Říjen 2009

Legionáři a Švejk aneb Čeští vojáci za 1. světové války

Otakar Frankenberger

S jistou, nepříliš velkou námahou by bylo možno zjistit, kolik českých mužů bojovalo na bojištích prvé světové války. S námahou velmi nepatrnou dal by se tento počet zhruba odhadnout. Je však vůbec třeba se za tím účelem nějak namáhat? Tato otázka nemá zlehčovat význam těch mnoha desítek tisíc českých vojáků, kteří se podíleli na bojích prvé velké války technického století.

Jakým způsobem to vstoupila do povědomí našeho národa? Stručně, ale téměř vyčerpávajícím způsobem to napovídá nadpis Legionáři a Švejk, dva pojmy ztělesňující představu Čecha o podílu jeho národa na prvé světové válce. Nadšený dobrovolník nebo přiblblý ulejvák, nic jiného neznáme. Uvědomíme-li si k tomu, že v pozdějších dobách se stalo zvykem ještě více zdůrazňovat Švejka jako prototyp českého vojáka, zatímco na legionářích jsme se snažili nalézt co nejvíce špatného, je současný obraz českého vojáka za prvé světové války, jak ho my sami kreslíme, velmi ubohý. Ale podívejme se, co o tom říká střízlivá, věcná a objektivní historie, zbavená jak oslavných legend, tak i rekriminujícího sebeponižování. Jak se jeví činnost českých vojáků na bojištích prvé světové války ve světle historické pravdy?

Především si všimněme té větší skupiny, totiž Čechů bojujících v rakouských uniformách. Češi tvořili asi 17 % obyvatelstva monarchie a přibližně stejný byl jejich podíl v branné moci státu. Zmobilizovaná rakouská armáda čítala v roce 1914: 1 421 250 mužů a lze tudíž předpokládat, že z toho bylo 241 612 Čechů. Což ovšem není vše, neboť v průběhu dalších válečných let byli stále další muži povoláváni do armády a odhaduje se, že celkem postavilo Rakousko do zbraně asi devět miliónů mužů. Jelikož můžeme právem předpokládat, že z toho bylo asi 17 % Čechů, musíme počet českých vojáků v rakouskouherské armádě odhadnout na přibližně: 1 530 000. (Pozn. red. CS-magazínu. Percentuálně vyjádřeno: počet Čechů bojujících za Rakousko-Uhersko 100 %, počet legionářů kolem 5 %)

Již sám zdravý rozum nedovolil by nám věřit, že to byli samí Švejkové a ulejváci. Ale kromě prosté, byt přesvědčivé, logické úvahy prostého rozumu, máme ještě konkrétnější historické důkazy vhodné k správnému zhodnocení českých vojáků bojujících v řadách rakouské armády. Připorneňme si alespoň některé z nich.

Ihned na počátku války byla na východním bojišti svedena velká bitva u Komarova, v níž rakouská 4. armáda porazila ruskou pátou. Lze ji právem označit za největší ryze rakouské vítězství v prvé světové válce. Do bitvy u Komarova nezasáhla ani jediná německá jednotka, takže to byl úspěch patřící jedině útvarům rakouské 4. armády a stojí proto zato, všimnout si, jaké bylo národnostní složení vítězných jednotek. Není to obtížné, neboť známe dobře národnostní složení mužstva jednotlivých útvarů rakousko-uherské armády. Navíc sám velitel vítězné armády Aufenberg věnuje otázce národnostního složení jednotek, jimž velel, značnou pozornost a uvádí, že 47,5 % vojáků 4. armády bylo české národnosti!

Je každému zřejmé, vybojovala-li 4. rakouská armáda nepopiratelné vítězství nad nejméně stejně silnou armádou ruskou, nelze si představit, že 47 % jejích vojáků nekonalo řádně svou povinnost. Nesmíme zapomínat, že ruská armáda byla v každém případě rovnocenný protivník a měla za sebou bohaté zkušenosti z války rusko-japonské, které Rakušanům chyběly. Uznáváme, že Aufenberg byl dobrý vojevůdce a nepopíráme jeho zásluhu o vítězství, ale ani on by jistě netvrdil — a ve svých vzpomínkách skutečně též netvrdí — že by jeho vojevůdcovské nadání bylo samo stačilo k vybojování vítězství i se špatnými vojáky a méněcennými tlupami. Bitva u Komarova byla slavným činem 4. armády a jelikož téměř polovinu vojáků této armády tvořili Češi, měli bychom i bitvu u Komarova počítat k slavným vojenským činům našeho národa.

