Říjen 2009

Nakladatelské počínání manželů Škvoreckých

Otto Ulč

Seznámili jsme se někdy na jaře 1969 v Ithace, na Cornell univerzitě, někdejší adrese celebrit kalibru Vladimira Nabokova, Carla Sagana, nejednoho z Nobelových laureátů. Se Škvoreckými kamarádíme dodnes, Mistr Josef je kmotrem našeho potomka, já byl u zrodu jejich nakladatelství 68 Publishers. Tuze se tehdy dumalo, zda do počínání tak náročného, riskantního, se vůbec pustit.

Začínalo se na koleně, v malém činžovním bytě, na poštu nakladatelé vlekli pytle s produktem, připomínajíce bytové zloděje z humoristických malovánek. Pro Zdenu optimistku byla sklenice z poloviny spíš plná, kdežto skeptičtější manžel mívá sklony k opačnému hodnocení. A notné břemeno si na bedra přimontovala tato optimistická matka Kuráž. Tomuto doslova misionářskému poslání aby se věnovala sedm dní v týdnu a rozhodně víc, než osm hodin denně. Kde vzít čas k uplatnění jejího spisovatelského talentu, kolik asi Honzlových bylo tak obětováno – nezplozeno a nedonošeno?

Manžel Josef, živící se profesorováním, byl zapřažen jako ony pověstné přadleny z padesátých let, obskakující mnoho stavů najednou. Doma měli prostornou masivní truhlu, napěchovanou došlými rukopisy. Nejeden tvůrce nevyžádaného opusu se domáhal vydání do tří měsíců, aby se to stihlo do Vánoc. Knihu pořádně vázanou a ne nějaký obyčejný paperback. Nevyhovění se pokládalo za osobní urážku, nehoráznou potupu neuznaného talentu, a když oni takhle, už si od nich ani jednu knížku nekoupím, aby viděli, dobře jim tak.

Kdo měl rukopisy číst, hodnotit, posuzovat, doporučovat? No přece lektoři, od toho jsou placení – taková byla fáma. Představa paláce pokud možno z mramoru, se štábem luxusně honorovaného personálu, zatímco ve skutečnosti to byl podnik na koleně dělaný a na cezené nudli finančního přežití udržovaný, bez dotací, kdy teprve úspěšný prodej jedné knihy umožnil zrod té další.

Neplacenou lektorskou funkci zastával profesorující manžel, s občasnou asistencí nás pár dobráků, potýkat se s obsahem oné truhly, s rukopisy nezřídka mamutího, tisícistránkového rozsahu. A navíc Mistr Josef odpovídal v průměru na sto dopisů měsíčně.

„Ty bejt ženská, to bys měl tu nejhanebnější reputaci,“ jsem mu opakoval. Měl totiž velikánskou potíž říci „NE“. Takže se pak ztrácel čas odpovídáním na požadavky všelijakých individuí, přesvědčených, že je přece povinností nakladatelství, aby opatřovalo zaměstnání, shánělo adresy ve světě roztroušených kamarádů. Požadavky typu „Maturoval jsem na gymplu v Kroměříži, sáhněte do kartotéky, najít v ní mé spolužáky, že bysme si udělali teď po letech sjezd.“ „Máte styky, zařiďte mi místo trenéra na univerzitě, ale jen na nějaké větší,“ domáhal se profesionální plavčík. „Akutně potřebujeme tisíc dolarů, věříme, že nám vyhovíte, ale musí to být do tří týdnů. S pozdravem Dobrý člověk ještě žije..“ tak se mi z jednoho českého okresního města ozval mladý manželský pár, který jsem na pár hodin potkal v Jugoslávii. Též mě kdosi žádal, abych sehnal protézu, umělou nohu pro tchána v Brně.

Exilové nakladatelství udržovala nad vodou přízeň čtenářů neintelektuálních, doktoráty neověnčených. Nejeden z nových přistěhovalců vydal dolary za knihu z prvního platu. Naopak, vzdělanci včetně profesorů slovanských literatur, čili ti, jimž takové knihy aby byly obživou, projevovali pramalý zájem. A tytéž nekupující, nepodporující slovutnosti pak dodali rukopis, žánr neprodatelný s nevyhnutelným výsledkem a reakcí: dílo odmítnuto, autor odmítne pochopit, že jedna taková investice by mohla nakladatelství usmrtit. A hned pak nakladatelství mělo o jednoho nepřítele víc.

