Říjen 2009

Nedokončená pouť Kuratoria

Lukáš Beer

Poslední léta se na českém knižním trhu začaly náhle objevovat publikace, které si dle jejich autorů kladou za cíl (většinou pomocí bohatého doprovodného fotografického materiálu) názorně zmapovat život české veřejnosti z období let 1939-1945. Jedná se o druh literatury, která se na našem trhu doposud vyskytovala velmi výjimečně, a pokud přece jen ano, tak co se v nich publikovaného ilustračního materiálu týče, rozhodně ne v takovém rozsahu. Svým způsobem jde tedy o pionýrské práce několika málo českých historiků, kteří jsou svojí specializací právě na toto období života v Protektorátu Čechy a Morava veřejnosti poměrně známi a jsou českými médii při různých příležitostech jako přední znalci svého oboru zváni do diskusí a jsou pravidelně žádáni o své názory a poznatky.

Je samozřejmě velkým přínosem, že se tím laická veřejnost takto může takto seznamovat s donedávna ještě poněkud tabuizovanými a všeobecně méně známými skutečnostmi z českých národních dějin. Dosavadní publikovaná literatura úzkého okruhu historiků z poslední doby, která se zaměřila na život v protektorátu, však svým těžko maskovatelným pojetím prozrazuje, že české společnosti nadále činí velké potíže vypořádat se věcně a nekřečovitě s tématikou pasivní či aktivní spolupráce – nebo chceme-li použít naučenou hanlivě podbarvenou rétoriku: s tématikou „kolaborace“ příslušníků českého národa s německými úřady nebo dokonce s problematikou přímého českého aktivismu v proříšském nacionálněsocialistickém duchu. Otázka poněkud tendenčních snah při posuzování a „mapování“ života Čechů v Protektorátu Čechy a Morava se ale zdaleka jen neomezuje na samotnou spolupráci s Němci.

Je velmi příznačné, že práce několika málo předních českých historiků, specializujících se na protektorátní období, nápadně často opouštějí cestu faktografické historiografie a nechají do ní pronikat své zjevné „vlastenecké“ postoje a sympatie či antipatie. Jde vesměs o práce prezentované z neskrývaného českého nacionálního pohledu (rozuměj ve smyslu dnes ještě převažujícího, běžně chápaného nacionálního čechoslovakistického vnímání), který pak musí způsobit u čtenářů zákonité zklamání a který faktografickou hodnotu publikací citelně degraduje. V publikacích popřípadě nechybí ani obvyklá „vlastenecká“ symbolika a patos (Pravda vítězí!, Věrni zůstaneme! apod.). Velkou část této knižní produkce spolufinancoval krajně nacionálně-šovinistický Český svaz bojovníků za svobodu, ale také další, čechoslovakismus propagující nostalgické organizace jako Československá obec legionářská, Asociace nositelů legionářských tradic a v neposlední řadě i tiskový orgán prvně jmenovaného svazu Národní osvobození. Takové publikace by u jiných zahraničních čtenářů těžce obstály a vzbudily by již na první pohled nedůvěru k objektivitě a nestrannosti obsahu. U českého čtenáře ne, ten je na tento jev zvyklý a nepřipadá mu to nijak neobvyklé. Čtivo je to tedy skrz naskrz "vlastenecké" a má u čtenářů vzbuzovat uvědomění v čechoslovakistickém duchu a hrdost, která se má zakládat na příkladném hrdinství mnoha Čechů působících v období protektorátu v odboji.

Základním znakem těchto publikací je v první řadě nepřehlédnutelná snaha o neúměrnou a nadproporciální prezentaci českého protiněmeckého odboje za druhé světové války ve vztahu k reálným postojům tehdejší většinové a přizpůsobující se české společnosti a úzkostlivé úsilí o přeceňování významu jeho působení. Český odboj je těmito autory dokonce označován za srovnatelný s francouzským a polským, kupříkladu už pouze proto, že byl z časového hlediska nejdelší. To ale nevypovídá samozřejmě nic o jeho intenzitě či kvalitě, ale vychází logicky pouze z neměnné geografické polohy českých zemí. Následuje pak obvyklý patos o hrdinství a odvaze odboje a opakované vyjadřování hrdosti na něj a příležitostné promíchávání projevů čechoslovakisticky-nacionálního uvědomění s konstatováním historických skutečností. Není divu, že na mnohé jevy protektorátního života tito autoři z jejich pohledu zas tak pyšní být nemohou nebo se za ně dokonce stydí, což se pak hojně projevuje v tendenčnosti jejich popisků k fotografiím, na kterých jsou zachyceni čeští "kolaboranti" či jejich organizace.

Nelze také přehlédnout podsouvání určitých nepravd a ražení teze, že český národ nepotkal stejný smutný osud jako Židy a Poláky jen z toho jediného důvodu, protože nacisté Čechy po určitou dobu nutně potřebovali pro zbrojní průmysl, ale po válce s nimi chtěli naložit více méně podobně a zmocnit se jejich životního prostoru. Skutečnost, že jsou v tomto smyslu vždy tak nenápadně přehlíženi východní slovanští sousedé českých zemí, Slováci nebo i zapomenutí Lužičtí Srbové, vzbuzuje samozřejmě hned jako první jistou nedůvěru. Nehledě na to, že se žádný z oněch českých historiků například ještě vážně nesnažil zabývat otázkou, jaký osud by asi čekal v nové Evropě národ slovenský - přičemž nutno připomenout, že nacionálněsocialističtí rasoví hygienici považovali Čechy za „nejprogresivnější“ a „nejinteligentnější“ slovanský národ vůbec a na nějaký přínos slovenského průmyslu pro Říši můžeme s klidným svědomím zapomenout – jde u nahoře uvedeného, takto podaného tvrzení, o vyvratitelný nesmysl.

Připustíme-li případné germanizační plány českého národa, tak se pokusme vcítit do mozku pomyslného německého rasového hygienika, jednajícího co nejpřísněji dle svého hodnotového žebříčku, kritérií rasových teorií a osnov nacionálněsocialistické nauky. V intencích jeho subjektivního chápání světa (nechme teď stranou morální hodnocení jeho vnitřního hodnotového žebříčku) se myšlenka germanizace Čechů (dokonce i těch, kteří neodpovídali přísným rasovým kritériím ale zato „správně smýšleli“) nejeví jako něco z principu zlomyslného a fyzicky nepřátelského vůči příslušníkům českého národa, protože tímto způsobem staví (zgermanizované) příslušníky českého národa na úroveň příslušníků vlastního národa. Germanizace tedy z jeho pohledu nebude rozhodně jakýmsi „trestem“ nebo újmou na protivníkovi. A tento postoj je v křiklavém rozporu a protikladu se všeobecně známým stanoviskem německého nacionálního socialismu k „židovské otázce“. Tolik tedy pro srovnání často citované české a židovské (popř. polské) otázky, pokud jsme už skálopevně přesvědčeni o germanizačních plánech českého národa v rámci poválečného uspořádání světa.

Nezapomínejme ale, že otázka germanizace je pouze spekulativní a není skutečně prokázána a je zde uváděna pouze jako krajní myslitelná varianta. Na jakých principech byl založen vztah německého národního socialismu k samotným nikterak zgermanizovaným (!) příslušníkům českého národa, kteří se rozhodli žít pro stejné hodnoty a prosazovat je, nebo kteří se rozhodli pro loajalitu k Říši, v rámci které byl protežován i český patriotismus, který v této formě nebyl k Říši z principu nepřátelský a jí tedy nebezpečný, dokazuje právě činnost a vůbec už sama existence Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, úzce spolupracujícího s Hitlerovou mládeží a hledajícího v ní inspiraci. Úkolem Kuratoria bylo převychovat českou mládež v nacionálněsocialistickém duchu. Za vzor bylo určeno nacionálněsocialistické kamarádství a pracovní pospolitost Hitlerjugend.

Jak je ale vůbec možné, že na výcvikových akcích Kuratoria byli přítomni poradci z Hitlerovy mládeže a naopak kuratoristé jezdili na poznávací a školicí pobyty do Německa, kde byli v úzkém kontaktu s Hitlerjugend, jak je vůbec možné, že se tak úzkostlivě a přísně vychovávaná Hitlerova mládež „nacistického Herrenvolku“, která jednou měla naplnit nacionálněsocialistické ideály budoucího Německa a byla v myslích německých nacionálních socialistů snad tím nejcennějším na vlastním národě, vůbec vedle sebe směla strpět nějakou českou napodobeninu?

