Zaří 2009

Jedno z míst, kde raději nebýt

Otto Ulč

Je řada vážných uchazečů o tak nezáviděníhodné ocenění: Severní Korea, Somálsko, Kongo, africké pseudostáty, jakž takž přežívající ze zahraničních almužen, tam, kde zabije buď hlad, nebo vlastní krvelačná iniciativa. A nezapomeňme na Súdán, africký stát rozlohou největší – 2,5 milionů čtverečních kilometrů, byť ne nejpočetnější (37,9 milionů obyvatel podle odhadu z roku 2007).

Takový útvar započal ve dvacátých letech devatenáctého století anexí, o níž se postaral Mehmet Ali, albánský vládce Egypta. Vládl hanebně, v čemž ho pak překonali jeho synové. V takové končině v roce 1869 s otevřením Suezkého průplavu se objevují Britové s primárním záměrem dohlédnout na poklidnou plavbu do Indie, tehdejší své největší kolonie.

V roce 1956, zapamatování hodném pro víc než jednu událost (20. sjezd KSSS, Chruščovův tajný projev, jakási destalinizace, maďarské tzv. události, sovětské tanky, znárodnění suezkého průplavu, střet Izraele s Británií a Francií) došlo ke zrodu nezávislého státu Súdánu. Toto slovo, s významem „černost, tmavost“, poslouží jako prapočátek vysvětlení notných problémů, občanské války, existující s různou intenzitou už od počátku vzniku státu do dnešních dní, tedy již dobu přesahující půl století, se ztrátou víc než dvou milionů životů a rovněž nespočetného množství uprchlíků všemožnými směry.

S výjimkou několika posledních let svět se o tyto horory pramálo či vůbec nijak nezajímal. Publicisté, žurnalisté svá morální rozhořčení vyčerpávali na adresu jiných provinilců, značně tak na režimu apartheidu na témže africkém kontinentu, ač tedy nezpůsobil ani jednu setinu utrpení toho súdánského. Snadněji se ovšem horlilo z klimatizovaného hotelu v Johannesburgu, než ze stanu v nehostinné polopoušti.

U rasistů tam na jihu jsem byl celkem čtyřikrát, do Súdánu jsem dal přednost nevlézt ani jednou. Konflikt Severu proti Jihu. Na Severu a v celé zemi vládnou Arabové, arabsky mluvící, muslimové vírou. Jih obývají černoši, ti hodně tmaví, jejich ženy mnohdy jsou až mimořádné krasavice, mluví se tam několika domorodými jazyky, náboženství je buď křesťanské (zejména v metodistické a v anglikánské verzi, dědictví to misionářů z viktoriánské doby) nebo pohanské (tzv. animists). Dočítám se, že vzdělaní Súdánci, ať na severu nebo jihu, ovládají angličtinu líp než domorodci v Londýně či Washingtonu.

Vládnutí v Chartúmu odpovídalo všeobecné africké normě: jakési pokusy s napodobováním cizáckého modelu jakési demokracie, málo schopností a hodně korupce, značný vliv ozbrojenců v uniformách, až pak z pluralismu zbývá vláda jedné strany. Toho v Súdánu docílili v podobě Národní islámské fronty v roce 1971. Nynějším prezidentem je Umar Hassan Ahmad al-Bashir, mezinárodní zločinec, na něhož byl v Haagu vydán zatykač.

Již tolikrát jsme byli a v budoucnosti nepochybně nadále budeme svědky volání a dožadování se jednoty. Kýžený cíl se spojovat, ač přece jsou situace, kdy rozpojování dává když ne víc smyslu, tak aspoň naděje na dosažení lepšího stavu – poněvadž ten současný už snad horší nemůže být.

V případě Súdánu, takové pokusy již trvají několik desetiletí. Příklad ze dne 28. 2. 1972 (The New York Times): Addis Ababa, Etiopie, včera došlo k dohodě, která ukončí 16 let již trvající občanskou válku, v níž statisíce ztratily život. Spalování celých vesnic, vraždy, mrzačení, mnohá zvěrstva, půl milionu lidí zahynulo střelbou nebo bombardováním. Ve společném prohlášení vlády v Chartúmu a Osvobozenecké fronty jižního Súdánu se též oznamuje konec snah vytvořit separátní stát Azania. Tragédie přemnoha tamějších Lidic a Ležáků, jež nikdo si nebude pamatovat.

Došlo k sametovému rozvodu československému. Baskická ETA nedávno když ne slavila, tak aspoň sobě a světu třeskutě připomněla padesáté výročí svého úsilí. A v Súdánu se situace zdaleka nelepší. Příklad z 6. 2. 1994 čili o 22 roků a 4 dny později (New York Times): Súdán bombarduje rebely z Lidové osvobozenecké armády na jihu, sto tisíc domorodců prchá zejména z táborů Trojité A (Ame, Aswa, Atepi) a snaží se dostat do Ugandy. Vládní letectvo tyto tábory bombarduje. Ofenziva znemožňuje úsilí zásobovat dva miliony hladovějících. Odpovědní činitelé se strachují, že se bude opakovat hladomor z roku 1988, který způsobil smrt nejméně čtvrt milionů lidí. – NYT, z 22. 11. téhož roku 1994: Vláda v Chartúmu ve svém úsilí prosazovat islámskou víru se dopouští etnických čistek proti černým Afričanům, křesťanům či animistům. Tato válka již způsobila hladomor a ztrátu víc než milionu lidských životů. Víc než dva a půl milionu domorodců se rozprchlo po Súdánu a dalších 400.000 do sousedních zemí. Chartúm využívá situace k inflitraci islámských fanatiků do Eritreje a Etiopie. Rovněž dodává zbraně povstalcům v Ugandě, tak tvrdí ugandský prezident Museveni.

