Říjen 2009

Rosenbergova síť atomových špionů odhalena

Karel Pacner

Novinář a bývalý příslušník KGB Alexandr Vasiljev zveřejnil další dosud neznámá jména sovětských vyzvědačů

Sovětské tajné služby naverbovaly za druhé světové války vybrané americké a britské komunisty, aby pro ně získávali tajné informace politické, hospodářské i vědecké. V letech 1945–1953 některé z těchto špionů americká FBI a britská MI 5 odhalily. Nicméně část zůstala stále neznámá – kontrašpionáž znala jejich krycí jména, ale nevěděla, koho za ně dosadit, případně neměla pádné důkazy k tomu, aby podezřelé obvinila.

Teprve nyní jsme se dověděli, koho všeho Sověti do svých sítí získali. John Early Haynes a Harvey Klehr napsal podle záznamů Alexandra Vasiljeva knihu Spies – The Rise and Fall of the KGB in America (Špioni – Vzestup a pád KGB v Americe). Novinář a bývalý příslušník KGB Alexandr Vasiljev, který vystudoval novinářskou fakultu v Moskvě, absolvoval rovněž dvouletý špionážní výcvik. Nicméně po rozpadu SSSR se vrátil k novinařině. Tehdy mu vedoucí tiskového oddělení KGB Jurij Kobaladze nabídl, aby zpracoval některé úseky činnosti této výzvědné služby podle dohody s americkým nakladatelstvím Random.

Vasiljev měl neomezený přístup do archivu. Ovšem informace, které chtěl zveřejnit, musel nechávat projít složitým procesem odtajňování. Na základě toho vznikla kniha o sovětské špionáži v USA The Haunted Wood, jejíž anglickou verzi napsal Allen Weinstein. Nicméně Vasiljev si uvědomoval, že mnohokrát narazil i na takové údaje, o kterých pochyboval, že by je odtajnili. Proto je tajně kopíroval a přepisoval do svého notebooku. Když měl po dvou letech pátrání v archivu všechny nejdůležitější informace pohromadě, odjel s rodinou do Londýna – měl obavu, že situace v Rusku spěje k nepříjemné změně. Notebook se 1115 stránkami údajů poslal ven „bezpečnou cestou“ – zřejmě pomocí spřáteleného západního diplomata. V Británii navázal kontakt se dvěma americkými historiky moderních dějin a s nimi připravili nejotevřenější knihu o činnosti KGB-NKVD v USA.

Březen 1941: 221 agentů

Americká kontrašpionáž zaznamenávala během války všechny telegramy, které si vyměňovaly sovětské zastupitelské a obchodní úřady na Západě s Moskvou. Byly zašifrované. V roce 1944, kdy skončily práce s luštěním německých a japonských kódů, se američtí kryptoanalytici vrhli na tyto sovětské depeše. Mohli se opřít o šifrovací knihu tajné služby NKVD, kterou Finové našli během finsko-sovětské války na bojišti. Druhým pomocníkem se stal bývalý nadporučík vojenské tajné služby GRU Igor Guzenko, šifrant, který zběhl v září 1945 ze sovětské ambasády v kanadské Ottawě.

Dešifrování probíhalo pod různými krycími názvy, naposled jako Venona – a pod tímto označením vešlo do historie. Některá odhalení Venony občas prosakovala do tisku, nicméně úplný přehled všech prací Američané odtajnili až v roce 1995, po skončení studené války. Rozluštění 3000 telegramů ukázalo, jak hluboce pronikli tito agenti do amerických vládních úřadů, tajné služby, vojensky významných laboratoří a podniků.

Část sovětských vyzvědačů prozradila tajné policii FBI Elisabeth Bentleyová, milenka člena ústředního výboru Komunistické strany USA Jacoba Golose, která působila jako spojka mezi špiony. Po Golosově smrti se Bentleyová na sklonku roku 1945 sama přihlásila a vypovídala. V letech 1942–1949 poslali sovětští agenti z Anglie a USA do Moskvy na 300 zpráv o atomových zbraních, které se vyvíjely v rámci projektu Manhattan, především v laboratořích v Los Alamos, v továrnách v Oak Ridge a Hanford, rovněž na chicagské univerzitě a na některých pracovištích v Kanadě.

