Zaří 2009

Štěstí být amatérem

Pavel Kosatík

Snad každý Čech, který se narodil ve druhé polovině 19. století a mířil k zaujetí vlivné pozice v některém z humanitních oborů, byl nucen vyrovnat se s vědeckým fenoménem T. G. Masaryka. Platilo to i pro Emanuela Chalupného (1879–1958): jeho vztah k nepřekročitelnému opsal široký oblouk od žákovské úcty a lásky (poznal se s Masarykem za studií na pražské filozofické a právnické fakultě) přes období traumatického soupeření až po návrat ztraceného syna – v podobě kariéry na té Masarykově formálně nezávislé, prostoupené však stejnou vůlí objevovat i širší než jen jednooborový kontext. Témata svých monografií si Chalupný často vybíral stejná nebo podobná jako Masaryk. I on napsal knihu o Havlíčkovi, rozsáhlou, šestisetstránkovou. I on se snažil postihnout hlavní vývojovou osu českých dějin, jejich „smysl“, i když na ni dosazoval jiná jména než Masaryk (například Josefa Jungmanna). Převzal od Masaryka přesvědčení, že moderní společnost se neobejde bez sebereflexe, kterou jí zprostředkuje nový vědní obor: sociologie. A přál si spolu s ním dělat nikoli vědu pro vědu, ale přispívat k tvarování nové a lepší společnosti.

Pere se špinavé prádlo

Brzy mu stál ještě blíž. Po promoci, v roce 1903, se stal vnitropolitickým redaktorem masarykovského Času – a přímo uprostřed ostrých a ostře myslících hochů z realistické strany (brzy se dostal i do jejího vedení) se projevil jako ten nejostřejší z nich. U šéfredaktora Jana Herbena, který v deníku vládl suverénní i svévolnou rukou a proslul mimo jiné heslem „řezat, řezat, řezat“ coby instruktáží, jak nakládat s názorovým protivníkem, Chalupný konstatoval lenost a pochybné nakládání se stranickými penězi – a co víc, napsal o tom. Když další stranický guru, filozof František Krejčí, vydal nový díl svého velespisu Psychologie, svěřilo Chalupného pero novinám, že myslitel ve skutečnosti nemá žádný duševní život a všechno poplete, i když jen kompiluje. Krejčí měl vliv ve straně i na univerzitě, na jeho obranu proto vystoupila řada autorů, zasedl dokonce čestný soud a polemika, která následovala, byla prý největší od sporu o Rukopisy před pětadvaceti lety. Mezi realisty si tím Chalupný získal reputaci nesnesitelného kverulanta, jehož místo bude vždycky v opozici. Političtí odpůrci realistů se ale bavili: budou teď masarykovci prát vnitrostranické špinavé prádlo na veřejnosti – a stejně razantně, jako to dosud prováděli jiným?

Když Chalupný psal, jako o další realistické modle, o básníku Macharovi, že „věřit mu je svinstvo“, snad ani sám nečekal, že Machar podumá, co je na těchto slovech pravdy. Pero bylo příliš ostré. Chalupný se rozešel se stranou ve zlém a realistům už nikdy nikdo nevymluvil, že prohrané volby do říšské rady v roce 1911 nezavinila jeho zlomyslná brožura Vznik české strany pokrokové, vydaná ve stejném roce. Během pár let se však ukázalo, že skutečným poraženým byl Chalupný. Sesbíral dost vlivných nepřátel na to, aby mu vydrželi až do konce života. Později, když v republice mnozí z nich zaujali důležité posty, už mezi sebe někdejšího úhlavního kritika nepozvali. Dokonce ani Masaryk, který jako prezident odpustil tolika někdejším oponentům, Chalupného nevzal na milost.

