspěl se snahou obdržet místo s definitivou (tenure) v akademickém světě.

V roce 1978 ale obdržel pozvání od kubánské delegace u OSN k návštěvě Castrova ostrova. Tento ostrov svobody oběma manželům učaroval, oba se do komunistické revoluce zamilovali a se špionážní výpomocí souhlasili. Po tři desetiletí pak tajnosti ze State Departmentu putovaly do Havany, až tedy do tohoto posledního června, kdy putování skončilo. Sam Schulman, spisovatel adresou ve Virginii a autor citovaného článku, hlavní motiv Myersovo počínání nepřisuzuje lakotě po penězích jako spíš pocitu frustrace z vlastní neadekvátnosti. Však posuďme: tohle je příslušník americké aristokracie, pravnuk Alexandra Grahama Bella, babička se provdala do Grosvenor-Hubbard dynastie, tvůrkyně Bell Telephone kolosu, zakladatelka National Geographic Society. Myersova matka se provdala za úspěšného kardiologa ve Washingtonu. A syn neuspěl ani s publikací disertace ani se získáním definitivní vysokoškolské pozice. V roce 1975 za volantem způsobil karambol, v němž zahynula šestnáctiletá dívka.

V roce 1997 se rozvedl, znovu oženil, a rok poté odjel na Kubu, což mu poskytlo příležitost pomstít se rodné zemi, jíž mohl obviňovat jako příčinu vlastních nedostatků.

S koncem studené války vyzvědačství ovšem nevyhaslo. Realistický je spíš předpoklad, že se nadále bude víc košatit všemožnými to směry, mnohdy s bizarním dopadem. Tak nám může potvrdit Američan Jonathan Pollard, již dlouhou řadu let dlící za americkými mřížemi kvůli své špionské činnosti ve prospěch spojence Izraele.

Nikdy nebude nedostatek individuí všelijakého temperamentu, schopností a s ochotou odůvodňovat sebevětší nehoráznost. Nedávno mě jeden český vzdělanec z Německa sepsul kvůli článkům proti pirátům, a oprávněnost jejichž počinů obhajoval. Potkal jsem se s americkou feministkou, obhajující středověké mravy Talibánu.

Větší váhu než idiotické ideologie však nadále budou mít peníze – i takové, co připlují ze Saúdské Arábie. Zájemci se přihrnou, když wahábbisté pootevřou své měštce.

At Least He Isn't a Traitor to His Class

The W. Kendall Myers treason story--the retired State Department gent and never-published scholar whose 30 years of skillful espionage on Cuba's behalf has recently come to the notice of the authorities--has already produced one great benefit. Not for some years have we seen newspaper writing like this in the Washington Post:

He was a courtly State Department intelligence analyst from a prominent family who loved to sail and peruse the London Review of Books. Occasionally, he would voice frustration with U.S. policies, but to his liberal neighbors in Northwest D.C. it was nothing out of the ordinary. "We were all appalled by the Bush years," one said.

Mary Beth Sheridan and Del Quentin Wilber in only a few Updikean brushstrokes paint the character of W. Kendall Myers (age 72) and his wife Gwendolyn (age 71).

Until he retired in 2007, Myers was an official at the Bureau of Intelligence and Research (INR), a group within the State Department that scrapbooks intelligence supplied by the 18 federal and military agencies that actually do legwork and plops it on the desk of the secretary of state. Myers is also one of some 130 "professorial lecturers" at the Johns Hopkins School of Advanced International Studies (SAIS) in Washington, a title he has held since 1979. Although Myers is a Ph.D.--his 1972 Hopkins dissertation defending -Neville Chamberlain was titled "A Rationale for Appeasement"--his SAIS rank is really nonacademic, shared by a floating crew of 130-odd part-time lecturers, mostly State Department employees and other diplomatic professionals who give classes from time to time. Mrs. Myers was an executive in the computer department of Riggs Bank--a bank often said to have cooperated with the CIA. And since 1979, the government believes that the Myerses have been passing classified information to the Cuban authorities. The couple told FBI agents that they are passionate and committed supporters of Fidel Castro and the transformation he has wrought upon Cuba.

