Zaří 2009

Je čas bát se inflace?

Luděk Niedermayer

Většina světa včetně Česka už téměř zapomněla, jak vypadá vysoká inflace, ale její hrozba dnes není planá. Od minulého pátku (07. 08. 2009 - pozn. red. CS-magazínu) má Česká republika úrokové sazby, které jsou jen „na dostřel“ vzdálené těm, které platí v eurozóně. Naše centrální banka snížila základní sazby na 1,25 %, čím se přiblížila své sestře z Frankfurtu, která zůstala na 1 %.

Tento krok znamená – kromě toho, že dlužníci mohou mít naději na snížení úroků o nějakou desetinku – také to, že guvernér ČNB Zdeněk Tůma a jeho kolegové nevidí českou ekonomiku právě v růžových barvách. Konec recese světové ekonomiky a jejích důsledků na Česko zřejmě není zase tak úplně na dohled. Jakmile ovšem naděje na oživení ekonomiky začne sílit, bude na stránkách nejen ekonomických periodik sílit také diskuse o inflaci. Pokud by byla vysoká, stala by se hrozbou světové ekonomice, která by tak mohla – sotva vykročí z bláta – vstoupit do louže.

Inflace na dohled?

Podle řady významných ekonomů to nelze vyloučit. Jak nedávno Respekt uvedl, například v USA se v dnešních dnech vede intenzivní výměna názorů mezi táborem, reprezentovaným například nositelem Nobelovy ceny Paulem Krugmanem, který má za to, že je třeba dalších státních finančních injekcí k nastartování růstu největší světové ekonomiky, a jeho odpůrci (například neméně renomovaný profesor Willem Buiter, dřívější člen vedení Bank of England), kteří jsou toho názoru, že bez razantní vládní akce hrozí inflace či kolaps veřejných financí. Jenže pod vládní akcí si představují přesný opak toho, co tábor první – požadují vládní škrty a redukci vysokých deficitů.

Nejde zdaleka o akademickou diskusi. Inflace zasahuje do života prakticky každého. Vysoký průměrný růst cen (a obvykle třeba i mezd) totiž zdaleka neznamená, že všem lidem rostou příjmy stejně a také že jim obdobně rostou i životní náklady. Ti, kteří mají to štěstí, že pracují v sektoru, kde mzdy rychle povyskočí, a zároveň spotřebovávají zboží, jehož cena roste pomalu, rychle bohatnou, zatímco jiní naopak chudnou. Vysoká inflace obvykle vede k růstu úrokových sazeb, což notně zdražuje hypotéky, a navíc často kolísají i ceny mnohých aktiv. „Utrhne-li se vývoj cen ze řetězu“, je jen těžké zabránit tomu, aby růst cen dále zrychloval nebo přinejmenším velmi kolísal. Což ekonomice vůbec neprospívá. A přemožení strašáka zvaného inflace jde potom často na úkor růstu ekonomiky, jak se například USA přesvědčily počátkem 80. let, kdy inflaci zkrotil až nekompromisní zásah americké centrální banky pod vedením Paula Volckera.

Co může vyvolat inflaci

Prvním podezřelým při obavě o růst cen jsou nepochybně ceny komodit, a zejména energií. Ceny ropy i jiných surovin byly před počátkem krize na vskutku nevídaných hodnotách, které se zdály být podepřené silnou poptávkou rychle rostoucích asijských ekonomik a relativně malým zaměřením na úspory energií či surovin v ekonomikách západních. Index cen komodit (například od IMF) ke dnešku vykazuje od té doby pokles jen o něco menší než poloviční, což jistě vzbuzuje obavy o to, co se stane, až se světová ekonomika začne stavět na nohy. Energetická náročnost (a tudíž poptávka po energiích, ale i komoditách) totiž krizí notně klesla. A ne o málo, například v Německu se spotřeba plynu snížila o celých 11 %, což představuje největší pokles od sjednocení v roce 1990.

Dalším zdrojem inflace mohou být velké finanční injekce do ekonomik ze strany vlád a centrálních bank. Důsledkem těchto kroků jsou nejen rostoucí dluhy, ale i růst objemu peněz v ekonomice (takzvané peněžní agregáty u nás rostou tempem kolem 7–8 %, v USA v některých případech dokonce i více). A to může být závažné, neboť i přes klesající dlouhodobou vazbu mezi množstvím peněz v ekonomice a růstem ekonomiky či inflací je inflace do značné míry peněžním jevem. Růst množství peněz v oběhu dnešním tempem se výrazně rozchází s vývojem ekonomiky. Proto nelze ani tyto obavy brát na lehkou váhu.

