Zaří 2009

Vzpomínka na Bombaj, dřív než byla Mumbai

Otto Ulč

Za šedesát roků po odchodu Britů z Indie se tam prozatím ukutečnily tři války se vzniklým, převážně mohamedánským Pákistánem. Útok ultraradikálů na indický parlament v roce 2001 málem způsobil válku čtvrtou, k níž třeba dojde po nedávném řádění nejen ve dvou nejluxusnějších hotelech.Tři týdny po již zmíněném útoku indické námořnictvo v bengálském zálivu vystřelilo supersonickou raketu. Tato tuze moderní cruise missile se dovede řítit těsně nad mořskou hladinou třikrát větší rychlostí než americký model Tomahawk.

Před už hodně dlouhou řadou let jsem se skupinou amerických pedagogů po oné zemi hodně pobíhal, s modernizací se seznamoval, s všelijakými závěrečnými dojmy. V Bombaji jsme sdíleli hotel s důkladně prověřenými sovětskými kádry, tajícími důvod své přítomnosti. K odtajnění ale docházelo každičký den, s jejich nastoupením do autobusu s velkými písmeny s označením Indické námořnictvo.

Nyní tedy máme Mumbai, největší megalopolis jižní Asie, s hrůzným počtem šestnácti milionů obyvatel, z nichž polovina žije, či, přesněji, živoří ve slumech. Je to ostrov, vlastně sedm ostrovů, slitých v jedinou kaňku člověčiny, je centrem mezinárodního obchodu, financí, kultury, ač není hlavním městem země. Tady jsem viděl fungující, pulzující, moderní velkoměsto, byť bez velkolepých historických staveb, památníků, stop dávných dynastií, civilizací. Za něčím takovým je záhodno vypravit se do jiných končin – například do Madrasu, zejména ovšem do Benáresu, nynější Varanasi. V Bombaji jsem spíš zavadil o indo-saracénské muzeum Prince z Walesu, anglickou nádražní gotiku, kudy se denně vyvalily dojíždějící statisíce za prací.

Je to adresa redakcí, nakladatelství, divadel a filmových studií. V nich se ročně vyrobí stovky opusů – zejména v hindí, bengálí, tamilštině a marathi - produkce svým počtem hravě přetrumfnoucí Hollywood. S kvalitou je to ale obtížnější, jak jsme se jeli přesvědčit. Seznámili jsme se s druhem tvůrčího počínání, jež si zasloužilo nálepku důkladného antirealismu. Když krajina, tak kašmírská scenérie nebo bombajský záliv. Himálaj, Taj Mahal. Unci bídy, špíny, hladu, nemoci, mizérie zpravidla nevidět. Zdaleka větší pozornost se věnovala vyšperkovaným maháradžům, napomádovaným krasavcům, krasavicím s mandlovýma, permanentně smutnýma očima. Děj pomalý až nekonečný, ruka v ruce a zvlhlý pohled do dálky tehdy bylo dovolené maximum sexuální vášně. Zamilovaní moc rádi a zejména dlouze na plátně zpívali. Posléze, při interview s Indírou Gándhíovou, tehdejší předsedkyní vlády, v prostorách parlamentu v New Delhi (kde pak došlo k jejímu zavraždění) si pamatuji její upřímná slova „Indian movies are pretty dreadful, aren’t they?“

Každý spěchá podívat se pozoruhodnost Gateway of India, bránu postavenou k poctě jednoho z britských mocnářů, který se uráčil přijet k nahlédnutí na své tehdy rozsáhlé državy. V nepatrné pak vzdálenosti se tyčí superhotel Taj Mahal ve vší své viktoriánsko saracénské kráse, několikrát již renovovaný, teď naposled po způsobeném listopadovém masakru. Chodívali jsme tam posedět, čaj vypít, honoraci okukovat. Nebo se šlo trošku dál do modernějšího Oberoie, tentokrát rovněž ošklivě zasaženého.

Já se tehdy pouze připletl do stávky pojišťovacích agentů a na jedné z hlavních magistrál se střetl s posvátnou krávou, velice ztěžující okolní dopravu. Zaujal mě pán ve žlutém turbanu a s koženou brašnou na břiše. Dozvěděl jsem se, že to je profesionální čistič uší. Proč si lidé necídí sluchadla sami? To prý oni činí, ale občas jim to nedá, chtějí být obslouženi odborníkem.

Turistické kanceláře nabízely zájezdy k všelijakým pamětihodnostem, mezi nimiž ale nebyla čtvrť zvaná Cages neboli Klece. Toť končina s prodejnou láskou, živnosti v provozu v kteroukoliv denní či noční hodinu. Slasti tam poskytovaly jak otrlé veteránky, tak dvanáctileté dívenky ze vzdáleného Assamu. Několik nás pedagogů vlezlo do taxíku a na místo jsme dojeli v neděli v osm hodin ráno. Překvapivě vábné krásky v různobarevných sáří, všechny k mání za pakatel, v očekávání zákazníků postávaly před plesnivými baráky, popsanými politickými hesly. Počasí dusné, vlhké, horečné. Kolem pobíhalo hodně dětiček, rovněž svaté krávy se potulovaly mezi odpadky. Dostalo se nám poučení, že čím vyšší poschodí nevěstince, tím vyšší tarif a kvalita rozkoše. Ke komínu u půdy aby se vydávali ti nejnáročnější labužníci.

Není důvod k rozhořčení. Indická ekonomie si vynutila velký přesun mužů do měst, kde se plahočí někdy celý rok nebo i více roků, bez příležitosti návratu k rodině na venkově. Statistici tvrdí, že v některých městských oblastech na pět mužů připadá jedna žena, a to pak se nelze divit výsledkům.

