Říjen 2009

Z národních pověstí a bájí aneb O zakřivenosti bruselských okurek

Luděk Frýbort

Zdá se mi občas, jako by národ český byl stižen schizofrenií. Stabilní a léty se neměnící údaj mluví o poměru zhruba tří ku jedné, jímž Čechové stojí k svému členství v Evropské unii. To není v evropském průměru málo. Zároveň neotevřu české noviny, abych se nedočetl výhrad, stesků, posměšků až i nakvašeného odmítání téhož členství, jako by vyslovit trochu uznání platilo za neslušnost. Je řečí o tom byrokratickém molochu, co dřepí v Bruselu, nic rozumného nedělá, jen se stará o zakřivenost okurek a podobné směšnosti, polykaje obrovské sumy peněz. K tomu o naši suverenitu usiluje, malé členy by rád podřídil komandu velkých, vlivu na rozhodování nás zbavil, a takových špatností více. Je mi to divné. Čtvrté desítiletí života už načínám v jedné ze zakládajících zemí EU, kritik a výtek tomu spolku jsem zažil nepočítaných a sám bych některé dovedl připojit, ale postoj vysloveně opovržlivý, netýkavě obranný až nepřátelský, jako by ne věc společného zájmu, ale lítá saň, jejíž záludy musíme odrážet, aby nás nepohltila ... pro ten si musím přijet do své staré vlasti. S iracionálními postoji je těžký dišputát, nicméně jsem si pořídil hrstku čísel, jež nyní chci váženému čtenáři předložit k podumání.

O tom byrokratickém molochu: pro Evropskou radu, komisi, soudní dvůr a centrální banku pracuje podtrženo a sečteno 30.000 osob, dle údajů mého zdroje polovina počtu, co jej vyžaduje provoz frankfurtského letiště. I nechme čepičku na hlavě. Až budou toliktéž byrokratů zaměstnávat orgány Republiky české, co jich řídí chod evropského společenství, může někdo mluvit o mološích.

O těch hromadách prachů, co nás Brusel stojí: srovnáme-li megasumy, jež jednotlivé země právě nyní pumpují do svého recesí rozklíženého hospodářství, jeví se rozpočet EU až směšně nízký. Pro rok 2009 má k dispozici kolem 130 miliard; jen samotný německý erár si dopřává 288 miliard neboli víc než dvojnásobku té částky. Ponechávám každému, aby ji srovnal s finančními nároky českého Otesánka. Dále: z evropského rozpočtu plyne 59 miliard neboli 43 % do zemědělských subvencí - ne že by se tento zaprášený cop nedal přistřihnout - toliktéž k podpoře strukturně slabých oblastí. Náklady na chod správních orgánů včetně veškeré organizace, úřednických platů a údržby budov vycházejí přibližně na 8 miliard, z kteréhožto koláče obdrží štrasburský parlament 1 miliardu. Nejsem zpraven o tom, nač vyjde provoz jednoho českého ministerstva nebo, dejme tomu, pražského magistrátu. Srovnání by bylo bezpochyby zajímavé.

O těch šišatých okurkách: stalať se zakřivenost okurek a banánů oblíbeným předmětem posměchu i příkladem, na němž bývá ráda dokumentována bláznivost bruselských byrokratů, vymýšlejících si jeden praštěný předpis za druhým. Skutečnost je ale střízlivější: všechny kritizované normy, od úhlu zahnutosti okurek až po předepsaný tvar traktorových sedadel, nevyšly z tukem obrostlých mozků unijních úředníků, nýbrž z návrhů obchodních a průmyslových kruhů. Když Brusel loňského roku v rámci šetrnostních opatření normu okurkové šišatosti zrušil, vypuklo mezi zemědělci a obchodníky se zeleninou veliké lamento, jaký nepořádek teď zavládne v jejich skladech a bednách.

O příspěvkové nespravedlnosti: dokud republika Česká z evropských kasiček víc těžila než do nich přisypávala, byl to jeden z mála bodů přijímaných s jakýms takýms souhlasem. Brzy však se má ten poměr obrátit, i zavládla nevůle ve sdělovacích prostředcích království českého. K tomu je třeba poznamenati: nejštědřejším Mikulášem je občan lucemburský, po něm následuje Mikuláš Holanďan. Občan německý, nepřestávající si stýskat nad osudem otřásacího oslíčka, jak sám kolem sebe neustále slyším, přispívá 46 % celkové sumy. Jak vidíme, míra bědování se nemusí rovnat míře zatížení. Můj zdroj neudává, pro kolik eur si bude muset sáhnout do nadílkového koše Mikuláš český; i prosil bych o laskavou informaci.

Šestý rok uplynul od přijetí českých zemí do evropského klubu, a místo aby se ten vztah upevnil, spíš se rozkližuje. Nebo aspoň dle veřejných projevů to tak vypadá; má-li kdo příznivější mínění, nechává si je pro sebe. Chci ze svého úhlu pohledu upozornit, že i západně od hraničních hor se rozhošťuje jistá rozmrzelost, jenže v opačném smyslu. Nad počínáním evropských politiků, kteří jako by neznali nic pilnějšího než rozšířit evropský klub i o Maroko a Ázerbájdžán. Nad nedomyšleností, s níž bylo provedeno už předešlé rozšíření o členy, z nichž se někteří osvědčili jakž takž, jiní málo, jiní vůbec ne, a ještě melou nespokojenými panty. V západní veřejnosti je slýchat názor, že rozšíření, když už k němu muselo dojít, mělo být provedeno opatrněji a raději postupně. Že bylo chybou přijímat nováčky evropského cechu hned za mistry, aniž předtím prošli pár lety učednictví. Že bylo pošetilé vybavovat státy, jimž ještě nezaschl na zadečku komunistický žloutek, plnými členskými právy, dřív než pochopí, oč ve společném díle jde. Že se neměly shovívavě přehlížet jejich móresy, jež jistě nenutno blíže rozvádět, ale počkat s plným členstvím, až se jich zbaví. No, sám nabývám dojmu, že na některé nejmenované země měl spíš být uvalen protektorát, nežli je připustit ke spolurozhodování o unijních záležitostech; ani o vlastních velmi často nedokáží dojít k rozhodnutí, aniž by zatouchalo kdovíčím nekalým. Ale to už je jejich věc. Sám, co rodem Čech, svou druhou identitou občan staré členské země, jsem v té věci rozpolcen. Jakožto Čech bych přál své rodné zemi, aby platila za člena EU nejen plnoprávného, ale i váženého a uznávaného, což zatím, jak tak koukám, není. Jakožto obyvatel Zášumaví mívám trhání zavolat přes hraniční hřebeny - když se vám, drazí krajané, v tom evropském klubu pranic nelíbí a ve všem vidíte nějaký útisk a nějaké ohrožení, proč z něj, k čertu, zase nevystoupíte? Mohu vás ujistit, že by vás nikdo za šos nedržel, naopak mnohému by se z té duše ulevilo.