Jiným významným vojenským úspěchem rakouské armády, byť i ne tak velkým, jako byla bitva u Komarova, bylo zničení srbské Timocké divize u Šašinci v roce 1914. Po odražení rakouské ofenzivy přes Drinu provedla jmenovaná divize odvážný výpad přes Sávu, byla napadena rakouskou 29. divizí a utrpěla těžkou porážku. I v tomto případě byly síly na obou stranách přibližně stejné a že Srbové byli úctyhodným protivníkem, o tom nikdo nepochybuje.

Velitel vítězné divize generál Kraus uveřejnil po válce malou knížku, v níž je tento boj velmi důkladně popisován. Kraus byl vysloveným Velkoněmcem a snaží se z bitvy udělat vítězství Němců. V jeho divizi byly ovšem litoměřický 42. a chomutovský 92. pěší pluk, jejichž mužstvo bylo z větší části německé, byly však tam též pluky 74. a 94., doplňující se z Jičínska a Turnovska, tudíž z krajů čistě českých. Tvořili tudíž Češi asi polovinu početního stavu 29. divize. Již pouhá logická úvaha musí vést k přesvědčení, že porazit stejně silného a vojensky zdatného nepřítele by nebylo možné, kdyby všichni vojáci divize se dobře nebili. Dokazují to i ztráty jednotlivých útvarů divize. Ty jsou vždy spolehlivým měřítkem bojové hodnoty vojáků, zvláště v střetném boji, v němž jsou jednotky nasazeny ve volném terénu a nejsou tudíž jen pasivním cílem nepřátelské palby, jak tomu bývalo později v období poziční války. A právě z Krausovy knížky, tudíž z pramene, který jistě nic nezkresloval ve prospěch Čechů, je patrno, že ztráty útvarů s českým mužstvem byly větší než ztráty chomutovského a litoměřického pluku. I bitva u Šašinci je jedním z českých vítězství, o němž naše historiografie nic neví.

Celkové ztráty Čechů v prvé světové válce dokazují, že role, kterou čeští muži v uniformách c. a k. armády v této válce sehráli, byla skutečně vynikající. Spolehlivý obraz o tom nám podává publikace rakouského Heeresarchivu vydaná jako příloha k archivní rakouské historii prvé světové války pod názvem Österreich-Ungarns letzter Krieg. Z té je patrno, že z českých obyvatel Čech a Moravy padlo asi 180.000 mužů, což jest asi 2,45 %. Podle téže publikace zahynulo z obyvatelstva celé monarchie ve válce 2,39 %, přesahují tudíž ztráty českých vojáků celostátní průměr. Pro český národ vysloveně urážlivá, ale i logice odporující byla by představa, že všichni ti češti muži, kteří se zbraní v ruce táhli do války a nechali tam život, hynuli tupě jako ovce na porážce, kdežto ti, kteří nepadli, přežili válku jen proto, že to byli ustrašení nebo mazaní ulejváci.

Že tomu tak nebylo, dokazují výše uvedené příklady, k nimž by bylo možno připojit ještě mnoho dalších. Nenalezneme je však v žádné české čítance či populární publikaci a těžko bychom je hledali i ve vážných historických dílech. Česká historiografie je nebere na vědomí, ale můžeme se o nich poučit z některých prací cizích autorit. Tak na příklad výše uvedené rakouské archivní dílo o prvé světové válce zdůrazňuje, že benešovský 102. pluk byl jeden z prvých, který byl pro svůj skvělý výkon jmenován ve zprávě vrchního velitelství. Ostatně i srbská oficiální historie zdůrazňuje „mimořádný elán", s nimi tento pluk provedl útok.

