Říjen 2009

Kubíčkovo hlavní město

Otto Ulč

Jestliže v témže státě je jedno místo lidmi přecpáno a na tom druhém je pusto prázdno, situace je to zajisté nenormální. Případ to brazilského pobřeží a vnitrozemí. Zejména by bylo záhodno ulevit nejen veleměstům, ale i suchopárné, permanentní bídou postižené končině Ceará na severovýchodním cípu země.

Už víc než před sto lety Kongres vyslal výpravu najít v divočině správné místo k vybudování hlavního města. Odborníci našli a tím snaha skončila. Plynula desetiletí, o projekt se nikdo nezajímal až do doby, kdy se o prezidentský úřad začal ucházet Juscelino Kubitschek.Tento předák s českými kořeny, jak jeho příjmení prozrazuje, začal prosazovat konkrétní konstruktivní program, aby se stát konečně pohnul od břehu a pořádně se pustil do využití svého potenciálu.

Gigantického úkolu se ujali významní architekti Lúcio Costa a Oscar Niemeyer, oba ovlivněni vizemi a činy veleslavného realizátora Le Corbusiera. (Ten se například značně přičinil o zrození Chandigargu – česky asi Čandigár, hlavního města ne jednoho, ale dvou indických států, Pandžábu a Haryány, s výsledkem, který se začal rozpadat už před svým dokončením, jak jsem si byl ověřil.) Niemeyer se podílel na tvorbě sídla OSN v New Yorku, projektu značně umírněného, v porovnání s realizací fantazie v brazilské divočině. Costa zemřel v roce 1998, Niemeyerovi, pokud ještě žije (v Riu, nikoliv v Brasilii) by teď v roce 2009 bylo už hodně přes sto let (stále žije, bude mu 102 let – pozn.red.). Vydával se za “romantického komunistu,“ tedy něco jiného než další, významně se podílející landscape architect Burle Marx, bratr milionářského klenotníka v Riu a rovněž potomek nám známého zkázonosného Karla Marxe z devatenáctého století.

Kola se začala točit k započetí úkolu, který neměl v moderních dějinách obdoby. Chyběly místní zdroje, atlantický břeh byl tisíc kilometrů daleko, vše aby se vozilo, leč chyběly i cesty.Vznikl vzdušný most jako za berlínské blokády. Letadla se vznášela a přistávala s železem, betonem, se vším. Pracovalo se na tři směny. Vznikalo dílo spolu s otázkou, zda výsledek bude svět závidět nebo přivede zemi do bankrotu. Kubíčkovým záměrem bylo nejen pohnout národ k pohybu do vnitrozemí, ale Brazilčany, tehdy značně rozhádané, stmelit vizí společného patriotického cíle. Prezident dosáhl své rekordní popularity a stát dospěl k neméně rekordní inflaci.

Hlavní opozice proti projektu vřela v Riu, jež mělo ztratit svůj primát. V senátu se významní státní a straničtí představitelé fackovali. Oficiální vyhlášení zrodu nového hlavního města připadlo na den 21. dubna 1960 – za neuvěřitelně krátkou dobu tří roků od zahájení projektu.

Kdo tam ale bude bydlet? Politici a byrokrati pravidelně prchali, trávíce mnohodenní víkendy v Riu. Začarovaný kruh: Přece nebudu v Brasilii, vždyť se tam nic neděje, ale jak se může dít, když tam nikdo z nás není. Vláda přistoupila ke zpravidla účinným metodám hmotné zainteresovanosti. Autentickým permanentním přesídlencům gratis poskytnout zařízené byty, zvýšit, až zdvojnásobit plat, polevit na daních, uspíšit penzijní nároky. A pro diplomatický sbor, aby rovněž setrvával, pořádat koktejlové dýchánky, štědře zásobené ze zdrojů zabavených celní správou.

V roce 1987 UNESCO připsalo Brasilii na prestižní seznam World Heritage Sites, skvostů lidstva, spolu s Českým Krumlovem a náměstím v Telči. Moderní architektura může vytvořit náramné budovy, ne ale města. Tento Distrito Federal je vyčleněn z území státu Goiás, pravidelně trpícího nedostatkem vody. Takový deficit je zvlášť patrný, poté co se hlavní nové město, jakkoliv nemilované, z původně plánovaného počtu půl milionu obyvatel již mnohonásobně zmnožilo. Došlo tam na oněch plochých prázdných pláních ke zrodu celkem již šestnácti satelitních měst dosažitelných autobusem. Do několika z nich jsem dojel, žádná pastva pro oko.