K takovýmto krvelačnostem pak přibyl Dárfúr, oblast v západní části země, větší než Francie. V roce 2003 Chartúm odmítl Dárfúru poskytnout samosprávu (self-rule). Tamější Darfur Liberation Front se míní bránit, zatímco vláda posílá své vojsko a angažuje arabskou milici, známou jménem janjaweed. Toto pak jsou autoři vyhlazení početného množství Lidic a Ležáků, ve značně barbarštějším provedení, než bylo to nacistické. Ti mužské obyvatelstvo vesnic postříleli, kdežto ženy vesměs odvezli do koncentráků a děti předali ke germanizaci do německých rodin. Nikoliv osud v Dárfúru: tam mučení, komunální znásilňování, slastné vraždění děťátek.

Přitom zřejmě hlavní příčinou, víc než šíření islámu, byl prozaický svár o vodu a pastviny. Rivalita mezi příslušníky arabských kmenů, pěstitelů dobytka, s přístupem k pastvinám na jedné straně, a afrických, po vodě prahnoucích farmářů na straně druhé. Armáda a janjaweed je vyhánějí, podle nejposlednějších zpráv (září 2008), dva a půl milionu jich postiženo, vykořeněno, aspoň 200.000 již zahynulo. Vláda v Chartúmu odmítla zastavit bombardování a odzbrojit milicionáře. Organizace spojených národů znovu prokazuje svou bezzubost, jejích jednotek v modrých přílbách je pramálo, s podivným mandátem udržovat neexistující mír.

V případech takové impotence, bohužel příliš časté, bývá pak na Americe, aby zasáhla a svět, jenž si tím oddechl, mohl zachránce zatratit se svou oblíbenou dávkou mravního rozhořčení. Americký velvyslanec Richard Williamson v roce 2004 navrhl tři kroky, jež však Washington neučinil: Za prvé, totálně zablokovat, znemožnit komunikaci v Chartúmu – telefony, pevné linky, mobily, faxy, internet zcela mimo provoz. Technicky dosažitelné opatření a po třeba pouhých dvou dnech takové paralýzy se súdánské vlády přeptat na očekávanou změnu jejího postoje. Za druhé, blokovat Port Sudan, životně důležitý přístav, nedovolit ani import, ani export včetně ropy, převážného zdroje příjmů. Za třetí, podobně paralyzovat vojenskou leteckou dopravu.

Arabská liga, společenství 22 států, nadále podporuje Bashirův vražedný režim.

Čína, dovozce súdánské ropy (7% čínské spotřeby) použitím svého veta v Radě bezpečnosti úspěšně blokuje jakoukoliv užitečnou iniciativu OSN.

Podle nejposlednějších zpráv z OSN, víc než v Dárfúru se momentálně zabíjí v jižní, té nearabské části země. Za značného přispění Bushovy administrativy došlo v roce 2005 k podepsání smlouvy (Comprehensive Peace Agreement) o uspořádání referenda, v němž se obyvatelům jihu umožní vytvořit v rychle se blížícím roce 2010 vlastní stát Jižní Súdán. Žádný , s tamějším stavem věcí obeznámený odborník nepochybuje o vítězství hlasů usilujících o nezávislost. Stejně však není pochyb, nikdo nevěří, že by referendum mohlo svobodně, férově proběhnout.

Prozatím probíhají opakující se horory: Květen 2009, vesnice Torkej, obyvatelstvo postříleno, děti v tomto případě nahnány do řeky k utopení.

Naděje na úspěšný rozkvět nového státu, pokud k jeho zrození vůbec dojde, je dost nepatrná. Bránit tomu bude i tradice tamějšího mezikmenového násilí. Pastevci lidu Misseiya, stále v pohybu, versus usedlý lid Dinga, domáhající se platby za používání svých pastvin. Tak rozhodl soud a nomádové odmítají se smířit s výsledkem.

Situaci notně komplikuje skutečnost, že právě na hranici mezi tímto Severem a Jihem leží oblast jménem Abyei, malého rozsahu, ale značné důležitosti, tam totiž prýští ropa, téměř výlučný (98%) zdroj státních příjmů. Dominují neschopnost a korupce. Tam na jihu se utratilo, jaksi rozplynulo pět miliard dolarů, získaných za prodej ropy a její blahodárný dopad není nikde ke spatření. Nepodařilo se vystavit ani jednu silnici z budoucího hlavního města Juba (prozatím obyvatel přes 100.000). Pokud někde dojde k výstavě klinik a škol, je to výlučně zásluha církví a charitativních organizací.

Jižanům se v červenci 2009 dostalo nepříjemného překvapení. Zatímco mezinárodní trestní soud se nadále domáhá vydání prezidenta Bashira, obviněného ze hrůz genocidy, tamtéž v Haagu jiný tribunál (Permanent Court of Arbitration) původní rozhodnutí o určení hranice onoho Abyei státu s výnosnými nalezišti ropy zvrátil ve prospěch Seveřanů.

Je málo pravděpodobné, že blahodárný mír v tamějších končinách vbrzku vypukne. Takže se tam raději nadále nehrnout.