Přesto zůstalo mnoho sovětských špionů nedotčeno. FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu mé sítě v USA“ – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov v roce 1992 Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post. Jackov jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“ řídil v New Yorku Julia Rosenberga a další agenty.

Podle zjištění Vasilije Mitrochina, bývalého šéfa archivu rozvědky KGB, který uprchl do Londýna, měla v březnu 1941 sovětská výzvědná síť v USA už 221 členy, z toho 41 technicky orientovaných. Vasiljev odhadl jejich počet na víc než 500 – zčásti komunisté, ostatní levicově orientovaní, všichni tedy pracovali z ideologických důvodů. Vasiljev potvrdil a upřesnil význam této agentury pro sovětské vědce, současně přinesl i některá nová jména. Nyní se tedy zdá, že síť vědecko-technické špionáže, kterou převážně vytvořil a řídil Rosenberg, známe celou.

„Aleca“ odhalil Guzenko

Guzenko předal příslušníkům kanadské tajné služby 109 dokumentů, ve kterých objevili stopy směřující k několika sovětským špionům. Jeden telegram zpřesňoval schůzku s agentem pod krycím jménem Alec. Byl tak jasný, že okamžitě věděli, o koho se jedná – o britského fyzika dr. Allana Nunn Maye. Tento experimentální fyzik začal na atomovém projektu pracovat v dubnu 1942 v Cavendishově laboratoři v Cambridgi. V lednu následujícího roku připlul do Kanady, aby se připojil k britsko-kanadskému týmu profesora Johna Cockrofta. Zabýval se spíše širším spektrem atomových výzkumů než samotnou bombou. Nicméně ledacos věděl o metodách, podle kterých se konstruovala, znal produkci plutonia a těžké vody v Chalk Riveru a pracoval také v montrealské laboratoři. Od 25. září do 30. října 1944 se podílel spolu s Američany v Argonské laboratoři v Chicagu na přísně tajné práci, jejíž podrobnosti byly zveřejněny USA až v roce 1960.

Britského fyzika zverboval sovětský nelegál česko-maďarského původu Jan Petrovič Čerňak. Tento vyzvědač narozený v dubnu 1906 v Černovcích v Rumunsku vystudoval strojírenství na technikách v Praze a v Berlíně. Nunn May-„Alec“ těžce nesl, že britští a američtí politici nechtějí předávat své znalosti do Moskvy. Proto s touto ilegální spoluprací souhlasil. Svému řídícímu důstojníkovi předal v Británii 130 listů dokumentace – první část mohl studovat šéfkonstruktér sovětské bomby Igor Kurčatov v říjnu 1942.

Když odjel Nunn May do Montrealu, aby tam pokračoval v práci na bombě, Čerňak ho následoval. Tam mu dal všechny kopie objektů spojených s vývojem atomové bomby, zprávy o metodách zpracování uranu, o získávání plutonia a o činnosti jaderného reaktoru, dokonce mu přinesl vzorky uranu 235 a uranu 233. A po zkušebním výbuchu atomové bomby 28. července dodal o ní podrobnosti. Na podzim 1945 už vědec opět pracoval v britských laboratořích. Po zatčení ho v Londýně odsoudili na deset let do vězení.

První trefa: Klaus Fuchs

V srpnu 1949 dospěl k kryptoanalytik Meredith Gardner, který luštil sovětské telegramy, k závěru: Rusové získávali informace koncem války jak přímo z Los Alamos, tak z Washingtonu. Zmínka, že zdroj „Rest“ je „členem ostrovní mise“, znamená, že je to Brit. A pak existuje pramen přímo na britské ambasádě. Začátkem září vytipovali příslušníci FBI dva nejpodezřelejší vědce: profesora Rudolfa Peierlse a jeho asistenta dr. Klause Fuchse. S Američany spolupracoval člen britské zpravodajské služby MI 6 Peter Dwyer. Brilantní analýzou jejich pohybů nezvratně vyloučil z podezření Peierlse. Zůstal Fuchs, ale neměli proti němu důkazy.

