Zaří 2009

Naši milí Sudeťáci

Bára Procházková

Kožené kalhoty s laclem, nezaměnitelný středoevropský knír, kroje a hlasité volání po vracení majetku. Právě skončený kongres křesťanské sudetoněmecké organizace Ackermann-Gemeinde v Plzni nabídl spoustu zážitků, ale lidový sudeťácký stereotyp bychom tam hledali marně. Historicky první setkání vyhnaných Němců a jejich potomků s bývalými krajany na českém území se vyznačovalo spíš tím, že značná část z pěti set účastníků ještě neoslavila čtyřicáté narozeniny. A heslo „přestaňme už mluvit o usmíření, mluvme konečně spolu“ jen podtrhlo, že procházíme přelomem. Mladí Němci mluví o touze poznat starou vlast a i Češi po letech obav začínají opatrně vnímat svět za hranicí jako místo, z něhož je možné hodně získat.

Žádné výčitky

Pro Patricka Zorna je ta doba už hodně daleko. Nedávno oslavil dvacáté narozeniny, zajímá se o makroekonomické teorie a nejraději se dívá na fotbal. Přesto do Plzně vyrazil z rodného Karlsruhe i on. „Moje babička pochází ze Sudet a rád bych poznal zemi, kde se narodila,“ říká usměvavý student. Zatímco před deseti lety byla sudetoněmecká setkání zpravidla přehlídkou bolestných vzpomínek, v Plzni bylo jedno z nejčastějších slov Evropa a budoucnost. „V Česku se to jen hemží osobnostmi jako Jan Hus nebo Valdštejn. Ráda jezdím na tato setkání, protože se dozvím hodně o středoevropských dějinách nejen minulého století,“ tvrdí slavistka Dorothea Woletzová, jejíž manžel byl jako dítě po válce z Československa vyhnán. Podobných návštěvníků sudetoněmeckých setkání každým rokem přibývá.

Myšlenka uspořádat alespoň jedno zasedání Němců na českém území se poprvé objevila už v 90. letech, ale všem bylo tehdy jasné, že ve zjitřené atmosféře nevyřešených křivd to není možné. Mezitím uběhlo hodně vody a před rokem vystoupila s plánem mládežnická sudetoněmecká organizace Junge Aktion. Ukázalo se, že spousta lidí na obou stranách hranice je pro a iniciativy se chopila křesťanská sekce bývalých krajanů. „V církvi bylo vždy česko-německé propojení těsnější než všude jinde. Vzdělání kněží a duchovních bylo na rozdíl od jiných oblastí pro Čechy a Němce vždy společné,“ říká člen představenstva Ackermann-Gemeinde páter Anton Otte. Organizace vznikla v Mnichově roce 1946 původně na podporu vyhnaných duchovních a dnes patří k nejotevřenějším sudetoněmeckým organizacím. Ackermanni trvají na tom, že jejich kroky „nesmí ovlivnit touha po pomstě“, a vnímají souvislosti, což znamená, že vyhnání Němců vždy doplňují poukazem na bezprostředně předcházející hrůzy poslední války. Dlouhodobě spolupracují s českými neziskovými organizacemi a udržují úzké kontakty s některými politiky (například s bývalým šéfem diplomacie Schwarzenbergem, náměstkem ministra kultury Talířem nebo bývalým ministrem školství Liškou). „Nevoláme po vrácení majetku nebo omluvách. Chtěli jsme jen kontakt s Čechy. Teď náš přístup konečně nese ovoce,“ doplňuje Otte.

Navzdory této mezi sudetskými organizacemi mimořádné vstřícnosti nešlo v Plzni přehlédnout, že místní politická elita historické posezení odzívala. Hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová a plzeňský primátor Pavel Rödl neposlali dokonce ani své zástupce. Účastníci setkání jen velmi nesměle a mimo záznam říkají, že pětistovka hostů z Německa by si zasloužila, aby je politici alespoň pozdravili. „Jsme sousedy a s tím už nic neuděláme. V Česku však stále platí, že nejmenší chybu uděláte, když neuděláte nic,“ říká předseda českého Sdružení Ackermann-Gemeinde, již zmíněný Jaromír Talíř.

Porsche odvedle

Letos v únoru poslanci schválili společně s Lisabonskou smlouvou dodatek, že smlouva nemůže zpochybňovat Benešovy dekrety, které posvěcují poválečné vyhnání českých Němců a zabavení jejich majetku.

