Říjen 2009

Deutschösterreich

Franz Chocholatý-Gröger

Před devadesáti léty byli na Pařížskou mírovou konferenci na zámku v Sanit-Germain-de-Laye pozvání zástupci vlád Německého Rakouska (Republik Deutschösterreich) a Maďarska jako nástupnických států Habsburské monarchie, kde jim byly předány dne 2. června 1919 podmínky pro uzavření míru.

Deutschösterreich bylo prohlášeno 12. listopadu 1918 provizorním Národním shromážděním (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) demokratickou republikou a součástí Německé republiky. Hranice území definoval 22. 11. 1918 zákon č. 40 a kromě rakouských zemí s výjimkou částí osídlených převážně Italy a Jugoslávci je tvořily i Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmenwaldgau, a tzv, Sprachinseln Brünn, Iglau a Olmütz. Nově vzniklá území českomoravsko-slezském prostoru rozloze 27.023 km? byla osídlena 3 514 509 obyvateli z toho 226 544 Čechy. V listopadu začalo obsazování českým vojskem, přes protesty Vídně a zástupců českých, moravských a slezských Němců nově vzniklých administrativních útvarů a 18. 1. 1919 vstupem československých vojsk do Krnova bylo prakticky toto ukončeno a tyty provincie zanikly.

Vedoucím delegace zastupující Deutschösterreich byl kancléř Karl Renner, který již počátků musel bojovat s nesmyslnými teritoriálními požadavky (Brno, Jihlava, Olomouc), které mohly ohrozit serióznost jeho vystupování na mírové konferenci. Renner byl realista a byl si vědom skutečné situace, proto bezvýhradně prosazoval jen připojení Deutschsüdmähren a Böhmenwaldgau k Niederösterreich a k Oberösterreich a pokračoval v boji za uplatnění práva sebeurčovacího formou plebiscitu. Jako experty delegace na mírovou konferenci si vzal zástupce požadovaných části Čech, Moravy a Slezska Rudolfa Lodgmana von Auen (zemského hejtmana Deutschböhmen), Josefa Seligera (zástupce zemského hejtmana Deutschböhmen), Rudolfa Freißlera (zemský hejtman Sudetenlandu), Hieronyma Oldofrediho (Deutschsüdmähren) a Antona Klementa (zástupce Böhmenwaldgau).

Jak Renner řekl Oldofredimu, byl přesvědčen, že Deutschbőhmen a Sudetenland připadnou Československu a že poněkud méně zoufalá se mu zdá situace Jižních Čech a Jižní Moravy. Velkou naději v situaci Němců mu vzbuzoval text Mémoire No. III, kde přes silný protiněmecký tón, byla naděje v proklamovaném „režim by byl podobný režimu švýcarskému“ - „la régime serait semblable ŕ celui de la Suisse.“ Tuto naději mu dával také rozhovor, který poskytl 12. května 1919 prezident T. G. Masaryk dopisovateli listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Goldsteinovi. V interview uveřejněném 15. května 1919 mimo jiné Masaryk řekl: „Světově politická situaci našeho státu je příčinou toho, že náš postoj vůči Německu je jedním z nejdůležitějších“. O Němcích v Čechách řekl Masaryk, že „budou jako občané zcela rovnoprávní a nebudou vystaveni žádnému pokusu odnárodnostňování; jinak se nemohou čeští Němci dovolávat Wilsonova práva na sebeurčení, ve kterém není podle evropských pojmů obsažen národnostní princip, což vyplývá z uznání strategických, ne však národnostních hranic Itálie. V Deutschböhmen totiž bydlí česká menšina. Poněvadž nelze provést čisté rozdělení, musí být obě strany natolik rozumné, aby si navzájem umožnily své spolužití a klidný vývoj… Vývoj nás nutí k vytvoření svazu národů či spojených států evropských, a proto je nutno provést v Čechách to, co bylo možné ve Švýcarsku." Goldstein k tomu napsal kritický komentář: „Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národností podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126.000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podřídit německá menšina čítající 3 1/2 milionů lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Čechů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách, Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udělali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vůbec žádná řeč." (2)

