Zaří 2009

Váha amerického nejvyššího soudu

Otto Ulč

V pondělí 13. července ve Washingtonu justiční výbor Senátu zahájil proceduru zda schválit či odmítnout nominaci kandidátky na uvolněné místo u Nejvyššího soudu. Outsider se třeba podiví či dokonce popudí, co by mělo být na události závažného, ve smyslu proč nás tady v Čechách otravovat s takovou tématikou. Na jednu otázku poskytnu dvě odpovědi.

Jednak napřed zásadní zmínka o principu dělby moci. Nejvyšší soud je jednou ze tří jejích větví, spolu s tou zákonodárnou (Kongres) a výkonnou (vláda). Nevím o žádném jiném státu, aniž bych ale vylučoval jeho případnou existenci, kde by vrcholná soudní stolice měla tolik pravomoci k prosazování změn, ať už k lepšímu či horšímu – od desegregace po legalizaci potratů. V třicátých letech minulého století, tehdejší prezident Franklin D. Roosevelt se velice snažil, leč neuspěl, zbavit se soudců, co mu byli překážkou v prosazování jeho záchranného programu (New Deal) po katastrofě velké hospodářské krize.

Soudce na nejvyšší stolici je sice jen jeden z devíti, ale jeho počínání může mít na stát a společnost větší dopad než i prezident po pobytu možného maxima osmi roků v Bílém domě. Soudci jsou jmenováni s mandátem doživotního působení ve funkci, v níž někteří pak vydrží třeba několik desetiletí. Po prezidentských volbách roku 2000, kdy zásluhou státu Floridy si celá země vysloužila oprávněnou pověst jakéhosi Kocourkova, zádrhel řešil Nejvyšší soud a s minimální možnou většinou rozhodl ve prospěch George W. Bushe. Jeden jiný hlas by byl postačil, aby se vítězem stal Al Gore, posléze v roli zachránce planety, se svatozáří Nobelovy ceny míru.

Nynější složení této devítky: čtyři spíš konzervativních sklonů (Clarence Thomas, Antonin Scalia., Samuel Alito, předsedající John Roberts), čtyři s liberální orientací (Ruth Bader Ginsburg, John Paul Stevens, Stephen Breyer a David Souter, který nedávno rezignoval a právě za něho se teď hledá náhrada) a ještě zbývá Anthony Kennedy, na tu či onu stranu od případu k případu se klonící.

Druhá pak odpověď na původní otázku, proč by to nějakého Čecha mohlo zajímat: poněvadž z Ameriky se do světa šíří a tam se pak nezřídka imitují všelijaké novinky (Affirmative Action, Reverse Discrimination například), nápady jakkoliv scestné a případně i zkázonosné. Vzpomeňme na nedávné třeštění nad skonem padesátiletého pederasta, o němž mnozí právem pochybovali, zda je běloch či černoch, muž či žena.

Pochyby však odpadají v případě v Portoriku narozené a v divokém jižním Bronxu spíš v nuzných poměrech vyrostlé ženy jménem Sonia Sotomayor. Nominuje ji Barack Obama ze dvou důvodů: je to žena a prezident tak činí k ukonejšení oné části podpůrkyň pokořené Hillary Clintonové, a je to Portorikánka, čímž se míní odvděčit španělsky mluvícímu a nejvíc početně mohutnícímu etniku bez jehož podpory by nebyl volby vyhrál a taková podpora v budoucnosti bude zásadní. A k tomu mám nutkání dodat důvod třetí, totiž setrvávání preferenčnich praktik ve prospěch rasových a národnostních menšin (některých, ne všech). Po dlouhou dobu volební kampaně se Obama spíš distancoval od zdůrazňování oné Affirmative Action (označení, jehož autorství se přisuzuje J. F. Kennedymu) a nedostatek vyřčených slov teď kompenzuje příslušnými činy.

V dřívějších dobách jmenování k Nejvyššímu soudu se nezřídka dostávalo bývalým senátorům a guvernérům, ale od doby Richarda M. Nixona to jsou téměř výlučně soudci od federálního odvolacího soudu (Appellate Court). To je rovněž případ kandidátky Sotomayor, velechválené z mnoha stran - od ultralevicového časopisu Nation až po American Diabetes Association (Sotomayor je diabetička). Že je symbolem, důkazem diversity (rozmanitosti, různosti – v případě rasy, národnosti, případně i náboženství, ale nikoliv politické orientace), že prý v sobě má kvalitu tzv. empathy (vcítění, schopnosti se vcítit).

Sotomayor ještě před svou nominací dodala senátnímu výboru videozáznam, v němž se charakterizovala jako affirmative action baby - dítě, produkt onoho kladného, preferenčního systému. Její slabší školní výsledky výběrová komise na Princetonu a posléze na právnické fakultě univerzity Yale přehlédla při uvážení jejího hispánského původu a chudoby, v níž vyrůstala. (Bývalý prezident Princetonu ale popřel, že by byla potřebovala politicky korektní protekci.) V této souvislosti oceňuji stanovisko soudce Clarence Thomase, ve svých řadách vesměs nenáviděného černocha, jenž preferenční zacházení odmítá jako „označování menšin stigmatem méněcennosti“. Ve své justiční kariéře to prozatím dotáhla na soudkyni u odvolacího soudu. Ve svém slavnostním projevu na právnické fakultě kalifornské univerzity v Berkeley v roce 2001 prohlásila (a takto pak zveřejněno v odborné publikaci), že „moudrá žena hispánského původu (Latina woman) častěji dojde k lepším závěrům než muž běloch.“

Takový druh uvažování, věru dost typický v amerických akademických kruzích, ale zřídka kdy, pokud vůbec někdy, se vyskytl mezi příslušníky soudcovské profese. Však to je též jednoznačné odmítnutí kýžených vizí Martina Luthera Kinga o barvoslepé (colorblind) společnosti.

