Říjen 2009

Jak vytvořiti koninu aneb Balada o paní Novákováové

Luděk Frýbort

Zas abych se chopil dřevce a vyjel v boj na obranu jazyka českého, chudinky ubližované. Je to svízel; jednou je třeba potřít saň nafrněné světáckosti, snad i slovo jitrnice zmizí brzy z českého slovníku, nahrazeno fajnovějším »liver sausage«, podruhé naopak je to saň křupanství, která vnáší do psaného projevu nejpokleslejší ukázky jazyka chlévů a pivních náleven. No, a teď mi nedá, než abych se znovu rozjel proti zmetku zřejmě nevyhubitelnému, jímž je novinářské lajdáctví. Kolikrát už se tiskem přemílala mluvnická zvláštnost češtiny zvaná přechylování, její oprávněnost i mez, za níž se stává směšností, a přece se pokaždé najde mudrc, jenž ji plácne nevěda kam, bez myšlenky a bez znalosti.

Probírám se novinami, a nač zírá oko mé ... píše kdosi o komisařích Evropské unie, mezi nimiž zasedá i jistá paní jménem Dalia Grybauskaitéová. Ó psavče neblahý! Přechylujete-li, měl byste buď vědět co, nebo toho nechat. Vězte pro podruhé, že kromě češtiny přechylují ženská jména i jiné jazyky, například litevština, ledaže ne příponou -ová, nýbrž -ité pro svobodné panny a dívky, -iené pro vdané dámy. Pantatínek dotčené komisařky (tohoto času dokonce už litevské prezidentky) se pravděpodobně jmenuje po litevsku Grybauskas, z čehož pak vyplývá ženský tvar Grybauskaité. Rozuměno? Jinak dochází k přechýlení na druhou, jako kdybychom českou paní překřtili na Novákováová. Jiný přechylující jazyk je maďarština, dosahující ženského tvaru příponou -né; kdyby se tudíž naskytlo jméno např. Molnárné, vězme, že jde o paní Molnárovou, což už celkem stačí. Dalším přechýlením by se z ní stala Molnárováová, což by si nemusela dát líbit. Přechylujíce kdeco pomyslete, že se mezi čtenáři vašeho listu mohou vyskytnout češtinu ovládající Litevky či Maďarky, které by se, každá podle své nátury, mohly buď urazit, nebo puknout smíchy. I bylo by lépe se nejdřív poinformovat.

Jiné úskalí, na němž pravidelně ztroskotává psavecké lajdáctví, je jazyk a mrav islandský. Čítám dejme tomu o tom, jak někam hodila oštěpem nebo něco přeskočila jakási Alfrun Gunnbjörnsdóttirová ... konina ne tatáž, ale podobného rázu jako už zmíněná Novákováová. Než kdokoli začneš přechylovat Islanďanky, pomni, že islandský národ je nepočetný, jemuž doposud nebylo zapotřebí vytvářet skutečná příjmení, nýbrž si vedle jména křestního vystačí s jménem tzv. patronymickým neboli po tatínkovi. Jmenuje-li se tatínek Gunnbjörn, jeho mužský potomek půjde životem jako Gunnbjörnssón; narodí-li se dcerka, bude užívat jména Gunnbjörnsdóttir (dóttir = dcera). Snad stojí za to přeložit slovní zmršeninu Gunnbjörnsdóttirová do češtiny: Gunnbjörnova dcerová. Inu jo. A to jsme pořád ještě v poměrně přehledné Evropě; což teprve, ozdobíme-li českým přechýlením příslušnici nějakého exotičtějšího etnika. Na rozdíl od nejednoho psavce bujaře rozmáchlého bych se neodvažoval namáčet si autorské pero v jazyce, o jeho struktuře nevím ani zbla. Čínštině jsem však svého času věnoval něco úsilí, takže mohu vydat zprávu o tom, jak se tvoří čínské jméno. Sestává ze tří slabik: první přijde na řadu jméno rodinné (příjmení), po něm generační, a až na samém konci jméno vlastní, označující obvykle nějakou krásnou či heroickou vlastnost. Takže objeví-li se v českém tisku například paní Wang Dong Weiová, vězme, že jde o týž plod učeného ducha, jako bychom tu dámu na naší pětistovce nazvali Němec Boženová.

