Zaří 2009

Vysoká hra o špiony, vojáky i mrtvá těla

Karel Pacner

Už tři roky vyjednává Izrael s palestinským teroristickým hnutím Hamas, aby propustilo vojáka Gilada Šalita, jehož uneslo. Jednání jsou složitá, tajná, málokdy něco pronikne na veřejnost. Nedávno ho měli převézt do Egypta jako „neutrálního státu“ a pak ho vyměnit za skupinu palestinských teroristů vězněných v Izraeli. Nezdařilo se. O složitosti takových operací svědčí i jiný příklad, který byl zveřejněn nedávno.

Muž pod jménem Gerhard Conrad

V létě 2006 skončily boje mezi Izraelem a libanonským teroristickým hnutím Hizballáh pro židovský stát neúspěšně. Izraelským vojákům se nepodařilo vysvobodit dva své kamarády, které šíitští bojovníci při přepadu jejich hlídky zajali, ani potrestat útočníky za smrt osmi dalších. Ještě než utichly zbraně, 12. srpna 2006 přijala Rada bezpečnosti rezoluci číslo 1701, kterou vyzývala mimo jiné k výměně zajatců mezi oběma stranami. Ale nezůstane tahle výzva prázdným listem papíru jako mnoho jiných usnesení Rady bezpečnosti? Generální tajemník OSN Kofi Annan si uvědomoval, že se musí o její naplnění sám zasadit.

V minulosti, řekněme do konce druhé světové války, zajišťoval takové výměny Mezinárodní červený kříž. Občas i diplomaté z ambasád. Avšak za studené války byla situace složitější – tyhle choulostivé operace se pokoušeli dělat různí vlivní právníci, vyzvědači třetích zemí, diplomaté OSN a podobně. Dnes tedy není používání zprostředkovatelů, kteří mají důvěru obou stran, nic neobvyklého. Na koho se tedy obrátit?

Annanovi kdysi představili německého zpravodajce Gerharda Conrada. Prý má s takovými věcmi zkušenosti. On teď požádal německou vládu o jeho zapůjčení. Kancléřství souhlasilo a přesunulo Conrada z výzvědné služby BND do svazku svého úřadu a vyslalo ho k Annanovi. Současně mu přidělilo několik dalších zpravodajců, aby mu pomáhali. Nicméně trvalo půl roku, než si OSN a Berlín vyjasnily podmínky, za jakých bude Conrad a jeho tým pracovat.

Někdy zůstávají služby zprostředkovatelů na dlouhou dobu tajemstvím, jindy se zprávy o nich objevují krátce po úspěšné akci. Tentokrát prozradil osobnost mediátora reportér Yossi Melman v izraelském internetovém serveru Haarec. Ostatně Němci měli v této činnosti úspěchy už v minulosti. Začal s tím státní ministr pro tajné služby Bernd Schmidbauer, který v roce 1992 vyjednal propuštění dvou německých rukojmí v Libanonu. V červnu 1994 zachránil německého inženýra Helmuta Szimkuse, odsouzeného v Íránu k trestu smrti za vykonstruované obvinění ze špionáže ve prospěch USA a Iráku. Později dojednal s teroristy ze skupiny ELN v Kolumbii propuštění několika rukojmí. Když odešel v roce 1998 Schmidbauer do penze, ujal se této úlohy jeho nástupce v úřadu spolkového kancléře Ernst Uhrlau. Jeho oficiální životopis uvádí, že zprostředkoval výměnu zajatců mezi Izraelem a Hizballáhem během svých návštěv libanonského Bejrútu. Nicméně Conrad oběma mužům při vyjednávání v letech 1996 a 2006 vydatně pomáhal.

Reportér Haarec to nyní připomněl s tím, že zatímco činnost Conradových předchůdců byla známa, „Conrad pracuje poněkud záhadnými metodami“. Tisíce schůzek, stovky návrhů Conradovi je dnes čtyřicet let, umí několik jazyků, podle izraelského reportéra zná dokonale arabský svět včetně Hizballáhu, vyniká ryzím charakterem, železnou trpělivostí, je výborný diplomat a organizátor. Arabsky se učil během zpravodajského výcviku v syrském Damašku, kde v letech 1998–2001 působil jako diplomat na německém velvyslanectví. Přitom měl na starosti i Libanon. I jeho manželka, důstojnice BND, tehdy v Sýrii sloužila. Během pobytu na Blízkém východě se Conrad několikrát setkal i s vůdcem Hizballáhu Hassanem Nasralláhem a získal jeho důvěru. To byl jeden z důvodů, proč po něm Annan sáhl. A když funkci v OSN opustil, pracoval Conrad i pro nového generálního tajemníka, Jihokorejce Pan Ki-Munema.

