Říjen 2009

Internetová globalizace v krizi

Finrod Felagund

Jedna z myšlenek, která stála u zrodu internetu a která z něj udělala fenomén, byla v jeho globálnosti. Tatáž stránka byla přístupná ve stejné podobě z USA jako z Evropy, z Japonska i z Nového Zélandu. Není to tak dlouho, co se západní média rozhořčovala nad "nehorázností" v podobě Velkého čínského firewallu a tím, že google.cn neukazuje totéž, co google.com. Uplynulo pár let a naprosto v tichosti jsme se dostali do situace, kdy se problém netýká pouze totalitních zemí typu Číny, ale i nás.

Byrokraté dohonili internet - tak by se dal označit problém, který nám tu nastal. Trávíte-li nějaký čas na YouTube, už jste pravděpodobně dostali hlášku "Toto video není ve vaší zemi přístupné". Pokud bych takové sdělení dostal v Číně nebo v Íránu, tak bych se nedivil, ale pokud ho dostanu v České republice, Norsku nebo Polsku, tak je něco špatně. Proč má YouTube potřebu zpřístupňovat v rámci svobodného světa data jen někam? Netýká se to jen YouTube, stejných podrazů se člověk dočká od iTunes (proč mám s norskou platební kartou platit mnohem více za stejnou písničku, než kdybych měl americkou kartu - a vůbec, proč nemám přístup na americkou databázi?) či leteckých společností (nákup letenky přes Atlantik je mnohem levnější s americkou platební kartou, než s evropskou). Dostali jsme se tak do situace, kdy u nejpoužívanějších internetových služeb nejsou uživatelé posuzováni stejně - podle hesla je mi jedno, kdo mi za službu, kterou poskytuji zaplatí, hlavně že dostanu peníze - ale jsou kádrováni podle IP adresy, země, v níž byla vydaná platební karta, atp. To první se řeší proxy servery, kterých je na internetu ještě naštěstí stále dost k nelibě všech možných cenzorů, to druhé se řeší mnohem hůř (jde to obejít částečně přes služby jako je PayPal, Click&Buy a podobně, ale na rozdíl od proxy serverů to není moc legální) - nicméně sám fakt, že se uživatel musí skrývat a vytvářet si falešné identity, je alarmující.

Jistě, jde o soukromé společnosti, které mají na podobné chování právo, nelze jim to zakazovat a já si rozhodně nechci dělat nárok na to, aby svoje služby tímto způsobem nabízet přestaly - pouze konstatuji, že se mi to nelíbí a internet je dnes značně nesvobodnějším prostředím pro běžné uživatele, než byl před pár lety. Podobné tendence jsou reziduem XX. století, tedy doby hraničních závor, víz, cestovních pasů, kádrování, byrokracie a buzerace na základě národního (rozuměj občanského) původu - do XXI. století, které jsme se rozhodli udělat globalizované jako století devatenácté, něco takového podle mě nepatří. Internet přinesl velkou naději pro svobodu na této planetě právě proto, že hranice států překračoval - a Web 2.0, jak se označuje současná interaktivní podoba internetu, kde uživatel je do značné míry tvůrcem obsahu, měl svobodu prosazovat ještě silněji. K čemu ale budou blogy a služby jako Twitter či Facebook, které pomáhají bořit, nebo alespoň nahlodávat totalitní a autoritářské režimy, když jejich čtenáři budou důsledně prokádrováni, zda-li se ve virtuálním prostoru nestýkají s uživateli z "nesprávných" zemí? K čemu bude například upload videa s nějakou nepravostí, která se stala dejme tomu v Německu, když si video nebude moci prohlédnout uživatel z Dánska, ale pouze bude-li na německém území?

Nemyslím si, že za tímto fenoménem stojí nějaká konspirace, jako spíš zastydlé myšlení právě v době globálního omylu "národního státu" a především lenost, strach z vyvolání konfliktu se zlem - je přeci mnohem pohodlnější čínského draka neprovokovat reportážemi z Tchien-an-men, Ujgurska nebo Tibetu, resp. neumožnit čínskému uživateli ji shlédnout, než to umožnit a pak se s Čínou hádat a potenciálně mít "potíže". Problém je, že tento fenomén dovede internet k opatrné sterilitě, v níž se bude vyskytovat pouze to, co "nepopudí". A tím bude svoboda ta tam.

(www.nekorektne.com)