Doma mám kompletní produkci 68 Publishers, všeho všudy asi 226 titulů – beletrie, literatura faktu, dokumenty, i trocha poezie. Autoři nejen exiloví, ale i ti, co v kleci vytrvali. Karel Pecka, bývalý dlouholetý politický vězeň, byl první, kdo riskoval vydání knihy v exilu pod vlastním jménem.

V Rudém právu jsme se dočítali o ideodiverzních centrálách, disponujících žoky peněz, ale zde v kapitalistické realitě ne a ne je najít. Tak nás aspoň napadlo založit cosi s jménem American Friends of the Sixty-Eight Publishers, Inc. - organizaci, na jejíž konto by naši finančně úspěšní krajané mohli věnovat sumu, kterou si pak odečetli z daní - čili velmi zběžná zdejší praxe. Proč to dát berňáku, když to můžu dát na mně sympatický účel. Skepse doprovázela tento pokus uplatnit teorii v praxi. Měli jsme nepovzbudivou zkušenost s naší čtenářskou obcí. Spoléhat totiž na našince bohatce by bylo uspíšilo náš existenční zánik. Vím, o čem mluvím: v této organizaci Přátel nakladatelství jsem byl pokladníkem. Nicméně jsme se pokusili. Martina Navrátilová, jejíž memoáry Josef Škvorecký víc než redigoval. (a za něž si vyžádala honorář, na rozdíl od jiných nás autorů), oznámila, že podporuje jen tenisové účely. Jiří Gibián, profesor na Cornellu a předseda naší penízky shánějící organizace napsal Ivaně Trumpové, v obsáhlém dopise vysvětlil účel iniciativy. Po čase obdržel anglicky psanou odpověď od sekretářky této naší vlastenky, předstírající, že požadavek nepochopila a že privátní projekty nějakých profesorů nepodporuje.

Stojí za poznamenání, že přemnozí, údajně političtí uprchlíci si u normalizátorů „upravovali vztah“, na konzulátech podepisovali závazky dobrého chování – čili nebýt členy nevhodných organizací, nepředplácet si tiskoviny, nekupovat exilovou literaturu, a pokud možno udat každého, kdo tak činí. „Já bych vám třeba i přispěl, jenže chápejte, mám tam příbuzné, mohli by z toho potíže,“ slyšeli jsme i takovou výmluvu, dost nejapnou, poněvadž totožnost dárce jsme nikde nezveřejňovali. Věděl by o tom jen on a berňák, který rovněž musí mlčet, tak mu to přikazují zákony.

Zdena Škvorecká mi vyprávěla o setkání s jednou našinkyní, která překotně začala zdůvodňovat, proč přestala knihy kupovat. O slibu věrnosti soudruhům na konzulátě se nezmínila, ale hořekovala, kolik že teď má výdajů s pořizováním nového chrupu, s nímž se už brzo brzičko pojede blyštět do Čech. Normalizační verze Akce Klín se z exilu rozšířila do rodné země. Tam se začalo houfně jezdit, čím méně úspěšný emigrant, tím náramnější mercedes (pronajatý), tím víc se chvástal, do nóbl restaurací zval s gestem grófa Esterházyho a docíleným dojmem se snažil hojit své frustrace. Domorodcům se tak poskytoval dost zkreslený obrázek o stavu exilové existence.

V březnu 1988 se v New Yorku uskutečnil happening s názvem CELEBRATION OF CZECH CULTURE k podpoře nakladatelství Škvoreckých. Sál byl nabitý, přišlo aspoň tisíc příznivců, vesměs Američanů, na podiu vystoupili Arthur Miller a Kurt Vonnegut s četbou ukázek z knih torontského Sixty-Eight Publishers. Z pozvaných celebrit českého původu se nedostavila ani jedna. Však to byl teprve březen 1988. Konat se takový happening po sametovém listopadu, když by se pak prezident Havel za ruku vedl s Kanaďanem Škvoreckým, podium by se jistěže hemžilo celebritami, mediálně zářivšími v převleku instantních českých patriotů.

V roce 1990 se Václav Havel v New Yorku ubytoval na dvanáctém poschodí hotelu Plaza, ve správě Ivany Trumpové a ve vlastnictví jejího tehdejšího manžela Donalda Trumpa. Paní Ivana se dostavila k prezidentovi Havlovi na snídani „dychtivá si s ním vyměnit názory, umožnit trénink manažerů českých hotelů, sbírat peníze pro mrzáčky v osvobozené vlasti, dozvědět se, jak všemožně by mohla pomoci.“ (The New York Times, 1. října 1990.) Druh její dychtivosti dřív nepostřehnutelný.