Zde je opět nutno podtrhnout, že zrealizování myšlenky národní „převýchovy“ Čechů ve smyslu maximálního podchycení české mládeže, která měla být budoucností českého národa v souladu s představami německého národního socialismu a o loajalitě k Říši, bylo vyloženým přáním Zastupujícího Říšského protektora Reinharda Heydricha. Po několikaletých diskusích se z iniciativy německé moci v čele s R. Heydrichem a za vydatného přispění části českých kruhů završily snahy o založení jediné a povinné organizace, jejíž hlavní náplní práce měla být mimoškolní výchova české mládeže v intencích národně socialistických idejí.

A také pouhých několik dnů před atentátem, 18. května 1942, konstatoval Heydrich v jedné ze svých posledních zpráv pro vedoucího stranické kanceláře Martina Bormanna jednoznačně, že jeho prioritou je podchycení a následná výchova české mládeže.

Tyto skutečnosti jsou neslučitelné s tezemi o údajně srovnatelné situaci Čechů, Poláků a Židů, která prý však v případě Čechů měla jen díky nasazení ve válečné výrobě pouze přechodně jinou podobu. K tomuto účelu duchovní převýchovy a z odkazu Reinharda Heydricha nově založená organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vznikala pod heslem: „Veďte českou mládež duchovně do Říše.“ V konečné fázi realizace by však kýžený výsledek neznamenal fyzické „vyhlazení“ či vysídlení Čechů, ale kalkulaci s těmi přátelsky nakloněnými a loajálními Čechy v rámci budování "Nové Evropy". Samotný záměr založit Kuratorium a všestranná podpora činnosti této organizace z německé strany v letech následujících dokazuje úmysly naprosto jiného charakteru, než ten, který je řadou českých historiků sugerován a který není adekvátní.

Činnost Kuratoria jako samostatný předmět pojednání v práci historiků je ještě řidším jevem. Dosavad nejintenzivněji se samotnou činností Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě zabýval ve své studii Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945) historik Jan Špringl (nar. 1977), který nespadá mezi veřejnosti dobře povědomé historiky, zaměřující se svým bádáním na odbobí protektorátu. Jan Špringl také publikoval doposud nejpodrobnější a nejrozsáhlejší faktické informace ohledně činnosti Kuratoria. Jeho studie vychází z diplomové práce Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, obhájené autorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v únoru 2003. Pramennou základnou diplomové práce a do jisté míry i této studie tvoří především tři fondy Státního ústředního archivu v Praze (Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Národní soud a Úřad říšského protektora), dále časopisy vydávané Kuratoriem (Zteč, Správný kluk, Dívčí svět) a tiskoviny pro vnitřní potřebu organizace a další dobová periodika a tisky. Jeho práce je cenným zdrojem informací, na které lze v budoucnu dále navázat. Autor činnost Kuratoria naštěstí hodnotí jen okrajově a soustředí se na prezentování faktů, ačkoliv se samozřejmě nemohl částečně vyhnout celkovému zhodnocení úspěšnosti kuratorního úsilí u české veřejnosti.

Slovy říšského kancléře Adolfa Hitlera z 6. listopadu 1933: „Když protivník říká, ,nepřejdu na vaši stranu´, já v klidu říkám, tvoje děti k nám už patří ... ty to překonáš. Tvoji potomci ale stojí v novém táboře. Zakrátko nebudou znát nic jiného než toto nové společenství“, byla naznačena bytostná priorita ideové a hodnotové výchovy mládeže jako budoucí nositelky úkolů, které národní socialismus všem občanům svého státu ukládal. Dne 17. června 1933 byl jmenován mládežnickým vůdcem Německé říše Baldur von Schirach, který v počáteční fázi náboru do mládežnických organizací pro chlapce (Deutsches Jungvolk a Hitlerjugend) a pro dívky (Jungmädelbund a Bund Deutscher Mädel) často zdůrazňoval dobrovolnou bázi těchto skupin („Žádný chlapec nebude nucen vstoupit do Hitlerovy mládeže.“). Byly však postupně odstraněny konkurenční mládežnické organizace a levicové dělnické mládežnické hnutí bylo přímo zakázáno, zatímco ostatní sdružení se slučovala s Hitlerovou mládeží v rámci procesu koordinace. Pouze katolické svazy mládeže, které byly chráněné dohodou mezi Říší a Vatikánem, se tomuto procesu vyhnuly. Na druhé straně je ovšem skutečností, že během krátké chvíle se účast německých dětí a mládeže v těchto organizacích stávala vysoce přitažlivou. Historik Stephen Roberts, který navštívil Německo v polovině 30. let a sledoval fungování tohoto systému, poznamenal, že „děti chtěly vstoupit do HJ. Být mimo Hitlerovu organizaci byla nejhorší forma trestu“. V důsledku toho rostl počet členů exponenciálně. V prosinci 1932 měly nacionálněsocialistické mládežnické organizace pouze 108.000 členů. Trvalo také celé tři roky, než se počet členů všech těchto organizací 2,5krát znásobil z 2,2 miliónu členů koncem roku 1933 na 5,4 miliónu členů v roce 1936. (1) Teprve uzákoněním z prosince 1936 se služba v Hitlerjugend stává de facto povinnou. V tomto bodě byly konkurenční organizace mezitím prakticky eliminovány a zákonná opatření přivedla pak celkový počet členů těsně nad sedm miliónů. Z toho plyne, že i přes relativně vysokou podporu nového státního režimu ze strany německého obyvatelstva, plynoucí z řady pozitivních změn sociálního a hospodářského charakteru a s pozitivními vyhlídkami do budoucna, se skutečné začlenění sedmi miliónů mladých Němců do zmíněných organizací podařilo až po několika letech usilovné náborové práce a koneckonců i na základě zákonného opatření z prosince 1936, a v žádném případě tedy ne ze dne na den.

Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let. Dne 28. května 1942, pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala protektorátní vláda nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách protektorátu a o kterém bude ještě dále podrobně řeč. Členy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se měli stát všichni spořádaní a rasově způsobilí protektorátní příslušníci ve věku od desíti do osmnácti let. Osvobozeni od členství v Kuratoriu mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Vstup do něj byl naopak automaticky zapovězen jedincům nečestného jednání, vzbuzujícím veřejné pohoršení, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti. (2)

Založení Kuratoria nebylo v celkovém kontextu Evropy druhé čtvrtiny 20. století žádnou zvláštností. Státní mládežnické organizace působily ve Španělsku, Portugalsku, Bulharsku, Maďarsku, podobné se tvořily za války ve Francii, Norsku a Pobaltí. Kuratorium při svém založení ovšem čerpalo zásadní inspiraci z činnosti Hitlerjugend, která se zrodila jako mládežnický orgán NSDAP v roce 1926 a o deset let později se stala organizací povinnou pro veškerou německou mládež. (3)

Situace v pro podchycení české mládeže v protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však narozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani timing pro zahájení činnosti Kuratoria nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 byl jak známo proveden zahraničím zorganizovaný smrtelný atentát na Reinharda Heydricha a zatímco se tím však nenaplnila toužebná očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo protektorátu k protiněmeckému odporu, dostavily se alespoň emigranty na každý pád očekávané odvetné represe z německé strany.

Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena však až v březnu 1943. Z tohoto roku jsou také k dispozici první početní údaje o probíhajícím náborovém procesu v rámci české mládeže. V květnu 1943 mělo Kuratorium podchyceno 77.496 osob, v listopadu téhož roku už 233.590 a v březnu 1944 pak 380.000 mladých lidí. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl miliónu českých dětí a mladistvích, to znamená již asi polovina veškeré české mládeže. (4) Vycházejíc ze skutečnosti, s jakými problémy a překážkami se nábor v českých podmínkách vlastně mohl realizovat a také z faktu, jaký krátký časový prostor byl pro podchycování české mládeže k dispozici (viz pro srovnání nábor do Hitlerjugend v prvních letech), lze hovořit o určitém úspěchu. Dokazuje to i počáteční rozmach činnosti Kuratoria během zhruba jednoročního časového období od půlky roku 1943 do půlky roku 1944. Mezi zásadní překážky, se kterými se posléze Kuratorium muselo potýkat, musíme zařadit i povolání německých poradců na frontu v dubnu 1944. Od druhé půlky roku 1944 začala být pozice Kuratoria navíc citelně nepříznivá vzhledem k celkové geopolitické situaci Říše a k očekávanému výsledku války. Přesto zůstávalo názorově nejodolnější jádro organizace až do posledních měsíců války mimořádně aktivní a odhodlané a v rámci možností i úspěšné, což dokazuje i řada úspěšně provedených manifestací a shromáždění na samém konci roku 1944. Po celou dobu svého trvání se totiž Kuratorium muselo potýkat s mnoha potížemi způsobenými válečnou situací, z ní plynoucím chabým materiálním zázemím, s (od začátku očekávanou) skepsí či odtaživostí velké části české společnosti a hlavně s nedostatkem vhodných výchovných kádrů. V souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa tak zůstal nábor do Kuratoria na půli cesty. Nebo přesněji řečeno teprve na počátku cesty. Zodpovědět si na otázku, jakým směrem by se tato cesta ubírala za pro Kuratorium příznivých podmínek, zejména z hlediska geopolitického vývoje a v případě konečného vítězství německé branné moci a jeho spojenců, je nad rámec pojednání tohoto článku a odpověď na ní zůstává otevřená, nicméně je nutné mít tuto skutečnost mít stále na paměti, pokud chceme zhodnotit úspěšnost aktivity Kuratoria pro výchovu v Čechách a na Moravě u obyvatel protektorátu.

