Říjen 2009

Přitažlivost předáků

Otto Ulč

V rodné zemi se schyluje k předčasným, vysokou soudní stolicí ústavně zpochybňovaným volbám. Z bilbordů (jaký to rozkošný český novotvar) se zubí krasavci a krasavice. Přece jenom pokrok v porovnání s totalitou, tehdejším dramatem s výběrem jediného kandidáta k dispozici. Sveřepé vizáže partajních papalášů na metrových plakátech, obtížně rozlišitelné ksichty s pověřením vládnout na věčné časy.

Kolik nynějších kandidátů, třeba i zdatných orátorů, uchvátí veřejnost? Kolik se uvěří vyřčeným slovům, slibům o nezištnosti, službě národu, podpoře světovému míru a nikoliv přízemním realistickým pudům získat moc, obohacovat kapsu příbuzných, kamarádů a zejména tu svou. Nemáme přece tolik knížat kalibru Karla Schwarzenberga, šlechtice natolik bohatého, že si svou altruistickou šlechetnost jakož i nepodplatitelnost může bez obtíží dovolit. Však jak by se dal třeba koupit Rockefeller? V českých podmínkách méně častý je charismatik než numismatik, samozřejmě.

Max Weber, sociolog, velikán devatenáctého století, rozlišoval tři typy autority: tradiční, byrokratickou a charismatickou. CHARISMA, slovo řeckého původu, označující osobnost s talentem, darem šarmu, schopností inspirovat, s magnetismem ovlivnit – rozhodně ne případ třeba Milouše Jakeše. Schopnost pohnout davy k činům, iniciativě blahé či neblahé. Efektivní vůdce, pro nějž ale nemáme vhodně pozitivní české pojmenování – a o to míň ho mají Němci se svým Führerem - takže si vypomáháme s jakýmsi neutrálním lídrem.

Historie, včetně té nedávné, poskytuje dostatek odpudivých příkladů. Víc než dvoumetrákový lidožrout Idi Amin v Ugandě, posléze se čtyřiceti manželkami v exilu v Saúdské Arábii. Obtížné by bylo zapomenout na megatonáže nadšení iráckého lidu, kdykoliv ho v ulicích poctil svou přítomností ultramordýř Saddám Husajn. Šáhovi Páhlavímu v sousedním Íránu generálové líbali nejen ruce, ale i nohy. Jihoamerický kontinent se donedávna hemžil různě přitažlivými diktátory. V Argentině Juana Perona úspěšně dovedla přetrumfnout jeho magnetická manželka Evita.

A v komunismu jsme měli „kulty osobnosti“, náramný to eufemismus: Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, rodina Kimů v Severní Koreji. V satelitních lidových demokraciích se nejvíc vyřádil Ceau?escu, kromě mnohých predikátů se též povýšivší na Genia Karpat. Marně se pokouším o představu, že již zmíněný Milouš Jakeš by se byl prohlásil za Genia Krkonoš.

Charisma autentické či falešné, mocí vynucované. V české kotlině TGM, tatíček vzpřímen v sedle bílého oře, postava perfektní. Po něm Edvard Beneš, důkladný protipól bez unce osobní přitažlivosti. Hodně málo lichotivého jsem se dozvídal od jeho spolupracovníků za války v Londýně: studený, ješitný, zamindrákovaný, mstivý to človíček. Oznamuji, jak jsem nejednou slýchal. Před očima mám jen jednu vzpomínku, a sice na filmový dokument, když prezident Nadrobitel po válce zpět v rodné zemi navštívil základní školu a k malým žáčkům promluvil přečtením připraveného textu. Jaká to spontánnost.

Za oné války se svým jim přisuzovaným charismatem vyznamenali – či, přesněji, takový dojem ve veřejném povědomí získali - někteří generálové, vojevůdci jako mimořádně schopný Erwin Rommel či i mimořádná primadona Bernard Law Montgomery. Mezi Američany vynikl George Patton, jednak svou kuráží na evropských bojištích, jednak nedostatkem diplomatického taktu, zatímco na bojištích v Pacifiku si svou mediální proslulost zdárně kultivoval fotogenický Douglas MacArthur. Načež po válce svým vzhledem a počínáním nijak zvlášť výrazný Dwight Eisenhower se stal prezidentem země.

Navíc to byl kandidát plešatý – jediný takový úspěch od dvacátých let dvacátého století. V nynějších časech vítěz aby též byl bezvousý, bezlicousý, bez náznaku sebemenšího knírečku. Tak tomu je v Americe už téměř celé století, od roku 1913, kdy William Howard Taft, kníratý a s kotletami, předal žezlo vzorně oholenému filozofovi-snílkovi Woodrowu Wilsonovi.

V USA si lícní porost pěstuje deset procent mužského obyvatelstva. Víc procent je mezi umělci, vědci, profesory, potrhlíky. Takto ale nemohou okolí odpuzovat politici, však by je nikdo nevolil. Vybavuje se mi jen jedna výjimka – Jon Corzine, bývalý senátor a nynější guvernér státu New Jersey. Hlavu má holou a bradu pořádně zarostlou. Jenže on je to multimilionář a s penězi, jak známo, lze zvládnout přemnohé překážky.

Peníze, správné styky, sličný vzhled, šarm, navíc s atraktivní životní družkou rovněž užitečně charismatickou docílí přemnohé. Připomeňme si Johna F. Kennedyho s jeho Jacqueline, na nynější politické scéně se tak úspěšně uplatňuje Nicolas Sarkozy se svou zcela novou elegantní chotí.