Po převzetí podmínek k uzavření míru kancléřem Rennerem v Paříži předstupuje 7. června 1919 ministr zahraničí, sociální demokrat Otto Bauer před konstitující se Národní shromážděním republiky Deutschösterreich s projevem, ve kterém mimo jiné říká: „Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část Německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nejintenzivnější zemědělství, a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Sudety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zásada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suverenity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodlo své státní příslušnosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí… Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí československý stát, ve kterém budou vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří historicky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř 3/4 milionu Maďarů, necelých půl milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divokou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány pohromadě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násilným panstvím živenou, celý veřejný život otravující národní nenávisti a národním bojem?… Zkouší nás utěšovat tím, že by se česko-slovenská republika mohla stát novým Švýcarskem, ve kterém by společně žilo šest národů v míru a svobodě… Avšak tak výtečné těleso, jako je Švýcarské spříseženstvo, vznikne pouze za určitých historických podmínek, jako produkt jedinečného historického vývoje; jen povrchní nacionalismus, jenž nic netuší o historické podmíněnosti státního pořádku a národního soužití může věřit, že švýcarský vzor může být napodoben na libovolném místě, za libovolných zeměpisných, hospodářských a historických podmínek. Švýcarsko vzniklo ze společného boje za svobodu, nikoliv na základě vítězova diktátu, který podrobil národy proti jejich vůli cizí nadvládě… Krvavý 4. březen nebyl žádný Sempach ani Murten. Národnostní stát založený na násilí se může udržet jen silou, musí upadnout do rozporu s mírovým tlakem národů, jeho pouhá existence se musí stát trvalým nebezpečím pro mír a svobodu národů celého světa, stejně jako jím byla existence staré rakousko-uherské monarchie." (3)

Třináct dnů na to předkládá Edvard Beneš Commission des Nouveaux Etats (Komisi pro nové státy) tzv. nótu z 20. května 1919, ve které se výslovně hovoří o tom, že československá vláda chce budovat státní organism, který by byl „jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“. Tato tzv. nóta je zápisem předána Benešem Berthelotovi, který pak zápis přečetl komisi. Zápis tvoří devět bodů upřesňujících představu československé vlády o budoucím menšinovém režimu v Československu. Zápis končí větou: „Bude to vcelku režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému." (4) Další vývoj ukázal, že pravdu měl Goldstein a ministr Bauer.

Dne 15. června 1919 předává státní kancléř nótu, hovořící o Deutschböhmen, sudetských oblastech a o neutralizaci Ostravské pánve, adresovanou zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint-Germain. Je zde mimo jiné napsáno: „Jestliže dojde v tomto vzkvétajícím a plodném státě však k připojení Deutschböhmen, tedy Šumavské župy, sudetských oblastí a Znojemska, a tím pádem přivtělení těchto čistě německy obydlených oblastí k československému území proti vůli jejich obyvatel, tak se - co se vztahu mezi Němci a Čechoslováky týče - tímto způsobem pouze nahradí stará monarchie, která stejně i přes problematičnost svojí existence zajišťovala materiální život svých národů, dvěma malými státy, které proti sobě zůstanou permanentně znepřáteleny. Mocnosti by tak tímto způsobem prakticky v centru Evropy vytvořily ohnisko občanské války, jejíž žár by byl ještě nebezpečnější pro celý svět a jeho sociální rozkvět, než tomu bylo doposud v případě stálých nepokojů na Balkáně. Proto tento rozsudek bude znít tvrdě: spočívá totiž v neochvějném přesvědčení německo-rakouského národa, v přesvědčení, jež je jednomyslně vyjádřeno heslem: Opusťme tento hořící dům a připojme se naší rodné zemi. Bezpráví, které je na Německém Rakousku nyní pácháno, bije do očí. Rozšíření státního území a počet obyvatel se nyní více než zdvojnásobil ve srovnání s velikostí a počtem obyvatelstva v Alsasku-Lotrinsku. Spojeneckým mocnostem a jejich spojencům, které chtějí odčinit bezpráví, které bylo spácháno na Francii v letech 1870/71, se nyní právě podařilo vytvořit druhé Alsasko. Na jedné straně proklamují svobodné právo na sebeurčení národů a vyslovují na druhé straně politický rozsudek nad obyvatelstvem, které je početnější než obyvatelstvo Norska či Dánska... Následkem tohoto nešťastného pokusuje to, že stav, kterému předcházely nejrozhořčenější masakry všech dob, a který byl nyní vytvořen, je ještě horší než ten před válkou, a ještě ve větší míře ohrožuje mír v Evropě... Proto se přitom tento národ nikdy neuklidní, nikdy nebude moci přiznat a nikdy se nepřestane podivovat myšlence, jak je možné být jako cizinec vydán na pospas druhému cizinci bez předcházejícího jednání!... Mnohem méně než v případě Alsaska a frankfurtského míru by mohl mír postavený na takovýchto základech tvořit sotva trvalý právní podklad. Okolnosti. za kterých vznikl československý stát, jsou toho jen důkazem." (5)

