Zaří 2009

Odpovědi na dost časté otázky

Otto Ulč

Každou chvíli že někam vandruji – proč to dělám? Mnozí z nás jsou takto ptáni a snaží se vysvětlovat. Uvádím důvody zejména dva: jednak že to je kompenzace, setrvávající reakce na dřívější život v kleci, na potupnosti, když bylo nutné žebronit o možnost vyhlédnutí za dráty, i když jen do jiné lidodemo, vlastními dráty rovněž obehnané.

Druhou výhodou bylo mé kantorské počínání v Americe. Ve svých memoárech britský herec David Niven si liboval, že osud mu umožnil učinit jeho zálibu povoláním - v Hollywoodu, celebrita, plno peněz. Nic takového ovšem v mém případě, ale na univerzitě jsem se mohl věnovat politologii, se soustředěním na problematiku mezinárodní, na srovnávání vládních systémů (comparative government). A srovnávat se dá přemnohé, že ano.

Další otázka, často vyřčená, kde že to je nejlepší. Požadavek ovšem nezodpověditelný. Bude přece záležet na prioritách dotyčného, zda dává přednost samotě, scénickému panoramatu či atmosféře metropolí, vibrujících mravenišť. Zda se pohroužit do minulosti, k jejím památkám, k potkání určitě víc v Itálii než třeba v Austrálii.

K zájmu a možnostem bych též připočítal odvahu, ochotu se pohnout. Takovou kuráž až v surrealistické podobě občas projevuje kamarád Oldřich Kaiser, kumštýř multitalent. Známe se už řadu let, byl u nás v Americe a za mého pobytu v Praze ze mne mámil informace, jak si počínat na Nové Guineji, kam měl zrovna namířeno.

„Dá se tam spát pod širákem?“ zeptal se. „Ovšem že dá,“ ujistil jsem ho, „ale jen jednou.“ Z tamější divočiny s lidem, věnujícím se kanibalismu již jen výjimečně, se Kaiser úspěšně vrátil bez šrámů. Když jsem ho navštívil na chalupě tam někde v oblasti vesnic s poetickými názvy jako Řitka či Pičín, Mistr vylezl z houští, k přivítání oděn zcela domorodě.

Víc než jednou odjel do vzdálených končin čínského Sečuánu asistovat českému vědci v pátrání po dosud neobjevené čeledě vzácných brouků, a pokud si správně vzpomínám, tam vzbudil pozornost policejních orgánů a okusil krátkodobé zatčení. Při jiné příležitosti odjel na Sibiř, oblíbil si mohutné jezero Bajkal. Se svým partnerem Jiřím Lábusem, siamským dvojčetem v jejich kumštýřském počínání, sjezdili Jemen, překvapivě scénický, jak mi bohatě fotograficky dokumentovali. Jenže v této době bych se tam nehrnul – příliš únosů, výkupného vymáhání, s občasným zabíjením.

Další otázka: I když jste už byl ve většině států světa, kam byste se chtěl ještě podívat a o které končiny nemáte vůbec zájem?

Otázka to věru hodně košatá. Dosud jsem se vyhýbal někdejšímu sovětskému impériu, jen jednou je přeletěl z bezpečné výše, neznám západní Afriku a do většiny arabských diktatur jsem se rovněž nehrnul. Míst zdaleka netoužebných je celá řada – například ona již zmíněná Sibiř. Nevylučuji však, že bych se někdy mohl pořádně mýlit. Posloužím tímto čerstvým příkladem: Jako každý rok jsem s jmenovanými v Praze poseděl a letos se dozvídal o jejich avantýrách na ostrově Socotra. Patří Jemenu, domorodci se zejména věnují žvýkání khatu, chatu (tak nějak), všechno je tam zpomalené s výjimkou koz, vynikajících svou čilostí a drzostí. V restauraci pod širým modrým nebem koza čiperka se kolem Lábuse ochomýtla, do kapsy se mu dostala a při té příležitosti mu prý rozžvýkala a pozřela 200 dolarů. „Asi proto, že byly zelené,“ povzdychl ochuzený, ale pak se zpřesnil informací, že pro ně vše papírové se zdá být pochoutkou. On totiž na takové chutě doplatil i jinak. Na pláži četl text nové hry, u toho i noty hudebního doprovodu. Poté vzácný originál vložil do igelitky a šel se nořit do lahodných vln. Načež z dáli zpozoroval, jak koza si šikovně igelitku otevřela a její obsah pozřela. Posléze jsem tak krutý zážitek vyprávěl Janu Kačerovi a tento velký umělec a příznivec spíš sedativního způsobu života, zareagoval otázkou, zda lačná koza agresorka se aspoň naučila text, včetně partitury.