Přípravy k založení organizace

Při příležitosti dne druhého výročí založení Protektorátu Čechy a Morava, tedy 16. března 1941, pronesl Emanuel Moravec tato slova: „Česká mládež se potřebuje připraviti pro veliké úkoly, které malý národ ve veliké Evropě může zdolat jen vysokou kvalitou. K tomu potřebuje jiný vychovatelský sbor než ten, který mu odkázal starý poražený svět. Český národ nepotřebuje prozatím žádné politické organisace, kde by několik set lidí jen prázdně řečnilo a kde by několik tisíc lidí našlo teplé bydlo za zbytečným psacím stolem. Český národ potřebuje nejprve sbor nových vychovatelů svých dětí, z nich nechceme mít houfec ztracených romantiků, nýbrž opravdové socialisty s ocelovým pohledem.“ (5) Tím vlastně kriticky naznačil svou nespokojenost nad dosavadním vývojem v našich zemích po březnu 1939, který se vyznačoval laxním postojem českého protektorátního aparátu v otázce přímé vlastní aktivity směřující k duchovní výchově dorůstající mladé generace v nových podmínkách, v kterých se český národ nyní nacházel.

Pod patronací vlády a státního prezidenta Emila Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 Národní souručenství, ve kterém se ve skutečnosti uplatňovaly vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se navenek relativně hodně mluvilo, realita však vypadla úplně jinak. V samotné „Přihlášce za výkonného člena Národního souručenství“ se sice jasně prohlašovalo, že „chci jako věrný Čech a poctivý občan pomáhati k tomu, aby se Protektorát Čechy a Morava stal jednou z nejdokonalejších složek Říše“ a že „povinnosti, které tím podle řádu pro výkonné členství v NS přejímám, splním bez váhání, třeba proti nepochopení svého okolí a přes vyhrůžky emigrantů“. (6) Avšak i přes skutečnost, že tuto přihlášku do NS podepsalo během dubna 1939 plných 99,8 % českých mužů (podmínky pro vstup byly čtyři: bezúhonnost, minimální věk 21 let, česká národnost a árijský původ), nebyly skutečné projevy loajality tomu odpovídající, nemluvě o plném ztotožnění se se zmiňovanými prohlášeními. Každý, kdo projevoval snahy najít společnou řeč s Němci, byl českými soukmenovci potajmu ocejchován jako zrádce. Obdobně lze charakterizovat situaci v organizaci Mládež Národního souručenství - její vedoucí svým svěřencům nenápadně vštěpovali názor a postoj, že správný český vlastenec musí Němce nenávidět a že jediná správná česká politika je z principu politika protiněmecká.

Z několika hnutí a skupin, jež s tímto stavem zásadně nesouhlasily a usilovaly o zásadní změnu, je nutno na prvním místě jmenovat organizaci Vlajka, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, vyřešení židovské otázky a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně Politický klub Vlajka (založený již v roce 1930) se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I Vlajka měla svou vlastní mládežnickou organizaci, a to Mládež Vlajky, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu.

MUDr. František Teuner (narozen 6. března 1911 v Benešově) byl český lékař. V duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (ukončil studium v roce 1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora Josefa Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního internistu.

Své buňky měla Mládež Vlajky prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny se pak přímo nacházely především v Praze, Brně, Plzni a Moravské Ostravě. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, ovšem skutečně masovým a Čechy oblíbeným hnutím se Vlajka nestává a některé projevy této organizace naráží i na odpor české veřejnosti.

Četnými projevy a články v listu Vlajka se dr. Teuner snažil o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. V srpnu 1940 například naznačuje zásadní slučitelnost českého patriotismu s myšlenkami nacionálního socialismu: „Láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“

Dr. Teuner kolem sebe seskupuje kádr nadšených spolupracovníků a počátkem roku 1941 navazuje spolupráci s Emanuelem Moravcem, průkopníkem českého nacionálně socialistického aktivismu tehdejší doby. V březnu 1941 odchází po předchozích rozporech s Janem Rysem z Českého národně socialistického tábora – Vlajky a přidává se – následován mnoha svými kamarády a spolupracovníky – zcela na Moravcovu stranu. Zjednodušeně lze říci, že Emanuel Moravec měl s ČSNT – Vlajkou totožný cíl, spočívající v zajištění adekvátního místa českého národa v Nové Evropě, chtěl jej však dosáhnout za použití jiných prostředků a především metod přiměřených české mentalitě. Později, kdy už E. Moravec zastával funkci ministra v rámci „vlády 19. ledna“ (1942), se zprvu pokusil získat na svou stranu hlavního vedoucího Vlajky Jana Ryse-Rozsévače. Nabídl mu nejen uhrazení veškerých dluhů Vlajky z dispozičních fondů svého ministerstva a celému místu vedení v tomto úřadu, ale i podíl na převýchově české mládeže v rámci plánovaného Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a dalších osvětových organizacích. Rys-Rozsévač však Moravcovu lákavou nabídku odmítl, neboť se odůvodněně obával následné likvidace své organizace. V některých župách na Moravě (např. Brno) se ale spolupráce s Moravcem považovala za konstruktivní, neboť šlo o „poslední možnost, jak ideje Vlajky uvést v život ... a převést českou mládež k ... nacionálněsocialistickému světovému názoru.“ Nutný kompromis byl však zamítnut a Moravec se vzápětí stal terčem mnoha agresivních útoků vedení Vlajky, a to nikoli pouze v tisku. 7)

Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí Mládež Vlajky, a sice pod vedením Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera, který na popud Emanuela Moravce vytváří jakýsi přípravný výbor, v němž se schází příští vedoucí české mládeže. Ti se mj. seznamují se strukturou a organizací Hitlerovy mládeže.

Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává změna v celkové politické orientaci dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna 1942 roku zásadním způsobem reorganizována. Tento kabinet se měl definitivně distancovat od expremiéra Eliáše a jeho politiky pasivní rezistence a stát se vládou pozitivních a aktivistických sil. Emanuel Moravec se stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty. S novým sebevědomím a neutuchající energií se vrhl na řešení hlavního cíle svých snah: Definitivního vytýčení mantinelů existence českého národa ve velkoněmecké říši, jehož základy chtěl položit také výchovou mládeže v rámci nacionálněsocialistického světového názoru.

Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo dr. Františka Teunera čítající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidového osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Době politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování mělo být s definitivní platností odzvoněno.

Měla nastat období skutečného proříšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a jeho kulturním tradicím, jak je často dnes opomíjeno či nesprávně interpretováno, jak už samo o sobě dokazuje široké uplatňování a prosazování hodnot patriotismu. Česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit službou národu a zároveň i Říši.