Toho dne Renner také předává Pamětní spis, „přílohu A" zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint-Germain. Tento spis měl název „Memorandum der Vertreter der deutschen Sudetenländer in Erwiderung auf die Friedensbedingungen der alliierten und assoziierten Machte" (Memorandum zástupců německých sudetských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců). Spis byl vypracován v úvodu uvedenými zástupci území osídlenými Němci a vojensky obsazené československou armádou. Čteme zde:

„V. Chování sudetských Němců

...rezoluce, na jejichž základě byly německy osídlené oblasti Sudet prohlášeny za části německého Rakouska, byly usneseny poslanci, jež byli zvoleni na základě přímého, všeobecného a rovného hlasovacího práva, a v době rozpadu monarchie byli jedinými legitimními zástupci lidu. Tyto rezoluce byly s optimistickým nadšením jednomyslně přijaty a schváleny. Česko-slovenská vláda zastupuje na mírové konferenci ta území, ohledně kterých se v žádném případě - nyní ani později - nemůže odvolávat na svobodné rozhodnutí nebo suverénní vůli jejich ovládaných národů. I přes ustavičný vojenský útlak, který se nezastavil ani před znovuzavedením tělesných trestů a jejich používání na svobodných mužích, jakož i dokonce na ženách, nepřestaly všechny politické strany, obce a korporace pořádat manifestace, aby protestovaly proti tomuto jednání… Založení Německo-rakouské republiky lze proto pokládat za nejčistší a z historického hlediska za nejlogičtější aplikaci demokratických principů moderního vytváření státu. Nanejvýše by mohlo přicházet v úvahu nechat správnost tohoto zakládacího aktu přezkoumat pomocí referenda. Německo-rakouská delegace je již nyní připravena vyslovit se pro toto referendum a vyhrazuje si povolení podávat mírové komisi návrhy, které by zajistily nadstranickou implementaci tohoto rozhodnutí.

VI. Postup jednání české vlády

Dále zjišťujeme, že česká vláda pod ochranným pláštíkem uzavření míru obsazuje i v rozporu s principy národnostního práva německy osídlené oblasti a Sudety a podřídila je svojí suverenitě; odstranila existující úřady a na jejich místo nastolila úřady nové; tím že ohrozila materiální existenci veřejných úředníků, donutila je tak, aby okupujícímu státu složili přísahu, neboť v opačném případě by byli vyhnáni, či uvedeni do zajetí. Taktéž potlačovala svobodné mínění vůle lidu.

VII. Základy českého státu

V tak organizovaném státě by velké části jeho obyvatelstva chyběla jednotná politická vůle, která tak tvoří jediný základ jeho klidného vývoje. Stát, který zabírá nejen uzavřené slovenské, polské, ruténské a maďarské území, nýbrž také rozsáhlé kraje, jež jsou obydleny Němci, nemůže být českým národnostním státem; nebyl by ničím jiným, než špatnou kopií bývalého Rakouska, se všemi těmi nedostatky, o kterých jsme si mysleli, že byly odstraněny, avšak jeho území by bylo rozhodně mnohem menší, jeho hospodářské podmínky nevýhodnější a nemělo by historické tradice, které se vytvářely po celá staletí. Lze jen doufat, že moudrost spojeneckých mocností a jejich spojenců, dokud k tomu je ještě čas, vyvodí z těchto závěrů důsledky. Národy, které sídlí v českém státě, bez ohledu na politické území, jež jim bude popř. přiděleno, jsou zde zastoupeny v číselném poměru, následovně uvedeném:

.

