Říjen 2009

Zapomenuté oběti

Hans-Joachim von Leesen

Až budou při příležitosti 70. výročí vypuknutí německo-polské války vycházet příspěvky v novinách a časopisech, u Guido Knoppa v ZDF a ve spisech politického vzdělávání, tak se bude dát najít vše o německých pletichách a pochybeních, o krvavých a loupežných činech, válečných choutkách a touze ničit, ale na pronásledování Němců (Volksdeutsche = osoby německé národnosti bez německé státní příslušnosti) v Polsku se nevzpomene nejspíše ani slovem. Ačkoliv jsou hrůzy na nich spáchané dobře zdokumentovány, dodnes chybějí shrnující publikace.

Přitom otřásly tyto události v tehdejší době celou německou veřejností. Člověk se o nich dozvídal na podzim roku 1939 od domů se vracejících vojáků, z mnich mnozí byli očití svědci toho, jak se všude v Polsku z lesů a silničních příkopů odkrývali zavraždění Němci. Vojáci si museli vyslechnout svědectví rodinných příslušníků, kteří masakrům unikli a nyní hledali své zavlečené otce a bratry. Dnes o tom v německé veřejnosti už není vůbec řeč. V žádné učebnici nestojí něco o pronásledování Němců v Polsku, nepoučuje o tom žádný „History“-pořad a nevzpomíná se na to ani při žádném oficiálním slavnostním aktu.

Přitom bylo pronásledování příslušníků jiných národnostních skupin jako například v Jugoslávii ještě před několika lety dostatečným důvodem proto, aby mohlo zasáhnout NATO a OSN. Ale pokud jde o krvavé události v Polsku z roku 1939, tak ty se posouvají stranou jako bezvýznamné a přebírají se dokonce polská obranná tvrzení, že se u mrtvých německých mužů, žen a dětí jednalo o oběti německých leteckých útoků, a nebo že byli jako němečtí partyzáni právem postříleni polskou armádou. A oficiální německá strana k tomu mlčí, aby se nezatěžovaly německo-polské vztahy.

Po první světové válce založené Polsko bylo od počátku mnohonárodnostním státem. První úřední sčítání lidu z roku 1921 uvádělo asi 69 procent Poláků. Kolem 19 procent bylo Ukrajinců, téměř osm procent Židů (byli v Polsku považováni za národnostní skupinu) a mezi 3,3 až 3,9 procenty – zde se v počtech rozcházela německá národnostní skupina a polská vláda – byli Němci, tj. asi 1,06 až 1,4 miliónu lidí. Koncem roku 1918 žilo dokonce v oblastech, které měly v roce 1919 připadnout Polsku, 2,4 miliónů Němců, vycházeje z posledního předválečného sčítání lidu.

Tento poměrně vysoký procentuální podíl neudivuje, neboť přece dříve patřila široká území jako například Poznaňsko, Západní Prusko a východní Horní Slezsko k Německu. Polské většině se během několika let podařilo vytlačit z Polska nejméně asi 800.000 Němců (polští iniciátoři přitom používaným metodám říkali „odněmčování“). Ale také přes půl miliónu Židů se vyhnulo polským diskriminacím a emigrovalo. Ačkoliv se Polsko vůči versailleské mírové konferenci zavázalo, že bude ochraňovat své národnostní menšiny a zajistí jim kulturní autonomii, sledovaly polské vlády menšinovou politiku podle devizy, že „Polsko musí být čisté jako sklenka vody“ („Polska musi byc czysta jak szklanka wody!“). Takže docházelo k zavírání škol národnostních menšin, k bojkotování obchodníků, církevní obce, pokud nebyly římsky-katolické (německá menšina měla převážně evangelické), byly šikanovány. Když se pak politická situace mezi Německem a Polskem stávala čím dál více napjatější, rostl přímo úměrně polský tlak na německou národnostní skupinu. V létě 1939 utíkali Němci hromadně ze své vlasti do Německa nebo do Svobodného města Danzig (Gdańsk). Tam se koncem srpna nacházely uprchlické tábory čítající kolem 77.000 Němců z Polska.