Nedostatek takových plusů ale nezabraňuje občasnému dosažení výtečných výsledků. Však zdárně si počíná Angela Merkel, zdánlivě nevýrazná jakoby Hausfrau, ještě nedávno leckde podceňovaná. Australský premiér Kevin Rudd, stejně jako jeho předchůdce John Howard se projevují jako osobnosti bez charismatu, úspěšně si ale počínající. Na rozdíl od politických veličin jak v Evropě, tak Americe již prokázali svou odvahu a integritu zřetelně jednoznačně oslovit mohamedánské přistěhovalce, že se svou snahou prosazovat islámské zvyklosti na špatné adrese jsou, nikdo je k emigraci do Austrálie nenutil, takže na nynější svou případnou nelibost nechť zareagují permanentním odjezdem, nikdo jim v něm nebude bránit. Čili druh mluvy v Evropě a Americe neslyšené, jakkoliv potřebné. Sarkozy si ale zaslouží být pokládán za občasnou výjimku.

Pokud by vzhled, spolu s vyjadřovacími schopnostmi a finanční potencí byla ta zcela dominantní kritéria, v Bílém domě by teď sídlil mormon Mitt Romney, bývalý guvernér státu Massachusetts. Porovnejme s kalifornským kongresmanem Henry A. Waxmanem: malé postavy, plešatý, s vizáží činící věrohodný dojem zlověstného chrousta, případně hlodavce ve větším provedení. Leč jeho moc ve sněmovně reprezentantů značně roste.

„Proti gustu žádný dišputát“ se přece říká. Významná vědkyně Gertrude Himmelfarb v knize The Jewish Odyssey of George Eliot (Encounter, 2009), se zabývá ve své době proslulou intelektuální skupinou tzv. Bloomsbury Group (Virginia Woolf, E. M. Forster, Lytton Strachey). Hlavní postavou knihy je Mary Ann Evans, známá jako George Eliot, již Henry James, americký spisovatel psyhologických románů a mimořádně zdatný stylista, charakterizoval jako „magnificently ugly – deliciously hideous“. Jenže pod tím nevábným povrchem bylo tolik mocné, omamné krásy, že pak nezbývalo, než se do takové šeredy beznadějně zamilovat.

Winston Churchill, plešatrý tlusťoch a alkoholik, své státnické schopnosti projevoval odvahou jednat, prosazovat nepopulární iniciativy, včetně i tuze brutálních rozhodnutí se ztrátou mnoha životů, jako bylo zničení francouzského válečného loďstva v roce 1940, a tím zabránit, aby se ho nemohl zmocnit německý nepřítel.

Všeobecně podceňovaný Ronald Reagan ohodnotil stav americko-sovětského soupeření slovy „My zvítězíme, oni prohrají“ a slovo věru dodržel. Porovnejme jeho předchůdce, svatouška Cartera, dávajícího přednost líbánkám s Leonidem Brežněvem.

Stephen Gundle, profesor v oboru film and television studies na univerzitě Warwick v Anglii, je autorem knihy o dějinách GLAMOUR, vydalo prestižní nakladatelství Oxford University Press, 2009. Glamour – půvab, zvláštní kouzlo, tak překládáno v anglicko-českých slovnících. Ponětí dobrého vkusu, stylu, mody, dosažení mediální proslulosti. Změna se začala pozvolně proklubávat koncem osmnáctého století (čili též začátkem francouzské revoluce, končícím monopolem aristokracie, o hlavy s napudrovanými parukami připravované), tón, styl, módu začala diktovat počtem a vlivem mohutnící buržoazie.

Stáváme se tím, co předstíráme, že jsme – ovšem za podmínky, že přetvářka se daří, získává punc věrohodnosti, autenticity, o níž se příliš nepochybuje. Poté, co racionální osvícenství se zkompromitovalo v iracionálním krveprolití francouzské revoluce, rozkvétat začal romantismus a jedním z jeho nejviditelnějších hrdinných postav byl Lord Byron. Usiloval o svobodu Řeků, padl v boji proti Turkům. Jenže na bitevním poli neumřel. Dostal horečku, doktoři mu pouštěli žilou, vojáci se mu bouřili, dožil se třicet šesti let. Sváděl jak dívky, tak hochy, souložil s vlastní sestrou, tento romantik z domu vyhodil svou manželku a jejich novorozené dítě. Jeho slavná báseň Don Juan je hodně autobiografická. Extravagantní životní styl, okázalost, pachtění po slávě, což vyvrcholilo nepovedenou válečnou expedicí proti Turkům. A v roce 1824, skoro čtvrt století před velkým revolučním rokem 1848, bylo po všem.

Bezohlednost, sobectví, velikášství velkých talentů. Genius Richard Wagner přijde na mysl. Však i Victor Hugo využil a pokusil se zneužít každého, s kým kdy přišel do styku. Své jméno psal na oblázky posbírané na pláži v exilu a dokonce navrhoval přejmenovat Paříž na Hugo. Ukázky takového narcismu věru značné, snad i mimo dosah ambicí dnešních českých předáků, jakkoliv přesvědčených o své unikátnosti, o kvalitách, jež svět nedostatečně oceňuje.

K údajné nenahraditelnosti vůdců, nejen narcisů, se sluší ocitovat velikána jak postavou, tak i sebevědomím. Charles de Gaulle postřehl či snad povzdychl, že na hřbitovech všude ve světě dlí spousta naprosto nepostradatelných lidí, nyní již ovšem stoprocentních nebožtíků.

Znovu zpět k české politické situaci, končit s dilematem, zda budou či nebudou ony předčasné, na říjen plánované volby, a jak v případě jejich nekonání hodnotit jejich spornou nepostradatelnost.