Ministr Moravec k tomuto měsíc po nastoupení do svého úřadu (21.2.1942) řekl: „Doba, kterou nyní prožíváme a kterou nám příští pokolení právem budou závidět, nepředstavuje pouze zápas dvou světů, Minulosti a Budoucnosti. Dnešek je také bojem generací. Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku. Synové vždy a právem chtějí překonat cíle, které si kdysi vytýčili jejich otcové. A tu jsem u otázky, která se stala palčivou i v českém národě. Jaká bude naše mládež, takový bude osud celého českého národa. Proto česká mládež musí vidět dále než její otcové. Tato mládež musí být odvážnější, pracovitější, věrnější v závazcích a tvrdší v citech. Česká mládež musí svou víru v budoucnost národa spojovat s naprostou věrností k Velkoněmecké říši, která je, byla a vždy bude také státem nás Čechů. Čím budeme věrnějšími a upřímnějšími občany Velkoněmecké říše, tím sebevědomějšími a poctivějšími můžeme být Čechy. A tím musíme začít u těch, kteří jsou silou národa a nadějí národa i Říše – u naší pracující mládeže. Podmínkou, bez které se veliké dílo nepohne z místa, je především svornost. Proto se dnes obracím na českou mládež s prosbou, kterou musí přijmout jako rozkaz. Zanechte sporů, kdo má lepší program! Nehádejte se, kdo povede! Dívejte se jen k cíli a služte velké myšlence Nové Evropy a Říše, které chceme být všichni věrnými příslušníky! To není politika – to je naše evangelium. Proto chci, aby česká mládež se odpoutala od politických organisací, ať jsou jakéhokoli druhu a směru, a aby utvořila celonárodní jednotu s čelem proti zapadajícímu světu demokratického kapitalismu a sovětského pasocialismu. Česká mládež nastoupí prostě do svorného šiku vedle mládeže německé a pozdviženou pravicí a s odhodlanou tváří. Česká mládež se postaví zítra svorně za toho ze svého středu, kterého jí určí jako vedoucího pan státní prezident. Společně s mládeží německou sjednocená mládež česká bude mít jediný velký cíl – sloužit oddaně a upřímně Vůdci všech evropských národů, Adolfu Hitlerovi, jak jí to káže hrdé české svědomí.“ (8)

Již 16. února 1942 sdělil ministr Moravec své přípravné sjednocovací plány zástupcům mládeže Národního souručenství, Vlajky a zástupcům mládeže stojící mimo organizace: „Přípravnými pracemi sjednocovacími pověřil jsem Dr. Teunera jako svého zástupce a nařídil jsem mu, aby do koce tohoto týdne přeložil mi návrh, kterým bude sloučení provedeno, aby se příští týden mohl publikovat. ... Žádám Vás v zájmu českého národa i v zájmu Říše, abyste s těmito mými opatřeními souhlasili a práci na sjednocení mládeže usnadnili. Nedostanu-li do 20. února t. r. od Vás zprávu, ve které vyjádříte své stanovisko, budu to pokládat za souhlas s mým opatřením. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“ (9)

Dne 17. března 1942 se František Teuner na schůzce přípravného výboru organizace nové české mládeže vyjádří opět pozitivně k českému vlastenectví v tom smyslu, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“.

Dne 21. května 1942 předkládá František Teuner ministru Moravcovi seznam svých spolupracovníků, kteří byli uznáni jako vhodní a způsobilí práce ve vedoucím sboru připravované jednotné organizace české mládeže. O týden později, 28. května 1942, tedy pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala vláda protektorátu nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách protektorátu. Jednalo se o Vládní nařízení ze dne 28. 5. 1942 o povinné službě mládeže, na něž navázaly o dva dny později další legislativní normy, které spolu s ním tvořily základ výstavby nové organizace: Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. 5. 1942, kterým se stanoví zásady pro povinnou službu mládeže a Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. 5. 1942 o rozsahu povinné služby mládeže. (10)

Vládní nařízení z 28. května 1942 stanovilo, že pod vedením Kuratoria podléhají všichni mladiství protektorátní příslušníci árijského původu mezi 10. a 18. rokem věku povinné službě mládeže. (Jak již bylo na jiném místě uvedeno, nebyli však zákonem z činnosti Kuratoria vyloučení židovští míšenci druhého stupně, kteří o členství směli usilovat na základě vlastní žádosti.) Nařízením z 30. května 1942, jímž byly Kuratoriu podřízeny všechny stávající organizace, které se podílely na mimoškolních aktivitách mládeže, si nová instituce vytvořila poměrně členitou organizační základnu pro pořádání různých aktivit.

Péče Kuratoria měla být jednotící. Vedle výchovy rodinné a školní byl kladen důraz na jednotnou výchovu tělesnou, duševní a mravní. Ministr Moravec potřebu vybudování nové organizace české mládeže odůvodňoval takto:

„Pan státní president 28. května podepsal zákon o povinné službě mládeže, k němuž jsem jako předseda Kuratoria pro výchovu mládeže vydal již 30. května dvě prováděcí nařízení. Jak je vám známo, naše mládež mimo školu nebyla vychovávána jednotně. Ujímaly se jí různé tělovýchovné organisace s příznačným politickým a často slepě šovinistickým zabarvením. Za republiky každá politická strana měla svou organisaci mládeže a nakonec všechny politické strany svou mládež předaly Národnímu souručenství, kde se za uplynulé tři roky s mládeží neudělalo zcela nic, ač tu byly zřejmé tři základní povinnosti k české budoucnosti: výchova k říšské myšlence, bratrský poměr k německému národu a osvojení ideálů veliké nacionálněsocialistické revoluce. Vedení mládeže Národního souručenství se omezovalo pouze na dýchánky, na kterých se podceňoval nejvýš český šovinismus, který se stavěl slepým k evropskému vývoji a zavedl nás na pokraj zkázy. Vláda se rozhodla jednou provždy skoncovat s těmito nemocnými poměry v mládeži, které mládeži hrozily nebezpečnou budoucností. Prosím vás proto, abyste si pozorně pročtli jak zákon o povinné službě mládeže, tak obě prováděcí nařízení, o nichž jsem se zmínil. Bude dobré, když českému čtenářstvu velmi zevrubně tato opatření vyložíte. Zabráníte tím mnohým nemožným dohadům, jež zlovolná nepřátelská podkopná práce u nás rozšiřuje o povinné službě mládeže. Mládež patří celému národu. Nemůže ji proto zpachtovat jen pro sebe nějaký politický, kulturní nebo jiný ideový směr a nemůže být také připravována pouze na své budoucí povolání. Patří-li mládež národu a nemá-li být porušena různorodost kulturních, odborových a sportovních organisací, musí její výchova být řízena jednotně vládou, jež je před národem odpovědna. Proto se vláda Čech a Moravy rozhodla českou mládež už od raného věku připravovat mimo školu a rodinu na veřejné úkoly, které čekají novou generaci i generace příští.“ (11)

Na této přípravě mládeže se měly podílet pečlivě prověřené spolky a organizace se zaměřením na vlastivědu, kulturu, turistiku, sport a tělovýchovu. Organizačně si Kuratorium vybudovalo vlastní strukturu, která přitom využívala sítě dosavadních mládežnických spolků pracujících pod různými organizacemi. Provádění vlastní výchovné činnosti ústředí pověřilo vybrané spolky, které tvořily nejnižší úroveň organizační struktury. Základní organizační úroveň se budovala podle následujícího modelu: Všechny dosavadní spolky různého zaměření, jež se podílely na mimoškolní výchově mládeže, měly do 1. 9. 1942 zažádat kuratorní ústředí o povolení, že mohou nadále pokračovat ve své činnosti, nyní ovšem již zcela v režii Kuratoria. Spolky, které se rozhodly žádost nepodat, měly svou činnost ukončit k 1. 11. 1942. Na konci října byla lhůta pro podávání žádostí prodloužena do 1. 4. 1943. (12) Z původních 3277 jich bylo nakonec vybráno 2260. Moravec také jasně charakterizoval koordinaci činnosti spolků v rámci Kuratoria, dále pak jeho pravomoc v této souvislosti a naznačoval podmínky, které takovéto spolky musely plnit:

„Jak bude upravena povinná služba mládeže, vysvětlují vám obě prováděcí nařízení z 30. května, která jsem vyhlásil na základě plných mocí, jež mi byly zákonem uděleny. Podle těchto prováděcích nařízení Kuratorium může pověřit praktickým výkonem povinné služby mládeže různé nepolitické spolky, které se výhradně nebo částečně věnují výchově mládeže, jako jsou svazy sportovní, svazy pro tělesnou výchovu, spolky turistické, odborářské, kulturní, vlastenecké, ochotnické atd. V tom je právě základní rozdíl od povinné služby mládeže v Říši, poněvadž neexistuje u nás vyhovující veliká organisace české mládeže, která by se hodila k sjednocení české mládeže, musilo Kuratorium navázat na útvary, které existují. Plánovitá výchova mládeže však vyžaduje, aby u každého takového útvaru, který byl pověřen výchovou mládeže, byla také záruka, že tento útvar dostojí povinnostem, které převzal vůči Kuratoriu i mládeži. Kuratorium proto uděluje těmto útvarům právo na povinnou výchovu mládeže podle určitých směrnic jen v tom případě, bude-li příslušný útvar uznán za vychovatelsky schopný. Proto instituce a spolky, které se chtějí o výchovu mládeže ucházet, musí se u Kuratoria hlásit do 1. září a ke své žádosti přiložit stanovy spolku a splnit předpisy a přihlášce, jež Kuratorium vydalo.