Také už před vypuknutím nepřátelského potýkání byly oběti mezi německými civilisty. Jejich počet se již nedá zjistit. V literatuře se dá najít konstatování, že bylo zabito jedenáct Němců, ale jinde je také řeč o 60.

Když 1. září 1939 zahájila Německá říše válku, vzplanula vlna pronásledování již dopředu zaregistrovaných Němců a jejich zařízení. Všeobecně známa je „Krvavá neděle v Brombergu“ (dnes Bydgoszcz) tři dny po započetí války, ale dělo se tak všude, především v západních polských provinciích - Němci naháněni do skupin a hnáni v dlouhých pochodujících kolonách, celkem jich bylo 41, po stovkách žen, mužů a také dětí směrem na východ a vojáky nebo ozbrojenými členy polských milicí. Kdo z účastníků pochodů nemohl dál, byl zastřelen. Opakovaně se na bezbranné německé civilisty vrhla také luza a mnohé ubila k smrti. Doboví svědci podávali zprávy, že se ukrutnostmi vyznamenali především vojáci polských vojenských útvarů prchajících před Wehrmachtem. Vojáci, kteří činili zodpovědnými Němce za to, že v rozporu s počáteční polskou jistotou o vítězství – namluvilo se jim totiž, že za několik dní vítězně napochodují do Berlína –byly polské jednotky všude poráženy.

Německé politické vedení tvrdilo po vítězství, že Poláci zavraždili 58.000 národních Němců. Toto číslo bylo hodně přehnané a mělo zřejmě sloužit k tomu, aby odůvodňovalo veskrze tvrdý německý postup v Polsku. Je příznačné, že neexistují žádná úřední vyšetřování počtu obětí. To se nechalo na „Centrále pro hroby zavražděných národních Němců v přičleněných východních oblastech“ v Poznani, která byla založena po zastavení bojů. Její vedoucím činitelem a hnací silou byl národně německý historik dr. Kurt Lück. Považoval za svůj hlavní úkol objasnit osudy Němců, kteří byli nadále pohřešováni. V průběhu prvních poválečných měsíců se zjistilo, že většina z nich byla zavražděna. Centrála hrobů byla – příznačně ještě předtím, než mohla svou práci ukončit – v květnu roku 1942 uzavřena. Do té doby bylo možno vypátrat 3453 zabitých Němců a 2339 pohřešovaných, z kterých se nikdo již neobjevil. Průkazy jejich totožnosti a okolnosti jejich zavraždění – pokud se daly zjistit – byly zaneseny do rozsáhlé kartotéky. Dr. Lück byl povolán do armády a brzy nato padl na frontě. Dokumentace padla koncem války do polských rukou. Historik Altman z polského Západního institutu se postaral o to, že v roce 1959 byly Spolkovému archivu předána kopie kartotéky. Kompletní originální podklady, včetně těch, které se vztahují na případy tenkrát nevyjasněné, se dnes nachází ve Státním archivu v Poznani (Archivum Panstwowe w Poznaniu) a lze do nich nahlédnout. Dle informace jisté osoby se ale dodnes v nich nebádal německý historik.

Dodnes neexistují shrnující počty ztrát německé národnostní skupiny v Polsku. Svého času „Kartotékou hrobů“ zjištěné číslo 5791 mrtvých a pohřešovaných dost možná představuje spodní hranici obětí, společně se zmíněnými případy z prvních osmi měsíců roku 1939 se dostáváme k počtu něco přes 5800 zabitých německých civilistů v Polsku v roce 1939. Každopádně vyvrací skutečnost zavraždění tisíců příslušníků německé menšiny v Polsku na začátku války tvrzení polských osobností jako například dvojnásobného ministra zahraničí Wladysława Bartoszewského, že Poláci nikdy nebyli pachateli, nýbrž vždycky pouze oběťmi.

(Preussische Allgemeine Zeitung, http://nassmer.blogspot.com)