Zaří 2009

Nekorektní cestou

Pavel Kosatík

Jakub Deml (1878–1961) bude v tvůrčím panteonu první republiky navždycky působit nepatřičně. Kníže básníků, který za život nevydal jedinou básnickou sbírku. Průkopník moderního psaní, který se mezi prokletými básníky a sepisovateli avantgardních manifestů s jejich symboly, srpy a kladivy, vyjímal ve své kněžské sutaně a kolárku jako vandrovníček z jiného století. Kolárek způsobil, že nekatolická část čtenářstva často za život nenašla jediný důvod přečíst jedinou jeho knížku. Nejvíc potíží však Deml měl se „svými“ katolíky. V životě mu to vždy vycházelo tak, že největší zklamání zažil s těmi, které chtěl mít nejvíc rád.

Velké toužení

Demlovy potíže s církevními nadřízenými začaly hned po vysvěcení na kněze (1902). Než byl předčasně penzionován, trvalo trápení deset let. Na rozdíl od mnoha kněžských vrstevníků, jimž vadil nečeský charakter církve, její nedostatečný zřetel k novým potřebám věřících (například dělníků) nebo důraz na celibát, byl Demlův problém jiný. V mládí poznal české nonkonformní náboženské myslitele, Otokara Březinu, Josefa Floriana nebo Františka Bílka, a pod jejich vlivem odkryl kouzlo myšlení a psaní mimo hranice tehdejší katolické dogmatiky. Když zjistil, že pro své knihy nezíská církevní imprimatur, začal je vydávat bez něj. Tak se stal v církvi nejdřív postrachem, a potom psancem.

Březina, Bílek a Florian měli pověst mystiků. Deml si jejich víru osvobozenou od zátěže lidských institucí rád osvojil, zjistil však, že jeho pohled je pozemštější, neodmyslitelný od pocitu sounáležitosti s lidskou komunitou, v které žil. Deml netoužil přivolat svět, ve kterém člověk s makrokosmem splynou vjedno. Chtěl žít obklopený vztahy, které by jemu (i všem ostatním lidem) daly lásku a pochopení zároveň. Když zjistil, že takové vztahy lze snad navazovat psaním textů, začal je produkovat v udivujícím množství. Jeho dílo čítá hodně přes sto položek a bylo by ještě podstatně rozsáhlejší, kdyby poúnorový režim nevzal Demlovi chuť psát.

Celý jeho život se zdá plný touhy po zaujetí takové pozice, která by zbavovala nebezpečí. Snad žádný jiný český autor nevedl korespondenci s tolika možnými či skutečnými mecenáši. Ve svém díle také Deml postavil pomník hned několika ženám, které ho v životě ovlivnily. Část čtenářů tím přivedl k erotickým fantaziím o domněle bujném životě za zdmi jeho tasovské vilky, Deml sám však zaujímal k ženám spíše synovské než milenecké city. Přál si na nich záviset, podobně jako v životě vystřídal hned několik závislostí na idejích. Po roce 1918 dospěl k názoru, že správnou mateřskou náručí by mohla být pospolitost v Masarykově demokratické republice (následné politické vystřízlivění bylo obzvlášť kruté). Pak, v roce 1921, propadl Deml členství v Sokole – podle něj dalším možném mystickém společenství, nabízejícím sounáležitost i ochranu a nahrazujícím v tom autoritářskou církev. „Přestal jsem být psancem, jsa v Sokole a moha pracovat v Sokole,“ tvrdil, Tyrše s Fügnerem přirovnával k Cyrilu a Metodějovi atd. U sokolské ideje Deml vydržel celkem dlouho, sedm let, po oslavných článcích a knihách však i tentokrát nakonec přišly ty zatracující.

Ze všeho tohoto hledání milujících mužských a ženských přátel a z pátrání po ideji, která spasí, zbyla u Demla často negace: krvavé účtování s těmi, kdo měli zavinit básníkovo zklamání. Podobný dítěti, které také zraňuje matku nikoli z nelásky, ale aby se přesvědčilo, že její přízeň opravdu vše unese, proměnil Deml svůj život v seriál vztahových katastrof. Stěží mu přitom jeho konflikty přinášely i něco jiného než stále větší míru zoufalství – izolace od přátel a společnosti byla tím posledním, po čem toužil.

