Říjen 2009

Štědrost a její motivace

Otto Ulč

V důsledně liberálních čili levicově orientovaných The New York Times, jejich významný žurnalista Nicholas D. Kristof téhož ideologického zaměření uveřejnil (21. 12. 2008: WK 11) politicky pramálo korektní esej o rozsahu a ochotě rozdávání.

Všeobecně se traduje a leckdo si na vlastní kůži ověřil, že s výjimkou sexu, pro většinu politiků největší slastí je rozdávání peněz – peněz někoho jiného. Čím pokrokovější poskytovatel fondů z cizích kapes, tím větší nutkání se prezentovat v roli mecenáše. Stát si ovšem může štědře počínat jen přerozdělováním – dát jen to, co jiným vzal. Jinak je tomu se soukromou filantropií, kde se rozdává z vlastního. Kristof se odvolává na údaje z knihy Who Really Cares (Kdo se skutečně stará) autora Arthura Brookse: konzervativci o třetinu víc než liberálové podporují charitativní účely. Studie, kterou sponzoroval Google, zjistila ještě větší disproporce – téměř dvojnásobek zdrojů poskytovaných konzervativci.

Výsledky jiných výzkumů docházejí ke stejným závěrům. Onen generosity index značně převažuje ve státech konzervativních, kdežto státy v severovýchodní části USA, ty nejliberálnější, kde Demokraté mají ve Washingtonu téměř stoprocentní zastoupení a Republikáni v současné době převážně vyhynuli, jsou státy s nejmenší ochotou sáhnout do vlastní kapsy.

Podobný rozdíl postřehneme v porovnání s Evropou. Matthew Bishop a Michael Green, autoři nové výtečné knihy s názvem Philantrocapitalism, uvádějí tabulku poskytované štědrosti. V USA, všeobecně ve světě proklínaných, výdaje na charitativní účely pozřou 1,67 procenta G.N.P. (Gross National Product). Druzí nejštědřejší jsou Britové (0,73%) a největšími skrblíky jsou Francouzové (0,14%).

K porozumění poslouží náhled do historie. K americkým břehům připlouvali zájemci z Evropy, ze zemí se silnou centrální mocí, aristokracií, dominující církví. Státy tam stavěly školy, knihovny, nemocnice. O to všechno se ale museli američtí pionýři sami postarat. Evropan byl nucen platit daně a tím se i zbavoval pocitu odpovědnosti za blaho a osud svého bližního.

Dost unikátní jsou mormoni, mezi nimiž bratr není bratrovi vlkem a a sestra sestře vlčicí. Ani za velké hospodářské krize třicátých let minulého století se nikdo ze souvěrců nemusel obracet s prosíkem na stát. Tehdy totiž došlo ke zrodu programu sociálně-ekonomického zabezpečení pro členy církve. Kdokoliv potřebný dostal a stále ještě dostává jak peníze, tak naturálie. Účelem však není podporovat zahálku. Naopak, podarovaní se musejí revanšovat výpomocí na církevních pozemcích, farmách, skladištích, konzervárnách. Socialistické „Kdo nepracuje, ať nejí“ se přeměnilo v úsloví „Není mormona, který by nechtěl pracovat.“ Lidumilných projektů je asi tisíc, podporu dostává přes sto tisíc potřebných. To vše platí farníci. Odvádějí desátky ze svých příjmů a o víkendech chodí na brigády. V této třídně antagonistické společnosti zahnívajícího kapitalismu, za podmínek stále rostoucího nelítostného vykořisťování zavedli náboženští tmáři systém, který jakoby vypadl z Marxova plnovousu. (Asi právě proto z této péče – až přepéče – uprchla mladá česká emigrantská rodina: „Příliš nám to připomínalo normalizaci,“ vysvětlili.)

Velmi zámožný Mortimer B. Zuckerman, šéfredaktor vlivného týdeníku U.S. News & World Report, v eseji The Gift of Giving (27. 11. 2006) předkládá zajímavé údaje: americká soukromá filantropie je ta zdaleka nejmohutnější na světě – pluje do ní 300 miliard dolarů ročně.

Dobrým úmyslům příliš bohatých se ale spíš nevěří, proč že to dělají. Zejména nenasycení a nadále nenasytní vznášejí takovou otázku, bez schopnosti pochopit, že pro někoho další hromadění světských statků by mohlo přestat být ultimální hodnotou a cílem. Nedovedou si představit, že někdo se dožije okamžiku, kdy rozsah majetku je tak značný, že další jeho rozmnožování nedává smysl, že větší satisfakcí je rozdávat, užitečně se zachovat.

