Říjen 2009

Hříchy versailleského pořádku

Franz Chocholatý-Gröger

Před devadesáti lety 18. ledna 1919 se sešla pařížská mírová konference, která měla rozhodnout o osudu států odpovědných z vyvolání válečného konfliktu a také o osudu nově vzniklých států po rozpadu Rakouska-Uherska. Na této mírové konferenci mocnosti Dohody, Francie a Velká Británie, které za vítězství v první světové válce vděčily především Spojeným státům, zneužily Wilsonova plánu na poválečné uspořádání světa na zásadách sebeurčení národů a nevnucování vůle vítězů. Byl sice uskutečněn Wilsonův plán vytvořit Společnost národů, ale i ta - pro chybné předpoklady, na kterých byl nový evropský pořádek budován - nemohla posloužit zajištění trvalého míru, ale stala se nástrojem pro zachování hegemonie vítězných mocností (Francie a Velké Británie v Evropě). Již z roku 1915 je známa mapa švýcarského národopisce Georga Mintandona o rekonstrukci Evropy uveřejněná v knize Frontčre nationales, vydáno v Lausanne, naznačující představy státu Dohody na řešení případného územního dělení po vítězné válce.

Versailleskou mírovou smlouvou s Německem (28. 6. 1919) a později uzavřenými smlouvami s ostatními poraženými státy (s Rakouskem na zámku v St. Germain 10. 9. 1919, s Bulharskem v Neuilly u Paříže 27. 11. 1919, s Maďarskem v paláci Velký Trianon v zámku Versailles 4. 6. 1920 a s Tureckem v Sevrés 10. 8. 1920) byla překreslena politická mapa Evropy a nastolen nový tzv. versailleský evropský pořádek.

Německo utrpělo územní ztráty. Francii muselo postoupit Alsace-Lorraine/Elsass-Lothringen, Belgii oblast Eupen-Malmédy, Dánsku Nordschleswig, Československu Hlučínsko, Litvě Klajpedu, Polsku Horní Slezsko (Oberschlesien), Poznaňsko (Provinz Posen), část východního a západního Pruska (Ost- a Westpreussen); Gdaňsk byl prohlášen svobodným městem (Freie Stadt Danzig). Sársko bylo dáno pod správu Společnosti národů a Porýní bylo prohlášeno za demilitarizovanou zónu. Německo se uzavírání mírové smlouvy nezúčastnilo, muselo ji podepsat jako diktát. Připojení Německého Rakouska k německé říši bylo zakázáno, naopak bylo nařízeno, že Rakousko zůstane samostatným státem s tím, že v názvu nesmí mít označení německé. Kromě Rakouska byly za nezávislé státy uznány Polsko, ČeskoSlovensko, Maďarsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které bylo r. 1929 prohlášeno Jugoslávií.

Nový versailleský pořádek byl ustaven ve jménu slavnostně proklamované zásady o neporušitelném právu každého národa na sebeurčení, tj. na samostatný život v nezávislém národním státě, anebo na respektování rozhodnutí, přijatého demokratickým plebiscitem, bude-li chtít přistoupit do státního svazku s jinými národy, a za jakých podmínek. Tato zásada však byla jasně a hrubě porušována. Síly Dohody, především Francie jako tehdejší nejsilnější kontinentální mocnost, měly v evropských otázkách hlavní slovo a měly především zájem o to, aby si zajistily dominaci v novém evropském uspořádání. Vůbec jim nezáleželo na tom, aby uplatněním zásady sebeurčení došlo k vytváření národních států v hranicích odpovídajících etnickému složení a vůli obyvatelstva. Poradce presidenta Wilsona Isaiah Bowman ve své knize The New World Problems in Political Geography uveřejňuje mapu možných konfliktních území.

Francie se snažila zajistit si svou převahu ve vztahu k Německu tím, že by zůstala na levé straně Rýna a na východě by vytvořila z nově vzniklých států (Polska, Československa, Jugoslávie a Rumunska) tzv. cordon sanitaire, propojenou soustavu států, jež by s pomocí francouzské vojenské síly trvale svazovala ruce Německu, ale bránila by i pronikání sovětského Ruska do Evropy. Tomuto cíli bylo podřízeno také stanovení hranic nových států na území mezi Německem a sovětským Ruskem v tzv. MEZIEVROPÍ (ZWISCHENEUROPA).

