Zaří 2009 Vymítač antisudeťáckého ďáblaTomáš HalíkOtec Anton Otte, moudrý, laskavý, až do morku kosti poctivý kněz, se nezabývá exorcismem. A přece má přesvědčivostí své osobnosti tento čerstvě sedmdesátiletý vyšehradský kanovník velkou zásluhu na ne-li zkrocení, tedy alespoň znevěrohodnění jednoho čerta v české duši: strachu a nenávisti k našim vyhnaným krajanům, českým Němcům. Skoro půlstoletí bušili komunisté do českých hlav jeden z hlavních argumentů pro svou vládu: chrání nás (ponecháme-li stranou „amerického brouka“ - mandelinku bramborovou) před našimi odvěkými nepřáteli, cizáckou šlechtou, církevními hodnostáři a sudeťáckými revanšisty. (Ve staré verzi českého nacionalismu bylo antiněmectví a antikatolictví doprovázeno ještě antisemitismem, avšak ten byl v dnešním povědomí nahrazen odporem k cikánům a nověji k muslimům.) Že ohřívání starých strašáků stále přináší body, vidíme na úspěchu „čtvrthodinek nenávisti“ v projevech dříve Miroslava Grebeníčka, dnes Jany Bobošíkové. (Spolehlivý recept: vezmeme esenci komunistického „vymývání mozků“, přidáme Klausovo strašení Bruselem a Lisabonem, okořeníme sex-appealem dominy televizních moderací a máme superstar nacionalistického populismu, která „bojuje za nás“ coby ideální kandidátka KSČM na hlavu státu a postrašených voličů do Evropského, případně Parlamentu ČR.) O to více bychom si měli vážit těch, kteří svým příkladem tyto bubáky starých předsudků vyhánějí. Karlu Schwarzenbergovi patří zásluha, že ukázal, že role šlechtice (ale také politika a vlastence) může vypadat zcela jinak, než „jak nás to učili ve škole“. Z příkladu kněží svobodného srdce, Josefa Zvěřiny, opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska, Jiřího Reinsberga či Tomáše Špidlíka, jsem se učil tomu, že kněz, církev a zbožnost mohou být také něco zcela jiného, než čím nás strašili komunisté a jejich předchůdci i pohrobci. A přidámeli do galerie komunistických „nepřátel lidu“ zrádné emigranty a líné vykořisťovatelské továrníky, pak za návrat od strašidel k rozumu a realitě tu vděčíme např. Pavlu Tigridovi a Tomáši Baťovi mladšímu. Přiznávám, že dost dlouho jsem neměl ponětí, že proklínaní „Sudeťáci“ k nám nepřišli někdy s nacistickými vojsky, nýbrž po staletí tvořili přibližně třetinu obyvatel této země a významně přispěli k jejímu rozkvětu (například v oblasti „českého sklářství“). Dlouho jsem si nespočetl, že procento českých Němců, které se dalo do služeb hitlerismu, bylo podstatně menší než procento Čechů uhranutých později stalinismem (a to v době, kdy - na rozdíl od nacismu třicátých let - o zločinech tohoto režimu už bylo skoro vše známo). Dlouho mi nedošlo, že čeští Němci byli za svou politickou bláhovost víc než potrestáni tím, že velká část musela narukovat do války a zahynula na ruské frontě. Ti, kteří byli po válce vyhnáni a leckde masakrováni, byli z velké části zbylí starci, ženy a děti, kteří opravdu nikoho nezabili a žádné koncentráky nestavěli. A až po pádu komunismu jsem mohl osobně poznat sudetoněmecké křesťany z Ackermannovy společnosti, kteří se hned po válce rozhodli na vzájemné rány vztahu Čechů a Němců odpovídat tím, že budou obětavě pomáhat pronásledované církvi a překonávat na jedné i druhé straně ducha pomsty úsilím o dialog, smíření a odpuštění. Už skoro dvacet let reprezentuje Ackermann Gemeinde v pražských Emauzích otec Anton Otte, ochotný na besedách kdykoliv a kdekoliv, beze stopy hořkosti a demagogické jednostrannosti, trpělivě a laskavě ukazovat to, co našemu pohledu - a to nejen vinou komunistické propagandy - notoricky unikalo. Díky mu za to. (MFDNES) Zpátky |