Pokud by si ovšem někdo chtěl udělat o českých vojácích představu podle toho, co Češi sami o tom píší, získal by obraz velmi ubohý. Byl by přesvědčen, že český voják se buď nechal bez odporu zabíjet, a pokud vůbec ze své pušky vystřelil, tak jen proto, aby si způsobil zranění, které by mu umožnilo ulejt se do zázemí. Historikové tomu říkají „bourání Rakouska". Je jisté, že stát, který vede válku, může být poškozen, jsou-li jeho vojáci zbabělci, ulejváci nebo blbci jako Švejk, je ovšem dosti obtížné vydávat tyto vlastnosti za zvláštní ctnost a zásluhu, či dokonce se tím chlubit, jako specifickou národní charakteristikou.

Tím jsme se dotkli Švejka, jehož jména, jako určitého symbolu, jsme použili v názvu článku. Právem a záměrně. protože Švejk je skutečně jednou z typických ukázek zvráceného smyslu Čechů pro historii. Nikoliv svou existencí, nikoliv tím, že byl napsán, nýbrž proto, jak byl veřejností přijat a chápán. Švejk je humoristický román, snad trochu vulgární, snažící se získat čtenáře, pro něž je vrcholem vtipu sprosté slovo, to však je konec konců právo autora užít formy, kterou považuje za vhodnou, stejně jako rozhodnout se, pro který okruh čtenářů chce psát. Jistě lze leccos vytknout historické přesnosti Haškova románu, ovšem je to právě román a nikoliv historické dílo. Mnohý čtenář by se možná divil, kdyby věděl, kolik historických nepřesností možno nalézt v románech napsaných klasiky historického románu, jako byli Scott či Dumas. Nelze též popřít, že Švejk je zábavnou četbou, v níž je mnoho vtipných nápadů, zajímavých charakteristik a originálního situačního humoru.

Proč ho však Češi přijali jako historické dílo a souhrn filozofických úvah? Nic takového Hašek psát nechtěl a také nenapsal. „Filosofie" Haškova románu byla kdysi výstižně vyjádřena v jednom článku srovnávajícím Haška s Remarquem. Stálo tam, že Remarque dělá z každé blbosti tragédii, kdežto Hašek z každé tragédie blbost! Není to přirozeně žádná filozofie, nýbrž prostředek autorského vyjádření. Hašek chtěl psát legraci, Remarque tragédií. Když však již o tomto srovnání mluvíme, chtěl bych upozornit na ještě jeden zajímavý rozdíl mezi oběma autory. Remarque napsal protiválečný román, v němž však všichni — až na vysloveně negativní postavu poddůstojníka Himmelstosse — jsou dobrými vojáky a řádně konají svou povinnost. U Haška naopak nenalezneme dobrého vojáka — přes podtitul jeho románu — a pokud by někdo chtěl řádně konat svou povinnost, je tam označen za omezeného pitomce. Je jistě právem autora vymyslet si podobnou situaci a napsat ji pro pobavení čtenářů, je však nepochopitelné, že Češi to přijali nikoliv jako legraci, nýbrž jako obraz typického českého člověka. A ovšem též, jako důležitý příspěvek k dějinám prvé světové války. Jistě nikdo nebude podezřívat český národ, že by nechápal rozdíl mezi dějepisnou prací a historickým románem, bohužel však Haškovo podání českého muže ve válce úžasně vyhovovalo české touze po sebeponižování. V Haškově románu je mnoho věcných nepřesností, které jsou v rozporu s prokazatelnými historickými fakty, ovšem totéž lze říci třeba o Gulliverových cestách. Ale žádný Angličan, který se bavil četbou Swiftova románu, si nemyslil, že skutečně někde existuje ostrov Liliput, zatímco téměř všichni Češi jsou ochotni přijmout Haškovo líčení jako spolehlivý pramen dějin války. Nikdo z nich nepochybuje, že rakouští důstojníci byli zbabělí blbci a že Češi byli bud' ustrašení ulejváci nebo tupí omezenci hnaní jako pasivní dobytek na jatky. Je ironií, že o opaku přináší důkazy především práce rakouských autorů!

