Zaří 2009

Politicky ultrakorektní zacházení s nepřítelem

Otto Ulč

Hýříme eufeminismy. Z nepřátel na bojišti (enemy combatants) se stali „jedinci lapení v souvislosti s ozbrojeným střetem“. Stáhnutí kůže z oběti se stává „nevyžádaným přetvářením pokožky“ (unsolicited epidermal reconfiguration). „Zámořskou nahodilou akcí“ (Overseas Contingency Operation) se stala válka v Afghánistánu, trvající již osm let čili pro Američany déle, než jejich angažovanost v první a druhé světové válce dohromady.

Zatímco konflikt ve Vietnamu je spojen s jménem Lyndona B. Johnsona a Irák s rovněž texaským George W. Bushem, v Afghánistánu to je Barack Hussein Obama. Válka to je zejména, ale ne výlučně americká: však to má být zásah, odpovědnost celé NATO aliance, s řadou už i politicky bolestivých ztrát v britských řadách. Život tam již ztratili i Dánové, Estonci, příslušníci jiných národních jednotek. Však je to i česká válka, v níž Čechům a Moravanům se třeba nebude nadále zcela dařit zůstat za větrem od vřavy bojiště.

Dochází tam k uplatňování nové doktríny pod velením nového amerického komandanta, generála jménem Stan McChrystal. Důraz teď již není na zabíjení maximálního počtu nepřátelských povstalců, ale na ochraně domorodých civilistů. Taliban kulemi nikoliv dychtivě provrtávat, ale vytvářet podmínky, aby u místního obyvatelstva poklesl na mnohých místech oprávněný strach z fundamentalistických fanatiků, kteří vyhazují školy pro vzdělávání dívek do povětří, věnují se únosům, vraždám, hlav uřezávání, min kladení. Místo standardního boje s vojáky NATO rozplynou se v terénu, zmizí v anonymitě mezi vesničany, tam si pak počkat na příští příležitost strefit se do toho kterého vetřelce bezvěrce.

Domorodí bojovníci Talibánu se rozhodně netěší převážné sympatii místního obyvatelstva a ještě míň populární jsou zahraniční bojovníci (foreign fighters) – příslušníci amorfní organizace al-Kájda, v jejíchž řadách se vyskytuje všehochuť od Albánců po Ujgury (z nichž někteří pochytaní se z Guantánama nedobrovolně stěhují na hodně vzdálený archipelag Palau v jihozápadním Pacifiku).

Podle původních a stále platných norem mezinárodního práva, tento druh anonymních bojovníků bez uniforem, neuznávajících pravidla válečného práva, přece nekvalifikuje na přiznání statusu válečného zajatce (Prisoner of War - P.O.W.). Tedy zcela oprávněně je lze postavit ke zdi, odstřelit a ušetřit si výdaje a pokálení vlastní reputace nějakým Guantánamem.

Nic takového se ale zdaleka nepřihodí. V Afghánistánu naopak dochází k uplatňování pravidel, podobných utkání v ringu, v němž jeden boxer se smí bránit a útočit s jednou rukou přivázanou za zády. NATO voják je nabádán nestřílet první, z vlastní iniciativy: teprve až na něj bude vystřeleno, což už pak může být příliš pozdě.

Prosazují se i jiné zajímavosti, jako například zákaz kouření, jež škodí zdraví, jakoby snad válka zdraví neškodila. Novinku vymysleli chytráci ve Washingtonu – tisíce mil daleko od vřavy, od pochopení stresu a úlevy přeživších po bitvě. Provinilcům třeba bude hrozit stanný soud, stejně tak jako příslušníku jiné NATO jednotky, včetně té české, kdyby americkému bojovníkovi nabídl českou cigaretu a dokonce mu ji připálil. Marně se snažím vzpomenout si na podobně idiotský precedens. Na mysl mi pouze přišel Pierre Mendés-France, jeden z mnohých, značně se střídajících premiérů v polovině minulého století ve Francii. Tehdy během volební kampaně přišel s návrhem změny v armádě, aby mužstvo místo přídělu vína fasovalo mléko. Volby pak suverénně prohrál, což těm chytrákům ve Washingtonu ale příliš nehrozí.