It is astounding to the Washington Post team and to the neighbors and former colleagues they interviewed that a man of Myers's breeding, education, and charm could have dedicated himself to the enslavement of the Cuban people. A colleague from State was particularly astonished because Myers never spoke about Latin America at all, much less Cuba, "ever, ever." It is depressing that our striped pants brigade expects so little of what John le Carré calls "tradecraft" from our spies. Did they imagine the Myerses would wear Che T-shirts and hang souvenir Venceremos Brigade machetes on the walls of their offices?

Myers's academic colleagues are also stunned. SAIS professor David P. Calleo, who often invited Myers--despite his lowly rank--to co-teach with him, thinks Myers's treachery is "out of character." He told the Post that Myers "has this amazing intellectual curiosity" and is "open to all kinds of ideas." This description is high praise, since Calleo is himself open to all kinds of ideas. One of these ideas is that disloyal American Jews have mesmerized the United States through their control of the media into supporting a friendly power that really ought not to exist at all.

Despite his learning and his intellectual curiosity, Calleo is unaware that some of the greatest traitors to the Western democracies were notable for their intellectual curiosity. The KGB spy Guy Burgess, for example, was the "most brilliant, compelling, promising human being" that his Cambridge peer Noel Annan had ever met. Myers, too, has a high opinion of Burgess and the Cambridge Ring of traitors. According to Tom Murray, a SAIS student in the 1990s who looked up his lecture notes when Myers was arrested, "Myers suggested they were called by their sense of duty to 'save' Europe (rather than the British Empire), and that U.S. and U.K. policies 'turned them into' spies." Murray was also impressed by Myers's "dapper Anglophile" wardrobe and sense of style.

Myers didn't charm everyone at SAIS. Another colleague remembers Myers in a different way: "droopy mustache, air of fey, bemused irony, obvious condescension about the petty follies of U.S. foreign policy, love of Europe, unexpressed but evident disdain for America"--in other words, a man with no curiosity at all who feels taking in new ideas is beneath him. One begins to see the truth in Fielding's observation that it requires an unusually "penetrating eye to discern a fool through the disguise of good breeding."

To the amateur of treason, there is something wonderfully familiar about the Kendall Myers saga--and it has nothing to do with his ideas or his teaching. Rather, it is the class markers--markers that make a spy-hunter of the old school feel like it's the first day of grouse season. Myers's patrician upbringing and manners disarmed suspicion. But they also injured him in a way that could only be healed by personal attachment to the ill-mannered man who turned Cuba into a charnel house.

A decade ago, Edward Luttwak declared that "snobs made better spies." In America, we have our own set of patrician disloyalists and admirers of mass murder. The Communist party, famous in the 1930s and 1940s for having the best-looking girls, commanded the enthusiasm of some very well-tailored men and chic women: Frederick Vanderbilt Field of Hotchkiss and Harvard, Corliss Lamont (Exeter and Harvard), Ralph Ingersoll (Hotchkiss and Yale), Alger Hiss (Hopkins and Harvard Law), Michael Whitney Straight of Dartington Hall and Cambridge (and son of Dorothy Payne Whitney), Martha Dodd (Vassar), Donald Ogden -Stewart (Yale and the Algonquin Round Table), Molly Day Thacher of Vassar (Mrs. Elia Kazan and the daughter of a Yale president). Et in Chicagoland ego: Ernest Hemingway and Bill Ayers.

To these gentlemen and ladies, Myers is about as close as Gatsby gazing over from West Egg at the Buchanans in East Egg. Although the Post's Sheridan announced on NPR that he was a "man from one of Washington's most prestigious and storied families, a prep school background, elite universities," she neglected the crucial point. Myers's accomplishments were deeply mediocre measured against what his family and he himself must have expected.