Ačkoliv podrobnosti o těchto vyjednáváních neznáme, spolkové kancléřství vydalo dokument, v němž Conradovu činnost alespoň zčásti shrnulo. Během půldruhého roku cestoval vyjednavač mezi sídlem OSN v New Yorku a Jeruzalémem, Bejrútem i některými evropskými městy celkem stokrát. Přitom nalétal 700 tisíc kilometrů. Dvěstěkrát se setkal s představiteli Hizballáhu, Izraele, OSN a některých dalších států. Není jasné, kdo v Bejrútu zastupoval palestinské militanty, Hassan Nasralláh to prý rozhodně nebyl. Zato v Jeruzalémě jednal s Oferem Dekelem, vládním koordinátorem pro otázky rukojmí. Názory obou stran se jen těžko sbližovaly. Conrad podával neustále „nové kompromisní návrhy“ během „náročných rozhovorů a snažil se překonávat mnoho nepříznivých obratů“ – chválilo ho kancléřství.

Definitivní zpráva o letci

Německý vyjednavač se pokoušel získat nejen dva vojáky zajaté v létě 2006, ale i podplukovníka Rona Arada, který byl v letadle sestřeleném v říjnu 1986 poblíž libanonského města Sidon. Zatímco pilota se Izraelcům podařilo zachránit, navigátor Arad přistál na padáku u šíitských milicí Amal, které ho zajaly. Následující rok ještě poslal domů ze zajetí tři dopisy a fotografie. V roce 1988 se odmlčel. Izraelci se obávali, jestli ho šíité nepředali Íránu. Bohužel žádné zprávy o něm nemohli získat. Až v roce 2003 zjistila výzvědná služba, že se pokusil o útěk a přitom ho zabili. Premiér Ariel Šaron okamžitě vypsal odměnu 10 milionů dolarů za jakoukoliv informaci o Aradovi. V roce 2006 tvrdil šéf Hizballáhu Nasralláh, že mu přátelé z Amalu o smrti izraelského letce řekli, jeho pozůstatky prý zmizely. Zato v listopadu 2007 dostala Aradova rodina od něj dopis. Izraelci stále počítali s tím, že žije.

Až 29. června 2008 mohl Conrad přinést do Jeruzaléma definitivní zprávu: Podle Hizballáhu je Arad mrtev. O několik dnů později to potvrdil i Nasralláh na tiskové konferenci. Po dvou letech od války, vloni 16. července, se konečně Conradovo úsilí naplnilo. Do poslední chvíle prý nebylo jasné, jestli jsou oba zajatí Izraelci naživu, či ne – Hizballáh se hrou o čas pokoušel získat výhody. Nakonec předal Izraeli těla dvou vojáků, které unesl 12. července 2006. A přiznal, že během útoku byli tak těžce zraněni, že vzápětí zemřeli.

Izrael považoval za svou morální povinnost získat aspoň jejich ostatky, aby je důstojně pohřbil – to by udělal i v případě, že by od začátku věděl, co se s nimi stalo. Za to propustil pět vězňů včetně Sámira Kantara, který v čele přepadového komanda zavraždil v roce 1979 čtyři lidi včetně čtyřleté dívenky, jíž rozbili hlavu pažbou pušky. A k tomu přidal těla 199 libanonských a palestinských teroristů. Mezi prostými Izraelci vzbudila tato výměna rozhořčení: dostali jsme dvě těla a pustili pět vrahů! Avšak vláda považovala za svou morální povinnost postarat se o všechny vojáky, byť v rakvích, aby spočinuli v domácí půdě.

V dokonalém utajení

Když pracuje příslušník zpravodajské služby na svém poli, má k dispozici nejrůznější tajné prostředky komunikace včetně zabezpečených telefonů a kurýrů. Avšak OSN nic takového nemá, navíc žádnou svou činnost neskrývá. To Conradovi situaci ztěžovalo, protože musel pracovat skrytě, jakýkoliv předčasný únik informací mohl jeho misi zhatit. Musel se vyhýbat nejen novinářům, ale i diplomatům a zpravodajcům, které znal z minulosti, vždy musel mít v záloze nějakou krycí historku o tom, co právě dělá.

Haarec nepochybně vyjadřoval názor izraelských politiků, vojáků a zpravodajců, když vyzdvihoval osobní vlastnosti tohoto vyjednavače. Uměl „nepropadnout zoufalství při zprostředkování obchodu, jehož úspěch se zdál nemožný“. Třebaže je Německo přátelsky nakloněno Izraeli a Mossadu, skutečnost, že tomuto prostředníku důvěřoval Hizballáh, „dokazuje integritu a profesionalitu příslušníků BND, jako je Gerhard Conrad“, napsal Haarec.

Je zajímavé, že ani němečtí novinářští vlci o této akci BND nevěděli a jméno Conrad si přečetli až v izraelském listu. Jak se ve skutečnosti jmenuje, to však netuší dodnes.

(MFDNES)