Nešlo o jakési přeřeknutí. Takové své přesvědčení téměř doslova opakovala při různých příležitostech. Své proslovy nezřídka začíná holdem (homage) svému etnickému profilu, aniž by dovedla vysvětlit, co všechno ona Latina Identity má znamenat. Přesvědčení, že její ženství a portorikánství ji vybavují vyšší kvalifikací. ovšem znamená její jednoznačné odmítnutí závazného a závažného principu zákonů platných stejně pro všechny a soudci nestranně aplikovaných. Sotomayor odmítá premisu, že soudcové mohou či by vůbec měli rozhodovat bez svých předsudků – což mi nepříjemně připomíná někdejší neblahý předpoklad, požadavek „třídního přístupu“ v dobách československého jásavého budování socialismu. Druh právního relativismu, ne-li přímo nihilismu.

Původní Civil Rights Act z roku 1964 se vyjádřil zřetelně: zákaz diskriminace z důvodů rasy, barvy, náboženství, národnosti. Posléze (1967) přidána kategorie pohlaví. Netrvalo dlouho, kdy došlo ke snahám ono zřetelné mínění zákona všelijak přeinterpretovávat, od požadavku rovnosti zacházení k rovnosti dosahovaných výsledků. Hodně k tomu přispěl a ublížil sám Nejvyšší soud v roce 1971 s klausulí tzv. disparate impact (nestejný, nerovný vliv, účinek). Že jakýkoliv rozdílný výsledek je sám o sobě důkazem diskriminace. Sice nesmyslná premisa, dogma, o němž se ale nesmí pochybovat, i když lidé se očividně liší jako jednotlivci, jako skupiny: černoši víc než běloši přece vynikají v basketbalu či v běhu na krátké tratě, Židé vynikají ve vědách a umění, kdo snad je v pochybách, nechť se obtěžuje porovnat počet získaných Nobelových cen.

Politická korektnost ale vyžaduje, že tzv. group identity musí převažovat nad personal identity, osobní odpovědností. A když procenta ve výkonu té které menšiny dosažena nejsou, něco podstatného je s takovou společností v nepořádku a nutno ji napravit.

V posledním týdnu svého zasedacího kalendáře 2008-2009 Nejvyšší soud rozhodl spor s nepochybně aspoň dočasným závažným dopadem: Ricci vs. DeStefano. Žaloba 18 požárníků (17 bělochů a 1 Hispánec) proti jejich zaměstnavateli, převážně nevábnému městu New Haven, sídlu významné univerzity Yale. Požárníci podstoupili zkoušky k povýšení na poručíky (8 pozic) a kapitány (7 pozic). Celkem 64 % bělochů a 37,5 % černochů a Hispánců uspělo. Ani jeden z černochů ale nekvalifikoval na povýšení. Zatímco jedni obhajovali objektivitu, nepředpojatost zkoušky, jiní se domáhali jejího zrušení, neboť její výsledek sám o sobě byl důkazem její diskriminace. Město výsledek zkoušek zrušilo a nikoho nepovýšilo. A poškození tedy zažalovali. U soudu prvni instance prohráli a totéž se opakovalo u odvolacího soudu. Tam proti jednomu hlasu zvítězily hlasy dva, z nichž jeden patřil nynější kandidátce Sotomayor. Své rozhodnutí též zdůvodnila stanoviskem, že město ve svém rozhodnutí sice vzalo v úvahu okolnost rasy (out of concern about race), nicméně jeho rozhodnutí bylo facially race-neutral (což znamená asi povrchně rasové).

Podle názoru jejích kritiků taková argumentace nedávala smysl. Stuart Taylor, všeobecně vážený, zcela objektivní komentátor v záležitostech justičních, toto rozhodnutí charakterizoval jako simple injustice – vyložená, jednoznačná nespravedlnost. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zvrátil převahou sice jen jednoho hlasu (5 : 4), ale i oni čtyři prohravší liberálové odmítli názor své budoucí kolegyně Sotomayor o oprávněnosti zrušení oné zkoušky požárníků jen proto, že u ní příslušníci jedné menšiny neuspěli.

Tenhle text píši v ono pondělí 13. července, v první den zasedání justičního výboru Senátu. Po výsledku loňských podzimních voleb Demokraté získali jak moc vládní, tak i notnou převahu v oblasti zákonodárné. A taková je tradice, že Republikáni podpoří nominaci protistrany, tak tomu bylo v posledních dvou případech, kdy pro kanditáty prezidenta Clintona hlasovala jejich velká většina.

Jinak tomu v případě Demokratů. Agresivní, osobní útoky převažovaly v případě při rozhodování o nominaci Samuela Alita či Clarence Thomase. Došlo ke zničení kandidarury váženého juristy a autora Roberta Borka. Na toho zejména útočil, sprostě ho tupil Ted Kennedy s výkřiky, že v případě Borkovy úspěšné nominace ani jedna žena v Americe nebude schopna úzkostí v noci spát. Na vlastní uši jsem slyšel takovéto nesmysly od člověka, který nebýt Kennedy, neseděl byl v Senátu, ale v kriminále za jím způsobenou smrt sekretářky Joe Kopechne. Tentokrát senátor Chuck Schumer Republikány varoval, že jejich případná opozice proti jmenování bude na jejich vlastní nebezpečí.

Pokud nedojde v nějakému nevídanému, zcela nepředpokládanému překvapení, tato juristka schválena bude.