Říjen 2009

Listopadové kulaté výročí

Otto Ulč

Jak teď vypadá samet, nakolik zevšedněl či dokonce vypelichal po dvaceti letech? Byl jsem požádán o vyjádření a oprávněně se ošíval. Vždyť jsem absolutní outsider, z rodné země jsem upláchl před půl stoletím, v posledním roce hanebných padesátých let. Pak už se jen dočítal o ústupcích vládců v příští šedesáté dekádě, o pokusnictví se socialismem s lidskou tváří a následném výprasku v podobě nokturnální překvápky obrněného příjezdu intenacionálních bratrů. Tak mě jako abonenta informovaly do Ameriky pravidelně dodávané Rudé právo, Tvorba a ještě strašnější Tribuna s informacemi o normalizaci, rovněž dvacet let trvající éře reálného socialismu. V ní už nebylo místo pro idealistické snílky, byl ušit pro českou mentalitu se sklonem ke kolaboraci, k pacifikaci obyvatelstva, chápajícího pošetilost, zbytečnost ohrožování životních jistot a dosaženého materiálního blaha. Kariéra ceněna daleko víc, než charakter. Husák odhalil pomník svému vězniteli Gottwaldovi. K takovým nehoráznostem docházelo v málokteré zemi. Přežívání, přizpůsobování, páteří ohýbání, socialistická la dolce vita vesměs již bez šibenic. Již se nevyžadovala autentická víra, stačilo předstírání – forma bez obsahu, nepsaný kontrakt státu s národem: my budeme vládnout, vy se nám do toho nebudete plést a za odměnu vám bude dovoleno mít privátní nepolitický život, mít chaty, ledacos si sem tam ukradnout. Pohodlná, i když přece jen dost potupná existence, nedá se nic dělat, jiné už to nebude.

A najednou bylo, vypukl annus mirabilis, moloch se rozpadl, dveře do světa, do budoucnosti najednou otevřeny dokořán. Po kolapsu reálného či spíše surreálného socialismu si začal národ zvykat na slasti a případné strasti konzumního kapitalistického způsobu života, s nutkáním se vytahovat, do světa v cizině nahlížet, kde se pak oprávněné pocity nejistoty kompenzovaly sebeiluzí vlastní výjimečnosti. Nedostatečný pozor ale dáván na mnohokrát již ověřenou zkušenost, že čím větší, dychtivější očekávání, tím pak také větší rozčarování z dosaženého výsledku.

Nabízí se bilancování, porovnávat s první republikou, která se všeho všudy dožila svých pouhých dvaceti let. Mnohonárodnostní útvar tato ČSR, dost poctivý pokus o demokratické počínání, v kontrastu s praktikami v okolním sousedství. Toť Švýcarsko oné části Evropy, pochvalně jsme si gratulovali. Viditelné angažování v Ženevě, sídla Ligy národů. Na domácí půdě kvetl kumšt, literatura, bratři Čapkové, siamská dvojčata V + W, úctyhodná řada dalších talentů. Vzmáhal se průmysl, Baťa pronikl téměř do všech končin světa. Přišla ale třicátá léta, krize hospodářská i ona značně politická, Hitler, Mnichov, rozparcelování státu, ošklivý konec hodnotného experimentu.

V některé své knížce jsem se rozepsal o konceptu rozbitých hodinek: že odchodem ze země si je rozbijeme o hraniční patník, vnímání opuštěného prostoru nám zamrzne, následný vývoj už pak dovedeme vnímat jen odvozeně, neautenticky. Rovněž se v jiných zdrojích dočítáme, že za každých sedm let se nám v těle změní všechny buňky.

Takže po roce 1989 jsem znovu nahlédl do rodné končiny několikrát takto buněčně jinačí. Stále jsem byl schopen obstojně se česky vyjadřovat, nicméně domorodci vbrzku postřehli moji jinakost a mě naopak trkla jejich mluva – jednak její vágnost, vyhýbat se konkrétnu (takže preference pro ujišťování typu „vono se to pak ňák udělá“), jednak její užvaněnost, slovní úplavice, postihující též intelektuály, ozdobu národa. Posloužím příkladem: Josef Říman, předseda znormalizované Československé akademie věd, v anketě Tvorby (duben 1986) započal větu slovy „Stručně řečeno“ a těch slov v jedné větě jsem napočítal sedmdesát šest.