On his mother's side, he was the great-grandson of Alexander Graham Bell. His grandmother married into the Grosvenor-Hubbard dynasty, which organized Bell Telephone and founded the National Geographic Society (and still chairs its board). Myers's mother married a soon to be successful Washington cardiologist, Walter Kendall Myers (Princeton and Johns Hopkins). Until 2009, journalists could always get a paragraph out of the Bush dynasty and their Skull & Bones memberships. Myers's great-uncle Alphonso Taft, father of Willam Howard, founded Bones.

And Kendall himself? Like Henry Adams in his Autobiography, "no child, born in the year, held better cards than he. He could not refuse to play his excellent hand." But something went badly wrong. Instead of a first-rate New England or Delmarva prep school, Myers attended the third-tier Mercersburg Academy in his father's Pennsylvania hometown. He went to an Ivy League college, but it was Brown (don't scream, Gen-Xers, long before you were born or attended Brown or desperately wanted to or pretended that you had, it was, in the 1950s and 1960s, known as the "armpit of the Ivy League").

There were also emotional issues: After his father's death in 1964, Myers stopped being Walter Jr. and styled himself as W. Kendall. His Johns Hopkins doctorate earned him an assistant professorship at SAIS from 1972 to 1979, but for some reason--probably having to do with the eternally unpublished dissertation (you can find it cited in scholarly books for decades as "the yet-unpublished writings of Kendall Myers")--he did not discern tenure in his future. According to the Post's narrative, based on the accounts of his friends, "his life was rocked by tragedy and difficulties" in the mid-1970s. In 1975, "Myers was driving a car that slammed into a 16-year-old girl in Northwest Washington, near his childhood home, killing her. Myers felt terrible about the crash." In 1977 he divorced his first wife, Maureen Walsh. On the basis of her name alone, it seems likely she had not fit well in the Grosvenor world. Myers's second wife, a South Dakota divorcée called Gwendolyn Steingraber Trebilcock would have been just as unwelcome at Wildacres, the Grosvenor estate near Bethesda.

Myers went to Cuba in 1978 at the invitation of the Cuban mission to the U.N., according to the Post. "[T]he son of privilege fell in love with the communist revolution." But like many chic radicals, Myers must have felt inwardly that he was not a legitimate son of privilege. His academic failure--the dissertation only in the beginning of its long career of nonpublication, the disappointing academic career, his inability to play up and play the game--made him ready for conversion.

In a diary entry made during his Cuban idyll in 1978, we can see this child of privilege projecting his sense of self-disappointment onto his country. The robber barons disappoint him--but so do their victims: Cuba is so exciting! I have become so bitter these past few months. Watching the evening news is a radicalizing experience. The abuses of our system, the lack of decent medical system, the oil companies and their undisguised indifference to public needs, the complacency about the poor, the utter inability of those who are oppressed to recognize their own condition.

Myers's indictment of the state of the American polity under Jimmy Carter is a cliché. But his admonishment of the poor for not being able to recognize their own misery and failure is rare, though also familiar. Imagine how his parents must have admonished him when he didn't get into Groton or Princeton (or wherever he actually was supposed to go), when he brought home to his Presbyterian Colonial Dame of a mother an Irish bride, when he chose not to be a professional man but a tweedy professional advocate for Neville Chamberlain--when he failed to play the hand he was dealt.

It seems that Myers chose soundly just once--when he chose no longer to allow himself any more choices. Within six months of his return to America, he was in South Dakota living with Gwendolyn, and--as Clarice Feldman shrewdly guesses in a long piece at TheAmericanThinker.com--some gunsel in the Cuban mission on Lexington Avenue drew the short straw and traveled to South Dakota to enroll the eager couple as traitors. Signing up with Fidel solved Myers's problems. From that moment, everything that the couple would do--where they lived, when they moved, where they worked--or attempted to work (the poor fellow failed the CIA entrance exam in 1981)--would no longer be their choice, but would serve the cause of the Cuban Revolution. The Cuban people unburdened Myers of his freedom to fail. And no doubt Myers is still grateful for that gift of captivity.

And for us--it's nice to know that we can look forward once again to watching the life and lies of a WASP traitor unfold in the next months, even if he's only a third-tier sort of WASP traitor.

Sam Schulman, a writer in Virginia, was publishing director of the American and publisher of Wigwag.