Přesto se právě to, ubližování nejbližším, stalo jeho osudem. Josefu Florianovi jednou v dopise vysvětlil, že právě zážitek blízkosti se mu stal důvodem k útoku: „Ve vás totiž (kdo čteš, rozuměj) viděl jsem svou poslední rezervu, jedinou záchranu vítězství a boje, a najednou pocítil jsem velikou radost, že se mohu odvrátit od skutečných nepřátel a namířit zbraň do Vašich pozic.“

Čemu se dá v psaní věřit?

Snad jediný, komu se Deml za života neodcizil, byl básník Březina – dokonce i s ním však po jeho smrti naložil demlovsky „po svém“: z jeho výroků, ať domnělých či skutečných, sestavil knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která ho přivedla do války skoro s celým tehdejším českým literárním národem.

Jako člověk, který se znal s Březinou dlouhá léta, měl Deml možnost vést s ním soukromé rozhovory na nejrůznější společenská témata. Vlastností rozhovorů mezi čtyřma očima je razance: mluvčí počítá s tím, že druhý ví. Pokud se však výroky bez filtru politické korektnosti objeví na veřejnosti, vznikne skandál: známý muž mluví jinak, a co víc, projevuje se jako malicherný duch s mnoha odpudivými vlastnostmi (u Březiny například s antisemitismem).

Nelze vyloučit, že Deml v posmrtném portrétu milovaného básníka postupoval jako při ostatních záchvatech své lásky: aby se o ní přesvědčil, dal její předmět zničit. Ale pravděpodobnější je, že si soukromost Březinových výroků vůbec neuvědomil a postupoval při jejich přetlumočení stejně, jako psal své texty: velký duch nemá důvod rozlišovat mezi proslovem na ulici a šepotem doma, pravdu tvoří jenom celek všeho dohromady. Deml jako by v souladu se svým křesťanským založením chtěl říci: Toto vše je člověk. Zůstal tedy sice neuctivým, přesto však evangelistou svého pána.

Veřejnost to neocenila. Odpůrci nejčastěji tvrdili, že autentičnost Březinových výroků se nedá doložit a že Deml prostě vložil mrtvému do úst vlastní názory, aby jim takto dodal ohlas. Když věc dospěla až k soudu, nehájil se Deml konkrétními důkazy, ale nasazením celé své osobnosti. Na otázku, kde je záruka, že Březina všechno řekl, jak psáno, odpověděl: „Tou zárukou je mé celoživotní dílo. Obsahuje-li něco lživého, pak nezasluhuji víry.“

Jeho mimořádné texty přitahovaly pokaždé něčím jiným. Byly doby, kdy se z Demla nejvíc četli pokorně lyričtí Moji přátelé, jindy zas eroticky dráždivé Zapomenuté světlo. Dnes, s odstupem času se jako základna jeho psaní, od níž se odvíjely další texty, jeví Šlépěje. Deml jejich vydávání ohlásil na podzim 1917: původně mělo jít o časopis, snad čtvrtletník; nakonec až do roku 1941, kdy autor vydávání z úředního příkazu ukončil, vyšlo nepravidelně 26 dílů.

Na začátku Deml slíbil učinit Šlépěje „ukazatelem cesty toho, který tudy šel, třebas mimo cestu“. Základem byly události jeho života, nešlo však o kroniku ani deník. Do některých „faktografických“ svazků, popisujících třeba jeho soudní spory, Deml vkomponoval příslušné dokumenty i s jednacími čísly. Zároveň však dával najevo, že skutečnost neregistruje, ale tvoří – tím, jak fakta vybírá a zachází s nimi, vpisuje do nich básně, záznamy snů, polemiky s autory, s nimiž zrovna nesouhlasil, a dokonce také texty cizích autorů, jež ho právě zaujaly. Celek byl vždy tvarovaný momentálním duševním rozpoložením pisatele, který tak byl stvořitelem i hrdinou zároveň. Mezi skutečností a fikcí dnes už ve Šlépějích často nejde odlišit – a tím vším se Deml stává bezděčným protagonistou éry konce tradičního epického vyprávění, „konce románu“.

