Říjen 2009

Multikulturní integrace - a tolerance jako přídavek.

Karel A. Pokorný

Tolerance je neschopnost, říkat ano či ne.

Friedrich Wilhelm Nietsche

Evropou obchází strašák, jménem Geert Wilders, který se vlastně provinil jen tím, že při volbách do Evropského parlamentu získala jeho strana PVV (Partij voor de Vrijheid) pět křesel a stala se tak rázem druhou nejsilnější nizozemskou stranou. Čím se to vlastně ten Wilders provinil? Co vůbec dělá tak hrozného? Jen tím, že už dlouhá léta sleduje nebezpečí pozvolné islamizace Nizozemí a upozorňuje na to, zrovna tak, jako to dělal Pim Fortuyn, který byl 6. května 2002 zavražděn levicovým aktivistou Volkertem van der Graafem. Zrovna tak musel zaplatit životem své kritické postoje filmový režisér a producent Theo van Gogh, když ho v listopadu 2004 na ulici v Amsterodamu zastřelil muslimský fanatik Mohammed Bouyen. Ještě mu stihnul efektně přibodnout nožem k hrudi seznam dalších plánovaných obětí. Nemá se tím problémem tedy raději zabývat vůbec nikdo? V každém případě je to bezpečnější.

Nynější situace v Nizozemí je vlastně souhrnem chyb: naivity politiků, špatně pochopené, či přehnané tolerance, a neschopností vidět rozdíly ve způsobu života evropských občanů a allochtonů, to znamená různých mimoevropských imigrantů, především z Afriky a arabských států. Nejde o žádnou kulturu, to je příliš nadnesené slovo, ale o docela obyčejný každodenní způsob života v Evropě, přístup k evropským zákonům a nařízením a především k jejich dodržování. Kultura vždy byla něco jiného, než rozdíl ve způsobu, jakým si kdo cpe do hlavy jídlo.

Podle novinářky a filozofky Fleur Jurgens, která se zabývala na žádost nezávislé Policejní akademie několik let problémem mladých Marokánců, výsledkem je kniha s poněkud přehnaně dramatickým titulem Marocké drama, je to vše v současné situaci těžko řešitelný problém. Několik faktů z její práce:

„Sedm z deseti mladých Marokánců opouští školu bez potřebného ukončení zkouškou, čtyřicet procent mladých Marokánců je nezaměstnaných, každý desátý je veden v policejní statistice za nejméně jeden trestný čin. Každý třetí vězeň ve věznici pro mladistvé je marokánského původu. Procentní počet trestně stíhaných marokánských přistěhovalců je vyšší než u ostatních etnických menšin v Nizozemí a dvakrát větší než u přistěhovalců první generace Marokánců. Neúměrně mnoho Marokánců patří k tak zvanému tvrdému jádru mladistvých recidivistů. Tito mladí lidé vyrůstají v povážlivě drsném asociálním prostředí, ve kterém nárok na sociální dávky a všemožné podpory je považován za samozřejmost a kde pravidelné zaměstnání je spíše výjimkou. 60 % Marokánců žije na sociální podpoře, polovina z nich je ostatně stejně práce neschopná. Jenom v Amsterodamu je každá čtvrtá rodina odkázána na sociální dávky.“

Pravděpodobně si nyní čtenář trochu uvědomí, proč asi Geert Wilders nachází v poslední době tolik sympatizantů.

Vraťme se k problému: Když vycházím ze skutečnosti, že počet občanů marokánského původu v Nizozemí je 350.000 oproti celkově 16 milionům obyvatel, dalo by se konstatovat, že jde o relativně zanedbatelnou skupinu lidí. Nesmíme ale zapomenout, že vzhledem k tomu, že se jedná o mladší generaci, a též vzhledem k tomu, že Marokánci (stejně jako Turci a ostatní spoluobyvatelé, vyznávající islám) mají daleko víc potomků než ostatní Holanďané, narůstá jejich počet přirozeným způsobem daleko rychleji. A stane se tedy docela určitě, že brzy jejich počet zanedbatelný nebude, možná že i svým počtem převýší původní obyvatelstvo, což bude mít katastrofální následky.