Podívejme se na jednotlivé státy Mezievropí. V bodě 13 Wilsonova mírového plánu byla Polsku slíbena státní nezávislost v hranicích "s nesporně polským obyvatelstvem". Protože ke znovuzrození Polska docházelo v době vnitřního zhroucení Ruska a Rakouska-Uherska polská vláda pod vedením Piłsudského se snažila těchto okolností využít k rozšíření hranic i na území, jež jasně nenáležela k polskému etnickému teritoriu. Polsko nebylo spokojeno ani se západními ani s východními hranicemi, jak byly stanoveny spojeneckými mocnostmi. Když Německo odrazilo vpád polských jednotek do Horního Slezska, byly hranice s Německem určeny plebiscitem v letech 1920 a 1921.

Poláci však také nepřijali Curzonovu linii jako hranici a obsadili Lvov a Vilno a pronikli hluboko na východ. Sovětsko–polská válka však po porážce sovětských vojsk pod Varšavou skončila pro Polsko úspěšně a východní hranice byly vyznačeny po úmluvě v Rize v r. 1921. Polsko posunulo své hranice asi 160 km východně od Curzonovy linie. Kromě snahy ustavit Polsko na tradicích jagellonského království v hranicích před jeho prvním dělením mezi Německo a Rusko, se Józef K. Piłsudski zabýval i myšlenkou na vytvoření svazu států pod vedením Polska od Skandinávie po Kavkaz. V novém polském státě asi třetina obyvatelstva nebyli Poláci. Z asi 27,1 milionů obyvatel podle soupisu obyvatelstva z r. 1921 bylo Poláků kolem 18,8 milionů (69,2 %), Ukrajinců a Bělorusů 4 958 000 (18,2 %), Němců 1 050 000 (3,9 %), Židů 2,1 milionů (7,8 %), Litevců 0,3 %, Rusů 0,2 % a Čechů 0,1 %. Takovéto národnostně různorodé složení na jedné straně a velkopolská nacionalistická politika na straně druhé vytvářely od samého začátku podmínky k nespokojenosti menšin a odporu proti odnárodňování.

Leták rakousko-uherských novin Wiener Zeitung z roku 1915 ("Takto chtějí naši nepřátelé uspořádat Evropu po válce") varoval před údajně hrozícím rozkouskováním rakouských zemí. Překvapivě měly Čechy utvořit samostatné království, ale Morava připadnout k Rakousku, Tyroly by připadly Švýcarsku a Itálii a maďarské hranice by sahaly až ke Grazu. Nadčasově působí hranice mezi Německem a Ruskem. .

Také při stanovení hranic Československa nebyla respektována zásada sebeurčení národů, V soustavě Československé republiky se nacházelo proti své vůli asi 3,2 miliony (sudetských) Němců, asi 1,3 milionu Maďarů, a asi půl milionu Rusínů. Z celkových 14 726 158 obyvatel bylo 65,5 % Čechoslováků (tj. 7 milionů Čechů a přes 2 miliony Slováků), dále 23,4 % Němců, 5,6 % Maďarů, 3,4 % Rusínů a 0,6 % Poláků. Nebyly splněny ani sliby Masaryka, že bude nový stát budován na základech švýcarského společenství národů ve středovýchodní Evropě. Místo toho bylo Československo budováno jako československý národní stát, ve kterém český nacionalismus usiloval o odnárodňování jiných a stavěl Čechy do role státního národa. Při řešení otázky slovenského národa, byly zamítaný ve jménu československé integrace veškeré požadavky na federální uspořádání státu. Stejně se vystupovalo i v otázce velkých národnostních menšin, zvláště německé.