Od frenetické podpory dekretů v roce 2002 a od otevření sudetoněmecké kanceláře v Praze o rok později, kterou spousta Čechů vnímala jako provokaci, se však hodně změnilo. Sudetoněmecké zastoupení není žádný strašák. Naopak. „Lidé se začínají zajímat o historii svého regionu. Množí se případy, kdy někdo koupil chalupu, našel tam staré fotografie a rád by je někomu vrátil. Ti, kdo přišli do pohraničí po válce a zabrali majetek, mají špatné svědomí, ale noví majitelé chalup v pohraničí chtějí vědět, kdo dřív v domě žil,“ tvrdí šéf sudetoněmecké kanceláře v Praze Peter Barton.

Sudetoněmecká otázka také zmizela z novin. Při pozorném čtení však zjistíme, že ne tak docela: stále častěji se objevuje v jiných než politických rubrikách. Například v časopisech pro ženy se řeší, proč zmizelo tolik předválečných pohraničních specialit. V regionálních přílohách novináři zjišťují, proč někdejší vesnice s třemi tisíci obyvateli mají dnes pouze několik čísel, a například katolická média rozebírají, proč lidé v pohraničních oblastech chodí tak málo do kostela. „Společnost se pomalu sudetoněmeckým tématům otevírá a politici budou brzy následovat. Už se totiž nebudou bát, že jim takové angažmá uškodí,“ dodává Barton. Také plzeňský biskup František Radkovský, který o víkendu v Plzni dostal nejvyšší vyznamenání Ackermann-Gemeinde, cítí změnu: „Dřív jsem sloužil pouze české a německé mše odděleně, dnes už jezdím každé dva týdny na dvojjazyčné poutě a lidí z obou stran hranice na společných akcích přibývá.“

I historik Ondřej Matějka ze sdružení Antikomplex, které se zabývá soužitím Čechů a Němců, vnímá zvyšující se citlivost k německému kulturnímu dědictví v našich zemích: „Města už opravila chodníky a udělala kanalizaci a začínají přemýšlet, jak by se stala turisticky zajímavá. Stále více měst se hlásí ke svým německým rodákům, protože lidé pochopili, že si tím mohou zvýšit svou turistickou hodnotu.“ Protože němečtí krajané měli díky jejich jazyku otevřenou cestu na studia do Vídně a pak dále do světa, je čím se chlubit. A mnohdy může být připomínka slavné osobnosti, jakou je například Ferdinand Porsche z Vratislavic, pro obec opravdu atraktivní. „Například ve šluknovském zámku visí pět tabulí, které připomínají slavné rodáky. Češi jsou pouze na jedné z nich,“ říká Matějka.

Stejně už se také o svých osudech nebojí mluvit ani pamětníci, kteří třeba před deseti lety ještě ze strachu z negativních reakcí mlčeli. „O své minulosti jsem neříkala ani přátelům. Když je teď ale nějaká zmínka v novinách, volají mi a říkají, že netušili, jaký jsem měla pohnutý osud. Někteří se už dokonce začínají sami ptát,“ tvrdí Němka Lieselotte Židová, která zažila brněnský pochod smrti, při němž během vyhánění zahynulo podle odhadů 1700 Němců. Paní Židová ale pocházela z židovské rodiny (všichni příbuzní jejího otce zemřeli v německém koncentráku) a před padesáti lety se s českým manželem vrátila do Brna. Dnes doufá, že mladá generace všechny křivdy minulého století vyhladí. S tím však Ondřej Matějka zásadně nesouhlasí. „Nelze čekat, že se nástupem nové generace něco změní. Průměrný gymnazista má stejný pohled jako jeho rodiče. Společnost musí do mladé generace investovat a systematicky ji vzdělávat, což se zatím moc neděje.“

I přesto, že se na česko-německém písečku blýská na lepší časy, tradiční jarní setkání celého Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Česku je podle jeho mluvčího Bernda Posselta zatím utopií. „Landsmanšaft je u nás daleko známější a neuznává Benešovy dekrety. To by na rozdíl od klidného setkání v Plzni mohlo na české straně narazit na odpor,“ doplňuje Matějka. Jasným krokem ke sblížení by každopádně měla být vůbec první oficiální návštěva bavorského ministerského předsedy v Česku. V diářích diplomatů je naplánována na příští rok.

(Respekt, www.respekt.cz)