Revizorem pojmů

Když po roce 1918 Chalupný žádal na různých vysokých učeních o habilitaci, byl vždy odmítnut. Na žádné z kateder sociologie, ustavených postupně na všech československých univerzitách, na něho nezbylo místo. Měl štěstí, že ho uživila právnická profese – v Táboře, kde se narodil i zemřel a kde prožil celý život, si otevřel advokátní kancelář už v roce 1910 a z jejího výnosu hradil vydávání svých knih, skoro celé jeho dílo vyšlo nejdřív vlastním nákladem. Profesuru v oboru sociologie obdržel až v sedmapadesáti letech v Brně – jako by ho tamní univerzita chtěla odměnit za léta strastiplného dojíždění, kdy často vyrážel vlakem z Tábora už o půlnoci.

Žijící mimo centrum v situaci, kdy ho zejména pražská sociologická škola nechtěla vzít na milost, a odsouzený k tomu, aby učinil z tohoto nedobrovolného solitérství klad, zdá se Chalupný dalším z dlouhé řady českých velikánů, jejichž dílo vzniklo v různých dobách mimo systém, jemu navzdory. Co se mělo „správně“ zrodit pod ochranou některého elitního vědeckého pracoviště a v komunikaci se širokou obcí odborníků, bylo opět vytvořeno bokem, poháněno sebezapřením. Jistěže tato vzdorovitá vůle vzbuzuje respekt, zároveň se však chce nad četností podobných příběhů v českých duchovních dějinách (z Chalupného vrstevníků a přátel postihl stejný osud třeba filozofa Ladislava Klímu) zaplakat.

Kromě vzdorovité povahy však Chalupnému pomohla i momentální společenská situace. Od doby, kdy Masaryk přivedl sociologii do Čech, prestiž této vědy vzrostla, zvlášť po vzniku republiky. Pozemková reforma, socializace, demokratizace volebního práva, rozvíjející se osvěta atd. působily na vznik nové, a jak se tehdy doufalo, jednolité československé společnosti. Pokud měla všechna zaváděná opatření dohromady fungovat, bylo třeba dát jim jasnou, tedy vědeckou orientaci. Tento úkol byl svěřen sociologii. Jeden z jejích vůdčích představitelů a Chalupného přítel i ochránce Inocenc Arnošt Bláha psal: „A tak se podniká velká revize obsahů národního myšlení, velká revize pojmů, a za živého zájmu veřejnosti ujasňuje se a tříbí pojem patriotismu, pokrokovosti, demokracie, státnosti, vůdcovství, zvláště pak pojem národnosti.“

Chalupný byl schopen reagovat na všechny tyto potřeby – a vlastně to byl i on, kdo podobnou poptávku tvořil. Už v roce 1907 vydal knihu Národní povaha česká, jakýsi prolog k silné vlně české národní „charakterologie“, která se vzedmula po roce 1918 a k jejímž vrcholům patřila Peroutkova kniha Jací jsme (1924), Mahenova Knížka o českém charakteru (1924), Durychova publikace Ejhle člověk! (1928) a další. Sám pojem národní povahy se z dnešního pohledu jeví dobově podmíněný – dnes sníme spíš o jiném typu pospolitosti, než je ten založený na nacionálním základě. Ale po roce 1918, kdy se navíc mělo za to, že se kladou základy společnosti na celá staletí, byly dané úvahy důležité: měly zbavit Čechy klamných mýtů o sobě. Chalupný zůstal danému typu myšlení věrný celý život – v pozdějších knihách dokonce předložil ideu specifické národní povahy jihočeské, podle něj inspirované husitstvím, a v roce 1947, po odsunu, vydal „charakterologický“ spis s výmluvným názvem Němci hrozí.