Z následnických států Rakouska-Uherska od samotného začátku bylo problémy zatíženo nejvíce Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca) již v dobách příprav sjednocení jižních Slovanů. Pašićova srbská vláda si nepřála sjednocení všech jižních Slovanů, stála jen o rozšíření svého státu na VELKÉ SRBSKO, kde by nebyla ohrožena převaha pravoslavných obyvatel. Proti tomu představitelé Jugoslávského výboru Trumbić a Supilo se zasazovali o sjednocení všech jihoslovanských národů (včetně pozdějšího připojení Bulharů) do jednoho nového společného státu – Jugoslávie. Velkosrbští politikové byli proti myšlence jihoslovanského sjednocení, které by bylo překážkou uskutečnění zaslíbeného cíle, jakým bylo Velké Srbsko. Obávali se, že by se v novém státu mohly rozplynout zvláštnosti srbské státnosti. Při sjednocení Chorvatů, Slovinců a Srbů z bývalého Rakouska-Uherska se Srbskem a Černou Horou bylo domluveno, že budoucí vnitřní uspořádání nového státu bude určeno ústavodárným shromážděním bez majorizace. Nikola Pašić a tehdy ještě regent Alexandr však s pomocí francouzského vojska zavedli v celém státě srbskou vládu. Národnostní složení Království SHS, které v době vzniku mělo asi 12 milionů obyvatel, bylo dle sčítání obyvatelstva z r. 1931: Srbů asi 40 % (z toho počtu bylo 22 % chorvatských Srbů a 18 % Srbů z oblasti severního Podunají a Posáví, která před vznikem nového státu k Srbsku nepatřila), Chorvatů asi 24 % (tehdy oba národy byly vedeny jako Srbochorvaté, v souhrnu to bylo 8 911 500 ob.), Slovinců 1 019 997, Makedonců asi 4,7 %, Černohorců asi 2,4 %, národnostně nevyhraněných muslimů asi 5,3 %, národnostní menšiny albánská, maďarská a německá po 3,5 % (každá asi s půlmilionem obyvatel) a ostatní národnostní menšiny dohromady asi 4,2 % (Italové 1,2 %, Turci 0,9 %, Rumuni 1 %, Bulhaři 0,4 %, ostatní 0,7 %). Dne 20. června 1928, černohorský zástupce Puniša Račić zastřelil v parlamentu pět členů chorvatské rolnické strany včetně jejich vůdce Stjepana Radiće. Dva z nich zemřeli na podlaze parlamentu, život Radiće visel na vlásku. Opozice kompletně opustila parlament a na setkání 1. srpna se dohodli, že odstupuji od prosincové deklarace z roku 1920. Stjepan Radić zemřel 8. 8. 1928.

Král Alexandr zrušil 6. ledna 1929 ústavu, rozpustil parlament, nastolil diktaturu (Šestojanuarska diktatura - trvala od r. 1929 do r. 1934) a změnil jméno státu na Království Jugoslávie. Úřední vyhlášení jugoslávského unitarismu, tj. zásady, že všechny národnosti tvoří jeden jednotný jugoslávský národ, bylo chápáno jen jako ideologický plášť zastírající velkosrbskou (vojenskou) diktaturu a urychlilo rostoucí separatistické proudy v národních hnutích nesrbských národů.

Rozpadem Rakouska-Uherska dosáhli Maďaři, druhý vládnoucí národ dualistické monarchie, konečně své plné samostatnosti. Mírovou smlouvou z Trianonu byly potvrzeny versailleské hranice Maďarska. Z bývalých zemí Koruny svatoštěpánské zůstala Maďarsku necelá třetina. Více než dvě třetiny (71,4 %) připadlo pěti jiným státům, Československu, Rumunsku, Jugoslávii, Rakousku a Itálii. V počtu obyvatel to představovalo 13,721 milionů (62,4 %), zatímco v Maďarsku zůstalo 8,683 milionů. Skutečnost, že k sousedním státům připadlo asi tři miliony maďarského obyvatelstva, dávala před světovou veřejností jisté oprávnění maďarskému nesmiřitelnému postoji (nem, nem sahal - ne, ne, nikdy) k versailleské smlouvě i požadavku Spravedlnost pro Maďarsko, který se zakládal i na zásadních ustanoveních mírových smluv, že hranice musí být stanoveny v souladu s etnickými a hospodářskými požadavky obyvatelstva.

K následnickým státům se počítá i Rumunsko, které v každém případě patří k těm, co měly z první světové války největší prospěch. Mírovou smlouvou získává kromě Transylvánie i východní Banát a Bukovinu, ale ponechává si i Besarábii, kterou jako "historickou rumunskou zemi" anektovalo od Ruska v r. 1918.