Fuchs nyní pracoval v atomovém středisku v Harwellu, jižně od Oxfordu, jako zástupce ředitele. Zatknout ho nemohli, měli proti němu pouze dešifrované telegramy. A Venona musela zůstat tajná. Nezbývalo, než získat proti němu jiné důkazy. Nakonec se britská kontrašpionáž MI 5 rozhodla, že začne Fuchse zpovídat. Je v depresi, třeba se sám přizná. Jeho případ dostal na starost zkušený vyšetřovatel William James Skardon.

Skardon zajel do Harwellu koncem prosince 1949. Fuchs s ním mluvil otevřeně – o sestře v USA, o bratrovi ve Švýcarsku. Když se ho však zeptal, jestli nespolupracoval se Sověty, narazil – to Fuchs odmítl. Třebaže mu Skardon řekl, že má důkazy o jeho špionážní činnosti. Až při třetí návštěvě 13. ledna 1950 se přiznal. Pro Rusy pracoval od roku 1942, naposled se sešel se svou spojkou začátkem loňského roku. Předal jim všechno, co o atomové bombě věděl.

Zní to neuvěřitelně, ale policista, jemuž se právě přiznal jeden z nejdůležitějších atomových špionů, nemohl okamžitě pronést zatýkací formuli. Podle zákonů ho ještě musel nechat na svobodě. Na další výslech pozvali Fuchse do Londýna až za dva týdny, v pátek 27. ledna. Fyzik tam podepsal svou minulou výpověď. A opět se mohl vrátit do Harwellu. Až v pondělí 30. ledna, kdy vyložil Perrinovi, co všechno prozradil, ho zatkli.

Soud v Londýně s Klausem Fuchsem trval jediný den – 1. března 1950. Dostal 14 let odnětí svobody. Obvinili ho, že v letech 1943–1947 předával cizí mocnosti tajné informace. Špionážní činnost před odjezdem do USA mu nemohla britská kontrašpionáž prokázat.

Rozplétání sítě

Britské a americké tajné služby tedy našly začátek nitě, po níž mohly jít dál. Fuchs mluvil o tom, že za ním jezdil pro materiály nějaký mladý Američan do Santa Fé, poblíž laboratoří v Los Alamos, kde za války pracoval – říkal si Raymond. FBI podezírala tři komunisty. Když Fuchsovi ukázali jejich snímky, poznal na něm Harryho Golda.

Policie zatkla Golda. Týden zapíral, že by Fuchse, jehož snímek viděl v novinách, znal. V pondělí 22. května 1950 se přiznal. A prozradil, že dělal spojku i dalšímu muži, který se představil jako John. Dostal od něj nějaké informace o atomové bombě a zaplatil mu za ně 500 dolarů. V New Yorku předal obálku sovětskému rezidentovi, který pracoval v podniku Amtorg.

Vyšetřovatele tento John velice zajímal. „Byl to voják, poddůstojník, ženatý, bezdětný,“ vzpomínal Gold. „Ten člověk pocházel z newyorského Brooklynu či z Bronxu, zmínil se o tom a také přízvuk ho prozrazoval. Měl jet brzy domů na dovolenou. Už nikdy jsme se neviděli.“ FBI si vytipovala několik vojáků, kteří v Los Alamos sloužili. Ze snímků, které Goldovi předložili, ukázal na Davida Greenglasse.

Na stanici FBI se Greenglass ve čtvrtek 15. června 1950 okamžitě rozpovídal. Na žádost švagra Julia Rosenberga získal nějaké tajné informace z Los Alamos a prostřednictvím Harryho Golda mu je poslal. Byly určeny Rusům. Třebaže Rosenberg Greenglasse už před měsícem, po zatčení Golda, varoval a snažil se ho přimět, aby zmizel v Mexiku, mladý muž odmítl. Jeho manželka Ruth čekala dítě. Ale po jeho narození se proti útěku stavěla Ruth.