Obtížně se vystupuje ze stínu slavných rodičů. Mezi potomky bohatých rodin jsou užitečná, smysluplná povolání spíš výjimkou než pravidlem. Mnozí boháči se též poučili z tristních příkladů, jak nerozumné, věru destruktivní, je zavalovat přepychem potomstvo, jehož jedinou zásluhou byla náhoda narodit se do zlaté kolébky. Osud nám naděluje různě, je ovšem výhodnější narodit se v paláci než na smetišti, ale záruku celoživotního úspěchu to věru neposkytuje. Dědit lze majetek, nikoliv však talent, motivaci.

Půl tuctu koz na saharském úhoru pomůže beduínovi, aby zazářil mezi méně vybavenými soukmenovci. Pacifický ostrovan získá na společenské váze zřízením trošku prostornější chatrče. V současné době desítky tisíc Američanů ročně pobírají milion dolarů. Některým se to podaří každý měsíc a jsou i takoví, jimž milionový příjem plyne denně, včetně sobot a nedělí.

Přemnohé se změnilo od doby tzv.starých peněz (old money), nashromážděných původními tzv. loupeživými barony (robber barons) – Rockefellerové, Harrimanové, Vanderbiltové, Astorové, takoví – stavějící si ostentativní sídla podle evropských aristokratických vzorů, paláce přehnaně luxusní, dneska jsou z nich vesměs muzea, potomci se jich zbavili. (Zájemci nechť navštíví Newport, stát Rhode Island.)

Novodobí boháči, tzv. new money, se liší jak svým životním stylem - nikoliv již stavěním šlechtických zámků a provdáváním dcerušek za zchudlé anglické lordy – tak zdrojem svého bohatství. Nikoliv těžký průmysl, doly či železnice, ale nejmodernější industriální odvětví, finančnictví, management se schopností hodnoty ani ne tolik vytvářet jako s nimi manipulovat.

Bývá značný rozdíl mezi člověkem, který se do bohatství narodil, je na něj zvyklý, přišel k němu jako k hotovému, a mezi náhlým zbohatlíkem, kterého změna stavu uvádí do vytržení, musí ji okázale vystavovat, pořídit si toaletní mísu ze zlata, vytřít okolí zrak.

Časopis Forbes pravidelně poskytuje informace o jedincích a firmách těch nejbohatších: Brýlatý mladík Bill Gates nedostudoval, ale zato založil firmu Microsoft a teď je to nejbohatší člověk na světě. Jak se změnil jeho život? Nadále pracuje 72 hodin týdně, chodí v džínsech, a říká, že k obědu si vždycky dává jednoho hamburgera. Nikoliv tedy hltat kaviár a utápět se v šampaňském.

Vraťme se k oné fundamentální otázce o motivech filantropického počínání – proč že to dělají, co je asi v pozadí. Politické ambice? Ego trip? Získat na popularitě, na společenské prestiži? Ulehčit pocitu provinění některých zazobanců, že mají tolik a jiní nemají nic? Nebo jen kvůli daňovým výhodám, odpisům - vždy jde jen o peníze, ujistí se zarputilí skeptikové, neochotní připustit miligram dobré vůle, dárcova poctivého altruismu.

Tak či onak, přece nejdůležitější není motivace, ale skutečnost, že došlo k poskytnutí fondů, pak použitelných pro blahodárný účel. Bill Gates na nadaci nesoucí též jméno jeho manželky (Bill and Melinda Gates Foundation) převedl 30 miliard USD ze svého osobního jmění, zejména se zaměřením na zdravotní péči a vzdělání ve světě.

Gates se rovněž zasloužil o zviditelnění filantropických počinů, nejen že užitečných, ale společensky vyžadovaných – to čemu se říká social norm, peer pressure. Od bohatých se nyní očekává, aby dávali. Média, která se dřív málo zajímala, teď s velkou vervou informují o velkorysosti superboháčů a nenadšeně se zmíní o tom kterém skrblíkovi.

Na rozdíl od jiných zemí, kde hlavním zdrojem užitečných investic je stát, taková je americká tradice, že daleko víc se vytváří zásluhou privátně poskytnutých peněz. Andrew Carnegie, proslulý mecenáš a přitom původem Skot, ve svém eseji Wealth (Bohatství) z roku 1889 dokonce tvrdil, že „člověk, který zemře jako bohatý, zemřel zostuzen (disgraced).“ V době současné, Warren Buffet, fenomenální stratég investor, považovaný ze druhého nejbohatšího muže na světě, tvrdí, že po jeho smrti všechno to obrovské jmění půjde na dobročinné účely.

Nelze se mýlit předpokladem, že v České republice ještě hodně dlouho potrvá, než se vynoří lidumilové, připomínající uvažování a výkony Carnegieho či Gatese.