Říjen 2009

Kemp pod Petřínem

Bára Procházková

Ulice pražského centra zavalila vlna trabantů s východoněmeckými poznávacími značkami. Z aut vystupovali lidé, pro které bylo poslední metou na jejich cestě za svobodou západoněmecké velvyslanectví.

Muži, ženy a děti spali tehdy v areálu západoněmeckého velvyslanectví všude – uvnitř budovy, na zahradě, na dlouhém schodišti, v průjezdu. Právě ti v průjezdu ale museli náhle jednoho dne narychlo vyklidit místo. Přijel někdo důležitý. Všichni se shromáždili na zahradě a napjatě čekali, co se děje. Pak vyšel na balkon německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a uprchlíkům z východního Německa oznámil, že cesta na Západ je volná. Pár hodin nato, poslední zářijový den roku 1989, se z nádraží v pražské Libni vydalo sedm vlaků s pěti tisíci lidmi směr na Západ. V posledním z nich seděl i 32letý Peter-Christian Bürger, původně vedoucí domu mládeže v Karl-Marx-Stadtu, pak vězeň a nepřítel státu.

Už na začátku 80. let pan Bürger tušil, že na idyle s nálepkou DDR něco nehraje. Tento pocit sílil i během dovolených v Maďarsku, kde měl možnost diskutovat se západními Němci a Rakušany. V roce 1984 zažádal o výjezdní doložku, místo odjezdu na Západ byl ale vyhozen z práce. Plánoval emigraci, jeho úmysl byl však prozrazen, přišlo zatčení a tři roky vězení.

Státní šikanu a týdenní povinné hlášení u státní bezpečnosti vydržel do léta 1989. Tehdy si oblékl maskovací oblečení z vojny, do batohu vzal civilní oděv a riskantně přešel zelenou hranici do Československa. Cíl byl jasný – velvyslanectví Spolkové republiky Německo, tehdy už známý cíl východoněmeckých uprchlíků. „Vlašskou ulicí jsem šel co nejpomaleji, rozhlížel se kolem a fotografoval, abych vypadal jako turista,“ vzpomíná Bürger. Do brány německého velvyslanectví vběhl s tlukoucím srdcem 21. července. Netušil, co přesně bude v západním Německu dělat, prostě chtěl žít ve svobodném státě.

Gril dnes nebude

Peter-Christian Bürger tím neplánovaně zkřížil cestu Hermannu Huberovi. Tento západoněmecký diplomat byl na pražská dobrodružství zvyklý – v pronajatém patře hotelu Jalta zažil jako diplomat pražské jaro 1968. Pak přišly zastávky v Mexiku, Moskvě a návrat do Prahy do nového sídla v Lobkovickém paláci – už v roli velvyslance.

Mise, na niž se nezapomíná, pro něj začala neobvyklým tréninkem, v jehož rámci se Hermann Huber učil, jak zacházet se stovkami východoněmeckých uprchlíků, kteří od začátku 80. let střídavě pobývali v několika místnostech v přízemí Lobkovického paláce. Zůstali vždy několik týdnů a po vyjednávání mezi Bonnem a východním Berlínem se s příslibem výjezdu na Západ vraceli domů nebo je Spolková republika vykupovala (šlo o známou pochybnou akci, v jejímž rámci NDR získávala západní marky).

V druhé polovině srpna 1989 však počet uprchlíků začal stoupat každý den po desítkách – krátce předtím totiž československé úřady uzavřely pro východní Němce hranici do Maďarska, z něhož tehdy nespokojení občané NDR utíkali do Rakouska. Západoněmecké velvyslanectví v Praze se tím stalo „náhle objevenou“ cestou ke svobodě. O situaci na ambasádě navíc začala brzy informovat západoněmecká televize, což inspirovalo další a další východní Němce.

„Když nás v zahradě bylo ještě kolem padesáti, atmosféra byla přátelská. Velvyslanec dokonce zorganizoval v zahradě večírek s grilem. O pár dní později už nikdo nikomu nedůvěřoval. Představovali jsme se pro jistotu už jen křestními jmény. Někdo používal ze strachu před Stasi jen přezdívku,“ vypráví Peter-Christian Bürger. Velvyslanec Hermann Huber zase líčí, jak se obával konfliktů. „Jednou mi přišlo deset mužů oznámit, že zahajují hladovku. Chtěli tak donutit východoněmecké úřady k rychlejšímu jednání. Rozmlouval jsem jim jejich plány tak dlouho, než si to rozmysleli, všem se nám tehdy ulevilo,“ vzpomíná Huber.

Vědí o nás

Když počet lidí na zahradě dosáhl několika set, nemohli s nimi už diplomaté jednat individuálně, proto vznikla uprchlická samospráva. Deset lidí vždy hlídalo vzadu v zahradě velvyslanectví plot, aby se nikdo při přelézání nezranil, další seděli v improvizované kanceláři a zapisovali do registru nově příchozí, jiní vydávali jídlo nebo otevřeli školu pro děti, pracovat začal i lékař. Se zvyšujícím se počtem lidí v areálu ambasády ale všechno muselo kousek po kousku ustoupit nocležníkům.