V sovětských depeších se často objevovala jména Liberal a Antena. Detektivové podezřívali inženýra Rosenberga. Naznačila to i zmínka, že s ním spolupracuje manželka Ethel. Ostatně ve čtvrtek večer ho při výslechu prozradil Greenglass-„Bamblebee“ (Čmelák). Druhý den ráno po zatčení Greenglasse přišli tajní policisté k Rosenbergovým. Byla to součást oťukávání – z dešifrovaných telegramů věděli víc, než kolik naznačovali. Co když se podřekne? Rosenberg všechno popíral – se švagrem se přátelil, ale žádné špionážní informace od něj nechtěl. V sobotu dopoledne se šli manželé Rosenbergovi i s dětmi nechat fotografovat – potřebovali snímky na pas. Chtěli uprchnout do Mexika, odkud by jim Sověti zajistili cestu do bezpečí. FBI je sledovala. Večer zatkli Rosenberga. Později i jeho ženu.

Manželé Rosenbergovi se ke špionáži ve prospěch Sovětů nepřiznali. Přitom FBI na základě přiznání ostatních i dešifrovaných depeší zjistila, že si Antena či Liberal, jak zněla krycí jména elektrotechnického inženýra Rosenberga, si vytvořil špionážní síť, která měla kontakty na vědce a inženýry v Clevelandu v Ohiu a ve čtyřech městech ve státu New York. Získal i několik spolužáků z vysoké školy: Joela Barra-„Retra“, později Metera a Scouta, Maxe Elitchera-„Maxe“, Williama Perla-„Gnoma“, později Jakova, Alfreda Saranta-„Hughese“, Mortona Sobella-„Releye“ a nakonec Serba. Michael Sidorowich-„Lens“, který Rosenbergovi obstarával kurýrní styk, od nich přinášel zprávy a dokumenty hlavně o elektrotechnice, letadlech, radarech a raketách. „On a jeho pět agentů-radioinženýrů, kteří pracovali u elektronických firem, neustále předávali do Moskvy nejnovější tajné technologie z amerického vojenského průmyslu,“ napsal na ruském internetovém serveru Agentura Sergej Černoprudov. Jeho řídící důstojník Alexej Feklisov vzpomínal, že ho zverbovali v roce 1942.

Někteří jeho spolupracovníci včas zmizeli přes Mexiko za železnou oponou, jako Barr a Sarant. Jiné FBI zatkla. Proti některým nenašla důkazy.

Greenglass dostal 15 let vězení, Gold a Sobell po 30 letech. Rosenbergovi byli popraveni na elektrickém křesle 19. června 1953. Do poslední chvíle měli možnost se přiznat, neudělali to. Vasiljev potvrdil, že Ethel Rosenbergová se do špionáže aktivně zapojila – to někteří pozorovatelé dosud zpochybňovali.

Záhadný Pontecorvo

Při pátrání po atomových špionech prověřovali agenti kontrašpionážních služeb USA, Velké Británie a Kanady řadu vědců. Do podezření se dostal i dr. Bruno Pontecorvo, fyzik italského původu, který se podílel na vývoji bomby v Kanadě. Našli dokumenty o jeho komunistickém smýšlení i o tom, že komunismus vyznává jak jeho žena, tak všichni sourozenci.

I Pontecorvo už pracoval v Harwellu. Na jaře 1950 cítil, že se dostal do podezření. Koncem července odjel s celou rodinou na dovolenou do rodné Itálie. Domů už se nevrátil. Když po něm začaly západoevropské tajné služby koncem září pátrat, zjistily, že všichni odletěli do Helsink. A tam jejich stopa zmizela – nejspíš se nalodili na sovětské nákladní plavidlo, které kotvilo v tamním přístavu. Až po pěti letech se Pontecorvo vynořil – ohlásil, že požádal o azyl v Sovětském svazu. Zůstal u svého oboru, dál vynikal jako fyzik, dostal státní cenu a byl zvolen akademikem. Později vyšlo najevo, že své služby nabídl vojenskému atašé sovětské ambasády v Ottawě v roce 1943. Není však jasné, co všechno znal a co všechno prozradil. Ovšem spolupráci se sovětskou špionážní až do své smrti popíral.