Na první pohled by se mohlo zdát, že vítězství spojeneckých sil v první světové válce znamenalo také definitivní vítězství demokracie v Evropě. Z historické scény zmizely dynastie Habsburků, Hohenzollernů, Romanovů i ty, jež vládly Osmanskému císařství. Zdálo se, že se zde uskutečnil americký válečný cíl - "světová demokratická revoluce". Vítězství bolševické revoluce v Rusku však ohlásilo počátek "světové socialistické revoluce". A tak kromě diktatury proletariátu na východě se Evropa od své střední části až po západ a jihovýchod dočkala fašistických diktatur. Protože při versailleských dohodách nebyly dodrženy Wilsonovy zásady o sebeurčení národů a takovém mírovém uspořádání, jež by zaručovalo trvalý mír, odmítl senát Spojených států, aby se USA staly členem Společnosti národů.

Základ francouzské politiky, usilující o zachování primátu Francie a versailleského pořádku spočíval v jejích svazcích se státy tvořícími tzv. cordon sanitaire, nejdříve proti Německu, později i proti Sovětskému svazu. Hlavními představiteli této francouzské spojenecké soustavy, která měla chránit versailleský pořádek, bylo Polsko a Malá Dohoda. V průběhu necelých dvou desetiletí se ukázalo, že veškerá úsilí Francie zachovat vojenskými a politickými svazky status quo versailleského pořádku zůstala bezvýsledná. Přestože tehdy byla Francie nejsilnější evropskou mocnosti, nepodařilo se jí natrvalo zajistit svou hegemonii v Evropě.

Československo, Polsko, Rumunsko a Království SHS Spojenci odměnili územními zisky a početnými národnostními menšinami. Je velkou ironii této ukončené války, kterou vedli Spojenci na radu presidenta Wilsona ve jménu sebeurčení národů, že právě poražené státy, tedy Rakousko a Maďarsko, měli k ideálu národního státu daleko blíže, než tyto tzv. sdružené vítězné státy. Rakousko i Maďarsko ve svých nových hranicích byli zatlačení k samému etnickému jádru státu, nezůstalo zde místo pro národní menšiny. Naopak Němci a Maďaři hlásící se k těmto státům stali se menšinami v tzv. sdružených státu vítězných.

Versailleská smlouva až příliš připomíná mír mezi Napoleonovou Francií a Pruským královstvím uzavřený 9. 7. 1807 v Tilsitu, kdy Prusko ztratilo bezmála polovinu svého území - především území získaná během druhého a třetího dělení Polska a veškerá území, ležící na levém břehu Labe včetně pevnosti Magdeburg. Pruská armáda směla čítat pouze 42 000 mužů. Mimo to muselo pruské království zaplatit Francii kontribuci ve výši 120 milionů franků a živit stopadesátitisícovou francouzskou okupační armádu, což v konečném důsledku přišlo na astronomickou sumu rovnou jedné miliardě franků. To rozdmýchá pruský nacionalismu a ostrý protifrancouzský kurz nejen v Prusku, ale i ve Slezsku. Tento pruský nacionalismus se rozvine za tzv. osvobozovacích válek (Befreiungskriege) v letech 1813-1815 a s nezmenšenou intenzitou přetrvá po celý zbytek devatenáctého století, kdy Francie je položená na lopatky v roce 1871, i v celé první polovině století dvacátého.

Pošlapání principu sebeurčení při tvoření a vytyčování hranic versailleských států, principů, které sami tvůrci proklamovali jako nejvyšší ideál mezinárodní politiky, vyvolalo rozhořčený odpor vůči novému světovému pořádku a posilovalo revoluční a národní hnutí. Tvůrci Československa a Jugoslávie chovali iluzi, že Češi a Slováci stejně jako Srbové, Chorvati a Slovinci splynou v jeden národ, jako se to stalo v 19. století v Itálii či Německu. "Československý" a „jugoslávský" národ nevznikl historickým vývojem, ale byl vymyšlen v ideologických laboratořích malého počtu československých a jugoslávských stoupenců integrace a diplomatickou aritmetikou strůjců versailleské Evropy.