Zaměstnanci se přestěhovali do hotelu Jalta, budova velvyslanectví byla během několika dní tak plná, že lidé spali i ve spacácích na schodech – jeden schod pro dvě osoby. Ve velkém se vařily těstoviny nebo rýže, kterou manželky diplomatů nakupovaly ve městě, k tomu se podávalo ovoce a zelenina dovezené náklaďáky z Bavorska. Přes den azylanti hráli karty, povídali si nebo čekali ve frontě na jednu ze čtyř sprch a dvaceti toalet. „Bylo to jako v kempu, jen jsme nemohli ven,“ povídá Bürger.

Československé úřady situace na velvyslanectví znervózňovala. „V té době jsem doprovázel delegaci našich obchodníků k premiéru Ladislavu Adamcovi a museli jsme na něj chvíli počkat na terase Hrzánského paláce. Během čekání jsem se podíval do dalekohledu, který byl připevněn na římse, a čočka byla nastavena přímo na zahradu našeho velvyslanectví,“ vzpomíná Huber. Komunistické vedení, kterému německé velvyslanectví po celá léta vždy pečlivě hlásilo počty uprchlíků, sice na začátku proti azylantům protestovalo, Němci však měli neprůstřelné právní vysvětlení. „Podle západoněmecké ústavy byl každý občan NDR zároveň i západoněmeckým občanem, a proto z naší strany nešlo o poskytování azylu, ale o hostitelské právo pro naše občany,“ vysvětluje bývalý diplomat.

Velvyslanec Huber si však pamatuje pouze na vstřícné jednání ze strany Československa. Například nákladní vůz, který jezdil z Bavorska s armádními potravinovými balíčky, oděvy, stany i jídlem, prý nikdy neměl na hranicích problémy: „Nejvíce mi ale pomohlo, že popeláři denně odváželi desítky pytlů s odpadky. Když u nás byly už dva tisíce lidí, v zoufalství jsem zavolal popeláře i v neděli a oni ihned přijeli.“ Také někteří Češi nosili k bráně velvyslanectví jídlo. Jedno se však nepodařilo, žádost o náhradní ubytování uprchlíků v tělocvičně československé úřady nikdy nevyslyšely.

I příslušníci československé policie byli nevyzpytatelní. Jejich chování se měnilo každý den. Jednou strhávali lidi z plotů násilím (zadržené pak posílali zpět do NDR) a za pár hodin jen klidně pozorovali, jak další uprchlíci zdolávají zábranu. „Vysvětlovali jsme si to tím, že ani československé vedení nemělo jasný plán, jak se má zachovat, a žádná nařízení z Moskvy už nepřicházela. Každopádně na naší straně panovala vždy velká nejistota, jestli policisté zakročí, nebo ne,“ popisuje situaci diplomat Huber.

Tím, jak dny a týdny ubíhaly, rostla i nervozita. „Všichni jsme upínali svou naději na výročí vzniku NDR, 7. října. Věděli jsme, že pokud bude chtít Honecker pompézně slavit, musí se nějak postavit k situaci v Praze, protože už o nás věděl celý svět,“ vzpomíná Peter-Christian Bürger, tehdy už mluvčí uprchlíků. Pokud by ani sedmý říjen nepřinesl řešení, připravovali zoufalý plán B – přivázat se k sobě a společně se vydat do Maďarska a dále do Rakouska v naději, že do chumlu tří tisíc lidí nikdo střílet nebude.

Nikdy nevíš

Když uprchlíci 30. září během několika hodin opustili ambasádu, zůstaly po nich hromady odpadků, bahna a v jednom ze stanů i vařič s bublající polévkou. „Byl jsem naprosto vyčerpaný a trochu smutný, že něco převratného právě skončilo. Procházel jsem opuštěnou zahradou a dal si polévku s kolegy z Červeného kříže,“ říká Huber. Najednou však dostal zprávu, že před vchodem opět stojí dvě stě lidí a chtějí dovnitř. Velvyslanec otevřít nechtěl, protože jeho zaměstnanci byli vyčerpaní a hygienické podmínky v zahradě byly žalostné. Za hodinu tam však stálo už tři sta východních Němců. „Když jsem viděl, že se ti lidé nenechají přesvědčit, aby odešli, tak jsme otevřeli,“ vypráví Huber. V druhé vlně už československá policie všechny bez problémů pustila dovnitř a v noci ze 4. na 5. října se rozjelo dalších osm vlaků směrem na západ. V tu dobu už se začínalo v Lipsku demonstrovat proti režimu.

Peter-Christian Bürger, dnes majitel gastronomické firmy v Sasku, se po pádu berlínské zdi dozvěděl, že udavačem jeho pokusů o útěk byla jeho tehdejší manželka, pracující pro Stasi. Kvůli naprostému rozchodu s rodinou už nikdy neviděl svého syna, kterého tehdy po útěku do Prahy nechal v Německu. Poznámka v jeho životopise o tom, že patřil k uprchlíkům na velvyslanectví, mu ještě v roce 2005 otevírala mnohé dveře. Poté se ale přestěhoval za svou novou přítelkyní z Bavorska zpět do Chemnitzu (dříve Karl-Marx-Stadt) a dostal od rodiny a bývalých spolužáků radu: Raději to ze svého životopisu vyškrtni, nikdy nevíš, na koho narazíš.

(Respekt, www.respekt.cz)