Předsmrtné přiznání

Některé sovětské depeše se také zmiňovaly o vyzvědači, který měl krycí jméno Mlad (Mladý). Příslušníci FBI si vytipovali, že by se mohlo jednat o geniálního studenta Theodora Halla, jemuž šéf atomových výzkumů Robert Oppenheimer nabídl v lednu 1944 místo v Los Alamos: „Potřebuji vás do týmu, který zkoumá implozi plutonia.“ Koncem října 1944 vyhledal dvacetiletý student Saville Savoy Sax v New Yorku novináře Sergeje Kurnakova, který psal pro komunistický deník Daily Worker. Strefil se přesně – Kurnakov-„Beck“ byl důstojníkem NKGB. „Mám kamaráda, který pracuje v Los Alamos na atomové bombě a chce s vámi spolupracovat,“ nabízel. „Tady jsem vám od něho přinesl ukázku tamních studií.“ Byl to strategický údaj získaný z prvních laboratorních pokusů – kolik uranu představuje takzvané kritické množství, čili kolik se ho musí dát dohromady, aby bomba vybuchla.

Když Rosenberg prověřil, že oba mladíci byli členy Ligy mladých komunistů, přijali je. Na podzim 1949, po výbuchu první sovětské atomové bomby, se Hall rozhodl, že se špionážní skončí. „Končím! Bombu máte!“ Podle ruského novináře Nikolaje Dolgopolova „informace, které předal Hall, umožnily Sovětskému svazu přeskočit dlouhé a trýznivé období americké experimentální výroby a rychle přejít k výrobě atomové bomby v továrnách“.

V roce 1962 se Hall odstěhoval z USA do britské Cambridge, kde pracoval jako biofyzik. Po celý život se odmítal bavit o své činnosti v Los Alamos. Teprve krátce před smrtí ohlásil, že byl sovětským vyzvědačem ukrytým pod jménem Mlad. Dokonce dal dvěma Američanům informace, které jim umožnily napsat o něm knihu Bombshell (Dělostřelecký granát). Zemřel v roce 1998.

„Perseus“ – další kamarád Rosenberga

V sovětských telegramech se objevovalo krycí jméno Fogel a později Perseus (Peršan). Tento vyzvědač podával Moskvě zprávy o výstavbě klíčové továrny na zpracování uranu v Oak Ridge. Americká kontrašpionáž tohoto odborníka znala. To mi potvrdil v roce 1996 Herbert Rommerstein, pracovník americké Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency) a potom tajemník výboru pro zpravodajské služby Sněmovny reprezentantů: „Jsem přesvědčen, že víme, o koho se jedná, ale nemáme vůči němu jasné důkazy. Nebylo by proto správné, abychom jeho jméno prozradili.“ Teprve Alexander Vasiljev jeho skutečné jméno zveřejnil.

Rosenberg získal ke špionáži ještě dalšího kamaráda – inženýra Russe McNutta. McNutt pracoval u firmy Kellog v New Yorku zajišťující továrnu v Oak Ridge. Jeho otec Ernest byl levicový novinář z Kansasu, který se přátelil s předsedou komunistické strany Earlem Browderem. Tímto odhalením Vasiljev očistil známého teoretického fyzika Philipa Morrisona, jehož i nejbližší přátele podezřívali, že se skrýval pod krycím označením Perseus.

McNutt neměl žádnou spojku na sovětskou rezidenturu, scházel se přímo s konzulem Jakovlevem-Jackovem – proto ho nemohl nikdo prozradit. Poprvé se sešli 11. března 1945 a potom prakticky každé dva týdny. McNutt měl možnost se do Oak Ridge přestěhovat, což by Moskva uvítala, ale odmítl. Jeho manželka byla těžce nemocná a její stav se nelepšil. Kromě toho přemluvil k vyzvědačství manželskou dvojici fyziků z atomové továrny v Hanfordu. Po válce Rosenberg McNuttovi finančně pomáhal k založení jeho firmy, nepochybně ze sovětské pokladny. Nicméně plán ztroskotal a McNutt odjel v roce 1947 do Caracasu, kde získal zaměstnání u firmy Gulf Oil.