Z pobřeží jsem mohl do Brasilie dojet autobusem: 18 hodin z Ria, 25 hodin ze Salvadoru. Nechtěl jsem se ale tak dlouho trmácet, takže jsem letěl. Přistání tam do pošmourného dne. Když se konečně ukázalo slunce, vůbec to nebyl tropický žár uprostřed brazilského léta. Inu, ocitl jsem se od moře nejen tisíc kilometrů daleko, ale také téměř tisíc metrů vysoko. Tak tady pod námi, kde se rozrůstá čerstvá metropole, donedávno v prázdnotě poskakovali jaguáři. Na mapě má město obrysy letadla, symbol jistěže zasloužený. Křídla, to je EIXO RODIVÁRIO SUL a EIXO RODIVÁRIO NORTE, hlavní magistrála. Trup tvoří pruh s vládními úřady.

Získal jsem dojem, že skutečným centrem, hlavou, mozkem, není prezidentský palác, tajná policie, ale autobusové nádraží. Moudrý pokrok, náznak blížících se racionálnějších časů? Pracující se nesjíždí v metrácích privátního železa, nezacpou se k nepohnutí.. Prostředky veřejné dopravy sviští po vozovkách, na konečné stanici výtah vyveze pasažéry do obchodního střediska, kde je vše potřebné k mání. A s nákupem do práce či naopak. Hlavní urbanista, jehož manželka zahynula v automobilové nehodě, se zapřisáhl vymyslet nejméně nebezpečný dopravní systém a slovo dodržel. Křižovatek je minimálně, převládají podjezdy a nadjezdy.

Většina návštěvníků do Brasilie ráno přiletí, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Což se mi nezamlouvalo. Setrvám pár dní a metropoli budu zdolávat zejména pěšky. Boty jsou ale neskladné, náhradní nevozím, ty na noze, Made in Poland, začínají vystrkovat růžky. Jak říci portugalsky „vložky“? Vypomohl jsem si s papundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák.

Stejně jako v onom indickém Chandigarghu, označení ulic, obytných bloků, není slovy, ale číslicemi a nějakým tím písmenem. Dojem připomínajíci vojenské ubikace, baráky koncentráků. Žádné pojmenování k poctě toho kterého velikána - hrdiny, revolucionáře, diktátora.

V kontrastu s americkými městy, pěší osoba tam není vzácností. Lidé tam dosud užívají končetiny k původnímu určení. Pochodují po širokých bulvárech a též mezi budovami po zeleném či spíš polozeleném terénu. Divná tuhá tráva přežívá v červené prsti. Novotu města netřeba vidět jen v nových mrakodrapech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenčí věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit.

Která budova je nejznamenitější? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to presidentský Palácio da Alvorada? Názory se ovšem liší. Svůj hlas dávám katedrále, výtvoru ateisty a romantického komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polootevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze. Exteriér ladí oku, ale nevyrazí dech. To teprve když jsem vešel dovnitř. Vchází se tunelem. Dojem nepopíši, nejsem kouzelník. Mezi prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jakoby zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bělásků.

Před jedním z úřadů čtu na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Patrně to neznamená NEPIŠTE GRAMATICKY či NEPIŠTE BABIČCE či dokonce NEPIŠTE NA BABIČKU.

Congresso Nacional, ono dvojče, je nejvyšší a nejmarkantnější budova na náměstí tří vládních složek Praca dos tres Poderes. Na Nejvyšší soud dopadalo pozdní odpolední slunce, takže zářil zlatově. Parlamentu ale již popraskala střecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do kuloárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl.

Opravoval jsem si papundekl v botě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od posluhovaček po generály. Ani jeden neusedl do pancéřované mercedesky, jež by se s kvílející sirénou rozjela pekelným tempem. Porovnával jsem tuhle neprkennou generalitu s protějšky v některém sousedství – s napomádovanými operetními panáky, latinskými hrdlořezy, jedni nevylučující druhé.

Jen co jsem se přibelhal zpět do hotelu, v onom nedostatkem vláhy trpícím státě Goiás vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodí pozoruji, jak bičuje Kubíčkovo dítě.Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala převážně purpurová obloha. Den končil. Zubožené nohy jsem strčil do bidetu a čekal na zázrak zmrtvýchvstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě stripteasu. Zalhal jsem cosi o cudnosti.