Zaří 2009

Sbírky pro Německý červený kříž

Lukáš Beer

Měsíc po uplynutí lidické tragédie, přesněji dne 17. července 1942, přednesl Emanuel Moravec v českém rozhlase krátký projev, ve kterém posluchače seznámil s výsledky sbírky pro Německý červený kříž. Protektorátní vláda sbírku zahájila v druhé půlce května 1942, tedy ještě před uskutečněním „proslulé“ cílené provokace ze strany londýnského exilu, směřované k destabilizaci situace v protektorátu. Situace v našich zemích se v očích londýnských emigrantů jevila značně nepříznivě. Mainstream protektorátní populace se očividně adaptoval a smiřoval s danými skutečnostmi a zdálo se, že jisté složky obyvatelstva shledávaly zejména v sociálních opatřeních národně socialistického režimu i určité zalíbení. Uprostřed osudového válečného zápolení pak tedy atentát, „zvenčí“ provedený a zorganizovaný agenty najatými Londýnem, přinesl očekávané „ovoce“ ve formě represálií a četných obětí na životech, ale také hlavně vytouženou mezinárodní odezvu a nápravu špatné reputace českého odboje. Kýžený psychologický efekt bylo také to jediné, co mělo a mohlo být dosaženo, protože smrtí Reinharda Heydricha se jinak nezměnilo naprosto nic: fakticky žily jeho plány, rozhodnutí a opatření bez sebemenšího oslabení vesele dál, nemluvě o jeho činnosti, přesahující svou působností rámec Protektorátu Čechy a Morava, jako například oblast řešení židovské otázky. Jeho smrtí vládnoucí režim neutrpěl prakticky žádnou ztrátu a nebyl nikterak oslaben. Zbývá tedy otázka, jaký význam bychom dnes vůbec mohli přičítat usmrcení zastupujícího říšského protektora prostřednictvím zahraničního výsadku, nebýt následné brutální odezvy vládnoucího aparátu ve formě vyhlazení Lidic a usmrcení kolem 1700 Čechů bezprostředně po atentátu?

18. května 1942 vláda protektorátu nemohla tušit, že pro zahájení peněžní sbírky pro Němce v následujících dlouhých napjatých týdnech si nenašla zrovna ten nejlepší timing. Později, kdy hromadně tekla krev a v našich zemích panovala napjatá atmosféra strachu, se dalo samo sebou očekávat, že případný neúspěch akce by mohl být v zahraničí interpretován jako jistá forma tichého (a hůře sankciovatelného) odporu Čechů v návaznosti na situaci v protektorátu v červnu 1942. Ale nestalo se tomu tak.

Když 17. července 1942 Emanuel Moravec promlouval do rozhlasových aparátů, měl za sebou úspěšnou sérii řečnických vystoupení před desetitisíci českými občany na manifestacích, pořádaných a prezentovaných jako vyjádření národní věrnosti Říši. Vždy na druhý den po dané masové manifestaci pěl protektorátní tisk pochvalné ódy a propagandisticky oslavoval celonárodní podporu politiky protektorátní vlády vyjadřovanou občany na shromážděních. Desetitisícům dalších Čechů v jiných městech to však zjevně nebránilo v tom, vyslechnout si stejné projevy v menších obměnách v jiný termín nanovo a přečíst si o tom další dny podobné články a chvalozpěvy v novinách. A takhle se to v červnu 1942 opakovalo několikrát po sobě. Byly to skutečně jen obavy z naplnění hrůzozpráv šířených šuškandou, že se Hitler chystá nechat zastřelit každého desátého Čecha? Chtěl si Čech takto Němce udobřit? Chtěly si takhle desítky tisíc Čechů „vyžehlit“ jinak nesmyslnou akci skupinky vyslaných parašutistů, ze které měli užitek londýnští stratégové budoucího územního a etnického uspořádání obnoveného Československa?

„Vláda vás požádala, abyste dary na Německý Červený kříž ukázali, jaký je poměr rozumného českého vlastence k naší Velkoněmecké říši“, uváděl E, Moravec ve své rozhlasové řeči z 17. 7. 1942. „Letos šlo už o třetí sbírku na Německý Červený kříž, která byla podniknuta s popudu pana státního prezidenta mezi českým lidem. Prvá sbírka na Německý Červený kříž v roce 1940 vynesla celkem 31 002 218 korun. Druhá sbírka v roce 1941 celkem 43 512 627 korun. Druhá sbírka dala tedy o 40 % vyšší výtěžek než sbírka v roce 1940. S napětím a s pochopitelnou zvědavostí jsme čekali výsledek letošní sbírky na Německý Červený kříž, která byla vládou zahájena 18. května. Londýn přec světu namlouval, že český národ jde proti Říši. Proto bylo příležitostí nad jiné vhodnou, aby právě při této sbírce projevil své smýšlení, které mu připisují Londýn s Moskvou, a tím co nejvíce kompromitoval svou vládu, o které se z Londýna a z Moskvy vykládá tolik špatného (...) Poštovní spořitelna vládě oznámila, že na šekové konto číslo 63000 bylo dnes do dvanácté hodiny polední složeno 100 349 082 korun 95 haléřů, to jest téměř o 70 milionů korun více než v roce 1940 a téměř o 57 milionů korun více než v roce 1941. Český člověk dal letos na Německý červený kříž o 225 % více než v roce 1940 a o 135 % více než v roce loňském. Třikrát tolik co v roce 1940 a pomalu dvaapůlkrát tolik co v roce loňském (...) Lide český! Jménem pana státního prezidenta a z pověření tvé zákonné vlády tlumočím ti upřímný dík (...) K sanitnímu vlaku, který vláda Čech a Moravy věnovala Vůdci k jeho letošním narozeninám, druží se dnes sto milionů korun celého českého národa jako malý projev díků a jako projev hluboké úcty k německému hrdinovi, který chrání Evropu i naši Velkoněmeckou říši.“

Laciná propaganda, může leckdo namítnout. Leč v tomhle případě opřená o konkrétní a nefalšovaná čísla. Na druhé straně není však rozumný důvod podléhat ani té druhé extrémní manipulaci, tradované až do dnešní dnů, která stylizuje desetitisíce účastníků masových manifestací na podporu Říše z června 1942 téměř do role protinacisticky uvědomělých patriotů, kteří zřejmě v jakémsi reflexu vystrašenosti samovolně zvedají své pravice směrem k říšské orlici s hákovým křížem, trůnící nad zemskými znaky Čech a Moravy.

(http://nassmer.blogspot.com)