Nemenší roli může hrát i to, že podniky postižené dramatickým poklesem poptávky často razantně snižují ceny, takže se dostávají pod úroveň svých nákladů na samotnou produkci zboží. Tento stav je sice krátkodobě udržitelný, nikoli však dlouhodobě. Nejobvyklejší reakcí je následný nárůst cen nebo kolapsy některých výrobců, což ale sníží konkurenci a zbylí výrobci nakonec tak jako tak zvednou ceny.

Zdá se tedy, jako by byl osud světa zpečetěn a dočkáme se vysoké inflace, kterou celý svět, včetně naší země, již dlouho nepamatuje. Nemusí to tak ale být. Dnes je totiž v oblasti ekonomie a odhadů budoucího vývoje tak málo jistoty a pravidla se změnila natolik, že existuje i dost argumentů, které riziko vysoké inflace vylučují či snižují.

Opodstatněné naděje?

Dokonce je to tak, že proti obavě z rychlého růstu cen stojí racionální důvody, které v některých případech vedou až k obavě opačné – že ceny budou klesat a roztočí se hrozivá deflační spirála (firmy snižují mzdy v reakci na poklesy cen zboží, což vede k dalšímu zlevňování zboží a snížení mezd).

Klíčem k názoru, že vysoká inflace není zdaleka na dohled, je fakt, že při ekonomickém poklesu klesá poptávka, což tlačí ceny na trzích dolů. A není pochyb, že světová ekonomika ještě nějaký ten čas bude růst jen pomalu, tudíž se není třeba inflace zase tak moc obávat. V této logice se zřejmě odehrávalo i zmíněné rozhodnutí českých centrálních bankéřů, které, i přes známky zlepšení ekonomik okolních zemí, poslalo úrokové sazby na nové historické minimum.

Další úvaha se týká cen komodit. Jakkoli dosahují právě v těchto dnech celoročních maxim, jsou stále hluboko pod předkrizovými maximy. Platí to třeba o ropě, jejíž cenová úroveň kolem 75 dolarů za barel je sice vysoko nad hodnotami kolem 45 dolarů z prvního čtvrtletí, ale i tak jen málo analytiků věří, že růst se bude blížit na dohled k nedávným hodnotám vysoko nad 100 dolarů. To by mělo vést k pomalému tempu oživení světové ekonomiky, tak k rozvoji alternativních zdrojů energie i nových nalezišť, jakož i postupnému odstranění různých subvencí na domácí ceny energií třeba v asijských zemích.

A jako poslední hráz v boji proti inflaci by měli stát centrální bankéři. Ti si v minulé dekádě získali – dílem dokonce zaslouženě – pověst spolehlivých strážců stability cen. Jejich dnešní mise je však mnohem obtížnější – hledají totiž bod obratu, ve kterém je třeba z dnešních extrémně nízkých úrokových sazeb jít nahoru. Bude to obtížné již také proto, že finanční trhy nejsou zdaleka v předkrizovém stavu a nejenže neposkytují dobrou informaci o tom, co se v ekonomice děje, ale nezajišťují ani hladký přenos signálů či rozhodnutí centrálních bank do „reálného světa“. Je také jasné, že pokud by se projevila vskutku razantní inflační hrozba, bylo by třeba jít s úroky nahoru opravdu hodně. A bude otázkou, zda k tomu budou mít centrální bankéři, kteří jsou přece jen do jisté míry krizí oslabení a otřesení, odvahu.

A co u nás?

Inflaci jsme v naší zemi odvykli. Dokonce i epizoda růstu cen, spojená s daňovými změnami v roce 2007, rychle a hladce odezněla bez větších ekonomických škod. Možná i proto se naši strážci měny – centrální bankéři – cítí pevní v kramflecích. Přesto však i u nás se situace může brzy stát notně komplikovanou. Jen málokdo pochybuje o tom, že oprava státních financí se obejde bez zvýšení daní a s tím spojeným růstem některých cen. Zatímco epizodu vysoké inflace roku 2007 utlumila silná koruna, a poté přechod ekonomiky do recese, taková souhra faktorů, které zabezpečí pokles inflace, se zdaleka nemusí opakovat. A nemalá nejistota vládne i v otázce, kam se vydá směnný kurz. Je jasné, že silná koruna by inflaci krotila, ale zároveň by mohla podepsat ortel nad řadou podniků oslabených recesí. Na jedné straně by se nám tedy hodil kurz slabý, který by pomohl našim podnikům aspoň částečně odmazávat vzniklé ztráty, na druhou stranu hrozba možného růstu cen poté, co se ekonomika začne stavět na nohy, by volala po přesně opačném vývoji.

V minulosti však finanční trh jen zřídka plnil přání ekonomů ohledně vývoje kurzu a nejinak tomu může být i tentokrát. Ostražitost vůči hrozbě inflace je proto v následujících měsících opravdu namístě.

(Respekt, www.respekt.cz)