Říjen 2009

Několikero cenných ponaučení z krizového vývoje v Hondurasu

Luděk Frýbort

Moje vzpomínka na Honduras není z nejčerstvějších, už osm let je tomu, kdy jsem procházel tou pěknou, sympatickou zemí. Možná se od té doby něco změnilo, ale nebyl tehdy Honduras mezi takzvanými banánovými republikami Střední Ameriky ani nejbohatší - to prvenství náleželo Kostarice a Panamě - ale ani nejbědnější, kteroužto palmu vítězství si vysloužila socialistická Nikaragua a třímá ji podnes. Nebyl ze všech nejbezpečnější, ale ani prolezlý tlupami banditů, jak se tak zpravidla vyvinou z bojovníků za osvobození kohosi z čehosi; tím vynikala Guatemala a El Salvador, kde osvobozování bylo nejúpornější a trvalo nejdéle. Co se kvality demokracie týče ... zrovna v Hondurasu probíhaly nějaké volby a měl jsem příležitost vyčíst z plakátů jistý sklon k tlučhubovské demagogii, ale ani to není v Latinské Americe výjimkou. Jen v jednom vybočoval Honduras z místního průměru: stál jednoznačně na straně USA v bojích o to, stane-li se Nikaragua po Kubě další infiltrační základnou Sovětského svazu. V době mé přítomnosti byl SSSR už nebožtíkem a patálie tím až na další vyřešená, ale světová levicově-intelektuální scéna nemohla Hondurasu to provinění zapomenout, a nezapomněla dodnes.

Nestává se často, aby byl Honduras dějištěm světového zájmu; naposledy k tomu došlo roku 1969, kdy si kvůli jakémusi zpackanému mistrovství vjel do fousů s El Salvadorem ve válce, všedší do dějin pod jménem fotbalová. Znovu pak nyní, ledaže už ne kvůli fotbalu. Přihodila se věc v latinskoamerických podmínkách nikoli vzácná: demokraticky zvolený prezident Manuel Zelaya se před vypršením svého mandátu rozhodl nepustit se jej, ani kdyby trakaře padaly. Tamní ústava sice dvou- či vícenásobné zvolení nepřipouští, avšak nepostradatelný seňor Zelaya se usnesl uspořádat lidové referendum, jež by ho dle osvědčeného vzoru jeho příznivce a mentora Hugo Cháveze ústava neústava v prezidentské funkci do dalšího a třeba i ještě a ještě dalšího období potvrdilo. Co chcete, i to se snadno vejde do široké náruče latinskoamerického pojetí demokracie. Další sled událostí je znám, takže jej uvedu jen krátce: honduraský ústavní soud Zelayovi jeho plán neschválil a nařídil ozbrojeným sílám, aby prezidenta s chávezovskými sklony zatkly. Ne však zastřelily, jak by odpovídalo latinskoamerické revoluční tradici, jen ho naložily do letadla a vyvezly do Kostariky. Prý ho pučističtí vojáci hnali do letadla v pyžamu, stěžoval si potom novinářům. Hrůza mě obchází, představím-li si, že bych byl honduraským prezidentem já, chodívaje spát nahatý.

Avšak legraci stranou, neboť svět obletěla vlna ostrého nesouhlasu, v němž se vzácně shodly státy jak demokratické, tak i samovládné. O nezákonném svržení demokraticky zvoleného prezidenta bylo mnoho řečí, o neústavním puči, o pravicové diktatuře, jež se nyní chystá zadusit svobodu té středoamerické země. Sám český pan zahraniční ministr Kohout označil onu událost za nepřijatelné narušení ústavního pořádku v Hondurasu, venezuelský arcidemokrat Chávez dokonce pohrozil Hondurasu válkou. Jak všechno dopadne, je ve chvílích, kdy píši tento článek, ještě nejisté. Něco snad lze odvodit ze současného vývoje v celé Americe na jih od Rio Grande, kde se za souhlasného mručení západní levice stává jedna země po druhé demokracií dle chávezovsko-castrovského mustru. I nehodnotil bych šance postzelayovského Hondurasu příliš vysoko.