Kuratorium může zasahovat do spolkového života tím, že samo vyškolí funkcionáře spolku k provádění povinné služby mládeže anebo tím, že samo přidělí spolku vlastní vyškolené funkcionáře. Ty spolky, které se proviní proti nařízením a rozkazům Kuratoria, mohou být zbaveny práva na výchovu mládeže. V takovém případě musí mládež z toho spolku vystoupit a přihlásit se k plnění povinné služby ve spolku jiném. Dalekosáhlá oprávnění Kuratoria jsou patrna také z toho, že Kuratorium může činnost spolků, jež se zabývají výchovou mládeže, nejen zastavit, nýbrž také příslušný spolek rozpustit a sloučit s jiným nebo s jinými. Kuratorium může přímo přidělit mládež určitým spolkům. Na druhé straně spolky, které se zabývají povinnou výchovou mládeže, mohou získat řadu výhod, jako snížení cestovného, různé veřejné příplatky atd. Kuratorium může spolkům povoliti příspěvky ke krytí výdajů, jež jsou spojeny s prováděním povinné služby mládeže. Také odborná výchova a spolupráce s ní bude upravena Kuratoriem v rámci povinné výchovy mládeže. Povinné službě mládeže podléhá všechna česká mládež Protektorátu arijského původu od 10 do 18 let. Provádění této služby je zajištěno proti každému rušivému zákroku trestními předpisy. Prvé přihlášky k povinné službě mládeže mají být odevzdány k 1. únoru 1943. Tím je ukázána nová cesta, kterou české mládeži naznačil zesnulý pan zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer Heydrich, když schválil příslušný vládní návrh.“ (13)

Tyto vybrané spolky byly sice na jedné straně povinny poskytovat například svá hřiště, sportovní nářadí, trenéry a byly také podrobeny inspekčnímu dohledu protektorátního aparátu, na druhé straně se však také mohly těšit z náležité finanční podpory od státu, pokud se jejich činnost vyvíjela v souladu s kritérii vládních nařízení o povinné službě mládeže. Současná historiografie v prvé řadě zdůrazňuje povinnost těchto spolků sladit svou činnost s cíly Kuratoria, nutnost poskytování prostor apod., avšak spíše přehlíží skutečnost, že tím na druhou stranu byla činnost těchto spolků státem aktivně podporována, a to i materiálně. Koneckonců to dokazuje i úspěch protektorátního sportu a podpora mladých sportovních talentů. Přínos pro tyto spolky neměl však pouze materiální charakter, ale týká se i přílivu členstva. Pozitivní skutečností byl masový příliv mládeže do klubů lehké atletiky, kopané, hokeje, cyklistiky, lyžování, tenisu, boxu apod. Z této masové základny vyrostly i některé sportovní úspěchy českého sportu v mezinárodním měřítku.

Z územně správního hlediska se organizace Kuratoria členila do jedenácti oblastí, sestávajících celkem z osmdesáti okresů. Výstavba kuratorní organizace na úrovni okresů trvala až do konce roku 1943. V polovině května 1943 nebylo například zřízeno ještě 24 z 80 zamýšlených okresů, v listopadu 1943 již jen dva. Spolky se měly ještě dále členit na oddíly pro děti od desíti do čtrnácti let a mládež od patnácti do osmnácti let. Pokud byly oddíly příliš početné, měly se dělit na skupiny po třiceti až osmdesáti osobách a ty ještě na družstva s deseti až dvaceti členy.

V první polovině roku 1944 pak došlo k jisté úpravě stávající organizační struktury Kuratoria. Oblasti a okresy zůstaly zachovány, ovšem vedle nich vznikly ještě takzvané pospoly, které měly sdružovat vždy několik spolků. Právě podle těchto nově zavedených jednotek byla organizace nazvána pospolovou. Její nejmenší jednotkou byl roj o deseti až patnácti členech v čele s rojným. Čtyři roje (40-80 osob) tvořily družinu, jejímž představeným byl družinář. Čtyři družiny (160-240 osob) dávaly dohromady oddíl, vedený oddílným, a konečně čtyři oddíly (600-940 osob) vytvářely pospol v čele s pospolným. Rojnými měli být vždy nejschopnější chlapci roje, funkce družinářů, oddílných a pospolných měli zastávat starší cvičitelé. (14)

Ačkoliv svou inspiraci a vzor hledalo Kuratorium především u Hitlerovy mládeže, z jejíž řad pocházeli společně s příslušníky SS i němečtí poradci, kteří novou českou organizaci pomáhali vytvářet, byl postup výstavby organizace u určitého hlediska odlišný od Hitlerjugend, jak konstatoval i vedoucí činitel Kuratoria Emanuel Moravec:

„Vyhlášená povinná služba české mládeže má s povinnou službou mládeže Hitler-Jugend v Říši společné jediné jméno. Zde i tam jde o povinnost, které se nikdo nebude moci vymknout. U nás jsme se vzhledem k jiným poměrům rozhodli jít zcela jinou cestou než v Říši, kde výchovu mládeže obstarává německá nacionálněsocialistická strana dělnická. Také u nás musíme připravovat mládež k občanským povinnostem jednotně už proto, poněvadž země Čechy a Morava jsou součástí Velkoněmecké říše a poněvadž Adolf Hitler není jako hlava Velkoněmecké říše jen Vůdcem národa německého, nýbrž také Vůdcem nás Čechů, kteří jsme se dobrovolně utekli pod jeho ochranu. Tato příprava mládeže mimo rodinu a školu zahrnuje výchovu tělesnou, duchovní a mravní. Nebude se však u nás provádět tak, jako je tomu v Hitler-Jugend, nýbrž přímo v organisacích, které zde už jsou a které se obírají mládeží. Aby se usměrnila výchova mládeže mimo školu a rodinu v těchto organisacích, bylo třeba zřídit nový protektorátní úřad. Vedení povinné služby mládeže přísluší dnes Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož předsedu jmenuje pan státní president a jímž jsem z rozhodnutí pana státního prezidenta nyní já. Kuratorium začlo svou práci v červnu. Pro vaši informaci sděluji, že nový úřad má už asi 80 zaměstnanců (k 21. 7. 1942), nadšených a výlučně mladých pracovníků. Je přirozené, že v novém úřadě budou sloučeny kompetence ostatních centrálních úřadů, které se obírají tělesnou, duchovní a mravní výchovou mimo školu a rodinu a kterým také připadá odborná výchova v rámci povinné služby mládeže. Jako předseda Kuratoria odpovídám pouze panu státnímu prezidentu.“ (15)

Do přípravné a organizační fáze náhle vstoupil atentát na Reinharda Heydricha. Atmosféra následujících dní nevytvářela rámcově zrovna příznivé podmínky pro zahájení činnosti Kuratoria, nicméně i v těchto náročných chvílích (náročných už pouze proto, že po celý červen 1942 pořádala protektorátní vláda celou řadu masových manifestací na podporu Říše ve městech Čech a Moravy) se neúnavně pracovalo na vytvoření organizační struktury Kuratoria. Činnost Kuratoria se úředně rozběhla na přímý pokyn Berlína 17. června 1942. Předsedou organizace se stal ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, jeho zástupcem generální tajemník František Teuner, jehož jméno utkvělo v hlavách české veřejnosti zejména po jeho vystoupení před 65.000 účastníky manifestace uspořádané 2. června 1942 na Staroměstském náměstí v Praze, kde dr. Teuner vystoupil jako reprezentant české mládeže. Jmenováno bylo rovněž 15 hlavních pověřenců, jimž podléhali pověřenci okresní.