Češi 6,291.237 (nebo 48 procent),

Němci 3,719.147 (28 %)

Slováci 1,770.614 (14 %)

Maďaři 878.634 (7 %)

Rusíni 437.000 (3 %)

Plánované začlenění dolnorakouské a prusko-slezské oblasti by tento nahoře uvedený poměr velmi značně posunulo ve prospěch českého národa. Staré Rakousko se muselo zhroutit, protože jeho národnostem chyběla jednotná politická idea. Z tohoto poznatku jakož i z přitažlivé síly demokratické a národnostní myšlenky lze předpokládat, že český stát ve formě, jak ji definuje návrh mírové smlouvy, nebude schopen trvale klást odpor potřebě svobodného práva na sebeurčení jeho jednotlivých oblastí." (6)

Žádosti rakouské delegace nebyly vyslyšené. Přímá účast na rozhovorech jí však byla odepřena; na vyjednávání se mohla podílet pouze prostřednictvím písemně podávaných návrhů. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.

Mírová smlouva je podepsaná 10. září 1919 na zámku v v Saint-Germain-en-Laye a obsahuje celkem 381 článků. Vítězné mocnosti plnily přání Francie a Československa. Součásti Československa se stály všechny tři korunní země a malá území z Dolního Rakouska, nebyl vzat ohled na právo na sebeurčení německojazyčného obyvatelstva. Jižní Tyrolsko a Istrie připadly Itálii, Bukovina se stála součásti Rumunska, část dolního Štýrska a Korutanska připadly novému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. O přináležitosti jižního Korutanska má rozhodnout referendum. Západní část Maďarska se jako Burgenland se stává součásti Rakouska.

Zakazuje se používání názvu státu Deutschösterreich - Německé Rakousko a požadovat připojení Rakouska k Německu. Rakouský stát je zavázán platit válečné reparace. Zakazuje se všeobecná branná povinnost v Rakousku, povolena je pouze profesionální armáda čítající nanejvýš 30.000 mužů. Továrny na zbraně a výzbroj musí být zničeny.

Dne 24. září 1919 se koná v rakouském parlamentu propuštění sudetoněmeckých vlád a zastupitelství ze státního svazu republiky Německého Rakouska. Zbývá necelých dvacet let k zániku obou států zrozených pařížskou mírovou konferenci.

Poznámky:

1) Chocholatý Gröger, Franz, Velký znak Deutschböhmen a země Koruny české, Sborník příspěvků. Heraldica Viva I., s. 51-52, Pardubice 1992

Velký znak Deutschösterreich a země Koruny české 1918-1919

http://www.bruntal.net/2006112703-velky-znak-deutschosterreich-a-zeme-koruny-ceske-1918-1919

Das Große Wappen Deutschösterreichs vom 8. März 1919 und das Gebiet der Böhmischen Krone, www.mitteleuropa.de(chochol03)

Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 – 1938 http://www.bruntal.net/2006111601-narodnostni-mapa-jizni-moravy-v-letech-1918-1938

Pokus obyvatel západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni

4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací http://www.bruntal.net/2005021401-4-iii-1919-prvni-obeti-za-pravo-sebeurcovaci

2) Präsident Masaryk über Deutschböhmen. Frankfurter Zeitung (Frankfurt/M.), 15. 5. 1919

Odsun… s. 572-573

3) Rabl, Kurt, Das Ringen um das sudetendeutsche Selbstbestimmungsrecht 1918/19. Materialien und Dokumente. Mnichov 1958. 94-96.

Odsun s. 573-575

4) Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, s. 94-104, doslovný text-97-98

Nóta uložena v Archivu ministerstva zahraničních věci, Pařížský archiv, č. 340

5) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelegation in St. Germain-en-Laye. Sv. 1, Vídeň 1919, 88-91

Odsun , s. 576-579

6) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelegation in St. Germain-en-Laye, Sv. 1, Vídeň 1919, 93-101

Odsun , s. 580-583

Literatura:

Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX: Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104,

Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelegation in St. Germain-en-Laye. Sv. 1, Vídeň 1919

Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola: Versailles a St. Germain, s. s. 149 – 173

Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen - Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 s. 572-583