Říjen 2009

Rozjímání o konvertitech a kázni

Luděk Frýbort

Tak jsem se právě dozvěděl, že za poslední dva roky přestoupilo v Německu 35.000 lidí na islám. Nic moc, řeklo by se, v celkovém počtu německého obyvatelstva tvoří to číslo zanedbatelných 0,00044 procenta, ale uvážíme-li, že jde vesměs o mladé muže ve věku od sedmnácti do čtyřiadvaceti let (starší tu udičku tak snadno nespolknou), jde z toho tak trochu děs. Pětatřicet tisíc mladých, ukázněných, ke všemu odhodlaných mužů, to už je, pane, nějaká armáda, nad tím se nedá jen tak mávnout rukou. Jak k tomu mohlo dojít? A co si s tím počít?

Proč se tak všelijací utřinosové stávají muslimy, říkal jsem si až doposud ... nu, asi jako se jiní utřinosové stávali a dosud stávají marxisty, hitlerovci, leninovci a tak podobně. Ne že by je náhle ovanul dech Pravdy, ale protože se chtějí odlišit. Zaprovokovat si. Udělat se pro okolí zajímavými. Za pár let budou mít jiné starosti, dostanou rozum a přejde je to. Jenže ono to nebude tak jednoduché. Čtu zrovna v našich hannoverských novinách výpověď takového jednoho ouška růžového, sedmnáctiletého, rozhodnuvšího se žít dle pravidel koránu a docházejícího za tím účelem do Kulturního islámského centra ve městě Braunschweigu. Jest, dlužno poznamenat, řečené centrum více než podezřelé z kontaktů na teroristické skupiny v tu- i cizozemsku; v rámci kulturní osvěty se v něm promítají videozáběry stínání hlav odpadlíkům, a nejméně deset účastníků se z něj už odebralo rovnýma nohama do svaté války proti nevěřícím. Byv otázán, co mu chybělo v občanské společnosti a co našel mezi muslimy, pravil ten kluk: »Kázeň.«

To bych, přiznám se, býval nečekal. Kázeň, snad nejposmívanější z hodnot, nad nimiž ohrnul nos náš supermoderní čas. Povinnost. Úcta. Věrnost a spolehlivost. Západní myslitelé se předhánějí, kdo dřív a radikálněji vyhodí tuto směšnou veteš na smetiště dějin, politicky vlivné kruhy spěchají přetavit jejich chaotické představy ve společensky závaznou normu. Jiné hodnoty jsou stavěny na piedestal doby, svévole, bezuzdnost, neposlušnost, neúcta, neohraničená tolerance k čemukoliv, a jediný závazek, jenž je ještě uznáván, je povinnost většiny podřídit se extravagantním menšinám. To vše se sice nevysloveným, ale nepřehlédnutelným záměrem nalákat mladé, dobře ovlivnitelné publikum. A najednou je tu rostoucí počet mladých mužů, kteří o nabídku bezbřehé libovůle nestojí. Místo toho touží se podřídit kázni; a protože ji mezi svými nenalézají, přijímají prostoduchá, avšak strohá a jednoznačná pravidla islámu. Co z toho můžeme vyvodit?

Asi že humanističtí myslitelé zase jednou parádně šlápli vedle. Pravda, život našich dědů byl spoután pravidly kázně a povinnosti snad až nadmíru; a oni si představovali, kdovíjak nejsou svobodomyslní, když staré hodnoty ne zrevidují či přizpůsobí změněné době, ale rovnou postaví na hlavu. Když se vysmějí závazku člověka vůči společnosti a nade vše povýší své samolibé, všelijak pokroucené Já. A ono to nevyšlo. Svět libovůle nefunguje, jak už můžeme na všech stranách vidět, ničím neohraničená svoboda se čím dál zřetelněji stává spoutaností, život bez pravidel už si zase našel svá omezení, své posvátné pravdy, o nichž kdo zapochybuje, podléhá prokletí. Politicky korektní, multikulturní a jiné takové myšlení je ovšem záležitostí slaboučké, třebaže imperativní vrstvy samozvaných světa opravců; a nelze se divit, že široká většina západní společnosti hledá z obojku nového náboženství cestu ven. Někdo ji najde v roztrpčené, v důvěrném kroužku přátel a známých sdílené opozici, někdo rozesílá posměšné e-maily, někdo se ozve, najde-li tu možnost, článkem v tisku, ale nejjednodušší je obrátit se tam, kde příkazy krasoduchů neplatí, například do islámského kulturního centra.

Přesto se musím ptát, zda synové západních rodičů, když tak bijí čely o podlahu mešit či si usilovně vtloukají do hlav zmatené súry koránu, v některém laloku svého přizpůsobivého mozku nepociťují ztrátu. Nikoli ztrátu nekázně, neposlušnosti a samolibého tajtrlíkování; to je módní zmetek, jemuž je určeno neobstát před soudem dějin stejně jako všem syntetickým pravdám, co jich Západ až doposud zplodil. Ale ztrátu zásad, jež Západ udělaly nejdynamičtější, třebaže omylnou - co je neomylné, smrdívá malérem - civilizací světa. Je zde nedefinovaná zásada vzájemné slušnosti, vyjádřená babičkovským zvoláním - to se přece nedělá! Je zde mýtická, jiným civilizacím vzdálená představa lepší budoucnosti, o niž je možno vlastními silami i vůlí usilovat, třebaže dokonalosti nikdy nedosáhneme. Je zde ze zkušenosti mnoha tisíciletí vyvěrající zásada prozíravosti, pojetí dneška jako přípravy na zítřek. Z toho všeho vyrůstá západní, ničím jiným nezastupitelný civilizační způsob. K tomu všemu se můžeme vracet, nevíme-li v zašmodrchaném klubku dějin kudy kam, jako zrovna nyní.

Jak zabránit konverzím k islámu a hrozbám s tím spojeným ... řešení existuje a není složité. Nabídnout lidem, a mladým lidem obzvláště, co postrádají: vysokou míru svobodného rozhodování a zároveň i stejnou míru kázně, zakotvení, závazku, povinnosti, ohledu k ostatním. Zdůraznit hodnoty vlastní civilizace a možnost být na ně hrdý, nepochlebovat jiným, nepodlézat. Nestane-li se tak dost brzy, můžeme se začít cvičit v ohebnosti, abychom dosáhli čelem na modlitební kobereček. Naši spanilomyslní krasoduchové si pak mohou dát své imperativní pravdy vytetovat na záda a oběsit se s nimi.