Říjen 2009

Na okraj jedné papežské encykliky

Luděk Frýbort

Kdo by nebyl znepokojen stavem dnešního světa, samé pranice, nenávisti, teror, útlak, bída, chaos, teď do toho ještě tahleta hospodářská krize, a než aby se z toho klubka svízelí ukazovala nějaká cesta ven, spíš se ještě zamotává. Lze pochopit, že papež Benedikt XVI. vyzval encyklikou Caritas in veritate poblázněné lidstvo k obratu a nápravě. Aby v dnešní kritické situaci netáhl jeden čehý a druhý hot, je světu třeba skutečné politické autority, praví se v ní. Orgánu, jenž by stál nad nad rozhašteřenými vládami a závazně všem určoval cestu. Řídit hospodářství ... uskutečnit odzbrojení ... zaručit ochranu životního prostředí ... regulovat migrační proudy ... nu, věru náročný úkol, jímž Svatý otec hodlá pověřit jím navrženou Světovou politickou autoritu.

A já vám nevím. Nejsa údem církve katolické bych si netroufal kritizovat Svatého otce ve věcech víry, v nichž je jak známo neomylný. Co se věcí politických, hospodářských a jiných takových týče ... už si tak jistý nejsem. Spíš bych se třikrát pokřižoval, pomyslím-li na pravděpodobný provoz jeho Světové autority. Copak už jednu nemáme? OSN, tu impotentní, nezodpovědnou, rozumného usnášení neschopnou sbírku zkorumpovaných diktátorů a polodiktátorů, v jejichž sobeckém štěbetání bez účinku zaniká hlas demokratického světa? Leda by zase zazněl nějakou frází, o níž sám autor ví, že až na to huby otevření nepřinese nic. Leda by se zase někdo chtěl vyvléknout ze zodpovědnosti - ano, ano, zasáhneme proti pirátskému řádění u somálských břehů, proti papalášské svévoli v Barmě a tuctu jiných lotrovin, ovšem pouze v rámci OSN. Radě bezpečnosti postoupit, rezoluci odhlasovat, znepokojení vyjádřit, sankce vyhlásit, ovšem jen mírné, aby nikoho nebolely ... jdi se vycpat, vrcholná politická autorito. Jak jsou dnes rozdány karty světové politiky, není ducha věšteckého zapotřebí k odhadu, že by druhý, samým papežem navrhovaný orgán té sorty dopadl stejně. Je možno si ušetřit zlost a výdaje, ledaže by jeho smyslem bylo zaopatření další smečky odložených politiků výnosnými prebendami.

Přitom bývaly časy, kdy OSN k něčemu rozumnému byla, i bez papežských encyklik. Ještě roku 1950 dokázala nejen odhlasovat rezoluci, ale i zorganizovat vojenský zásah proti komunistickému vpádu do Jižní Koreje. To také bylo naposledy. Od té doby, kdykoli je třeba skutečně vyřešit krizi, musí se to stát mimo OSN a její ochrnutou moc. Nechme iluzí, aby svět měl společné vedení, musel by mít i společnou vůli. Jelikož je to požadavek z říše bájí, musela by v něm platit vůle převládající, čímž není řečeno, že většinová; většina zřídkakdy znamená kvalitu. Neboli po lopatě řečeno, vrcholný, světa běh určující orgán by nesměl být arénou k vybláznění s volným vstupem pro kohokoliv, nýbrž vybraná společnost států nejen podle jména demokratických, politicky stabilních a hospodářsky rozvinutých, protože jen od takových lze očekávat, že budou mít morální sílu sledovat něco víc než vlastní sobecký zájem. ODS (vida!), Organizace Demokratických Států s pravomocí jednat i proti vůli režimů bídáckých, na jejich slavnou suverenitu a nedotknutelnost nehledě. Proti vůli států nefunkčních, zkorumpovaných, diktátorských, utlačovatelských, států s dobyvačnými choutkami ... měl-li papež Benedikt XVI. něco takového na mysli, vzdejmež úctu jeho moudrosti. Nebo to na mysli neměl, a pak si mohl svou moudrost nechat. Nějaké méně horoucí, ale určitější vyjádření Svatého stolce by neškodilo.