Den poté jsme zajeli za dělnickou třídou do textilky Tata. Tata bylo a třeba stále je to nejbohatší jméno v Indii, tamější Rockefeller, vlastník a podílník tuctu druhů podnikání, od výroby komplikovaných strojů až po toto vyráběné sukno před námi. Před jednou z hal stála socha zakladatele dynastie Tata – patriarcha vzhledu dávného asyrského bojovníka. Když zaměstnanec oslavoval nějakou událost – ať svatbu, křtiny či potomkův úspěch - nejspíš přinesl kytku k soše chlebodárce.

Tatové jsou Indové, ale nikoliv Hindové – jsou Parsí (tedy původem z Persie) . Je jich jen něco přes sto tisíc, polovina žije v Bombaji. Tedy početně mrňavá menšina, ale se značným socioekonomickým dopadem. Jsou to asi jediní zbylí následovníci Zarathustry, vyznavači ohně. Jejich náboženství zdůrazňuje konflikt mezi principy dobra a zla, světla a tmy, a nutnost spojenectví s kladnými silami. Parsí jsou proslulí svou filantropií, tedy vlastností netypickou ve světě Hindů. Jejich posledním charitativním činem je odevzdání vlastního těla supům. Jiný způsob pohřbu by totiž pošpinil aspoň jeden ze tří základních živlů: zemi, vodu či oheň.

Je to ale tak děsivé skončit v útrobách nebeských ptáků, ve srovnání s kremací či zakopáváním po našem? V Bombaji jsem po této zvláštnosti začal pátrat. Místo posledního sezobání se jmenuje Tower of Silence – Věž ticha. Je to několik metrů vysoká kulatá plocha na sloupu, něco ve tvaru houby. Na ni se kladou zesnulí – muži ve vnějším kruhu, ženy blíž k centru, mrtvá děťátka pak nejblíž. Sloup slouží jako šachta, v níž se kosti v prach obrátí a není rozdílu mezi chudými a bohatými.

Takový obyčej ovšem dráždí turistickou zvědavost a aby se z obřadu nestal cirkus a z okolí Disneyland, zoroastrovci si vystavěli kolem věží ticha velikánskou zeď a za ní ještě vyšší stromoví.

Spolu s několika dalšími profesorskými zvědavci jsme se pokusili o šalbu. Totiž v sousedství parsího pohřebiště – supiště se právě dokončovala výstavba luxusních bytů o mnoha poschodích, a tak jsme šli představit se profit čenichajícímu reprezentantu realitní kanceláře jako pracovníci amerického konzulátu zajímající se o pronájem – v těch nejvyšších poschodích, odkud bychom ovšem měli ten nejlepší výhled.

Neviňátka, zeptali jsme se průvodce, zda tohle jsou ony parsí končiny, o nichž jsme něco cosi mlhavě slyšeli. Dotyčný z otázky nevyčetl hlavní důvod naší návštěvy a začal vysvětlovat. Že ve žlutě natřených budovách sídlil služební personál. Pohybovali se, oděni zcela do bílého, včetně kápě, v níž připomínali chirurgy nebo hodně archaické astronauty. Věží ticha tu původně bylo v provozu sedm. Segregovali se například kriminálníci od bezúhonných. Teď už fungují jen věže dvě. Tam, kam prstem ukázal, bylo sice ptactva víc než jinde, ale zase ne tak moc.

Prodavač realit se podíval na hodinky: „No aby ne. Už je půl sedmé a nová těla přinášejí v půl šesté.“ Takže jsme přišli doslova po funuse.

„Jak dlouho to trvá, než supi oberou tělo na kost?“

„Čistou práci odvedou za dvacet až třicet minut.“ Takový kvalt – k nevíře.

Posléze jsem se v Americe dočetl o podivném zádrhelu, že totiž supové jakož i jiní opeřenci ztratili zájem o tento druh stravování. Víc nevím a novinku od informovaného čtenáře vděčně ocením.

Likvidace britského impéria dala v Indii do pohybu miliony Hindů prchajících jedním směrem a mohamedánů opačným směrem. Plno utrpení a hrůzných jatečných obřadů ovšem. V Indii však stále žije veliký počet 150 milionů mohamedánů, mezi nimiž údajně až donedávna nebyl ani jeden následovník al-Kájdy. Ale i tak, dochází k ošklivostem:

1993 – 250 zabitých odvetou za zničení mešity hinduistickými fanatiky.

2002 – stát Gudžárát, sectarian violence, communal slaugher neboli pogrom, víc než 2000 mrtvých.

2003 – bomby ve dvou automobilech explodovaly před hotelem Taj Mahal, rovněž řada obětí.

2006 – sedm explozí v Bombaji na nádraží a ve vlacích: 180 ztracených životů.

2007 – Kašmír, přes 800 životů.

Přibývá útoků v Delhi, Jajpuru, Bangalore, Ahmenabadu.

2008 – Bombaj, dva luxusní hotely, café Leopold, nádraží, jedna nemocnice, budova s izraelským rabínem jako vybraný cíl. Tentokrát k úsilí způsobit co největší masakr přibyla i novinka zmocnit se rukojmí, držitelů amerických a britských cestovních pasů. K přespolním teroristům přibývají mnozí z domácích zdrojů. - tentokrát za stavu, kdy obě strany disponují jadernými zbraněmi a patrně i ochotou je použít. Neveselo by pak bylo - nejen v tamější končině.