Marokánci v Nizozemí jsou převážně Berbeři z pohoří Rif (ti ještě ke všemu nemluví arabsky), kde je veškerý způsob života, každý jeho detail na míle vzdálen evropskému. Primitivní zemědělství, skoro žádné školství a uzavřené rodinné klany řídící se kmenovými zákony. A nyní přijdou tito lidé do otevřené moderní nizozemské společnosti a zjistí, že se ocitli v neznámém světě, pro ně nepochopitelném a cizím. Ve společnosti, kde ženy mají stejná práva jako muži a neskrývají se šátcích, v burkách či jiných hábitech, mohou se pohybovat samy po ulici bez doprovodu manžela, bratra či dosti starého syna. Ve společnosti kde ženy mohou jít pracovat mimo dům bez svolení manžela. Zjišťují ale také brzy, že se mohou v této společnosti jen těžko uplatnit a že nejpohodlnější je žít ze sociální pomoci, což také se samozřejmostí dělají. Hrdí Berbeři pochopitelně neprojevují ani nejmenší známku vděčnosti vůči křesťanům a nevěřícím za bezplatnou lékařskou péči a sociální zajištění, považují to spíše za samozřejmost.

A proslulá „druhá generace?“ Ta, od které si naivní nizozemští politici tolik slibovali? S tou je to ještě horší. Vznikla nám tu jakási nová marokánská spodina, o které právě píše Fleur Jurgens. A nizozemský stát? Ten se dále naivně domnívá, že stačí umožnit těmto lidem přizpůsobit se evropskému životu a že integrace proběhne zcela zákonitě sama od sebe. Že postačí pořádat pro allochtony kursy holandštiny a obecné nauky o životě v Evropě, ale opět opatrně, tak, aby nikdo neurazil jejich kulturu, o které jsou pochopitelně informováni jen povrchně. Též je stále těžší, aby stát vyhověl radikálním imámům, jejichž požadavky jsou stále absurdnější. Nejen, že výuka chlapců a děvčat probíhá v oddělených třídách, ale nedávno také tito imámové prosadili, že v některých obecních úřadech (Den Haag, Almeo, Amsterodam,Rotterdam a Utrecht) jsou zvláštní přepážky pro muslimky kde s nimi jednají jen úřednice ženského rodu a muslimové jsou naopak obsluhováni jen úředníky-muži.

Je pochopitelné, že tito imigranti dávají přednost tomu, žít z podpory zde na Západě, přestože tyto peníze pochází od nevěřících, než se v potu tváře snažit přežít v nějaké marocké horské vesnici. I život v nizozemské věznici je proti tomu příjemný. A pak, na každé narozené dítě dostávají od nevěřících dětské přídavky. Díky marockým zákonům zůstanou tato dítka Marokánci, podle marockých zákonů je každé dítě narozené marockým rodičům občanem Maroka, ať bydlí kdekoliv .

Veškeré snahy nizozemského státu pomoci marockým a jiným islámským imigrantům pořádáním integračních kursů, a především výukou nizozemštiny se setkávají s naprostým nezájmem. Je to prostě vyhazování peněz. Výdaje na tyto programy jsou daleko vyšší, než příjem z produktivity práce a daní imigrantů. Podle odhadů činily náklady na tyto marné pokusy o integraci za posledních pět let kolem 12 miliard €. V těchto dnech má vláda podat a zveřejnit detailní informaci o skutečných výdajích na integrační snahy a programy.

Mladí Marokánci neprojevují sebemenší snahu dokončit školu a jejich jedinou jistotou je to, že budou brát sociální podporu. Azylanti z afrických a některých arabských zemí posílají své děti dokonce nazpět do škol do těch zemí, ze kterých prý byli nuceni uprchnout, protože tam byli utiskováni a pronásledováni a šlo jim o život. Konečně si toho povšimly nizozemské úřady a došlo k tomu, že se tyto případy kontrolují. V některých městech v Holandsku mají nezletilé dívky před odletem s rodiči do Turecka či Maroka možnost podepsat na úřadech prohlášení, že nechtějí být během svého pobytu v cizině provdány. Tato prohlášení by pak měla dát možnost úřadům a policii jednat, kdyby byly dívky v cizině skutečně proti své vůli provdány. Imámové ovšem namítají, že svatby nezletilých patří k jejich islámské kultuře a tudíž to nesmí být nic trestného. Jenom za rok 2007 bylo provdáno 250 nezletilých dívek a v roce 2008 už 260. Zdejší úřady se pokoušejí nějak zakročit, ale to je většinou problematické. Jak praví přísloví, po oučinku zlá rada... Zrovna tak jako v Anglii, kde bylo zákonodárci povoleno 5 soudů šarii, které měly rozhodovat jen v některých finančních otázkách, je celkově už kolem 85 soudů šarii u mešit (jak zjistil ve svém průzkumu profesor Denis Mc Eoin), které též tajně rozhodují o všech rodinných záležitostech, nejen o záležitostech finančních. Dokonce vynášejí rozsudky nad „neposlušnými ženami“. Nizozemí v tomto případě trochu zaostává, protože existence zdejších soudů šarii je zatím tajná, úřady nepovolená. Znalci ale odhadují jejich počet na nejméně 5, jsou napojeny na radikální mešity většinou ve velkých městech.

