Zaří 2009

Kde leží Rhodos

Pavel Kosatík

Později si z Karla Horkého (1879–1965) občas dělali legraci, protože jeho příjmení padlo jak ulité jeho autorskému temperamentu. Ze začátku se však ve vůli k revoltě ničím nelišil od zbytku své generace. Skoro všichni se tenkrát v patnácti dvaceti letech toužili vymezovat hlavně vůči „klerikálům“, a tak i Horký, student katolického Borromea v Hradci Králové, se po přečtení Havlíčka a Machara nechal tou nejkratší cestou vyhodit. Po symbolickém rozchodu s tradicí odmítl také zajištěnou existenci a ve dvaadvaceti se vydal na dráhu v novinách.

Celý svůj aktivní život prožil v různých redakcích, několik časopisů založil a desítky ostatních řídil nebo do nich alespoň přispíval, obvykle pod různými pseudonymy, aby tak ve čtenářích vzbudil dojem, že list má bohaté zázemí. Důvodem častých fluktuací byla kromě složité ekonomické situace, ve které se nacházela větší část tehdejší žurnalistiky, i Horkého vyšší než jen běžná potřeba autorské svobody. Před sto lety v českých zemích platilo, že žurnalistika je služebná profese: o novinářích se nepsalo vážně jako o „hlídacích psech demokracie“, ale žertovalo se o tom, jak psi vrtí ocasem. Co jiného by taky měl novinář hlásat než názory svého vydavatele nebo jiného pána? Do takové situace Horký vstoupil jako angažovaný sólista s představou, že psát se má proti všem, tedy například i proti zaměstnavateli. „Dává-li si redaktor za svoje služby platit, je to sice námezdný poměr, jsou to okovy, ale všecky okovy věčně se přepilovávají.“

Zírání do otevřené rány

Horký to poprvé udělal hned na svém prvním redakčním postu v Rokycanech, kde od roku 1901 vydával regionální týdeník Žďár. Zjistil tam, že kromě nepřízně mocných má novinář ještě jiného, možná horšího nepřítele – totiž netečnost publika, které si nemusí uvědomovat, co je jeho zájmem, ani když zápas o něj probíhá přímo před jeho očima. Jakmile to bylo možné, přesunul Horký těžiště své práce do Prahy a zapojil také spolupracovníky – i když těch kvalitních až na krátké období před první světovou válkou nikdy nebylo tolik, jako měl později Ferdinand Peroutka v Přítomnosti nebo Rudolf Bechyně ve svém „osobním“ týdeníku Nová svoboda. Ve srovnání s nimi Horký okolo sebe sdružoval jen hrstku věrných. Jeho touha psát a ctižádost vidět své jméno v novinách byly silnější než zvědavost, jak totéž téma zpracuje někdo jiný.

Zdálo se, jako by měl kdesi v sobě ukryt pudový příkaz: objevíš-li nepravost, musíš o ní hned napsat a odsoudit ji. Ctižádostí novináře podle něj bylo rozbouřit lidská srdce: člověk měl od novin vstávat proměněný a plný vůle napravit křivdy, o kterých se právě dozvěděl. Jako obránce bezbranných si tak Horký během pár let vytvořil pozici novinářského fanfarona, „rytíře ulice“ (F. X. Šalda), člověka, který je ve svém účinném mravním zápalu v tom nejlepším slova smyslu předvídatelný.

„Otevře-li se rána, hledím do ní,“ psal. „Nejsem lazebník ani plombér. Chci-li obejmout člověka, obejmu, chci-li plivnout, plivnu. Jsem člověk a jako člověk reklamuji pro sebe právo lidskosti... Za cenu podívat se skutečnosti na zuby dral bych se všude a toto právo cením nad formu.“ Vracel do novin všednodenní témata, svěřoval se, že jeho oblíbenou zálibou, která mu dodává témata, je „rozpumpovávat mlčenlivé protějšky v kupé“. Když o nich potom napsal, učinil tak obyčejně zostra: dosazoval černou proti bílé, krajnost proti krajnosti. Jiní dovedli myslet komplikovaněji, Horkého přesvědčivost však rostla právě z jednorozměrné vášnivosti: kdo se dokáže bít jako on, jako mušketýr, ten snad ani nemusí mít vždycky pravdu, mínili jeho čtenáři, protože krásný je sám prožitek zápasu. Pochopili to třeba začínající bratři Čapkové, kteří do redakce Horkého týdeníku začali posílat své první texty, shromážděné později v knize Krakonošova zahrada. A tento týdeník se v roce 1910 proměnil v žurnalisticky asi nejkvalitnější Horkého titul, kulturní a literární čtrnáctideník Stopa, okolo kterého dokázal vydavatel před první světovou válkou shromáždit úctyhodnou sestavu tehdy mladých a začínajících spolupracovníků – Alfreda Fuchse, Josefa Kodíčka, Arneho Laurina, Richarda Weinera a další.