Nic jsem o Socotře nevěděl a začal pátrat. V Indickém oceánu, ostrov o velikosti 3.600 čtverečních kilometrů (délka 130 km, šířka až 30 km), 350 kilometrů od pobřeží. Údajně končina nejpodivnějšího vzhledu na této planetě (most alien-looking place on earth), jen s jedním původním savcem, jimž je netopýr, ale s unikátní florou, 600 druhů nikde jinde neexistujících. Odborníky hodnoceno jako jewel of biodiversity. Největší dojem na mne udělala fotografie stromu s anglickým pojmenováním dragon’s blood tree, strom dračí krve, vědecky a méně dramaticky jako dracaena cinnabari. Je ve tvaru otevřeného deštníku, z dálky takový les deštníků dělá dojem téměř psychodelického neskutečna. A ostrov má kopce téměř do výše české Sněžky. Obyvatel původu arabského, somálského, jihoasijského je odhadem padesát tisíc. Datle, tabák, ryby. Něco dobytka a pak tedy ty kozy agresorky. Elektrický proud k mání jen občas, veřejná doprava nikdy. Letadlo tam dorazí z Adenu a Saany jednou týdně.

Tam bych tedy milerád nahlédl, na rozdíl od řady sousedních, bez váhání pominutelných končin na africkém kontinentu. Přitom nepopírám eventualitu zcela privátních předsudků jako v případě Džibuti: tam tvor hodně mi blízký onemocněl malárií, jež ho pak trápila mnoho roků. Teď prý tam lze vést téměř snesitelnou existenci ve stále však panujícím ďábelském žáru.

Rozhodně však nevlézt do Somálska. Tam už od roku 1991 čili již po dobu téměř jedné generace, nefunguje, neexistuje jakákoliv vláda, v podmínkách čile si počínající, krutostmi se vyznamenávající občanské války. Na jihu, v povodí řeky Juba, kde málo úrodnou půdu sužuje buď sucho nebo povodně, ženy se tam plahočí donést do svých domovů pár litrů špinavé vody. Při té příležitosti několik jich pravidelně přijde o život – pozřou je krokodýlové. Na moři řádí somálští piráti, na souši dochází k přepadům, únosům a příjem z výkupného se stal tím jediným druhem průmyslu, který jim ještě zbývá. Islámští radikálové s velkou náruživostí uřezávají hlavy těch, kteří se provinili podezřením z nevhodného počínání či jen pouhého uvažování.

Takovou řízností se vyznamenává filiálka al-Kájdy s jménem Šabab neboli Mládež. Tento druh svazáků do svých řad přitahuje značné množství zahraničních zájemců. The New York Times na první straně svého nedělního vydání (13. 7. 2009) přináší podrobnosti pod názvem Volání džihádu, vyslyšeno v Americe. Příběhy mladíků ze Somálska: do USA se dostali jako děti a tam dospěli – v Minneapolis, sličné metropoli severního státu Minnesoty. Původní vlast je volá, tam odjíždějí bojovat, též se sebevražedným posláním oněch suicide bombers. FBI právem předpokládá, že někteří se budou věnovat třeskutým počinům na americké půdě. Což by pak vedlo k dalším otázkám, hodně jiným, než s jakými započalo toto povídání.