Tam v Kongresu, ve výboru zabývajícím se brannými silami (House Armed Services Committee) zpravidla dochází ke značným hádanicím – s jednou výjimkou: stoprocentní byl prozatím souhlas s odmítnutím tzv. Miranda rule, slavné záruky občanských práv, závazného pravidla o povinnosti vyšetřujících orgánů informovat sebevětšího mordýře o právu se k ničemu nepřiznávat.

S takovými výsledky: José Suarez z Brooklynu, nezdrogovaný, neopilý, nijak zvlášť popuzený, vzal nůž a podřízl celou rodinu – družku Marii a pět dětí. S nožem od krve se šel udat na policejní revír, ukázal místo činu, mrtvoly, popsal činnost a podepsal. Soud ustavil advokáta, který se snažil rozmluvit jeho přiznání. Když se mu to nepovedlo, advokát začal šťourat v protokolech a objevil, že policie nepřesně ocitovala zákonnou formuli o právu na nepřiznání. Soud tedy vynesl osvobozující rozsudek.

Stejně tak rozhodl soud ve Washingtonu, D.C., kde James W. Killough zavraždil manželku a tělo nacpal do popelnice. Třikrát se k činu přiznal – dobrovolně, bez přinucení, jenže policajti mu nedostatečně rozmlouvali jeho pošetilou ochotu.

Washington ještě jednou: Chlap ve vzteku hodil molotovův koktejl do domu, matka s třemi dětmi uhořela téměř, dům zcela. Strážník se objevil u místa činu a žhář k němu přistoupil se slovy „Já to udělal!“ A odsouzen nebyl. Jeho advokát úspěšně uplatnil názor, že sama přítomnost muže v uniformě byl „nástroj psychologického donucení“ a palič byl takto zkrácen na svých nedotknutelných občanských právech. S podobnými příklady takového uvažování bych mohl dál uondávat.

Kongresman Mike Rogers, Republikán z Michiganu, člen zpravodajského výboru (House Intelligence Committee) přišel s tvrzením, že F.B.I. předčítá tuto Mirandovu záruku o právu se k ničemu nepřiznávat těm nejvýznamnějším lapeným teroristům (tzv.high-value detainees) – kalibr krvelačných individuí jako Khalid Sheikh Mohammed (takto anglicky psáno), vychloubající se, že byl hlavním organizátorem útoku 11. září 2001, a též že vlastní rukou uřízl hlavu americkému žurnalistovi Pearlovi. Zásluhou Mirandy by tento Mohammed byl ovšem neodsouditelný. Pentagon napřed popřel tak nesmyslnou praxi, ač David Petraeus, v současné době tuze významný generál, novinku s mirandizováním připustil a dodal, že jemu nevadí (He was comfortable with). Jenže ministerstvo spravedlnosti (Department of Justice) vydalo zprávu, potvrzující tvrzení kongresmana Rogerse, aniž ale bylo ochotno pustit se do podrobností. Červený kříž okamžitě využil situace a začal radit zajatcům, aby využili této pro Američany sebedestruktivní výhody k ničemu se nepřiznávat a s vyšetřovateli mluvit pouze v přítomnosti právníka. Ten už se pak postará využít a zneužít potřebných procedurálních nuancí. (Červený kříž odmítl požadavky médií se k záležitosti vyjádřit.)

Kongresman John Boehner (šéf republikánské frakce ve sněmovně reprezentantů) se vyjádřil takto: „Nápad s předčítáním Miranda práv teroristům, zajatým na bojišti, je vyložené šílenství.“ Dokonce i prezident Obama, v televizním interview CBS-TV (v programu 60 Minutes) takový nápad s pohrdáním odmítl.

Což je mi nedostatečnou zárukou, že by se od takových praktik upustilo. Však jsme v zemi neomezených možností, kde tuze proslul výrok George Sorose, miliardářského filantropa maďarkého původu, že „největším teroristou na světě je George W. Bush“ (citováno v mnohých zdrojích, například v Commentary, 6/2009 : 13).