Sociologie předem prožitá

Na pohled leccos umožňuje zařadit Chalupného mezi zmíněné české solitéry vzdoru, na kterých je nejzajímavější to, jak se dokázali postavit poměrům. Chalupný jim čelil nejen ve světě politiky, ale i ve svém vědeckém oboru. Odmítl představu, že sociologii by šlo dělat jen od pracovního stolu. Byl čtenářem z nejvášnivějších, a přesto hlavní důraz ve svém poznávání kladl nikoli na to, co kde chytrého přečetl, ale co se dozvěděl z pozorování života druhých lidí a z účasti na něm. V Úvodu do sociologie (1925) zformuloval následující „amatérské“ pojetí poznání: „Nelze-li obsáhnout odborně všechny společenské vědy, je možné plně společensky žít. Ani v sociologii bez praxe není teorie a opravdový, všestranný život podrobený bezprostřední úvaze jediný dovede to, co veškeré odbornosti je nemožno.“

To hlavní se podle něho musí dospekulovat – a nikoli na základě profesionálních metod poznávání, ale „amatérského“ života. Z toho svého nabídl Chalupný například takovou událost, jakou byla jeho plavba na voru po Vltavě v roce 1903 – víc než půlstoletí před vznikem kaskády, a tedy za romantických i dramatických okolností. Po deseti letech práce o své cestě vydal beletristickou knihu, proloženou básněmi a fotografiemi. Někteří takový „amatérismus“ u autora vědce ironizovali, byli však i tací, kdo nad podobným spojením „umění s vědou“ užasli a postřehli také decentně didaktický tón knihy. Publikace předběhla dobu i tím, že jí vlastně začala éra vodní turistiky na Vltavě a Lužnici.

Chalupného životní „amatérismus“ měl i četné další podoby. Muž, který na fotografiích často vypadá, jako by strávil život v županu a neopustil příšeří své pracovny, byl ve skutečnosti průkopníkem skautingu a organizoval dálkové pochody. Jindy sepsal studii Hra v šachy z hlediska sociologického (v níž označil povedené mnohotahové kombinace za stejně vzrušující, jako jsou výkony v těch nejnebezpečnějších sportovních odvětvích). A to vše činil nikoli jako odreagování od namáhavé duševní práce, ale jako její nezbytnou předzvěst či součást. Až když poznal všechny životní „aplikace“ své vědy, dostal odvahu a chuť tvořit i teorii. A nejen to – zvykl si vyzdvihovat v českých dějinách myslitele, kteří podle něj postupovali stejně: místo koryfejů vybavených univerzitními certifikáty spíš nezávislé osobnosti, jako byli Chelčický, Havlíček nebo Tyrš. Chalupného lákalo všechno, co se vymykalo metodám – a v tom se dnes jeví jako průkopník propojování kdysi žárlivě oddělených vědeckých oborů.

Otisk životního a badatelského „amatérismu“ nalezneme i v Chalupného nejrozsáhlejší práci, pětidílné Sociologii (1916–1948). Autorovou ambicí bylo sestavit veškeré oborové poznání do jednoho celku, ukázalo se však, že je to úkol už v jeho době donkichotský. Knize bylo navíc vytknuto, že je nesystémová, intelektuálně neukázněná – právě v onom duchu, jak Chalupný pojímal svůj „amatérismus“. Katedrovým vědcům jeho intuitivní myšlení a psaní neimponovalo – ale právě pro tyto přiznané stopy autorské osobnosti nás dnes často těší Chalupného číst – častěji než jeho „objektivní“ současníky a kritiky, jako byl vůdce pražské sociologické školy Josef Král.

EMANUEL CHALUPNÝ

Sociolog a filozof, advokát. Před první světovou válkou člen vedení Masarykovy realistické strany, po roztržce odešel. 1936–1948 profesor sociologie na FF MU v Brně. 1930–1945 předseda Masarykovy sociologické společnosti. Z nejzajímavějších knih: Národní povaha česká (1907), Josef Jungmann (1912), Vltava (1914).

KE ČTENÍ:

60 let Emanuela Chalupného (eds. E. Reich, J. Šíma, R. Teltšík, Praha 1940)

Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor (ed. J. Zumr, Praha 1999)

E. Pecka: Sociolog Emanuel Chalupný (České Budějovice 2007)

(Respekt, www.respekt.cz)