Přikročilo se k realizaci primárního úkolu budování nové organizace mládeže, který představovala výchova vůdcovského dorostu Kuratoria. Toto mohlo čerpat z desetiletých zkušeností s budováním Hitlerovy mládeže v Německu, a proto směrodatné slovo v Kuratoriu získali němečtí poradci, kteří se rekrutovali z řad Hitlerjugend. Tato mládežnická organizace se také stala jeho hlavním vzorem, jak to později vystihl v programovém článku Nové cesty naší mládeže v publikaci Den mládeže 1943 generální referent Teuner: „Náš vlastní výchovný úkol je do jisté míry usnadněn tím, že začínaje opožděně proti mnohým národům Evropy, nemusíme začínat naslepo, ale můžeme používat řady zkušeností, příkladů i vzorů jiných národů, a především Němců, kteří prozkoušeli moderní výchovnou metodu v mnoha letech na milionech dorostu svého národa a kteří dali světu jeden z největších příkladů výchovy mladého člověka, jaký znají vůbec dějiny.“ (16)

Nutnost kvalitního vyškolení výchovných kádrů mládeže si uvědomoval i Emanuel Moravec, když koncem roku 1942 rekapituloval půlroční výsledky práce budování Kuratoria: „Statistika praví, že v Čechách a na Moravě povinné službě mládeže podléhá přes milion hochů a děvčat ve věku od deseti do osmnácti let. To je armáda, jež potřebuje především kvalitního velení, aby mohla splnit úkoly pro ni určené. Jaký je učitel, takoví jsou žáci. Proto prvá otázka, kterou se musilo Kuratorium zabývat, byla otázka vychovatelského sboru. Není možné, aby se mobilisovaly masy k nějaké společné povinnosti, není-li pro tyto masy po ruce opravdu dokonalé vedení. Armády se nikdy nevydupávaly ze země. Musily se opatrně stavět od shora. Nejprve se budovaly štáby, které připravily výchovu důstojnického a poddůstojnického sboru. Jak přibývalo vycvičených důstojníků, podle toho se zvětšovaly počty v armádě. Tam, kde má být kázeň a pořádek, od prastarých dob znali stupnici podřízenosti v povinnostech. Znáte české výrazy setník a desátník. Setník, to byl velitel sta mužů, a aby mohl dobře velet, měl pod sebou deset desátníků, z nichž každý se staral o deset mužů, které vedl i v boji.“ (17)

Ústřední protektorátní institucí se Kuratorium stalo již v rámci přípravného období, které trvalo do přelomu roku 1942/43. Kuratorium v červnu 1942 pořídilo soupis mladých mužů, kteří přicházeli v úvahu jako instruktoři mládeže a po pečlivém výběru povolalo do výcvikového střediska první skupinu. Školení prvních 45 instruktorů probíhalo ve dnech 11. – 18. července 1942 nejprve v tzv. vůdcovské škole ve slapském zámku, kde byli účastníci podrobeni fyzickému výcviku i ideové přípravě. Většina účastníků kurzu se následně za odměnu zúčastnila třítýdenního studijního pobytu v Říši. K účastníkům prvního výcvikového kurzu ve Slapech promluvil 17. července 1942 Emanuel Moravec: „Kamarádi! Pro českou veřejnost bude překvapením, že jsme zde v tichu provedli kus dobré práce pro národ i pro Říši. Většina z vás se za mne postavila otevřeně a věrně v době, kdy jsme neměli více než svou víru a vůli přistoupiti od přání k činům. Zvlášť červen byl dobou plnou starostí, i když jsme už zákon o povinné službě české mládeže měli pod střechou a kdy Kuratorium, kterému byla svěřena organisace povinné výchovy mládeže, začínalo svou práci. To, co nikdo nevěřil, je tedy skutkem. Mám před sebou prvou skupinu šedesáti českých mladých mužů, kteří prodělali výcvik podle zásad, jaké dnes budou platiti pro mládež Nové Evropy, podle zásad, jimiž se také v hlavních rysech řídí výchova mládeže velikého bratrského národa německého. Vím, že se ozvou opět různí rozumbradové, kteří začnou pochybovat o české budoucnosti, jakmile zjistí, že mezi mládeží českou a německou je srdečná shoda a že česká mládež hoří touhou, aby se vyrovnala ve výkonu a obětavosti mládeži německé. Sami jste se přesvědčili, jaký poměr má německá mládež k těm poctivým českým hochům, kteří svůj národ milují a přitom věrně stojí za naší Velkoněmeckou říší. Toto českoněmecké přátelství mladých duší není něčím přechodným, něčím umělým, jako byl neblahé paměti český poměr k reakcionářské židovsko-demokratické Anglii a Francii. Mezi Čechy a Němci se přihlásily k slovu v mládeži příbuznost krve a tisíciletá jednota kulturní. Jsem hrdý na to, že právě v české mládeži se tyto dny potvrdilo, co hlásám už po tři léta, že jde o prastaré bratrství velikého národa s malým, které krátkozraké a zločinné rejdy politické se pokoušely proměnit v nesmyslné nepřátelství, jež musilo český národ ohrozit na životě. Kamarádi! Vidím ve vás prvé apoštoly upřímné českoněmecké spolupráce a nového politického zaměření, jemuž dal základ svým státnickým činem náš zasloužilý president doktor Emil Hácha. Náš veliký Vůdce Adolf Hitler se musí co nejdříve přesvědčit, že také u Čecha věrnost je největší mužnou ctností. Při pohledu na vás znovu ve mně roste víra, že českou mládež, jak jsem to řekl 3. července na Václavském náměstí, nikdo do roka nepozná. Česká mládež hladověla po práci za velikou myšlenku, mrzla v pravém slova smyslu v ovzduší starého reakčního světa, který propadl nejodpornějšímu egoismu a povinnostem národního společenství sloužil jen nabubřelými slovy bez skutků. Česká mládež v budoucnu si postaví před oči tři hlavní přikázání na zachování našeho národa: Věrnost k Velkoněmecké říši s láskou k Vůdci Adolfu Hitlerovi a přátelskou spolupráci s velikým bratrským národem německým. Věrnost, láska a bratrská spolupráce se však musí především projevit činy, dílem organisovaným, účelným, dobře postaveným. Česká mládež , věrná Říši s svému národu, bude se nyní vychovávat v různých sportovních a kulturních spolcích, jejichž funkcionáře budeme školit podle jednotných zásad názorových a tělovýchovných. Pro tyto zásady, pro tuto víru musíme získat všechny lidi dobré vůle až do posledního příslušníka české mládeže. O to se postará Kuratorium pro povinnou službu mládeže svými orgány a cvičnými tábory, které bude organisovat. Na české spolky, kterým bude svěřena výchova mládeže, bude dozírat síť inspekčních orgánů, Kuratoriem jmenovaných a doplňovaných. Sami většinou víte, jak den ze dne roste práce Kuratoria, které je rozděleno na čtyři pracovní skupiny. Prvá se stará o organisaci. Tam se zkoumají žádosti spolků o zápis do rejstříku kuratoria. Zde znovu musím zdůraznit, že do rejstříku nebudou přijaty politické spolky nebo strany bez zřetele na program. Každý příslušník české mládeže zavazuje se bezpodmínečnou poslušností pouze těm představeným, které mu určuje předseda Kuratoria. V okamžiku, kdy český mladík a české děvče byli začleněni do povinné služby mládeže, není přípustné, aby zůstávali členy politických organisací. Trpí se pouze členství v organisacích stavovských, pokud nejsou závadné po jiné stránce. Proto organisační skupina Kuratoria mládeže dbá velmi bedlivě, aby se do vychovatelského sboru nedostaly osoby, které ve smyslu kázně a opravdovosti v plnění povinností nejsou nám zcela jasné. Druhá pracovní skupina Kuratoria se stará o duchovní vedení mládeže tiskem, rozhlasem, přednáškami a dobrým příkladem. Třetí pracovní skupina Kuratoria obstarává sportovní výchovu spolkových funkcionářů a hledí, aby se všude, kde se v mládeži dostává ke slovu sport, postupovalo ve všech sportovních odvětvích podle jednotných zásad. Ve čtvrté pracovní skupině Kuratoria jde především o sociální péči pro český dorost a mládež, která se obstarává prakticky spoluprací se zaměstnaneckými organisacemi, odborným školením v povolání, usměrňováním povolání a starostí o sociálně slabé. Jsme nyní v prvním údobí veliké stavby. Budujeme kostru povinné služby mládeže, kterou jsou funkcionáři, pověřenci a cvičitelé, kostru, kterou je mládež připojena na ústředí, na Kuratorium, jednotnou ideovou náplní, naprostou kázní a oddaností. Jste první, kterým se dostalo cti, aby odpovídali zítra na výchovu české mládeže, a tím aby také zajistili budoucnost našeho národa, který milujeme. Slyšel jsem o vás jen to nejlepší a byl jsem svědkem vašich výkonů. Prosím vás, nepolevujte v tvrdosti k sobě, nepolevujte v zápalu pro velikou věc nacionálněsocialistické revoluce, která před českým národem rozprostřela možnosti nového plného života. Vytvořte mezi sebou krásné kamarádství, bez kterého nejsou možné velké činy. Nechválím vás. Pevnému chlapu stačí, slyší-li, že jeho velitel je s ním spokojen. Ano, jsem s vámi spokojen. A proto je pro mne radostí, že zde mohu mluvit o odměně za vaši krásnou snahu, kterou jste ukázali při práci v prvém památném českém táboře nové mládeže. Přišel jsem se na vás nejen podívat, nýbrž mám vám také vyřídit, že v odměnu za mimořádné výkony bylo vám všem povoleno, abyste po tři týdny v naší Velkoněmecké říši studovali na různých místech všechny složky výchovy mládeže velikého bratrského národa německého. Před vámi je tedy zajímavá cesta, spojená s řadou nových dojmů a s příležitostí nahromadit cenné zkušenosti. Žádám vás, abyste chránili české jméno na pobytu v naší Velkoněmecké říši, abyste ukázali všem příslušníkům velikého národa německého, s nimiž přijdete do styku, že naše věrnost i víra v Říši nejsou prázdným slovem a že Čech chce být a bude poctivým příslušníkem Říše, na kterého se může náš Vůdce Adolf Hitler spolehnout v dobrém i ve zlém. Přeji vám do další práce mnoho úspěchu a vítám vás mezi bojovníky za nový lepší svět. Zdar našemu velikému Vůdci Adolfu Hitlerovi! Zdar naší Velkoněmecké říši! Zdar našemu národu a naší drahé domovině!“ (18)