Jak řečeno, Deml v životě věřil mnohému, co neexistovalo, v literatuře však odmítal být klamán. Moderní autor může být podle Demla důvěryhodný jediným způsobem: přestat se schovávat za hradbu fikčních světů a naopak přiznat, že žil, vkomponovat se do příběhu a bojovat v něm o sebezáchovu, stejně jako to dělá v životě. Takto, nikoli z exhibicionismu, je celý Demlův vnitřní a soukromý život už tři čtvrtě století vystaven zrakům veřejnosti.

Špatná pověst, divné názory

Být svět obýván jen samými velkými dětmi, jako byl Deml sám, možná že by se všichni při četbě jeho knih jenom ďábelsky a s rozkoší smáli, jako se při psaní smával autor – a pak odešel žít dál mnohem méně konfliktní život, než byl ten literární. Kruté dvacáté století však lidem nedopřávalo času na nuance, a tak ne každý stačil, z jakých psychologických pohnutek píše Deml a z jakých Vlajka nebo Adolf Rosenberg. Když Deml napsal třeba o ministru zahraničí a prezidentu republiky, že „Beneš je jméno čistě židovské a znamená syn člověka“, nemohl očekávat, že ho všechny jeho potenciální matky a otcové mezi čtenáři budou chápat donekonečna. Nebylo potom vlastně divu, pokud lidé jako Václav Černý psali o Demlovi jako o „charakterově vratkém, hysterickém a mstivém člověku“, jakémsi prototypu později tak proklínaného českého lyrického charakteru.

Postupem času, když Deml pochopil, že absolutní lásku, ve které by se mohl dosyta koupat, nenalezne, začalo v jeho textech přibývat zoufalství. Z tasovského domu se do světa rozlétaly stále expresivnější texty, z jejichž stále bezvýchodnějších obrazů zaznívalo: když už mě nedokážete milovat, tak mě aspoň potrestejte. Mnozí ho poslechli, dostalo se mu odvety jak od přátel, tak tasovských sousedů – ti ho ostatně odjakživa pokládali za blázna a psali na něho udání za Masaryka („Má podivné názory, jež mění“) i za komunistů („Pověst nemá dobrou, ani vážnosti v obci u nikoho“).

Editor novodobého vydání Šlépějí Mojmír Trávníček napsal, že jejich podstatou je autorův zápas se samotou. To nějak platí skoro o každém psaní, to Demlovo však o daném zápase vypovídá snad nejnaléhavěji. Demlův život je jakousi učebnicí antikorektnosti. Tomuto muži se nedá věřit v jeho proměňujících se názorech. Ale je důvěryhodný v opravdovosti, se kterou se řítí do všech osudových rozhodnutí – a nesleduje při tom žádný malicherný prospěch, nic, co by s ním ostatní lidé, jeho čtenáři, nemohli sdílet. Znectil stovky lidí, ale nedá se mu vlastně vytknout, že to dělal proto, aby je uviděl v ponížení. A dokonce i o jeho krátké koketerii s nacismem a ještě kratší s komunismem se dnes chce hlavně říci: Je možné neodpustit časem člověku, kterého nepohánělo nic jiného než bolest?

JAKUB DEML

Katolický kněz a básník, většinu života prožil v Tasově na Vysočině. Nejvýznamnější knihy: Moji přátelé, Zapomenuté světlo, Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Jeho spisy dosud vcelku knižně nevyšly.

KE ČTENÍ:

Jakub Deml: Šlépěje I–XXVI (1917–1941)

Jiří Olič: Čtení o Jakubu Demlovi, Olomouc 1993

Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1848–1918, Praha 19

(Respekt, www.respekt.cz)