Je ovšem velmi nízká pravděpodobnost, že by se taková vize mohla uskutečnit. Přitom není nemyslitelná. Obraťme kalendář o sto let zpátky, a vizme: svět nikoli bez válek a velmocenských tahanic, nicméně po všech svých rovnoběžkách a polednících bez obtíží přístupný, bezpečný, spořádaný, nadějně se vyvíjející. Byl takový, protože nad ním bděla nejvyšší politická autorita - Západ. Jeho globální řád měl své nedostatky, nespravedlnosti i krutosti, ale ty byly napravitelné; nevedly k rozkladu všech funkcí bez naděje na obrat k lepšímu. Jenže Západ se role světového správce vzdal. Není divu; byla nevděčná a navzdory běžné představě spíš ztrátová. Zůstalo po ní mocenské vakuum; a jelikož žádné vakuum nemůže zůstat trvale nezaplněné, nacpaly se do něj síly mnohem pochybnější kvality. Státy hospodářsky silné, ale nedemokratické; státy aspoň formálně demokratické, ale podvyživené; státy, jejichž potence nespočívá v tvořivé konstruktivitě, nýbrž v pokladech země, o něž se nepřičinily, nebo ve schopnosti konkurence založené na armádách bídně placených ubožáků. Nedivme se, že svět pod takovouto kuratelou vypadá, jak vypadá: chaotický, hladový, nebezpečný, s vyhlídkou na další pokračování až k představivosti se vymykající globální katastrofě. Kdo vidí na obzoru světlo naděje, ať mi je, snažně prosím, ukáže.

Ještě nepříliš dávno jakési světélko poblikávalo. Západ se vůdčí role vzdal, ale ještě si zachoval vědomí morální povinnosti. Pomáhat tam, kde je to možné, zasáhnout, kde je to nutné. Ještě se dokázal spojit k záchraně alespoň jižní části Koreje, když už Severní Korea zůstala v chřtánu bolševikům. Ještě, zúžený na samotnou Ameriku, se pokusil o totéž ve Vietnamu. Ještě zde byla kdekým odsuzovaná a vysmívaná, nicméně vposledku úspěšná akce k odstranění brutální tyranie v Iráku. A ještě nyní se Západ snaží zamezit silám zla v uchvácení Afghánistánu, i když s nejistou nadějí na zdar. Ale celková tendence je sestupná. Je téměř jisté, že další podobné akce už následovat nebudou, že síly zla, ať už kdekoliv, mohou počítat se střelami leda papírovými, zatímco svět se bude dál rozpadat.

A tak si vypijte svůj kalich hořkosti až do dna, Barmánci, nejhodnější, nejpoctivější lidé, jaké jsem poznal. Kdekdo se bude rozlítostňovat nad vaším utrpením, ale nikdo vám na pomoc nepřijde. Demonstrujte a krvácejte, Ujgurové a Tibeťané, naděje pro vás není, leda rozdrcené pod pásy pekingských tanků. Vzpírejte se šílené diktatuře náboženských blouznivců, teheránští studenti, vaší vzpouře je souzeno zaniknout brutalitou a vyčerpáním. Zůstávej sám, statečný Izraeli, v osamění bojuj proti vyhlídce hrůz, ve srovnání s nimiž bledne i nacistická šoa. Pomoci není, kdo se jednou, ať vnější agresí nebo z vlastní neprozíravosti dostal pod kola tyranie, už nikdo ho z ní nevyprostí. Ne že by nemohl, ale že nechce; každý případný zachránce ví, jak by dopadl. Odsudky a výsměch, jež byly odměnou americkému prezidentovi G. W. Bushovi za odstranění Saddámovy vražedné diktatury, jsou dostatečným varováním.

Svět potřebuje vrcholnou politickou autoritu, jaká pravda, Svatý otče. Jenže ne jakoukoliv. Ne obdobu té, kterou už má a která je ... kdyby aspoň pro legraci králíkům. Takovou potřebuje, zoufale, naléhavě, jakou míval, ale odnesly ji vlny intelektuálních mód, pokryteckého relativismu, flagelantská záliba v bičování vlastního hřbetu, naivní představa konferenčního stolu, u nějž lze užvanit cynické lotry k povolnosti. Už dnes každý, kdo není raněn politicky korektní slepotou, vidí hořké plody, jež sklízí ad absurdum dovedená zásada dohody a nenásilí. Že konflikty neřeší, jen je odsouvá, hrne jich před sebou stále vyšší hromadu, až ... je příliš slabá fantazie k dohlédnutí té zkázy, až se nahrnutá hráz protrhne. Ten vlak už ujel, Svatý otče, svět ztratil a už nedostane všemi respektovaný řád, ani kdyby taková snaha byla opravdová. Západ pozbyl vůle i síly k záchraně světa; kéž by si aspoň spočítal své možnosti a začal se starat o svou vlastní.

Ale i takové prozření, jak vše naznačuje, přijde pozdě, pakli vůbec. Ne, Svatý otče, sám Bůh jako by světu psal svou poslední, výstražnou encykliku. Běda bláznům! Běda těm, kdož se blázny dají vést!