Nejednou jsem měl pocit zkušenosti jakoby styku s mimozemšťany. V sametových začátcích jsme ze západních univerzit dohazovali kontakty, přispěchali s informacemi o nadačních příležitostech, posílali kompjútry, spousty knih. A snad všichni jsme měli touž zkušenost s novodobým českým zlozvykem neodpovídat na dopisy, neobtěžovat se řádkou poděkování za dodaný dar. Já na tom nebyl nejhůř: z pěti obdarovaných adresátů mě v průměru ignorovali jen čtyři.

Vzdělanci se zájmem o trvalý návrat se dostali do role vetřelců, nekalé konkurence, narušující poklidnou provinční selanku, tak jak se etablovala za totality. V ní, pěkně daleko od konfrontace se standardy ve světě, se docela dobře dalo přežívat a užívat. „Závistivá podezíravost k emigraci a též povznešená netečnost jako pošetilá kompenzace ztráty sebevědomí. Petr Pithart na konferenci Exil a domov komentoval takto: „Neznáme svět, nerozumíme mu, nevíme, co všechno nevíme, a nevědění si odmítáme připustit. Ve svém provincialismu závidíme a zároveň se cítíme povznešeně.“

Generalizacemi se ovšem vstupuje na tenký led, na pole s přemnoha třeskutými minami, kde pro každé příliš všeobecné tvrzení se najde výjimka, nikterak ale neanulující pravidlo té které, příliš často se opakující zkušenosti. Po listopadu přemnozí uprchlíci, snad jejich většina, se vraceli nahlédnout do svého původního prostředí. Euforie pozvolna či i spěšně se u mnohých měnila v rozčarování, případně i kocovinu. Původní reakce OBDIV, jací že to byli pašáci, že se nebáli odejít a co se jim podařilo docílit) se začala přetvářet nevlídným směrem ZÁVIST, fundamentální česká vlastnost, betonovaná tradicí plebejského rovnostářství, co že si oni mohou teď dovolit, národ opustili, dezertovali, to že ti zůstavší by nikdy nebyli udělali – ne z nedostatku odvahy, ale z dostatku vlastenectví ovšem. Jak po předlouhých proschůzovaných, probrigáděných letech totality se má cítit někdejší poslušný člen strany při pomyšlení, že jeho kdysi zcela nenápadný spolužák si teď hoví v milionářském luxusu v Kalifornii? To pak dovede vybujet v NENÁVIST, reakci s intenzivnější dávkou pelyňku.

Jiří Dienstbier v někdejší roli ministra zahraničí pokládal za vhodné v zahraničí oznámit, že nikdo přece nemusel ze země utíkat. Pravda, mnozí utečenci se mohli raději nechat pronásledovat, zavřít, případně utlouci či oběsit. Václav Klaus při setkání s krajany v Kanadě se vyznamenal slovy „Nikdo mě nemůže donutit, abych tvrdil, že všichni emigranti odešli z politických důvodů.“ Což někdy někdo takovou nehoráznost tvrdil? Zde tedy přednes absurdní premisy a její hravé vyvrácení – nikdo mě nedonutí tvrdit, že zeměkoule je plochá. Náramně se též vyznamenal Jiří Payne, tehdy předseda zahraničního výboru parlamentu, když kaceřoval exil, že si doma musí vylepšit image – pověst, reputaci. Neschopní z těchto řad, prý stovky jich, se v Praze snažili získat koryta vládních poradců.