Versailleský pořádek v Evropě, klesal rok od roku do hlubší krize, vyvolané tím, že nebyly vyřešeny národnostní otázky mnoha malých národů. Z Evropy zmizely všechny faktory staré rovnováhy sil a Francie, opojena vítězstvím, chovala iluze, že svou hegemonií může navěky zachovat. Zde byly kořeny všech věcných a psychologických omylů její politiky, jež se později, ale nečekaně rychle, neblaze projeví na osudu jak Francie, tak i celé versailleské Evropy. Nařízené placení reparací přesahovalo všechny možnosti Německa a francouzské vojenské obsazení Porúří (v lednu 1923), jež mělo být formou přímého vyplácení reparací, mělo katastrofální politické a hospodářské důsledky. Ve své mstivé neústupnosti trvala francouzská vláda na stanovisku, že "Německo musí platit", a přesvědčovala spojence, že Německo zaplatí, bude-li k tomu náležitě přinuceno. Hospodářské zhroucení Německa se začalo nepříznivě odrážet i na hospodářství ostatních evropských zemí, dokonce i na francouzském. Po stažení francouzských okupačních jednotek z Porúří dochází v říjnu 1925 ke konferenci v Locarnu a smlouvě, v níž Německo uznává versailleské hranice. Za to je mu otevřena cesta do Společnosti národů, kam bylo přijato následujícího roku. V duchu této politiky byla podepsána 27. 8. 1928 tzv. Pařížská aneb Kellog-Briandova dohoda, v níž signatářské státy odsuzují řešení mezinárodních sporů válkou. Zdálo se, že tato smlouva otevírá novou stránku dějin lidstva.

Černý pátek na newyorské burze 25. 9. 1929 označil počátek světové hospodářské krize. Úspěch strany A.Hitlera při parlamentních volbách v Německu v roce 1930 naznačuje obrat jak v německé, tak i ve světové politice. Hitler s překvapující otevřeností hlásal, že cílem německé politiky musí být:

1. revize versailleských dohod,

2. oprava nespravedlivých hranic,

3. osvojení nového životního prostoru (Lebensraum) na východě Evropy pro německý Herrenvolk nemající prostor (Volk ohne Raum). Hitlerův programový apel na právo sebeurčení každého evropského národa, stejně jako jeho antisemitismus a antikomunismus (zvláštní poslání při záchraně evropské civilizace před bolševickou záhubou) a myšlenka národního socialismu, nezůstaly však bez odezvy u většiny národnostních menšin a obyvatelstva Mezievropí.

Tři roky nato 19. 10. 1933 Německo vystupuje ze Společnosti národů. Pro oslabení francouzského systému obrany versailleského pořádku uzavírá 26. 1. 1934 Německo s Polskem smlouvu o neútočení a odmítá plán kolektivní bezpečnosti. Plebiscit v Sársku z 13. 1. 1935, kde se obyvatelstvo vyjádřilo pro návrat do německého státu, byl prvním velkým zahraničněpolitickým úspěchem Třetí říše na cestě k revizi versailleského diktátu. Jako uplatnění práva na sebeurčení to mělo značný vliv pro nespokojené národy a menšiny v zemích versailleského pořádku. To vše znamenalo vlastně konec versailleského pořádku i francouzské dominace v Evropě. Roli Francie v evropské politice přebírá Anglie, která vůči Německu povede politiku vstřícnosti a vyhovování (appeasement), jako by ji "hryzalo svědomí" kvůli nespravedlnostem, jež byly na Německu spáchány mírovými smlouvami.

Připojení Rakouska a Sudet k Třetí říši byl pro Hitlera rozhodným krokem k integraci těch částí německé národní pospolitosti v Evropě, jež byly versailleským diktátem odděleny od svého národního státu. Národnostně různorodé Československo si mohlo zachovat územní celistvost „do roku 1938 pouze na bodácích Anglie a Francie“, jak tvrdí historik Alexandr Širokorad. V březnu 1939 je již Evropa zbavena iluzí. Adolf Hitler se již cítí dostatečně silný, aby mohl pokračovat v dalším krájení Evropy. Šlo v prvé řadě o osudy zemí a malých národů Mezievropí. Pokud se všechny Hitlerovy předchozí kroky vedené k revizi versailleského pořádku daly obhajovat právem na sebeurčení národů, pro postup se zbytkem českého území žádné oprávnění neexistovalo. Smlouvy z Versailles a Saint-Germain jsou mrtvé, nevydržely ani dvacet let. Vypuknutí válečného požáru bylo nevyhnutelné.