V červenci 1942 se konal také výcvikový tábor pro vedoucí povinné služby z Moravského Slovácka, který přijel shlédnout i zemský viceprezident Moravy dr. Schwabe. Další školení probíhala v novém výcvikovém středisku v hotelu Čeperka v Nouzově u Unhoště, v Protivíně a Prachově. Ke konci roku 1942 bylo ze 700 zájemců vyškoleno téměř 400 instruktorů. (19)

Delegace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vedená Františkem Teunerem byla v září roku 1942 pozvána na zakládající sjezd Evropského svazu mládeže ve Vídni, který se konal pod patronací (bývalého) říšského vedoucího mládeže NSDAP a nynějšího župního vedoucího a místodržitele Vídně Baldura von Schiracha (funkci říšského vedoucího mládeže převzal v roce 1940 Arthur Axmann). Zakládací jednání svazu ve dnech 14. – 18. září 1942 se zúčastnili zástupci celkem 14 národních mládežnických organizací z evropských zemí a Japonska. Česká delegace není v tomto počtu zahrnuta, protože se jednání nezúčastnila jako zakládací člen svazu, ale pouze jako pozvaný pozorovatel. Budování Kuratoria bylo teprve v úplných začátcích, a tak se se členstvím české organizace mládeže počítalo až o rok později. Zakládajícími členy Evropského svazu mládeže se vedle Německa, Itálie, Španělska, Japonska, Dánska, Finska, Belgie, Nizozemska, Norska, Rumunska a Maďarska staly také mládežnické organizace ze tří slovanských zemí – Bulharska, Chorvatska a Slovenska (slovenskou Hlinkovu mládež zastupoval Alojz Macek). Cílem založení svazu mělo být vytvoření evropského kolektivu nacionálněsocialistických nebo fašistických mládežnických organizací. Tyto snahy se však ale také potýkaly s jistými těžkostmi a ani v rámci NSDAP nepanoval jednotný názor na cíle a způsob organizace svazu. Kriticky se vyjadřoval i Josef Goebbels a stěžoval si například, že si „Pimpfe (to byly úplně nejmladší ročníky německé mládeže, členové Deutsches Jungvolk) ve Vídni hrají na parlament.“ Na druhou stranu však existovaly bohaté zkušenosti spolupráce mezi německou Hitlerovou mládeží a italskou fašistickou mládeží, probíhala také úzká spolupráce mezi mládežemi Německa a Španělska, resp. s flámskou mládeží.

Pro různé oblasti práce s mládeží se vytvořila různá pracovní společenství, v rámci kterých jednotlivé národní organizace měly navzájem diskutovat, a mělo takto být vyloučeno vměšování do vnitřních záležitostí každé členské země. Pracovní společenství Ženská mládež v rámci Evropského svazu mládeže mělo dokonce tři prezidentky – v čele stály Jutta Rüdigerová za německý Bund deutscher Mädel, Pilar Primo de Rivera ze Španělska a Penelope Testa z Itálie. Právě jmenovaná Jutta Rüdigerová ve svých poválečných pamětech zdůrazňovala, že se zde jednalo o svaz čistě národních mládežnických organizací a jednotlivé národy spolu dobře vycházely, protože každý akceptoval způsob a charakter toho, jak ta či ona národní organizace projevovala své národní city.

V den zahájení kongresu pochodovala mládež zúčastněných národů se svými vlajkami po vídeňském bulváru Ringstraße. Jednání samotné probíhalo v budově bývalého (resp. současného) parlamentu. Prezidenty nově založeného svazu byli zvoleni Aldo Vidossoni (Itálie) a Arthur Axmann (Německo). Po přivítání jednomyslném odhlasování členů prezídia přešel Baldur von Schirach za řečnickým pultem mj. také k otázce vzájemnosti evropských národů a vyzdvihoval jistý druh evropského patriotismu: „Když onen starý, nemocný muž v Bílém domě nedávno přišel na ten nešťastný nápad, shromáždit tři sta studentů své země, aby v jejich přítomnosti adresoval poselství mládeži světa, nemohl této mládeži nabídnout nic jiného než hesla francouzské revoluce. A tím parolu politického a duchovního rozboru evropského původu. Této světové guvernantě nedochází, že do Evropy kabeluje z kontinentu objeveného kdysi Evropou se stopadesátiletým zpožděním ponaučení, která jsou zde zaznamenána knihou dějin. Roosevelt proklamuje jedním dechem čistotu a jasnost a osvobození mládeže z bídy a od strachu. My víme, jak je na tom americká mládež... My víme, že milióny americké mládeže nemají žádný chléb a žádnou práci... Nebudeme se tímto komickým starým mužem dále podrobně zabývat. Roosevelt – to je krok zpět... Tím, že se mládež našeho kontinentu dnešní den slučuje v Evropském svazu mládeže, dává najevo svou svornou rozhodnost mládeže našich národů postavit proti Rooseveltovi jako kapitalistickému válečnému zločinci myšlenku nového, nacionálního a sociálního pořádku světa. Zde jsou shromážděni mládežničtí vůdci a delegace mocí, které - narozdíl od pana Roosevelta a jemu věrných – o reformách nemluvili, nýbrž svým životem potvrzují a brání výdobytky největší revoluce světových dějin. Tato mládež není koupená zlatem, aby zastupovala zájmy burzovních knížat, která jsou závislá na zisku. Přichází ze všech vrstev evropských národů. Její vůdci reprezentují organizace, ve kterých rovnoprávně spolupracují nejchudší děti národa stejně tak ty, jejichž rodiče žijí v blahobytu. Pokud někde na světě má význam slovo rovnoprávnost, pak tam, kde člověk není hodnocen podle původu, titulu či majetku, ale kde je zvažován jedině podle svého výkonu. Proto je nově založený Evropský svaz mládeže symbolem nového a lepšího pořádku, který chtěla Evropa nastolit mírovou cestou. Protože ale nyní naši nepřátelé ve svém špatném svědomí kvůli sociálním nesprávnostem ve svých vlastních zemích vyvolali tuto válku, která je koneckonců válkou peněz proti tvůrčí síle ducha, má se Evropský svaz mládeže počínaje prvním dnem své existence stát novou zbraní na bojištích této války. Každý voják evropského boje za svobodu v nás má vidět spolubojovníky a kamarády v krvavém zápase o ideály, ke kterým vychováváme mládež a za které on venku nasazuje svůj život. V tomto dni nachází dlouholetý vývoj svojí korunovaci. Smyslem tohoto uspořádání není obohatit svět o nějakou novou senzaci. Vy všichni, mí kamarádi a kamarádky, víte, že myšlenka sloučení námi vedených nacionálních společenství ve formě svazu mládeže organicky vzrostla z naší dlouholeté kamarádské spolupráce. Když jsem začínal přemýšlet o sdružení, které tu dnes zakládáme, měl jsem jasno v tom, že ještě bude muset proběhnout spousta let, dokud nebudou dány předpoklady pro pracovní společenství mládežnických organizací našeho starého kontinentu. Vzájemná výměna názorů a zkušeností, časté návštěvy vedoucích mládeže a jejich delegací mezi sebou, vytvářely postupně atmosféru vzájemné shody. Když si naše mládež při sportovních závodních hrách měřila síly a takto bojovala v rytířském duchu o vavříny vítězství, pokoušeli se vedoucí mládeže vzájemnými otázkami a odpověďmi zdůvodnit myšlenku a podstatu mládežnických svazů, se kterými jsme se setkávali. Takto se k sobě od jednoho setkání k dalšímu vůdci a vůdkyně evropské mládeže navzájem přibližovali. Pokaždé si bylo co nového sdělit a pokaždé jsme si stavěli nové otázky. Neboť výchova nesestává v klidu, nedá se na ni použít nějaké schéma, které by si bez mezer vystačilo paragrafům zákoníků. Veškerá výchova musí být určována nacionálně. Neexistuje nějaký patent na vedení mládeže, který by se beze všeho dal použít na všech národech... Význam evropských svazů mládeže spočívá právě v tom, že vznikly jako vysloveně nacionální výchovná společenství uvnitř národů a že mohou pracovat právě pouze v jejich rámci. Rozdílnost těchto mládeží ale v žádném případě nepřitěžuje jejich vztahům navzájem mezi sebou, ba naopak. Právě tato samostatnost a vlastní národní ráz zde zastoupených organizací nám zaručuje, že nově vznikající Evropský svaz mládeže bude plnit svou politickou a výchovnou úlohu. Vstupuje do života s programem, ve kterém činí úctu svých jednotlivých členských organizací mezi sebou navzájem, která byla získána četnými vzájemnými setkáními, a tím upřímné kamarádství mládeže Evropy základním kamenem své činnosti. Úkolem Evropského svazu mládeže je upevnění a posílení uvědomění evropské sounáležitosti v mladé generaci našeho kontinentu. Jako vyjádření nového pořádku je Evropský svaz mládeže pracovním společenstvím nacionálně samostatných a národně uvědomělých mládežnických organizací. Tento charakter Evropského svazu mládeže vylučuje vměšování do vnitřních záležitostí mládežnické organizace dané země. Evropský svaz mládeže proto odmítá všechny panevropské snahy. Jako největší sdružení vedoucích a vychovatelů mládeže, které bylo doposud na světě založeno, vychází při plnění své úlohy z myšlenky, že národ, domácí rodný dům a národní společenství mládeže jsou rozhodujícími výchovnými zážitky mládeže. Kdo je věrný svému národu, plní svědomitě plní svou povinnost, vytváří tím předpoklad pro evropské společenství, které může vlastnit nějakou hodnotu pouze tehdy, pokud její jednotliví členi jsou národními reprezentanty svých národů... Evropa je zářícím svazkem národních sil a kdo Evropu zná, ten ví, že myšlenka proplétání a promíšení těchto nacionálních sil by vedla právě k takové kulturní sterilitě, kterou tak velmi opovrhujeme na americkém konglomerátu států. Tam propaguje Mister Roosevelt panamerické myšlenky. Ale souhrn peněz a nerostného bohatství a stejně tak hospodářství jednoho kusu Země pro naši starou Evropu, jejíž působení na svět bylo a zůstane duchovního charakteru, neznamená nějaký vyšší lidský skutek... Ve vypořádávání se s mocnostmi doby popírajícími kulturu – Anglií, Ruskem a Amerikou - , které každá na svůj způsob ztělesňuje materialistické chápání života, se naše mládež prokázala v četných bitvách a stejně tak četných vítězstvích jako nositelka vyšší kultury.“