Výtečná Jiřina Šiklová, statečná autentická disidentka, po listopadovém rozkladu režimu, na němž se úspěšně podílela, tehdy napsala (a Květy, č.17/1991 uveřejnily): „Z obou stran jsou slyšet slova zklamání a já si občas myslím, že lidé u nás jsou morálně zdevastovaní více než Severočeský uhelní revír. ... Exulanti – podobně jako disidenti – jsou pro nás němou výčitkou, jsou odlišní, viditelní, neztrácejí se v šedém zástupu. I proto je na ně vidět, i proto se na ně útočí. ... Vývoj událostí jim dal za pravdu. Dostali morální satisfakci v dějinách a na to se také špatně zapomíná. Představitelé ,strany a vlády´ za nás rozhodovali a činili nás nejen na sobě závislými, ale i nedospělými A bezmocnými: to je úrodná půda pro závist. Ti co se odvážili neposlechnout, se dnes vracejí jako úspěšní, zkušení, relativně bohatí, umějí jazyky, mají v zahraničí kontakty, disponují zkušenostmi ze světa, do něhož my teprve chceme vstoupit, Odešli, zmizeli, ale dnes vidíme, že nás vlastně předběhli. To se v rovnostářské společnosti neodpouští.“

Jak teď po dvaceti letech vážit plusy a minusy, úspěchy a zklamání, nakolik je sklenice z poloviny plná a z poloviny prázdná? Někdejší premiér Miloš Zeman v interview poznamenal, že je snazší zlikvidovat komunismus jako systém než jako mentalitu. V totalitních režimech občan ztratí nejen svobodu, vyvlastněn je nejen jeho majetek, ale i právo na paměť. Režim předstírá neznalost minulosti a prezentuje falešnou znalost čili lež. Užitečnou oporou, nástrojem tyranů jsou lidé – ovce bez paměti. Perfektní materiál, který ke svým záměrům hnětou demagogové.

Je ovšem rozdíl mezi nepamatováním a předstíranou amnézií. Rozlišujme prázdné hlavy, v nichž není co k pamatování, od těch, které si pamatovat nechtějí. Paměť se též dovede představit v roli iluzionisty: nostalgické vzpomínky na mládí, z nichž se snáze než mučírny pamatují milostné hrátky na svazáckých brigádách. Ve všech bývalých lidových demokraciích, zemích tábora míru a socialistického budování, se projevilo pramálo chuti vypořádat se s minulostí, předložit závěrečné účty. Několik věšení se uskutečnilo pouze svépomocí – Šalgovičova samoobsluha, Pich-Tůma, Kapek, pár takových, svou černou duši vypustivších. Bývalí mučitelé vesměs pobírají větší penze než jejich oběti, pokud ty se vůbec dožily. Z bachaře Josefa Vondrušky, s pověstí surovce, který nutil politické vězně čistit záchodové mísy vlastním jazykem, se v sametových podmínkách stal zákonodárce. Propagace komunismu je sice trestná, ale jeho propagátoři, usilovatelé, trestní nejsou, však sedí v parlamentě, jejich strana KSČM je tou třetí nejsilnější ve státě. V politickém kolbišti se z obhájce jiných názorů automaticky stává nepřítel.

Skandály chamtivců, Vzájemná obviňování z korupce a mafiozních konexí neutuchají. Po internetu se již od února potuluje text připisovaný již zmíněné neohrožené ženě Jiřině Šiklové, leč ona autorkou není. Jde o burcující prohlášení "Několik vět 2009", obsahující řadu nelichotivých faktů.

Mimořádné volby se budou konat v říjnu, tedy až po dopsání tohoto textu. Ať je vyhrají modří nebo načervenalí, v mých představách stále převažuje víc plusů než minusů. V ruce, přiznávám, že poněkud se třesoucí, držím sklenici víc z poloviny plnou než prázdnou. Stačí přece se vrátit do oněch již tolik odvadlých sametových začátků s šedivou realitou oprýskaných měst, sněděných krámů, pár nevábných hospod. Otevřely se hranice, bez kádrování, výjezdních doložek lze do světa, se změněnými horizonty se mění i mentalita, přibývá znalosti cizích jazyků zejména mezi mládeží, jíž správné časování příchodu na svět ušetřilo od pošpinění jejich rodičů a prarodiců. Tuhle novou generaci nelze již ohromit zprávou o odletu někam do tramtárie.

Proto tento optimismus, i když jen váhavý, opatrný. S přáním, aby to dobře dopadlo, poněvadž kdyby nedopadlo, vznikly by notné potíže s úsilím koho cizího obvinit, jaké že příčiny vymýšlet za zbytečně promarněnou příležitost.