Mezi Berlínem a Moskvou dochází 23. 8. 1939 k uzavření německo-sovětské smlouvy o neútočení, v jejímž pozadí je tajný protokol a rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Dohodou a rozdělením zájmových sfér s Hitlerem zajistil Stalin Sovětskému svazu ta území, které Rusko ztratilo po říjnové revoluci. Dvacet let po uzavření mírové smlouvy ve Versailles dochází k novému dělení Evropy, Mezievropí přestává existovat a Francií zbudovaný cordon sanitaire se rozpadl. Německo uznalo, že do zájmových sfér Sovětského svazu patří Finsko, pobaltské státy - Estonsko, Lotyšsko a Litva - stejně jako Besarábie a Polsko na východ od řek Narev, Visla a San, Sovětský svaz naopak přistoupil na to, že Polsko na západ od této linie spadá do německé zájmové sféry. Ve stejném duchu Moskva uznala i německé rozdrobení Československa, navázala diplomatické vztahy s vládou nového slovenského štátu v Bratislavě a přerušila je s Benešovou emigrantskou vládou v Londýně. Polsko kladlo agresi německých ozbrojených sil, zahájené 1. 9. 1939, rozhořčený odpor, který však byl beznadějný, neboť 17. 9. bylo napadeno sovětskými vojsky z východu. Za několik dní po pádu Varšavy provedlo Německo se Sovětským svazem podle předchozí dohody čtvrté dělení Polska a vymazaly je z mapy Evropy jako samostatný stát. Svobodné město Gdaňsk (Danzig) a větší část obsazeného Polska začlenilo Německo přímo do Třetí říše, jako německé oblasti Westpreussen, Wartheland a Schlesien, ze zbytku byl vytvořen tzv. Generalgouvernement s ústředím v Krakově.

Sovětská vláda obsazená území východního Polska připojila k SSSR (k Ukrajinské a Běloruské sovětské republice) a zahájila kroky k okamžitému podřízení Litvy, Lotyšska, Estonska vládě a kontrole Sovětského svazu. Bezprostředně po stanovení hranic mezi německou a sovětskou stranou bylo zahájeno přesídlování baltských Němců z pobaltských zemí, jež se dostaly do sovětské sféry, do Německa. Usídlovali se převážně v oblastech západního Polska. Současně byla zahájena v obou částech rozděleného Polska plánovitá likvidace vůdčích vrstev polského národního života.

Právě národnostní složení nových států a neschopnost jejich vlád řešit národnostní otázku se stalo příčinou pozdějších krizových jevů a vedlo k nestabilitě těchto států. Již v roce 1919 prohlásil maršál Foch, když se dozvěděl, že byla podepsána versailleská smlouva, „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. A měl pravdu. Nedochůdčata v prostoru mezi Německem a Ruskem – Mezievropí - se rozpadávají a prostor je znovu vyplněn Německem a Ruskem. Po druhé světové válce se tyto státy z Versailles dostávají do sféry sovětského impéria, aby jejich další balkanizace po 45 letech ukázala jejich neživotnost.

Potvrzuje se jedna pravda, rozhodují-li velmoci ve svém sobeckém zájmu, jako Francie v roce 1918, a snaží se prosadit své představy bez ohledu na vůli těch, o kterých rozhodují, pak tento stav je nestálý a plný utrpení těch o kterých rozhodují.

Literatura:

Bibo, István, Doplněk-Kalligram, Brno - Bratislava 1997

Bowman, Isaiah, The New World.Problems in Political Geography, London 1923

Churchill Winston. S.: Druhá světová válka, I. díl., Lidové noviny 1992, s.13 - 342

Cihlar V. S., Hrvatsko pitanje i amputacja, Osijek 1994

Coudenhove-Kalergi, Richard, N., Pan-Evropa, Panevropa Praha 1993

B. Kočího Kapesní atlas zeměpisný, B. Kočí Praha, 1933

MacMillanová, Margaret, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Academia Praha 2004

Schulze, Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003., s. 263-302

Tudjaman, Franjo, Dr.: Dějinný úděl národů, HF Studio, Praha 1997