V Rotterdamu je všech neevropských allochtonů už 45 %, v Amsterodamu je dokonce skoro 60 % mladistvých marockého nebo arabského původu. Tím vlastně samy od sebe vznikají tzv. černé školy, kam docházejí jen neevropské děti. Nizozemští rodiče odmítají své děti posílat do těchto škol, ne proto, že by byli takoví rasisté a vadilo jim, že spolužáci jejich dětí jsou barevní, ale proto, že spolužáci neumějí holandsky, tak zaostávají všechny děti za ostatními žáky z normálních škol. Pak tu jsou ještě čistě islámské školy, které ale bývají zpravidla po určité době úřady zavřeny. Jako důvod jsou uváděny nekvalitní vyučovací metody, ignorování nauky o evropské kultuře a náboženství a určitou, ne zrovna nedůležitou roli také hrají zpronevěry státních peněz, kterými jsou tyto školy dotovány. Právě probíhá vyšetřování případu, kdy si vedení školy a učitelé, spolu s některými rodiči jezdili za tyto peníze do Mekky na tak zvaný hadž.

Aby se vše napravilo, navrhli zástupci Zelených a sociálních demokratů v Rotterdamu, podporováni marockým starostou angažovat jako poradce pro integraci egyptsko švýcarského filozofa Tariqua Ramadana (který je už ve Francii a USA persona non grata) a zároveň jej dosadit na profesorské místo na Erasmově univerzitě v Rotterdamu. To vše ve jménu jeho specializace a nesmírných vědomostí o integraci. Ale jaké bylo překvapení, když si konečně po dvou letech rotterdamští radní všimli, že milý Ramadan zároveň pracuje pro íránskou státní televizi, kde jednou týdně ve svém pořadu brojí proti dekadentní západní společnosti a jakékoliv integraci a tvrdí, že jsou muslimové v Evropě diskriminováni. Tato jeho činnost měla za následek okamžité rozvázání pracovního poměru. Houževnatý učenec se pochopitelně míní odvolat. Však znáte islámské rčení: jsi-li mezi ovcemi, buď vlkem a mezi vlky se tvař nevinně jako ovečka. Protože západní univerzitní intelektuálové mají k vlkům daleko, předvádí jim Tariq Ramadan, zač je toho loket. Ale našla se již jedna další univerzita v Anglii (ne jen tak nějaká, ale v Oxfordu), která mu nabídla místo profesora. Tito osvícenci tvrdí, že v demokracii se musí akceptovat každý názor. Škoda, že se tímto názorem neřídila Velká Británie v případě Geerda Wilderse, ten nebyl vůbec do Anglie vpuštěn, když tam chtěl přednášet o islamizaci Evropy. Ono je to s těmi univerzitami vůbec takové podivné. Když americká Yale nedávno hodlala vydat knihu karikatur,(The cartoons that Shock the World) nechala sama raději odstranit proslulé kresby dánského karikaturisty Kurta Westergaarda (však víte, ty proslulé, o islámu a Mohamedovi). Doufejme , že se tak stalo pro jejich nedostatečnou kvalitu a ne ze strachu, že by se mohli islamisté cítit dotčeni.

Muslimové mají také svoje televizní a rozhlasové stanice, které jsou pod dohledem Komisariátu pro média. Nadace Verzorging Islamitische Zendtijd, která se o tato vysílání stará, rozděluje státní dotace mezi dvě organizace Nederlandse Moslim Omroep a Nederlandse Islamitische Omroep. Bez chyb se to ovšem neobejde, jak už to tak u muslimů bývá, hádají se mezi sebou zavile a zuřivě, což vedlo k tomu, že ministr pro média Rolland Plasterk pohrozil, že vysílání zcela zakáže . Nakonec obě představenstva odstoupila. Nyní se jedná o tom, jak vůbec pokračovat dál.

Dalo by se říci, že jedině muslimové jednají zásadově, trvají na svém, mezitím co nevěřící (křesťané) stále ustupují, což vede k tomu, že v budoucnosti se křesťanská Evropa a ostatní země změní díky tolerantní multikulturní integraci v země převážně islámské.

A co my na to? No, co bychom dělali. Budeme hezky nahlas volat: Alláh akbar.