Trochu jiná patálie se na odvážného psavce směje z arabštiny. Dlouhé věky si Arabové vystačili jednak s jménem vlastním, někdy s předponou buď abú (otec) - tedy například Abú Hišám = otec Hišámův, nebo ibn (syn), označující vesměs příslušnost k některému kmeni - viz královskou rodinu ibn Saúd. Až teprve s nástupem moderního věku se ukázala potřeba nějakého příjmení, které se převážně odvodilo z nositelova rodiště: pochází-li někdo z města Thumaitu v jižním Ománu, může se jmenovat Thumajtí. Musí-li se, kdyby čert na koze jezdil, takové jméno přechylovat, je věc vkusu; sám bych řekl, že nikoliv. Ani v češtině přece jména na -í nepřechylujeme, proč s tím tedy trápit Arabky. Jestli se nemýlím, pohybuje se na české politicko-mediální scéně jistá paní Tachecí, již nikoho nenapadne přitesávat na Tachecíovou (podobně hezky by znělo Petrůová, Jankůová apod.); proč tedy má palestinská politička Hanna Ašráfí být Ašráfíovou?

A kolik je roztodivných jazyků a hatmatilek po všech světadílech, které z nich vytvářejí nebo nevytvářejí ženskou jmennou formu, a jak, to neví snad ani ďábel sám. Střehl bych se pokřtít osmou z manželek středoafrického krále Ubunguová-Mbethebokiová, nemoha vědět, jaká konina z toho zase vypadne. Jsou však tací, kteří se konin lehkým perem dopouštějí; snad by bylo lépe, kdyby opustili příliš náročné řemeslo novinářské a stali se dejme tomu pekaři rohlíků. Zmršený rohlík je možno hodit psům. Do směšnosti znetvořený jazyk český ... kéž by jej takovému troubovi bylo aspoň líto.

Abychom tedy vše v jedno shrnouce stanovili nějaká pravidla. Přechylujme jména českých paní a dívek, pokud o to stojí; čítám o zelené političce paní Jacques, která o to zřejmě nestojí. S uznáním zaznamenávám ten pokrok, že dámy jako ona už nejsou k přechýlení nuceny právem útrpným. Uznávám též, že české přechýlení má pro českého čtenáře (ale jen pro něj) něco do sebe; najdu-li v německých novinách dlouhý traktát o osobě jménem Obermeier a teprve ze souvislostí zjistím, že jde o ženskou, může to být k zlosti. To v českém tisku by hned na první řádce stála paní Obermaierová, a já bych věděl, na čem jsem. Recipročně bych se odvážil přechylovat jména německých dam, jelikož německy umím. Odvážil bych se téhož i v případě angličtiny, s jistým odstupem i španělštiny, hrsti dalších evropských jazyků a tří nebo čtyř neevropských; jazyky jsou jedním z mých koníčků a alespoň povrchně mám ponětí (netvrdím, že je ovládám) o větším jejich počtu, než bývá běžná norma. To neuvádím, abych se chlubil, nýbrž abych naznačil, kde je hranice: tam, kde začíná neznalost. U někoho jí může být čeština plus jeden či dva další jazyky. U jiného jen ta čeština, ještě u jiných ani ta ne.

Zkráceně řečeno, pišme o tom, čemu rozumíme. O čem jsme na pochybách, nechme toho. Svět se nezboří, necháme-li osmou manželku afrického krále nepřechýlenou; spíš by bylo trapné, kdyby se do redakce dostavil černý muž a píchaje prstem do stránky s naším článkem by nám s hubou od ucha k uchu sděloval, že Ubunguová v jeho rodném jazyce znamená Ubungu, ta stará semetrika. Černý muž, jak z vlastní zkušenosti vím, rozumívá legraci. Jsou ale etnika, že jí nerozumějí.