Činy, které zaskočily

Horký psával, jako když se člověk hádá. Vykřičel na čtenáře svou pravdu, aby se jí zbavil, a nezabýval se při tom diplomacií, neřešil, zda jeho tón dovolí tuto „pravdu“ druhým přijmout – a zda tedy má jeho psaní vůbec smysl. Šlo o to říci si své a zbavit se tíhy, bez ohledu na následky. Pokud čtenářů takovým způsobem nepřibývalo, viděl v tom Horký obyčejně malost nechápavých českých poměrů. Ani inzerentů v jeho časopisech nikdy nebylo tolik, aby ho zbavili dluhů.

V roce 1912 už bylo existenčních starostí tolik, že se rozhodl je rázně vyřešit. S celou rodinou se přestěhoval do Paříže, odhadoval tehdy, že přibližně na tři roky. Plánoval, že bude na dálku pokračovat ve vydávání Stopy (z toho brzy sešlo) a že si bude na rozdíl od Prahy přivydělávat i „neliterárně“ – což, jak se domníval, si doma nemohl dovolit, protože by tím ublížil své pověsti nezávislého autora.

Přišla však první světová válka a ta Horkého z dosavadní životní dráhy vychýlila jinam. Prologem osudové změny byl vlastně už rok 1908, kdy se Horký oženil s dcerou českého politika Josefa Düricha. Dürich, předseda poslaneckého klubu českých agrárníků ve vídeňském říšském sněmu, uposlechl na jaře 1915 Masarykova naléhání a jako jediný tehdy významný český politik za ním odešel do exilu „bourat Rakousko“. Zpočátku to vypadalo, že možná bude mezi organizátory této zahraniční akce člověkem nejvlivnějším: Masarykův předválečný politický kredit, který si s sebou přinesl do ciziny, nebyl velký, Beneš neměl žádný, Štefánik byl v roce 1915 pilotem francouzské armády a létal na frontě. Kdyby to Dürich dokázal, mohl na sebe tehdy strhnout vedení celé zahraniční akce – zvlášť pokud by se mu v Rusku, kam byl vyslán Masarykem, podařilo splnit klíčový úkol a zorganizovat legie. Dürich však místo toho na Rusi propadl své staré lásce k caru a pravoslaví, zavlekl legie do politické závislosti na ruské vládě – a Masaryk s Benešem ho odvolali. Politik zvyklý dosud řešit problémy pouze regionálního charakteru selhal, protože nepochopil, že vystupuje jménem rodícího se státu – a že jeho nová odpovědnost je úplně jiná, státnická.

Dürich navíc svému selhání neporozuměl ani dodatečně – a také zeť si jeho odvolání vyložil jako křivdu spáchanou na člověku, který odjel na Rus s těmi nejčistšími úmysly. Asi to poslední, co tehdy český exil potřeboval, byla publicita jeho kompetenčních potíží – a přesto Horký udělal právě to a svou verzi konfliktu Düricha s Benešem a Masarykem předestřel krajanům. Byl tvrdý: Masaryk, který před válkou učil neúhybně kritickému myšlení, se prý za války, ve jménu chiméry, tedy samostatného státu, zaprodal politickému pragmatismu.