Pozorovateli s jistou dávkou osobní sympatie pro tu vzdálenou zemi a navíc se zkušeností různých vítězných únorů z toho mohou vyplynout některá všeobecnější ponaučení. První se týká referenda, co o ně usiloval svržený honduraský prezident. Z plného přesvědčení souhlasím a potvrzuji, že referendum je nejdokonalejší nástroj nejvyššího typu demokracie. Ničím nelze dát průchod mínění občanské většiny spolehlivěji. Je zde ovšem jakýsi háček: aby se nástroj přímé demokracie nestal nástrojem sebevraždy, musí být společnost politicky vyzrálá, prozíravá, zodpovědná, imunní proti vábení tlučhubů. To ostatně je případ nejen Hondurasu, ale i jiných b ... málem už jsem napsal banánových republik, ale jak vidíte, nenapsal jsem. Pročež bych byl náramně ostražitý, než začnu souhlasně přikyvovat referendům kdesi v čertech ďáblech. Zejména jde-li o čerty ďábly chudobné, jejichž občanská většina je ochotná prodat svou budoucnost za slib většího hrnce kukuřičné kaše; i přidal bych k výše uvedeným podmínkám ještě dobrou míru zámožnosti. Chuďas je špatný, velice snadno oklamatelný demokrat.

Druhé ponaučení se týká odvolatelnosti nedobrého rozhodnutí, jakkoli se jej dopustila občanská většina dle všech pravidel demokracie. Má-li občánek možnost si povědět při pohledu na to boží dopuštění, které kolem sebe rozsévá jeho miláček - to jsem byl ale pitomec - a příště volit rozvážněji, jest průšvih nejlepším učitelem. Jiná situace nastává, vložila-li občanská většina svému miláčkovi do rukou tolik moci, že už se o její nedůležité mínění nemusí starat a usalaší se ve vysokém úřadě neodvolatelně, případně si jej dá potvrdit extra zákony a ústavními změnami vlastní produkce. To nebezpečí je zvlášť akutní v zemích Latinské Ameriky, převzavších vesměs od USA systém s velkým podílem moci soustředěné v osobě prezidentově. V USA s tradicí občanovy osobní zodpovědnosti a tím i prozíravosti prezidentský systém funguje, i když to také nemusí trvat věčně. V b ... ale kuš, pořád, ve společnostech nehotových, jejichž prozíravost nesahá dál než k většímu hrnci kukuřičné kaše, by byl, tuším, vhodnější systém rozloženější moci, nadto opatřený soustavou pojistek proti zneužití tlučhubou. Může jimi být nejvyšší soud, parlament či jiná zákonná instituce. Selžou-li všechny, může se stát poslední pojistkou své přísaze věrná armáda.

No, nekřižujme se hned zděšením. Stál jsem na Staroměstském náměstí v únoru 1948, naslouchal Gottwaldovu vítěznému prohlášení - právě se vracím z Hradu - a jako mnoho jiných v poslední naději čekal, jestli teď komunistickou chamraď smete armáda. Nesmetla. Prezidentská pojistka se propálila a armádní zároveň s ní. Měli jsme tenkrát mít nějakého generála Pinocheta, povím vám, jenže on byl po ruce jen zbabělý a s komunisty spřažený Svoboda. Možná by i tenkrát býval celý demokratický svět křičel o nepřijatelném narušení ústavního pořádku, ale to by se nějak sneslo. Lepší narušit ústavní pořádek než půl století vězet až po uši v komunistickém bahně. A ještě není všem dnům konec.

Demokratický, vítězných únorů nezkušený svět činí jednu obrovskou, záhubnou chybu. Je-li mu rozhodnout se mezi živými lidmi a vznešeným principem, má za to, že jest třeba vyhověti principu, lidé že už se s výsledkem nějak srovnají. Tak vznikají demokratury, onen potvorný kočkopes, prašivou srst plnou demokratických voleb, demokratických ústav a jiného demokratického nářadí, a přesto zlý, požíračný, člověkem pohrdající a hlavně nesmrtelný. Jen trouba diktátor by chtěl dnes dosáhnout moci krvavou revolucí; mnohem lepší je nechat se demokraticky zvolit. Ani to, jak bystrý čtenář jistě chápe, se nemusí týkat jen Hondurasu.