Zaří 2009

Realismus versus idealismus ještě jednou

Otto Ulč

V předchozím textu (Obamovo zahraniční počínání) jsem se zmiňoval o takovém rozlišování, kdy kritériem je snaha o docílení možného, žádoucího. Idealista Woodrow Wilson usiloval o záchranu světa pro demokracii. Svým moralizujícím idealismem tuze se zviditelňoval James Earl Carter, včetně líbánek s Leonidem Brežněvem. George W. Bush, rovněž idealista, opakovaně zdůrazňoval své přesvědčení, že pluralistická demokracie je ta nejlepší, nejkýženější forma vládního uspořádání. Rovněž mu stačil pohled do očí Vladimíra Putina, aby mu mohl důvěřovat. Naopak, za významného realistu je pokládán Brent Scowcroft, někdejší poradce prezidenta Bushe staršího, nyní vlivná osobnost v týmu Obamových poradců.

S výjimkou černošských voličů Obama obdržel nejvyšší procento hlasů od voličů židovských. Nejeden z nich pak vbrzku zareagoval jaksi rozmrzele. Někteří idealisté se pozastavili nad jeho interview, které v předvečer své inaugurace poskytl editorům velevlivných, liberálně orientovaných novin Washington Post. Uvedl totiž, že demokracie je méně důležitá než materiální strádání.

S takovou samozřejmostí se ovšem dá stoprocentně souhlasit – výkonem demokratického volebního práva žádný hladový se nenasytí. Leckterého idealistu ale zarazilo, že Obama po své inauguraci si pro první své zahraniční interview vybral Saúdskou Arábií vlastněný zdroj Al-Arabiya. V něm se věnoval přemnohým tématům v muslimském světě, aniž padla zmínka o demokracii a lidských právech. Ameriku charakterizoval jako „zemi muslimů, křesťanů, židů“, sedmkrát opakoval své ujištění, jak značný že má respekt pro islám. Ve svém pozdějším proslovu k parlamentu v Turecku se překonal takto: „Vyjadřujeme své hluboké ocenění pro islámskou víru, která po dobu mnohých století přispěla k utváření světa – včetně mé vlastní země.“ Ano, zejména 11. září 2001 radikální prosazovatelé islámu poznamenali Ameriku značně. Po dlouhém omluvném výčtu amerických nectností, ale ani jedno příkré slovo o islámu, jeho hanebném zacházení s ženami, o intoleranci vůči jakýmkoliv jinověrcům.

Realismus nového prezidenta ovšem nezůstal nepovšimnut. Důkladně se jím například zabýval Joshua Muravchik z Foreign Policy Institute of the Johns Hopkins University School of Advanced International Studies ve vlivném měsičníku Commentary (červenec/srpen 2009). Tato studie má název The Abandonment of Democracy - opuštění, vzdání se demokracie s podtitulem, že Obamova filozofie morální rovnocennosti (equivalence), nahradivší prosazování svobody a lidských práv, je věru tím největším, obtížně stravitelným překvapením. A všemožné větve federální byrokracie se prezidentskému realismu přizpůsobují. Na ministerstvu zahraničí jeho Bureau of Democracy, Human Rights and Labor zveřejnilo třicet svých zpráv a ani v jedné z nich zmínka o podpoře demokracie.

Vláda diktátorů, zejména těch ve vojenských uniformách, má neblahou tradici zejména v Latinské Americe. Značným pilířem pro podporu demokracie tam je ústavní princip omezeného trvání v prezidentském úřadě (onen term limit). Když teď nedávno venezuelský již polodiktátor Hugo Chávez, velký přítel Kuby a nemenší nepřítel USA, inicioval referendum na odstranění prezidentského limitu, Washington, místo aby protestoval, k autokratickým choutkám se vyjádřil příznivě.

Publicista Muravchik se podrobně zabýval případem Egypta, jednoho z největších příjemců americké, tuze štědré materiální výpomoci. K výlučnému však dobru Mubarakova sekulárního režimu, beze slova podpory nevládním organizacím. Obama pronesl závažnou, značně očekávanou řeč v Káhiře, adresovanou veškerému muslimskému světu. V ní se zabýval sedmi specifickými tématy včetně demokracie, náboženské svobody a práv pro ženy. Nezklamal svou řečnickou zdatností a dosažení kýžených ideálů demokracie přibrzďoval zpřesňováním, „že neexistuje přímá čára k dosažení takového slibu. Vláda vyjadřuje vůli lidu. Každý národ vkládá život do takového principu svým vlastním způsobem, založeným na tradicích svého lidu. Amerika nepředpokládá, že by věděla, co pro každého je to nejlepší.“ Jistěže svatá pravda, pod kterou se ale může bez váhání podepsat kterýkoliv diktátor.

Značně zdůraznil právo žen na vzdělání a jejich svobodu, zda se rozhodnou nebo nerozhodnou pro tradiční způsob života. Jak zdůrazňuje Muravchik, učinil tak ale podivným způsobem: postavil se na stranu práva nosit hijab (hidžáb), onen závoj zakázaný ve francouzských veřejných školách a v tureckých vládních úřadech a – prozatím – též v americké armádě. Ale ani jedním slovem se nezmínil o právu žen do hidžábu se nezabalovat, ač takových zájemkyň je zajisté tisíckrát větší množství. Tolik Obama přece věděl právě po příjezdu ze Saúdské Arábie, tamějšího ďábelského žáru, kde všichni muži chodí v bílém, jeho dopad tak tlumícím, kdežto všechny ženy povinně musí přes svůj oblek navléci to, čemu se říká abbaya, černý smuteční hábit, v něm se pak péci. O stále tolik populárním obyčeji mrzačení ženských genitálií americký prezident se vůbec nezmínil.

V souvislosti se zárukami náboženské svobody se dovolával, hold islámu vzdával pro jeho „pyšnou tradici tolerance“.

K této snášenlivosti: Jedním ze dvou Obamových hostitelů byla univerzita Al-Azhar, poskytující výuku v řadě oborů včetně práva, lékařství, inženýrství. V úvodu svého projevu ji velebil jako „maják islámského učení“. Dostává se jí podpory ze státní pokladny, tedy peněz daňových poplatníků, z nichž jedna desetina nejsou muslimové, bez práva přijetí na takové učiliště.

V Káhiře jako při všech ostatních vystoupeních se omlouval za přemnohá provinění Ameriky - její odpovědnost za potíže až katastrofy, od globální finanční krize po globální oteplování a ničení planety, též za válku výrobců a pašeráků drog v Mexiku, za nedostatek ocenění role Evropy ve světě, za příliš časté úsilí vnucovat vlastní názory. Nikde ani náznak něčeho dobrého, užitečného, že by se Amerika třeba přičinila o pád nacismu, o pád komunismu a také o spěšnější likvidaci evropského kolonialismu. Hillary Clintonová, Obamou ve volbách poražená a poté do významné funkce hlavy State Departmentu posazená, pak poslána do světa s posláním, jež New York Times nazvaly contrition tour – cesta kajícnická.

Terminologie bývalé Bushovy éry je odvržena, žádná již válka proti mezinárodnímu terorismu. Místo označení terrorist se sluší říct man-caused disasters - jedincem, jedinci způsobené neštěstí, katastrofa. Obama dává přednost označení violent extremist.

Politický realismus, byť i v podivných podobách.