Bylo vidět, jak Masarykovy a Benešovy politické činy Horkého zaskočily. Nebyl na ně připraven, podobně jako se kdysi generace otců cítila zaskočena rychlostí, s jakou je Masaryk zbavil zamilovanosti do Rukopisů. Chtěl, aby se i nyní postupovalo pomaleji, aby věcem stačil, masarykovskou razanci se pokoušel umenšit a vytěsnit a ty, kdo si počínali jinak než on, obvinil ze spoluúčasti na – podle něj – marasmu doby: „Vy už nejste ani národ, ani lid, vy jste Benešovo obecenstvo.“

Kdo je proti, je vítán

Když v říjnu 1918 vznikla republika, Horký neslavil. Stát, který se zrodil, neodpovídal vizi, kterou si novinář vysnil – a ani jí odpovídat nemohl, protože vize byla nekonkrétní. O to větší však bylo Horkého rozhořčení, svou podstatou vlastně neutišitelné a neřešitelné: svými činy Masaryk a spol. zmenšovali druhým prostor pro mluvení a snění a nutili je nyní už dospěle a státotvorně jednat. Jak se ukázalo, není samozřejmostí, aby byli všichni lidé na výzvu takového typu připraveni.

Zpátky do vlasti se Horký nakonec vrátil až jako jeden z posledních, v roce 1921, po osmi letech. Přivítání bylo nevraživé. Nakladatelé odmítli tisknout jeho texty; žádali, aby nejprve rozptýlil podezření, že za války zrazoval exilové vedení a tím i vlast. Po formálním smíření s Masarykem se Horký vzdal politické žurnalistiky a vydržel nezlobit až do roku 1927 – kdy, pár týdnů před prezidentskými volbami, ve kterých byl hlavním kandidátem právě Masaryk, založil nejvlivnější časopis svého života, týdeník Fronta. Získal v něm tribunu politické publicistiky, jakou celý život chtěl mít, na jakou si však v minulosti nedokázal vydělat (Fronta dostávala finanční podporu z agrární strany).

Zároveň to byl časopis v jeho tradičním duchu. Horký nepředstíral, že pojímá politiku složitěji než v osobní rovině: jeho časopis byl proti Masarykovi (a proti Benešovi a Hradu) a nabízel prostor každému, kdo se chtěl zapojit. Dnešnímu čtenáři (bylo by dobré vydat z Fronty výbor) nabízí časopis bohatý materiál k přemýšlení o tom, jaký je rozdíl mezi kritickým myšlením a prostým kverulantstvím, a že případně v jedné mysli a jednom lidském životě může jedno plynule přecházet v druhé tam a zpátky. V bezpočtu Horkého kritických názorů na rozličné aspekty demokratické společnosti s ním dnes nelze nesouhlasit. A přesto se celek, složený z přiléhavých pravd okamžiku, jeví trapný – jako každý prostý součet, hora kritik neprodchnutých celkovým smyslem, v jehož jménu se všechno to lamentování děje.

Horký si podle všeho až do konce druhé republiky, a tedy do konce své novinářské kariéry, nedokázal novinařinu představit jinak než jako činnost, která připomíná žalování: předem počítá s poučenou čtenářskou veřejností, které prostě stačí sdělit nepříjemnou pravdu – a veřejnost sama se pak už nějak postará o nápravu. Co když však žádná taková mravně lepší a nadřazená síla ve skutečnosti neexistuje? Smysl psaní pak nespočívá v tom, že si člověk těm druhým postěžuje, ale že začne psát tak, aby se za všechno, co řekne, mohl sám před sebou zaručit. Protože žádná záruka už možná jinde není. Tady začíná Rhodos politického pisatele – což Horký podle všeho pochopil, až když mu nakonec nacisté a po nich komunisté vyrazili pero z ruky.

KAREL HORKÝ

Novinář, fejetonista, prozaik. Vydával mj. Horkého týdeník (1909), Stopu (čtrnáctideník, 1910–1914) a Frontu (týdeník, 1927–1939). Politicky začínal na levici, ve 30. letech byl členem pravicového Národního sjednocení a národně demokratické strany. Od roku 1945 žil v ústraní.

KE ČTENÍ:

K. Horký: Cestou necestou (Praha 1954)

K. Horký: Vlast (Klášter nad Jizerou 1921)

K. Horký: Výlety do politiky (Praha 1931)

(Respekt, www.respekt.cz)