Vím, že by zde bylo možno poukázat na popřevratovou psychózu prvých let svobodného státu. V protirakouské náladě prvých poválečných let nebylo populární psát o českých vojácích v rakouských uniformách jako o statečných mužích, kteří umějí dobře bojovat. Každý se naopak snažil zdůrazňovat svůj podíl na bourání Rakouska, byť i jeho zásluhy spočívaly pouze v tom, že měl strach. Ale tento výklad můžeme skutečno přijmout pouze pro prvá léta republiky. Jakmile to „revoluční nadšení" pominulo, měla nastoupit vláda zdravého rozumu respektující v historické práci především fakta a pravdu. Mladá republika si do svého znaku dala heslo: Pravda vítězí! a jejím prvým prezidentem byl muž, jehož jméno je úzce spojeno s tzv. bojem o rukopisy. Ten byl rozpoután ve jménu historické pravdy, před níž musí ustoupit i národní zájmy. Kde zůstala tato ušlechtilá zásada při hodnocení rakouské armády a vojáků v ní bojujících, především vojáků české národnosti? Iluze, že ve 13. století existovala vyspělá, česky psaná literatura, jsme se vzdali téměř radostně, iluzi, že Švejk je věrným obrazem českého vojáka si nechceme nechat vzít.

Když si to vše uvědomíme, musí se nám ona nekompromisní láska k pravdě, kterou si na prapor napsali odpůrci Rukopisů, zdát poněkud podezřelá. Odmítáme-li houževnatě vzít na vědomí jasná historická fakta dokazující, že Češi za prvé světové války byli dobrými vojáky, pak radostná ochota, s níž jsme přijali důkazy o nepravosti rukopisů, nemůže být považována za lásku k pravdě. V obou případech se opět projevuje onen nešťastný vztah Čechů k vlastní historii: vše kladné zamítáme, vše záporné nejen přijímáme, nýbrž i zdůrazňujeme.

V období mezi oběma válkami stali se legionáři přímo legendou, psáno o nich v čítankách, vznikla bohatá legionářská literatura, natáčely se legionářské filmy, na jeviště uváděly hry s legionářskou tématikou, odhalovány legionářům pomníky, skládány na ně básně. Možno říci, že kult legionářů byl spíše přeháněn, takže zde zdánlivě má teorie o českém sklonu k sebeponižování neplatí.

Jenom však zdánlivě. Vznikla ovšem bohatá legionářská literatura, ano, ale převážně beletristická. Vážné a historiograficky hodnotné práci o legionářích a jejich bojích jsou - bereme-li v úvahu přehnané zdůrazňování legionářské tradice - poměrně řídké. Odráží se to v představách, které česká veřejnost o legionářích a jejich činnosti měla. Češi se ovšem dovídali mnoho o legionářských medvídcích, o proklamacích amerických krajanů, o Štefánikově jednání ve Francii, o těpluškách na sibiřské magistrále, o vnitřních hádkách mezi příslušníky různých směrů zahraničního odboje, o časopisech vydávaných na Sibiři. Bylo přirozeně psáno i o událostech vážných. Často připomínána poprava zajatých italských legionářů, oslavována obětavá sebevražda plukovníka Švece, jehož pluk se vzbouřil — to jsme ovšem připomínali velmi rádi —tudíž většinou události smutné, málo slavné a politováníhodné. Je až nápadné, jak málo se mluvilo o vojenských činech legionářů. Byla jistě oslavována bitva u Zborova. To je v pořádku, byť i vojensky šlo jen o poměrně bezvýznamnou srážku, v níž československá brigáda musila překonávat zřejmě jen malý odpor, což je patrno z relativně malých ztrát. Oba pluky ztratily 185 mužů, tudíž podstatně méně než dva české pluky ve výše zmíněné bitvě u Šašinci.

