Zaří 2009

O íránské jaderné zbrani

Gita Zbavitelová

Přestože Írán má v posledních týdnech tak velké vnitropolitické problémy, jeho jaderný program pokračuje dál. Výrobu první atomové bomby by mohl dokončit do jednoho roku a čeká jen na svolení nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Chameneího, píše britský list Times s odvoláním na britskou rozvědku. Podle ní islámská republika svůj zbrojní jaderný program zastavila už v roce 2003, kdy dosáhla schopnosti odpálit jadernou hlavici, kterou by mohla namontovat na střelu s dlouhým doletem Šhiháb 3.

Jakmile Chameneí souhlas vydá, bude Teheránu stačit šest měsíců k tomu, aby v továrně v Natanzi vyprodukoval z nízkoobohaceného uranu vysoce obohacený, a dalších šest měsíců k montáži jaderné hlavice. Britské zpravodajské zdroje si podle deníku nejsou jisté, jestli už ajatolláh souhlas k výrobě atomové bomby vydal nebo ne. Zpráva také cituje nejmenovaného izraelského představitele, podle kterého Írán za posledních třicet let investoval do obohacování uranu a vývoje jaderné zbraně miliardy dolarů. Podle tohoto zdroje má Teherán dostatek nízkoobohaceného uranu k výrobě jedné bomby už nyní.

Americký prezident Barack Obama sice usiluje o dialog s Íránem o jeho jaderném programu, ale už začíná tušit, že asi nepřinese kýžený výsledek. Jeho vláda začátkem měsíce poprvé naznačila, že dialog není její jedinou možností, jak program zastavit, píše izraelský server Debkafile, který cituje své vojenské zdroje. Americké letectvo oznámilo, že jestli mu Kongres přidělí potřebné finanční prostředky, bude do července příštího roku neviditelný bombardér B-2, který se umí vyhnout radarům, moci nést nejadernou bombu o váze 15 tun, která dokáže proniknout i do velmi hlubokých podzemních bunkrů. Letectvo a ministerstvo obrany nyní hledají cesty, jak program uspíšit. Červenec 2010 by odpovídal prognóze britské rozvědky, kterou cituje deník Times.

Bomba obsahuje více než 2,6 tun výbušnin a bude největší konvenční pumou, jakou kdy Spojené státy používaly. Bude mít desetkrát větší výbušnou sílu než její předchůdkyně BLU-109, která obsahovala jednu tunu výbušnin, a dokáže proniknout do hloubky 61 metrů pod zemí, než exploduje. Pokud letectvo peníze od Kongresu dostane, může firma Boeing začít vyrábět první modely letounů během 72 hodin.

Oznámení letectva potvrzuje zprávu, kterou server Debkafile přinesl po návštěvě vysokých amerických představitelů v Izraeli minulý týden - do Jeruzaléma zavítal nejen zmocněnec pro Blízký východ George Mitchell, ale také ministr obrany Robert Gates, poradce pro národní bezpečnost James Jones, poradce prezidenta Dennis Ross a s nimi řada významných představitelů armády a CIA. Hlavním tématem jejich jednání s izraelskými představiteli byl Írán a nový třístupňový americký diplomaticko-vojenský program s cílem odvrátit íránskou jadernou hrozbu, který Američané představili izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, ministrovi obrany Ehudu Barakovi a nejvyšším vojenským a bezpečnostním představitelům.

První fází tohoto programu je diplomacie, která má mít šanci co nejdéle, ale patrně ne déle než do září. Zatím Írán na jednání ani nepřistoupil. Jestli diplomacie selže, měla by nastat druhá fáze - sankce. Washington se hodlá zasadit o co nejtvrdší sankce vůči Teheránu, které by zahrnovaly i embargo na vývoz ropných produktů a benzinu do Íránu a blokádu íránských přístavů. Pokud by islámský režim ve svém jaderném programu přesto dál pokračoval, Spojené státy se uchýlí k vojenské možnosti, sdělili američtí představitelé vůbec poprvé Izraelcům. Ti byli dosud jediní, kteří vojenský úder připouštěli.

Ministr Gates a poradce Jones schůzku ukončili jednoznačným závěrem: Írán je příliš velké sousto, a proto jej musí spolknout Spojené státy jako největší světová velmoc. Řekli Izraeli, aby se zachoval jako americký spojenec a přítel a přenechal řešení íránského problému Američanům. Izrael se však ještě nemusí vzdávat vojenského útoku jako poslední možnosti, cituje server své zdroje. Podle nich teď izraelská vláda a armáda americký plán studují, aby rozhodly, jak k němu přistoupí. Jde o vůbec první podrobný a ucelený plán řešení íránské jaderné hrozby, který Washington předložil. Jediným problémem může být rozdíl v odhadu pokroku íránského programu - Izrael je přesvědčen, že Teherán bude mít svou první atomovou bombu dříve než za rok, uzavírá Debkafile.

Pozdě, ale přece, kvituje s uspokojením první náznaky změny blízkovýchodní politiky Baracka Obamy izraelský server Jerusalem Post. Důvodem této změny je samozřejmě neúspěšnost stávající strategie. Stále častěji je slyšet větu "za půl roku ani jediný úspěch". Jestli Teherán nezastaví svůj jaderný program, chtějí Američané prosadit plánované přísné sankce vůči Íránu koncem září, upřesňuje server. Kromě již zmíněného embarga na dovoz ropných produktů a blokády íránských přístavů uvažují i o zákazu pojištění a bojkotu firem, které s Íránem obchodují nebo v něm investují.