Po zatčení Rosenberga si FBI McNutta rovněž všimla, ale kromě sympatií ke komunismu u něho nic podezřelého neobjevila. Inženýr pokračoval ve své kariéře, stal se hlavním inženýrem a potom i viceprezidentem jedné firmy. Zemřel v únoru 2008 v Severní Karolíně.

Přes 175 vyzvědačů neidentifikováno

Dalším dosud neznámým pramenem byl i „Eric“ – Engelbert Broda, fyzik z Rakouska. Patřil do skupiny Francouze Hanse Halbana, která zkoumala těžkou vodu a vývoj reaktorů ve Velké Británii a potom v Kanadě. V roce 1947 se vrátil do Rakouska a stal se profesorem fyzikální chemie na vídeňské univerzitě.

Boris Podolsky, který emigroval v roce 1911 jako patnáctiletý, nabídl své služby Moskvě v roce 1942. Podle depeše se s ním setkal jeden důstojník přímo na newyorském konzulátu 14. června 1943. Dali mu krycí jméno Quantum. Druhý den odvysílala rezidentura postup separace izotopů uranu plynovou difuzí. Za tuto informaci dostal 300 dolarů. Ale byla to jedna z možných cest. Do projektu Manhattan ho nepřizvali, proto nemohl žádné další informace dodávat. Sověti ho přemlouvali, aby se vrátil do Ruska, ale neměl zájem.

V Oak Ridge působil Alfred Dean Slack, chemický inženýr, sovětský agent, který ve třicátých letech zverboval řadu nových vyzvědačů. Informace posílal přes Golda, za každou zprávu dostával 200 dolarů. Avšak když mu na podzim 1944 nabídla firma Holston v Kingsportu v Tennessee místo, spojení přerušil – důvod neřekl. Gold i jeho příslušníkům FBI prozradil. Nicméně informace, které mu v letech 1940–1944 předával, neměly s atomovou bombou nic společného. Usvědčili ho však z jiné spolupráce, a proto ho soud poslal v září 1950 za mříže na 15 let.

Vasiljev připomněl i řadu atomových špionů, které se americké a britské kontrašpionáži podařilo najít a usvědčit. Nicméně v samotných Spojených státech zůstalo přes 175 jmen neidentifikovaných.

Plné ospravedlnění Oppenheimera

Od konce čtyřicátých let napadali někteří konzervativci Roberta Oppenheimera, šéfa projektu Manhattan, jako sovětského špiona. Přitom například i ředitel kongresového Společného výboru pro atomovou energii William Border psal řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi v roce 1953, že podle všech tajných zpráv, které má k dispozici, nemůže být Oppenheimer vyzvědačem. Trvalo ještě deset let, než ho prezident John Kennedy rehabilitoval.

Oppenheimer chodil ke konci třicátých let v Kalifornii na večírky levicových intelektuálů, které mohly být považovány za schůze komunistické strany. Jeho manželka byla původně zarytá komunistka. Nicméně oba z tohoto poblouznění vystřízlivěli. Vasiljev podrobně rozebral, jak se k němu snažili přiblížit agenti NKVD i GRU, aby ho přemluvili ke spolupráci – žádný Rus či jejich agent s ním nemluvil. Ani jeho bratra Franka Oppenheimera, rovněž fyzika, nezískali. Rovněž marně usilovali o Enrica Fermiho, italského fyzika, který spustil v roce 1942 v Chicagu první atomový reaktor a později pracoval v Los Alamos.

Generál NKVD Pavel Sudoplatov, který nadiktoval své vzpomínky začátkem devadesátých let americkým novinářům, však tvrdil pravý opak: Všichni tihle vědci pro nás pracovali! Sudoplatov potřeboval, aby se jeho kniha na Západě dobře prodávala, proto vědomě lhal. Podle Vasiljeva i dalších lidí, kteří měli možnost nahlédnout do archivu sovětské rozvědky, to není pravda.

Ostatně sovětským vědcům stačily údaje, které jim dosavadní špioni v USA a ve Velké Británii poskytovali. Vasiljev odhadl, že archiv KGB skrývá na 10 tisíc stran odborných studií a technické dokumentace.

(www.karelpacner.cz)