Bitva u Zborova se tudíž českým lidem připomínala, méně však již se dověděli o ostatních legionářských bojových akcích. Boje u Arrasu a Dos Alta neznala většina Čechů ani podle jména. Proč, při záměrném pěstování legionářské legendy nebyla i tato vojenská vystoupení legionářů náležitě oslavována? Byla to snad skromnost nedovolující nám zapomenout na poměrně malý význam těchto bojů v rámci ohromného zápasu národů? To jistě nikoliv, neboť skromnost není příznačnou pro celou legionářskou legendu. Naopak, legionáři byli téměř jediní vojáci prvé světové války, o nichž se u nás v období prvé republiky mluvilo. A právě proto je zcela zarážející, objevíme-li náhle něco, co na působení legií vrhá poněkud jiné světlo než dosavadní vyprávění o sibiřských medvídcích a vnitřních hádkách.

Generál Ludendorf, vedoucí osobnost německého vrchního velitelství uvádí ve svých pamětech zajímavou skutečnost. Líčí pokusy dohodových mocností obnovit východní frontu, která po říjnové revoluci a podepsání míru v Brestu Litevském přestala existovat. Pokusy spočívaly hlavně v podpoře tzv. bělogvardějců bojujících proti revoluci a neuznávajících mír uzavřený sovětskou vládou. Podle Ludendorfa byly veškeré tyto pokusy zcela bezvýznamné. Působily určité potíže sovětské vládě, ale vůbec neškodily Němcům. Jediné, co mělo pro ústřední mocnosti skutečně vážné následky, bylo vystoupení československých legionářů. Tím, že obsadili a ve svých rukách drželi sibiřskou magistrálu, znemožnili odsun německých a rakouských zajatců ze sibiřských zajateckých táborů, kteří měli být podle ustanovení brestlitevského míru propuštěni. Podle Ludendorfa přišla tím německá armáda o mnoho vojáků, kteří mohli být nasazeni v rozhodujících bojích na jaře 1918.

To je jistě velmi cenné svědectví. Na jaře 1918 umožnilo uzavření míru na východě Němcům přesunout síly z ruské fronty na západ a využili takto získané přechodné početní převahy k poslednímu pokusu rozhodnout válku ve svůj prospěch. Pečlivě připravená ofenzíva měla zpočátku překvapující úspěch, pronikla až k Marně a situace spojenců byla jistou dobu kritická. Je jistě vždy problematické mluvit v historii o tom, co by se stalo, kdyby..., nelze však popřít, že několik desítek tisíc mužů víc na německé straně mohlo mít velký význam. Jestliže tudíž legionáři svým vystoupením znemožnili toto posílení Němců v rozhodujících okamžicích války, znamená to, že zasáhli do jejího průběhu způsobem, který svým významem daleko přesáhl jejich početní síly. Ve srovnání s tím se musí zdát boje u Zborova a Dos Alta jako bezvýznamné epizody. A přece právě o těch se psalo, zatímco o skutečně významném zásahu legionářů do průběhu válku obsazením sibiřské magistrály nenalezneme - kromě u německého generála - ani zmínku.

Nápadnější důkaz nedostatku českého cítění pro historii nelze snad podat. I v tomto případě se jistě uplatnila česká snaha hledat ve své minulosti pouze utrpení a křivdu, malost a nic velkého. Bitva u Zborova byla konec konců též tragédií. Útok legionářské brigády byl tehdá jediným útočným pohybem skutečně provedeným v rámci plánované nařízené velké ruské ofenzívy. Z celé silné ruské armády jediné slabá československá brigáda provedla útok, který byl sice úspěšný, ale vzhledem k rychle postupující demoralizaci celé ruské armády prakticky bezcenný. By tudíž tento slavný čin českých vojáku skutečně spíše tragédií než triumfem a to máme ve své minulosti rádi.

Jak je možné, že si výše citovaného Ludendorffova výroku nevšiml nikdo z českých historiků, kteří se dějinám legií věnovali? Je těžké na tuto otázku odpovědět. Snad zde hrála roli jistá averze českých historiků proti používání takových pramenů jako jsou paměti německého generála. Kdo zná psychologii českého veřejného mínění v období mezi oběma válkami, ví, že takový zásadní odpor proti všem německým a rakouským autorům zde skutečně byl. Nelze se tomu tak zcela divit, nebo vlivem Švejka byl každý průměrrný Čech přesvědčen, že němečtí a rakouští generálové byli buď blbci nebo lotři.