Americký plán má však několik háčků. Bude sankce uplatňovat Evropa? Jedna věc je mít rád Obamu, a druhá poslouchat ho. A jakpak takové sankce podpoří Rusko a Čína? Budou je podporovat ještě méně než Evropa a nejspíš je budou i porušovat. A samotný Írán? Bude je ignorovat a obcházet. Server plánovaným sankcím nedává velkou šanci a Američané se podle něj moc daleko nedostanou. Írán se nejen už rozhodl, že jadernou zbraň vyrobí, ale režim je dnes mnohem tvrdší než před několika měsíci - zfalšoval volby, potlačil opozici a omezil moc méně militantního vedení země. Obamova představa, že íránský prezident je extremista, zatímco nejvyšší ajatolláh je pružnější, se jasně ukázala jako absurdní. Jejich partnerství bylo zpečetěno krví. Navíc íránský režim považuje Západ za slabý, bezmocný a zbabělý. To se však dalo předvídat a mnoho odborníků americkou vládu před jejím smířlivým postojem opakovaně varovalo, připomíná Jerusalem Post.

Íránské vnitropolitické situaci se věnuje americký deník New York Times v článku, který napsal první prezident Íránu po islámské revoluci v roce 1979 Abol Hasan Bání Sadr. Podle něj stojí Írán na křižovatce a současná situace se v mnohém podobá politickým nepokojům, které vedly k revoluci a svržení íránského šáha před třiceti lety. Volební podvod, který skončil obnovením mandátu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda a vyvolal spontánní povstání lidu, zrušil politickou legitimitu režimu, zdůrazňuje bývalý prezident. Pohrůžka ajatolláha Chameneího násilným potlačením demonstrací, jestli se lid nesmíří s výsledky voleb, zase odstranila poslední stopy náboženské legitimity režimu, která už stejně nějakou dobu skomírala. Íránská ústava navíc jednoznačně konstatuje, že pravomoc nejvyššího vůdce, prezidenta a parlamentu má pramenit z volby lidu, a nikoli od Boha.

Režim už také ztratil svou zásadní mocenskou základnu, která historicky umožňovala despotismus - hospodářskou vládu bazarů a velkomajitelů půdy. Opřel se proto o jiný nástroj despotismu a využívá hrozby zahraniční intervence k ospravedlnění otevřené krize s jinými zeměmi, zejména se Spojenými státy. Vláda George Bushe byla pro íránský režim darem, protože jeho stálé pohrůžky vojenským úderem a hospodářskými sankcemi posilovaly kontrolu íránského režimu nad obyvatelstvem. Nekonfrontační přístup Baracka Obamy však režim postavil do obtížné pozice - už se nemůže prezentovat jako obránce suverenity před zahraničním vpádem.

Hlavní podpůrnou základnu režimu, duchovenstvo, nahradila vojensko-finanční mafie. Revoluční gardy dnes ovládají celou vládu s přesvědčením, že úkolem duchovních není řídit zemi, ale jen zplnomocňovat skutečné vládce. Současné protivládní hnutí je však přece jen jiné než to, které zemi dovedlo k revoluci v roce 1979. Zatímco první akce tehdejšího disentu byly organizovány zvenčí, současná opozice pochází z nitra samotného režimu, protože volby poškodily Mír-Hosejna Músavího. I když ale všechno nasvědčuje tomu, že protestní hnutí stále sílí, potřebuje ještě nějaký čas, aby se rozšířilo po celé zemi.

Kam ale může vést? Budoucnost zčásti závisí na tom, jak ajatolláh Chameneí vyvázne ze slepé uličky, do které se sám dostal. Přejít na stranu protivníka by znamenalo politickou sebevraždu. Chameneí ani Ahmadínežád nemohou přiznat, že zfalšovali volby. Bývalý prezident Alí Rafsandžání je teď pod velkým tlakem zastánců Chameneího i Mír-Hosejna Músavího a Mehdího Karúbího, dalšího neúspěšného prezidentského kandidáta, kteří vědí, že kdyby se podvolili požadavkům Chameneího, ztratili by podporu lidu a vydali by se napospas režimu, který neodpouští.

Nabízí se několik možností. Dříve bylo režimní taktikou upevnění moci rozdělit elity země na dvě soupeřící skupiny a jednu z nich eliminovat. Teď ale tento proces zasáhl samotné jádro režimu a dosavadní strategie by se mu mohla stát osudnou, protože proti Ahmedínežádovi dnes stojí jeho vlastní lidé a prohlubující se ekonomická krize připravila režim o finanční prostředky a obrátila lid proti němu. To otvírá cestu k tomu, že íránský lid může sám rozhodnout o výsledku boje. Pokud lidé přestanou vzdorovat, časy budou ještě horší, a pokud budou pokračovat, povstání přeroste v opravdovou revoluci. Pak by se naskytla možnost nastolení demokracie. Zatím se zdá, že Íránci jsou odhodláni dovést povstání až do konce, soudí první prezident islámské republiky Abdol Hasan Bání Sadr.

(ČRo)