Baldur von Schirach následovně osvětloval principy členství v evropském svazu a vyzdvihoval přitom fakt, že každá národní organizace bude mít v rámci svazu stejný hlas: „Evropský svaz mládeže samozřejmě není výtvorem demokracie. Protiřečilo by to duchu mládeže a naší celé dosavadní spolupráci, kdybychom postupovali dle parlamentního systému čísel. To znamená, kdybychom váhu jednotlivých mládežnických organizací ve vůdcovském kruhu činili závislou na počtu členské organizace. V tomto grémiu má každá národní mládež, kterou zveme k připojení do Evropského svazu mládeže – jedno, jestli náleží k malému nebo velkému národu – jedno křeslo a jeden hlas. V pracovních výborech preziduje ta organizace, která prokáže ve speciální oblasti pracovního výboru obzvláštní výkony. Členové Evropského svazu mládeže jsou ze zásady rovnoprávní. Německo-italské prezidium, které převzalo vedení Evropského svazu mládeže na základě souhlasu všech členů, činí svá rozhodnutí společně. Tato budou členů písemně sdělována a musí nést podpisy německého a italského prezídia. Evropský svaz mládeže se sjíždí každý rok. Protože se první Evropský kongres mládeže provedl na německé půdě, navrhuji uspořádat příští setkání v roce 1943 v Itálii. Co se týče pozdějších kongresů, dovolil bych si dát popud k tomu, aby bylo místo jednání stanoveno prezídiem na základě žádostí jednotlivých členů, přičemž může zásadně každý členský národ očekávat, že se kongres jednou bude konat na jeho půdě. Prezidenti pracovních výborů mohou – pokud to budou považovat za žádoucí – svolat také nezávisle na Evropském kongresu mládeže a se souhlasem prezidentů pracovní jednání. Přitom se podle možnosti má postupovat tak, že jako místo zasedání bude navrhnuto město země, kterou zastupuje prezident v rámci Evropského svazu mládeže. Vedoucí pracovních výborů jsou povinni podávat zprávy prezidiu. Žádný člen nějakého pracovního výboru nesmí ale být nucen podávat zprávy o takových událostech, jejichž utajení je v národním zájmu jeho země. Členství v Evropském svazu mládeže může být získána pouze tím způsobem, že vedení mládeže k tomuto autorizované svou vládou podá prezidiu odpovídající žádost o přijetí a prezidenti svazu s přijetím souhlasí. Výstup je právoplatný tehdy, když je vládou povolené prohlášení o výstupu písemně sděleno prezidentům. Výstup je považován za uskutečněný, když je potvrzeno dokládajícím dokumentem zaopatřeným podpisy prezidentů.“

Než se přistoupilo k podepisování zakládajícího dokumentu všemi zástupci členských národních organizací, apeloval Baldur von Schirach ještě jednou na evropskou vzájemnost: „Vážení kamarádi a kamarádky! Mezi kontinenty tohoto světa je Evropa z měřítka geografických rozměrů jedním z menších. Ale co znamenají rozlohy v dějinách lidstva... Evropa je víc než jen kontinent, Evropa je svatým znamením lidstva!... Konečně, konečně si uvědomujeme naši vzájemnost. Pozdě, ale ne příliš pozdě, objevujeme starý kontinent. V roce 1492 stoupl Kolumbus svou nohou na pobřeží Nového světa. V roce 1942 objevujeme my starý svět, který je věčný... Válka Ameriky a její britské filiálky není ničím jiným než pokusem, postavit na místo neměřitelných hodnot Evropy, které se nazývají hrdinství, tvůrčí síla a víra ve věčnost, kurzovní lístek burzy na Wall Street nebo značku dollaru. Zde na půdě Německa se spojuje Evropa a rozhodnuta ohlašuje svůj nový svazek!“ (20)

(dokončení příště)

Poznámky:

1) Dr. Davidson, John; McDonald, John; Dr. Seligman, Matthew: Ve stínu hákového kříže. Život v Německu za nacismu 1933-1945, Nakladatelství KMa, 2008, str.59)

2) Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154.

3) Tamtéž

4) Tamtéž, str. 156

5) Moravec, Emanuel: Tři roky před mikrofonem, Praha 1943, str. 223

6) Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 126

7) Tamtéž, str. 505

8) Moravec, Emanuel: Mládí musí znít odvahou!, 21.2.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 47

9) Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 517

10) Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154

11) Moravec, Emanuel: O nové mládeži a novém školství, 21. 7. 1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 228

12) Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 158

13) Moravec, Emanuel: O nové mládeži a novém školství, 21. 7. 1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 229

14) Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 157-158

15) Moravec, Emanuel: O nové mládeži a novém školství, 21. 7. 1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 228

[16] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 159

[17] Moravec, Emanuel, Víra, kázeň a vytrvalost ,14.12.1942, in: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 350-363

[18] Moravec, Emanuel: V prvém cvičném táboře české mládeže, 17.7.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 223

[19] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 518

[20] překlad ze zvukového záznamu projevu Baldura von Schiracha na Evropském kongresu mládeže ve Vídni z 14.9.1942

(http://nassmer.blogspot.com)